Dva básníci vystupovali 20. ledna v knihkupectví Sv. Antonína ve středu Liberce. Čte se v 1. patře, na stěnách visely zajímavé nepředmětné fotografie Petra Šuty. Vstupné bylo dobrovolné, přišlo asi dvacet diváků, převažovaly dívky, až na dvě dámy v letech a mojí maličkost. Večer uvedl kurátor Luděk Lukůvka, který dříve byl v galerii U Rytíře.

Josef Straka je původem z Jablonce, dnes pracuje v Praze v knihovně, patří mezi výrazné představitele mladé generace, v saku a brýlích by mu nikdo nevěřil, že byl přeložený do němčiny, angličtiny, polštiny, atd. Pamatuji si ho ze čtení U Rytíře. Povoláním psycholog, němčinář, vydal několik básnických sbírek: Jiné časy a Proč, nyní tiskne u Chermu, Hotel Bristol, Město Mons, Kostel v mlze a září 2014 vydal Malé exily. Je to poezie poznatelná, putuje po Evropě a hledá její bolavá místa. Josef Straka spolupracuje s Welesem, H-aluzí, a pořádá spolu s ostatními evropskými básníky nejrůznější čtení.

Jeho host Jakub Nykos Ouhrabka byl Luďkovi Lukůvkovi hlavně známý jako malíř, i když jeho verše též U Rytíře uváděl. Ouhrabka se přiznal, že hlavně maloval a trochu psal, i když nevydal jedinou knížku: Jeho verše jsou optimistické, navazující na Corsa. Je ročník 1976, při rozhovoru uvedl, že je čerstvým otcem třetího dítěte, vydání knížky se odkládá. Fotoaparát, který zapůjčil kolegoví byl jeho, snímky přetiskuji.
Luděk Lukůvka mě řekl, co jsem tušil. V bývalé galerii U Rytíře je od letoška nijak neuchvacující výstava z dějin města. Liberec měl za cca 1,2 mil. Kč zavedenou galerii, navazující na bývalou Síňku, v provozovanou od 70. let, o kterou přišel. Pro srovnání, obvyklé náklady na podobnou městskou galerii se blíží 2 milionům.
To, co se stalo pod kuratelou primátorky Rosenbergové a jejích hochů, se nepovedlo zvrátit. Veškerá jednání se nepovedlo nikam dovést. Výtvarnická lobby zestárla a ztratila význam.
Dnes je jiné i vedení města. Lukůvka je zaměstnán ve fotogalerii v Lázních, a pořádal již čtvrtou výstavu v knihkupectví u Sv. Antonína.
Řekl mi, že bývalá městská galerie, odkud se přestěhovala galerie do objektu Lázní, a je prázdná, nejprve projde za 400 mil. restrukturalizací a pak se uvidí. Já se na to asi dívat nebudu.
Oba autoři mi poskytli své básně, rád je přetiskuji.
Otto Hejnic

Josef Straka

„Odra“
Přemýšlím, jaké je to zažívat poslední rok
v cizí zemi
chiméra?
nepodařené cesty do měst končících
na -in a -ol?
nebo do některých jiných
zápisky, drmlání, vyštěknuté hlásky
lístky procvaknuté nemluvným průvodčím,
který jen ukazuje směr na údaji uvedeném
vpravo dole
jdu pak po hraniční čáře, kterou střídá řeka
obcházím místo, které se před válkou
jmenovalo Kolonie
dnes jen osamělý traktor s radlicí
na sekání trávy
ohrada s berany a ukazatel: Cíl 5 km
končící cyklostezka o pár stovek metrů dál
lidé na kolech lehce zmateni v namodralém
soumraku ukrytého slunce
teď být na chvilku ztracen
dvě země, kde nejsi domácím a nejsi vlastně
ani v jedné z nich
dočasný mimoprostor
vydržet v něm až do poslední kávy na ostrově,
kams doputoval po dřevěném spojovacím
mostě
několik stolů, bílý vysoký stan
pod kterým asi dvoumetrový muž ohřívá párky
naznačuje slevu, za hodinu prý bude zhášet
plamen
slova, osamělá dvojice snící o společném životě
sedí dole u trav
nerušená a bez pohybu

Frankfurt nad Odrou
Procházím, části slov, které jsou už součástí
historie
té malé, obyčejné
díky výluce na trati pak čekám s dalšími
na náhradní spoj
několik vesnic v naoranžovělém oparu, západ
slunce, kterému, zdá se, ještě ujíždíme
Petersdorf, Jakobsdorf, Briesen
lidé na zastávkách, kteří s velkými rozpaky
přešlapují na nástupištích
nikdy tady podobný autobus nejel, jejich obavy
a také úleva, když nakonec přijíždí
těsně než padla tma
nákupní tašky, kabely přes rameno s nápisem
Adidas forever, síťovka, černý kufr přivázáný
bílou tkanicí k madlu
lidé mlčí, zpoždění večera se už nedá nikterak
dohonit

U Odry
Někde se ztratím
zapomnětlivý druh času
a místa, která se mi otevírají zcela jinak
o nichž ale vím zoufale málo
pár travin, pohled na bažinaté laguny
několik lidí na ostrůvcích
co čekají, až pro ně přijede malý kluk v loďce,
aby je převezl na druhou stranu
spleť cest, výhled na zklidněnou řeku
říkám, ještě se stále vracím
pokračování jako natržená stránka
přebílím pak hluché zdi dnů
a netvrdím již „domů“
prst zabodnu v mapu, kterou jsem vytáhl
z batohu
pomačkanou od peněženek, každá pro jinou
měnu, skládací bundy a deštníku

Jakub Nykos Ouhrabka

na přesnost
příjezdů
a odjezdů
dohlíží umělý brachiosaurus
žvýká plastovou přesličku
na střeše obchodního domu
vzpomíná na juru
a na zádech
ho studí
napadaný sníh

Satori v Liberci
15. červenec 2014 v 21:19
na cestě z diskotéky
zas jsem se nechal přemluvit
a po dvou hodinách
jako odměna
jen zvonění v uších
po celou cestu
jako v tom kóanu
neslyším zvon
jen jeho zvuk
a jsem (zdá se)
na lusknutí prstu
od probuzení
ve dvě hodiny v noci
na Masarykově třídě
žádný Mistr není
tedy
ani mnich nebude

Sedm
17. květen 2014 v 16:22
den sedmý
je jedno
zda sobota
či neděle
nepříjemný sáček z mikroténu
a v něm šustí
(jaká náhoda)
sedm rohlíků
luxus blahobytu
znamení doby
sedm rohlíků
šest sníme
sedmým
(úlitba příznivému osudu)
z hráze harcovské přehrady
kačeny nakrmíme

Liberec – Reichenberg (Oidipus)
2. listopad 2013 v 16:04
(ulice pojmenovaná
po generálovi Rudé armády)
kapky z ostřikovačů
nad oknem jednoho z vozů
v protisvětle nízkého
podzimního slunce
jako když chrlí velryba
viděl jsem to v televizi
(jenom v televizi)
ale velrybí maso
jsem kdysi jedl
jako malý kluk
a viděl spoustu jiných věcí
i pár těch
které jsem vidět nechtěl
a zbytek
zbytek si dovedu představit
až příště půjdu tou ulicí
sklopím raději hlavu
slepý chodec
Oidipus

Liberec – Reichenberg (zase)
2. září 2013 v 8:39
neony jsou
tetování noci
a v ní
holka v kapuci
a jdi rovnou přes les
ne abyses…
vyplašený kos
torpeduje noc
ta se převrátí na bok
a svítá
z okna ve třetím patře
je slyšet nějaké astmatické dítě
až na ulici
co tě nudí
nemá cenu dopi_____

Liberec – Reichenberg
vítr ohýbá kouř
z vysokého komína
v pravém úhlu
rámuje výhled
na staré město
které mám
a nemám rád
k německému městu
německá divná láska
die Hassliebe
Motýlí den
dnes je motýlí den
ráno
uschlé listy
zaklíněné
v kůře kmene
jak křídla
obrovské můry
a pak večer
ty tři vajgly
v zaplivané chodbě
za dveřmi ateliéru
vyklepané
a zkroucené
jak prázdné kukly
prostě motýlí den

Liberec – Reichenberg VI
je zima
měsíc jak stopa po nehtu
nad parkem
kde kluk s holkou
zkouší taneční kroky
nic víc
na víc
je zima

…
každý den vodím Emu do školky kolem Johánka z Nepomuku vlastenci kdysi pečlivě otloukli
německý nápis ale na český text se nikdy nedostalo až teď tam někdo anglicky načmáral FUCK
YOU a já si pak až do večera vduchu drmolím tu novou skoromodlitbu
(Petru Kukalovi)

Liberec – Reichenberg VII
(Odysseus)
ničí Staré Město
jeřáby jak Kyklopové
s jedním okem reflektoru
a Siréna z protějšího domu
láká na útesy
vždy v sedm u okna
odhalí své prsy
Ithaka, Ithaka!
Liberec, Liberec!
tak tedy:
do očí
nakapat vosk
a mezi ovcemi
zkusit se skrýt

Husiti (Géčko)
procesí
vozíkové hradby
tělo i krev Páně
v igelitové tašce
a všichni tak trochu
bratři a sestry
nad hlavami nám vlajou
korouhve hyperobchodů

Liberec – Reichenberg V
tak je tu podzim
přivezla ho auta
smutečních hostí
kopcem od krematoria
prvního v císařství
i království
ten zatracený pokrok
tehdy jako dnes
nedal se zastavit

Liberec – Reichenberg III
ten všudypřítomný
keř jak jazykolam
a snad jen v mém městě
na vánoce ozdobený
rododendron

…
sad stěží čitelný
pár starých třešní
zhusta prorostlých
mladými javory
holé větve
ostře kreslí
na silnici
ve večerním slunci
linie svých dřevorytů
pomalu a líně
teplý podzim
dodýchává

…
spíš než tváře
když řekneš lidi
vidíš jejich záda
spíš zase mineme se
než že se neminem’
ale všechno je v pořádku
všechno srovnané
jak žulové kostky
v prostřed náměstí

Liberec – Reichenberg II
řeka městem proběhne
tiše a nenápadně
jako had travou
do práce z domu
z práce domů
chodíme kolem ní
v denních cyklech
jak stěhovaví ptáci
a občas
cítíme se cize
v tom městě
an der Neisse

Velké mlčení (Moskevská)
tišší je svět
tišší jsme my
naše řeč utápí se
v pomlkách a zámlkách
jí rozumět
se skoro nedá
zas je chvíle albín
s červenýma očima
a ztichlou ulicí
malí kluci zakřičí
Michale! Michale!
rozhodl jsem se
že dnes
květiny nekoupím
svátek má René