Film Havel a kniha Jitky Vodňanské Voda, která hoří

Na film Havel jsme v létě do Soběslavi jeli dvakrát. Přišli staří, mladí, manželé, maminy s dětmi, sólo i ve dvojicích, všichni se přišli podívat, co s Havlem režisér Slávek Horák provedl.

Uteklo 30 let od Listopadu a my pamětníci se pořád ptáme, kdo že byl Václav Havel, který byl dlouholetým zavíraným kritikem komunistické strany a nakonec se stal v zemi, kde se hlásalo Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, demokratickým  prezidentem? Jaký byl v běžném životě? Čím se lišil od svých následovníků? Prakticky vším!

V ČSR bylo z 15 milionů občanů 1,5 milionu komunistů, oni a jejich děti ze začátku viděli republiku jako spojovací most mezi Východem a Západem. Já ne.

Soudruzi  mě nemilovali, už kvůli mému otci drogistovi. Václavu Havlovi  jsem držel palce, schvaloval jsem 90 % jeho činů, a u 5 %  jsem si musel nechat vysvětlit celou situaci. Znám jeho hry, básně Antipody, po hře Odcházení jsem viděl stejnojmenný Havlův film. Četl jsem většinu knih o něm. Poprvé vyhrál někdo, kdo si to opravdu zasloužil.

Byl jsem mu představen při otevírání knihovny v Liberci, uctívaný, skromný rozpačitý prezident a jeden ze sta nově poctěných. Znám ho, ale on si mne pamatoval jen stěží.

Pětačtyřicetiletý režisér Slávek Horák po oceňované Domácí péči vytvořil film, který vypráví o Havlovi to zdánlivě podstatné, jak pod bdělým okem StB žil.  Stěžejní je dokonale zpracovaná titulní role Viktora Dvořáka, který se naučil Havlův projev, jeho vytváření  složitých vět a výslovnost rrr, a dobře zahrál jeho rozpaky, složité vztahy se ženami a zálibu v domácím amatérském hraní. Stažení velkého časového úseku do jednoho filmu zapříčinilo, že pod skutečnými jmény vystupují vedle Havla jen jeho žena Olga, výborně zahraná Aňou Geislerovou, vedle váhajícího Havla je strohá a věcná, hezký je moment, kdy mu oznamuje, že má milence. Martin Hofmann  perfektně  vytváří bouřliváka Pavla Landovského, krásná je momentka, kde s Havlem cpou do poštovní schránky obálky s  Chartou 77. Ostatní postavy jsou jen  lehce nahozené. Adrian Jastraban vytváří nevýrazného Dubčeka, Barbora Seidlová je  milenkou navíc, podle většiny diskutujících na internetu je to Anna Kohoutová. Není pravda, že šli ples železničářů  a nebyli vpuštěni. Podezřelí disidenti si spokojeně zatancovali, je to jediná větší autorská licence, kterou jsem zjistil.

Film končí objevením se skutečného Václava Havla, od Melantrichu až po návštěvu dalajlámy v Praze, kde je bývalý prezident už zesláblý. Je to velmi pocitový film, životopisným faktům se se zdarem vyhýbá. Určitě se bude dávat v televizi, uvidí ho i nejmladší generace. Úkol byl splněn. Jenže je to trochu jinak.

Do rukou se mi dostala kniha Jitky Vodňanské Voda, která hoří. Kniha, která má přes 500 stran, množství černobílých a barevných fotografií a obrázků, o životě Jitky Vodňanské, narozené v listopadu 1944, je napsána, aby vnukům, Šimonovi, Mikešovi a Vilémovi, sdělila, co je babička zač. Na začátku je vyfocen s autorkou Viktor Stoilov, knížku vydalo nakladatelství Torst v době, kdy hlavní hrdina Václav Havel už nebyl od roku 2011 mezi živými.  Autorka dříve psala do časopisů Mladý svět, Dotek, Regena, dnes píše do Regenerace.

Autorka si nechala dopisy od Havla, dlouze je cituje, a jak zaznamenává svůj život, přiřazuje ten dramatikův vedle sebe, zachycuje všední dny velké party zajímavých lidí, nejen otců, ale i jejich žen a dětí, která žila pod tlakem esenbáků, jim navzdory.

Píše lehce, elegantně, o svojí rodině z Blatné, o silných ženách a roztomilých mužích, její otec je notář, jezdí do Příbrami, sestra Jarmila je spořádanější, později vystuduje medicinu.

„Veselá, vtipná, malinká jako já, měří 150 cm, jsem šťastná, že ji můžu tolik milovat,“ píše o své stočtyřleté babičce, a optimistický přístup autorce zůstal celý život. Máti byla věčně dáma, když však přišly nepříznivé doby, zavařovala, sušila houby a sbírala, co se dalo. Nikdy neskuhrala. Otec, JUDr. Václav Schránilec, ji vodil do přírody, ale když se provinila, nařezal ji páskem. „Smyslem bytí je vždy rodina,“ píše.

„Od války mám strach z malých prostor, byla jsem veselá, družná, zlobivá, divoká. Dnes bych asi měla diagnózu ADHD.“ Po  jedenáctiletce studuje biologii a geografii na přírodovědecké fakultě UK. „Ve 21 letech se rýsoval  jako ženich Honza Hrbek, ale to nedopadlo,“ sděluje čtenářům.

Krásně popisuje tehdejší vicemiss majálesu 1965 dobu květinových dětí a bláznivých nápadů, Vysokoškolský pěvecký soubor zpíval po celé Evropě, měl plno kamarádů.

Po promoci v roce 1966 nastoupila Vodňanská do Archeologického ústavu Akademie věd, kde zjistila, že miluje tajemství, kreativitu, rozevlátost a svobodu.  V roce 1967  cestuje do Normandie, má kamarádku v Paříži. Pracuje v Oblastním  muzeu v Roztokách u Prahy.  V roce 1968 dělá pomocnou sestru v Německu, vrací se do okupovaného Československa. Žije a bydlí s Ivanem Krausem, básníkem, který pracoval v televizi, až do té doby, kdy v bytě zazvonila  manželka, paní Krausová, s Krausovic dítětem na ruce, o nichž Jitka  nevěděla vůbec nic.

V roce 1970 se seznamuje s Karlem Trinkewitzem, o 13 let starším, dvakrát rozvedeným karikaturistou, malířem, kolážistou, lettristou, autorem vtipných artefaktů, ale později ho viděla, jak se na ulici vede s Olinkou Schoberovou, následoval ušlechtilý konec. Witz zuřivě nenáviděl bolševiky a fízly, časem uprchl do Německa.

1972 onemocní melingoencefalitidou, má ochrnutou  půlku těla, rok se z nákazy dostává. Seznamuje se jako psychoterapeutka v Bohnicích s Ing. PhDr. Janem Vodňanským, písničkářem, o tři roky starším, dělal dada, surrealismus, nikdy neměl trému, nikdy se nestyděl, měl ale zásady „Nejsem stvořený pro to, abych vynášel koš,“ zůstával svobodným bohémem. Jedou spolu a několika přáteli do Států. Nakonec si ji 27. 3. 1977 vzal, syn Tomáš už byl na cestě. V té době vystupoval s Petrem Skoumalem, pak se ale pohádali. Vodňanský se časem přestěhoval k bývalé ženě Pavla Šruta, své první lásce, pak si vzal o 25 let mladší Ivanku. Stále se ale staral o syna Toma. Continue reading

Život je jinde – Josef Váchal – napsal Jiří Olič

Knihu Život Josefa Váchala aneb  …nejlépe tlačiti vlastní káru sám  od Jiřího Oliče jsem uviděl v Liberci v zásilkovém antikvariátu Mileny Rutkovské.  Po listopadu přišlo objevování  pozapomenutých tvůrců, Váchalovi se věnovalo nakladatelství Paseka v roce 1993.  Kniha má 262 stran, hojnost černobílých i barevných obrázků a sleduje nemanželského Josefa, malíře, rytce, kreslíře, tiskaře, literáta a fotografa, od narození  v roce 1884 až do smrti v roce 1969.

Nemanželský synek je vychováván  v Písku Alšovými příbuznými, působí na něj morytáty, kramářské písně a krvavé romány, studuje na gymnáziu, které  opouští, jde se učit do Prahy knihařem, při tom vytváří ze školního sešitu časopis, Dekadent geniální. Krom obědů si od Alšů přináší literární revue a časopisy. Po vyučení  je dva roky knihařem v Bělé pod Bezdězem, maluje strašidla, věří,  že na Bezděz vede tajná chodba. Seznamuje se theosofií a spiritismem, setkává se s Karlem Weinfurterem, s básníky S. K. Neumannem,  Františkem Gellnerem a ostatními anarchisty,  dále s Jakubem Arbesem a Jaroslavem Vrchlickým. Kreslí Komedii života, ovlivněnou expresionistou Edvardem Munchem, myšlenkově pokračuje v okultismu, ale žádný z jeho přátel ho nebere jako umělce. Žije, jak se dá. Pomalovává keramiku, zdobí karty a vytváří ex libris.

V roce  1909 si Váchal  kupuje první lis, vytváří dřevořezby  a spolupracuje s revuí Meditace, kde tisknou Durych a Deml. Roku 1910 zakládá spolek Sursum, setkává se s Josefem Florianem ze Staré Říše, kterého zklame, zůstává pro něj „velkým chlapcem, který si nepřestává hrát a svět elfů, strašidel a erotických fantazií nehodlá opustit“.  Setkává se s Jakubem Demlem, ilustruje mu Hrad smrti, ale brzy se ním rozchází. Demla paroduje a zesměšňuje v četných pamfletech. Obrací se do minulosti, do středověku.

Při  sokolském sletu roku  1912 se Váchal seznamuje  s Mášou Pešulovou, kterou si bere v následujícím roce. Tiskne Nový Pekelný žaltář,  vytiskla ho Politika ve 100 výtiscích, obsahuje 46 dřevorytů. Kritik v textu vidí úmyslné germanismy, pokroucená staročeská slova, celek má působit humorně.  Skřet, dřevěná soška, je vyřezáván dle východních kultur. Váchalův cyklus Mystikové a vizionáři vydává Máša Váchalová  v 50 českých a 50 německých exemplářích.

Váchal je odveden na vojnu, hypersenzitivní, psychicky labilní umělec vytváří Modlitby a pak Hřbitovní tabulky. V 19. roce vstupuje do sociální demokracie,  ale brzy ze strany vystupuje. Maluje expresionisticky. V roce 1920 vyřezává Mystiku čichu, kniha má 8 velkých a 24 malých dřevorytů.

V 22. roce F. X. Šalda ocenil mladé poetisty a ignoroval staré spiritualisty, symbolisty a dekadenty. Podle názoru kritiků nakupoval stát do svých sbírek. Váchal  vydal knížku Erotikové  a Dokonalá magie budoucnosti. Žena Máša dostala tuberkulózu. V lednu 1923  Váchal píše In memoriam Marie Váchalové, kniha má  152 stran, 50 barevných a 10 černobílých dřevorytů. Čerstvě byl  zamilovaný do Anny Mackové. V Jugoslávské Korčule  se sblíží s Václavem Špálou a kreslí Korunu bludařstva.  Koniáš byl Váchalovým oblíbeným básníkem.

Roku 1924 vzniká Přírodopis strašidel a Krvavý román, který vyšel po Listopadu v nakladatelství Paseka. Váchal vstupuje do děje románu, vytváří karikaturu, píše o svých přátelích, nepřirozený patos přechází v groteskno. Roku 1926 začal ručně řezat a odlévat písmo. Maluje dům  Josefa Portmana v Litomyšli, cestuje s Annou Mackovou po Šumavě , po Českém ráji a do Kolína nad Rýnem na  výstavu grafiky. Píše  Vadecum erotiky v soustech o lůze a buržoustech.

  Knížka Malíř na frontě má 410 stran, 42 dřevorytů, náklad 450 výtisků, dílo podobné Haškovi a Rudolfu Medkovi. Roku 1930 vyšla Cesta Slovenskem, roku 1931 Šumava umírající a romantická, je nejznámějším Váchalovým dílem, vyšla v 11 kusech, jeden váží 20 kg a obsahuje 74 barevných dřevorytů. Archaický text a vynikající grafiky zdobí knížku, která byla znovu vydána ve svobodném čase.  V roce 1933 připomíná Christiana Heinricha Spiesse, stejně významného jako Mácha, a obnovuje kramářské písně, v roce 1934  tvoří Receptář barevného dřevorytu, kniha se pro vysokou cenu, 16 000 Kčs, prodala jediná, rovněž  veliká výstava v Praze měla nepatrný ohlas.  Následuje roztrpčené Autodafé liter, kde posléze 65 000 liter autor roztavil, jeho práce později inspirovaly  umělce lettrismu a konkrétní poezie. Básník, tvořící bez podpory státních zakázek, se živí ex libris, novoročenkami  a jednotlivými dřevoryty. Začátkem války se stěhuje do Studeňan u Jičína, vytváří  nové verze kramářských písní,  je před nacisty schován. Roku 1946 vycházejí  Ruce Otokara Březiny, ke kterým  Josef Váchal vytvořil 35 dřevorytů.

              Nechce se přidat k žádné skupině, píše hlavně dopisy – sci – fi romány, oficiální umělce srdečně nenávidí, píše vládní Pečírkův kalendář, 1953, kde například stojí: „Kdo se s sklizní řepy courá, pracuje pro Adenauera.“  Každou stupiditu autor využije, vytváří groteskní negativ  socialistického realismu.  Píše dopis – román své lásce z roku 1904 Elišce Krásné Krásná vyšívačka a frajmauer. Na výstavě v Jičíně prodává Jičínského upíra za 1500 Kč. Roku 1957 je výstava v Plzni, od roku 1958 je členem oficiálního Svazu výtvarných umělců, to mu zařídila Anna Macková, protože se ji nelíbilo 143 Kčs důchodu. Píše Půlrok na vsi, 88 stránek dopis-román Josefu Houdkovi, a Hovězí na divoko. Pak se umělec odmlčel, až v roce 1966 vystavuje na Staroměstské radnici a Zrzavý  jeho práci obdivuje. Veřejnost poznala svého mága, který se od většiny výrazně lišil. V roce 1969 je jmenován zasloužilým umělcem. Dne 4. 5. umírá grafička Anna Macková, která se o Váchala obětavě starala, a 10. 5. 1969 ji následuje Josef Váchal, krom jeho blízkých je na pohřbu Jan Zrzavý.

V liberecké Síňce u Karla Čtveráčka, kde Josef Váchal a Anna Macková vystavovali,  jsem blíže poznal jejich styl, zaujal mne jejich ezoterismus, lpění na duchovním životě. Mám Krvavý román, vydaný Ladislavem Horáčkem v nakladatelsví Paseka, viděl jsem i jeho filmovou podobu. Jsem rád, že mohu současníkům podat zprávu o knížce Jiřího Oliče, která Josefa Váchala a jeho svět důkladně vystihuje.

Otto Hejnic      

 

 

Koronavirové léto

Původní plán nepočítal s masivním protivníkem,  coronavirem 19, kromě cest za hranice zhatil předpoklad, a to že se v létě  na chatě ve Veselí nad Lužnicí budu věnovat rozepsanému Richardu Swingovi. Bohužel se ukázalo, že to nebylo  možné, navíc došlo při mé cestě do Liberce k poruše počítače, která byla odstraněna až v druhé polovině září. Divadlo F. X. Šaldy v srpnu a začátkem září mezitím uvedlo v premiéře řadu titulů, ke kterým se budu průběžně vracet.  Dále hodlám psát o knížkách, které jsem přečetl, o filmech, které jsem viděl, a informovat vás, milí čtenáři, o některých akcích, kterých se zúčastním. Omlouvám se za výpadek.

Zdravím vás.

Otto Hejnic

Bourák

Bourák, český film, na který všichni půjdete, abyste ho mohli  odsuzovat

Film natočil roku 2020  výborný režisér Ondřej Trojan, hlavní roli  Bouráka hraje jeho bratr  Ivan Trojan, opomíjenou manželku Kristýna Boková a jejich dceru Kamilu Veronika Marková. Hudbu složil Roman Holý ve stylu rockabilly, zpívá Matěj Ruppert se svojí kapelou, dále vystupují Tereza Černochová, Tonya Graves a Žofie Dařbujánová. Hlavním protihráčem je Jiří Macháček a jako jeho žena Petra Nesvačilová. Scénárista Petr Jarchovský  dostal za pár dní od 138 posuzovatelů hodně zabrat za to, že  smíchal nesmíchatelné.

Všichni recenzenti vycházejí  z charakteru bývalých vážných filmů Ondřeje Trojana, ten ale  prohlašuje, že stvořil letní komedii.  Je to  v prvních metrech filmu, kde prší přes střechu do deseti kýblů,  vidět. Absurdní Ivan si bere autogen a ze dvou bouraných aut splácá jediné.  Režisér si cíleně dělá legraci ze všeho, ze Severu, z prvorepublikových vil,  z mafiánských fimů, kde se míří  tágem na koule. Suverénní boss Macháček je vyřízený, když starosta Šlukdorfu vyhlásí konec hracích automatů. Jeho  žena Petra, soustředěná jen na nemocného pejska, nic nechápe.

Štvalo mě pár věcí, například šofér Kryštof Hádek, který chce být ženichem těhotné Kamily. Zaujala mě věrná láska Macháčka ke Kristýně Bokové nebo zobrazení Bubliny – Aleny Rajtinkové při tanci s Bourákem na večírku ve stylu 50. let. V závěru pak neskutečný Cadillac z roku 1959!!! Nic z toho neodpovídá skutečnosti, snad jen nově složené pecky Romana Holého.

Režisér vytáhl  všechny možné apartní konce, které lze v napínavých filmech zhlédnout, zařadil je za sebe, bez jasných souvislostí.  Přesto ale film Bourák patří mezi ty, které si budeme léta pamatovat, kvůli Ivanu Trojanovi a dalším. Nenechte si ho ujít, těžko něco podobného uvidíte.

Otto Hejnic

 

Zaškrábnutí – album

Zaškrábnutí -Scribble More

Posílám vám, přátelé, zajímavý soubor, který jsem dostal od Jaromíra Typlta před týdnem. Jaromír je známý básník, kterého v poslední době zajímá hlavně slovo, jak je řečeno. Vystupoval na svých literárních večerech jako recitátor, své verče nečetl, ale dával jim další smysl.  Michal Rataj vyznává minimalismus, takže jde o album poslouchatelné. Slyšel jsem před několika lety jejich koncert v liberecké knihovně. Stáhněte si jejich skladby z bandcampového profilu, uvedeného v článku. Přeji vám kvalitní poslech. 

                                                                                              Otto Hejnic 

 

Michal Rataj a Jaromír Typlt právě vydali další album svého „otevřeného díla“ Škrábanice na pomezí mezi hudbou a poezií.

 

Album Zaškrábnutí/Scribble More vychází šest let poté, co Michal Rataj a Jaromír Typlt vydali první společné CD Škrábanice/Scribbles (2014, Polí5), a necelých jedenáct let po prvním společném vystoupení v galerii Školská 28 (17. 6. 2009) – koncert na oslavu deseti let Škrábanice proběhl 12. 6. 2019 ve Studiu Hrdinů.

 

Způsob zveřejnění alba vychází z okolností aktuální karantény. Místo fyzického CD je Zaškrábnutí poskytnuto ke stažení na bandcampovém profilu Michala Rataje

https://michalrataj.bandcamp.com/album/za-kr-bnut-scribble-more-michal-rataj-jarom-r-typlt?fbclid=IwAR3-Phkb2eNr3gO_hkj1fojtxh0kkQjbIhgJThlReFUUHtjnH3HoUi-j8BI

a zároveň i na profilu spoluvydavatele, kterým je Polí5 (katalogové číslo EPP 164-2)

https://poli5.bandcamp.com/album/za-kr-bnut-scribble-more?fbclid=IwAR1eUMb7ccscToKnKBMXeX-bMWxntWWdurIl121W9OIK5t942W8F6oSqdz4

 

A pouze on-line proběhlo i „dálkové přivítání“ na Facebooku v pátek 27. 3. 2020 ve 21 hodin

(archiv stále aktivní na odkazu https://www.facebook.com/events/2663862697231038/)

s virtuální účastí autorů, živými streamy, textovými komentáři, které k té příležitosti napsal „kmotr“ alba, divadelní režisér Jiří Adámek, a také s čerstvě uvedeným videoklipem ke skladbě Nanicovatost (autorkou videa je Magdalena Kvasničková):

https://www.youtube.com/watch?v=mZwjWBYINyA

Obal alba navrhl s využítím své serigrafie Jan Měřička a za anglickou podobou názvů stojí básník Justin Quinn.

 

Nahrávky vznikly 5.–7. 12. 2019 v Praze ve studiu Michala Rataje. Stejně jako všechna živá vystoupení obou autorů a jejich první album, i Zaškrábnutí je založeno na principu improvizace.

Tentokrát byli ale do studia přizváni i další hosté – Ivan Boreš na elektrickou a bezpražcovou kytaru, Tomáš Liška na kontrabas a baskytaru a Marek Kimei Matvija na flétnu šakuhači.

Ivan Boreš a Tomáš Liška se už předtím zapojili do několika koncertních Škrábanic a Marek Kimei Matvija zase vystoupil na autorském čtení s Jaromírem Typltem.

 

Album obsahuje osm skladeb.

  1. Tah po tahu / Move by Move 21:18
  2. Jako zlom / Like a Break 4:46
  3. Než zmizí / Before It´s Gone 7:27
  4. Jen dokud je / Only as Long as 1:47
  5. Než vyprchá / Before It Vanishes 6:07
  6. Nanicovatost / Beside the Point 1:50
  7. Než odezní / Before It Fades 4:30
  8. Než uteče / Before It Bolts 5:56

 

První a nejdelší z nich, Tah po tahu, stojí na pomezí mezi improvizací a dramaticky vybudovanou kompozicí „hörspielu“ a sledujeme v ní jakousi partii dvou záhadných hráčů.

(Text je on-line dostupný na stránkách časopisu Tvar, https://itvar.cz/tah-po-tahu?fbclid=IwAR1lLJN6H8m-coUSh7Zxgw2SjR5gvnCsCoHdVhJ2nQQCLwaPt3fKjZXp7aw)

V pěti z dalších sedmi skladeb se téměř jako mantra opakuje – v různých výrazových polohách a zvukových souvislostech – tentýž text, vystavěný na spojeních slova „dřív“, např. „kdo ještě stihne to dřív / a kdo si dřív připraví dřív?“

 

Pokud Škrábanice od svého vzniku vycházela z představy „vznikajícího rukopisu“, od prvních zběžně naškrábaných náčrtků až k souvislému textu, pak nové album Zaškrábnutí v určitých ohledech spíš připomíná palimpsest: prodírání se (a to někdy opravdu fyzické, dřením a prodíráním materiálu) k hlubším a hlubším zápisům a významům slova. Tyto postupně odkrývané zápisy jsou přitom zároveň unikavé a prchavé.

 

Z posluchačských poznámek Jiřího Adámka (27. 3. 2020)

„Hlas který na mě působí jako touha po výkřiku který není vykřičen protože kdyby byl vykřičen tak by to nebyl tento zvučný hlas tak by to byl nemožný škaredý zvracený skřek hlas který vypráví o nemohoucnosti skřeku a skučení a breku povislá ramena vyleštěné boty

Hlas v nahrávce a můj vnitřní hlas diktující slova jsou jeden a ten samý hlas to je zvláštnost tohoto zážitku“

 

„prostor pro větu která zazní která zazněla která zacvakala jak dlouho zvuk nese v sobě ozvěnu té věty a v které chvíli se stane hudbou která s úvodní větou nemá již nic společného čili to není příběh věty ale příběh toho jak dlouho se věta nese v hudbě která následuje čili to není příběh významu ale příběh časů“

 

Autoři

 

Michal Rataj (1975) se jako hudební skladatel věnuje převážně elektroakustické a instrumentální tvorbě a kompoziční práci v oblasti live electronics. Je autorem filmové hudby (Rodina je základ státu, České století, Palach ad.) a desítek hudebních a zvukových realizací rozhlasových her. Od roku 2003 je producentem premiérové řady Radioateliéru ve vysílání Českého rozhlasu Vltava. Vyučuje na katedře skladby HAMU, NYU Prague a vede mezinárodní workshopy.

www.michalrataj.com

 

Jaromír Typlt (1973) je spisovatel a performer, ale také výtvarný teoretik zaměřený zvláště na art brut. Knihy poezie a próz vydává od 90. let, naposledy Stisk (2007) a Za dlouho (2016). Od roku 2000 vystupuje s tzv. „zmutovaným autorským čtením“, zároveň se věnuje zvukové poezii, a to jak vlastní, tak např. dadaistické (Ursonate podle Kurta Schwitterse, s Pavlem Novotným, BallOnAir podle Hugo Balla ve skladbě Miroslava Tótha nebo performance s Dirkem Hülstrunkem).

www.typlt.cz

 

Ivan Boreš (1976) je kytarista a skladatel. Vystudoval kytaru na HAMU u Prof. Štěpána Raka a pravidelně vystupuje s klasickým repertoárem jak sólově, tak v duu s Vojtěchem Vrtiškou (Sanity Guitar Duo). Zároveň se ale účastní různých experimentálních projektů a na elektrickou kytaru hraje i v heavymetalových nebo hardcorových skupinách Vivat Joe!, Masáž nebo Dirty Lesbian Duck.

https://www.ivanbores.cz/

 

Tomáš Liška (1979) studoval kontrabas na Konzervatoři J. Ježka v Praze a následně dokončuje magisterské studium na berlínské univerzitě Jazz Institut Berlin, pod vedením amerických hráčů a pedagogů Grega Cohena a Johna Hollenbecka. Tomáš vystupuje na jazzových festivalech a v koncertních sálech po celé Evropě, Spojených státech, Latinské Americe a Africe. Jeho klíčoví spolupracovníci jsou David Dorůžka, Steve Walsh, Luboš Malina, Druhá tráva, Beáta Hlavenková, Cyrille Oswald, Lenka Dusilová, Eternal Seekers, Mark Aanderud, a mnoho dalších.

http://www.tomasliska.com

 

Marek Kimei Matvija (1985) je mistrem hry na japonskou bambusovou flétnu šakuhači. Japonskou tradiční hudbu studuje pod vedením mistra Mitsuhashiho Kifu, který mu udělil mistrovský titul. Marek se tak stal historicky prvním Čechem, jenž dosáhl tohoto uznání. Vedle japonské hudby má Marek též velkou vášeň pro improvizovanou a soudobou hudbu; je člen Topos Kolektivu, který vytváří hudbu pro konkrétní místo a prostor. Rovněž je ředitel a jeden ze zakladatelů International Shakuhachi Festival Prague a zakládající člen NEIRO Association for Expanding Arts. Marek Matvija vystudoval na pražské FAMU a koncertoval napříč ČR a na Slovensku, v Portugalsku, Nizozemí Maďarsku, USA a Japonsku.

https://matvija.cz/

 

Škrábanice (anglicky jako Scribbles, německy Kritzeleien) vzhledem ke svému rozpětí mezi hudbou a poezií zazněla od roku 2009 jak v kontextu hudebním a zvukovém (festivaly Audio Art v Krakově, 2009, Contempuls v Praze, 2010, vs. Interpretation v Praze, 2014, Narozeniny umění 2020, Liberec), tak literárním (festivaly Poesie in Bewegung v Liberci, 2014, Ars poetica, Zábřezí u Ježkova, 2016, Prague Microfestival, 2017, nebo doprovodný program k české účasti na Knižním veletrhu v Lipsku, 2019).

 

Anglické resumé

Zaškrábnutí/Scribble More

This album was recorded in December 2019 as another elaboration of the „open work“ entitled  Škrábanice (Scribbles), in which a sound dialogue has unfolded since 2009 between music composer Michal Rataj with the poetry and vocal expression of Jaromír Typlt. Just as all their live performances and the previous album (Škrábanice, 2014), these new recordings are based on the principle of improvisation. This time, however, the traditional duo has been joined by guests – Ivan Boreš on electric and fretless guitar, Tomáš Liška on double-bass and bass guitar and Marek Kimei Matvija on shakuhachi flute. The opening piece, „Move by Move“, in which we follow a game between two mysterious players, occupies an area

between improvisation and the drama-based composition of the „Hörspiel“.

(Translated by David Vichnar)

 

Čudla

„Byl jsem pryč. Zastav se někdy, Pavle.“

Vajíčkovitý sporťák se odpíchl a zmizel za rohem do právě se probouzejícího tržního hospodářství. Pavel polkl. Pořád si nedokázal zvyknout, že tenhle chvalně i nechvalně známý velkoobchodník se vším, který na oslavy Silvestra 1994 přitáhl do sokolovny dvě bedny šampusu, je Čudla.

Prvně si ho uvědomil, když rozehnal klubko peroucích se asi pětiletých špuntů. Šli dva na jednoho. Tohle v patnácti, kdy v sobě ještě měl kousek Vinetoua, nesnášel.

Kluk nenatahoval. Když byli ti dva už kus dál, prohlásil, že by si s nimi poradil sám. Tvářil se neobyčejně sveřepě. Říkali mu, prckovi, Čudla. Kluci věčně čutali na zarůstajícím volejbalovém hřišti fotbálek, z paneláků vlálo prádlo a vůně kytek se mísila s ohřívaným zelím. Pavel si párkrát s nimi zahrál. Přečuhoval je o dvě hlavy a jediný neměl kecky s barevnými tkaničkami.

Druhé důležité setkání proběhlo stejně dramaticky. Právě přijel z pedagogické fakulty, kde mu v průběhu druhého ročníku řada učitelů doporučovala, že by neměl tolik pít, že by neměl na veřejnosti  vykřikovat své názory a že by se neměl věčně vzpouzet. Některým holkám se ale jeho počínání líbilo a pár kluků stálo za ním.

Když ve známé poradně U Sudu vysvětlil Pavel svůj problém, jeho starší kamarád Pepík řekl, že pravdu mít může, ale má si rozmyslet, co chce. Jestli morálně zvítězit, nebo dostudovat.

„Nejhorší vlastnost je předposranost,“ namítl Pavel.

„Já si zase myslím, že blbost, převlečená za statečnost,“ tvrdil Pepík.

Výrostci se kolem projížděli na kolech. Zdolávali sráz a občas z něho některý z nich  na kole skočil. Na Sud měli ještě čas, zatím kolem lavic vystrčených před hospodu dělali krky.

Pavel vnímal kluky na kolech jako kulisu, pozadí scény. Jako součást rituálu. Čtrnáctiletí blbli kolem Sudu na kolech, v šestnácti si sedli k levému stolu vpravo, a když měl pingl dobrou náladu, dostali jedno pivo. Pro dvacetileté nebylo nic nemožné, ale občas jim chyběly nějaké peníze. Třicátníci si dali panáka, u piva nadávali na práci a na manželky a tvářili se vážně. Závěrečnou etapu představoval dědek Kulhánek. Sem tam utrousil moudré slovo, někdy, když svítilo sluníčko, u stolu usnul.

Náhle se scenérie změnila. Kolo, které po dopadu mělo zakolísat a pokračovat v okružní jízdě, narazilo do sloupku a drobná postava přeletěla do houští.

Pády se braly jako průvodní jev. Nikdo z popíjejících jim nevěnoval pozornost. Na stejném místě se většina posedávajících v telecích letech taky vymázla.

„Co je s tím pivem!“ ozval se Bandaska. Kousek od rozpařené hospody se ale  roztékalo podivné ticho.

Pavel se zdvihl, šel k dřevěným potérovaným toaletám. Ale nedalo mu to a  podíval se pod svah. Postavička na zemi se  nehýbala. Rychle překročil miniaturní plůtek.

Osmička předního kola se zasekla v prasklých vidlicích. Dráty se ještě chvěly, zelená větvička se houpala nad roztrženým trikem. Cyklokrosař ležel na zádech.

Nadzvedl ho. Byl to Čudla, prcek z volejbalového hřiště, teď už trochu vytáhlejší kostnatý pouliční bojovník. Měl zapadlý jazyk. Povytáhl mu ho, zhluboka se nadýchl, jak ho učili při cvíčku, a vyfoukl vzduch klukovi do úst. Nic. Sáhl po pulsu. Nic. Znova. Cítil, jak cizí tělo vzdoruje…zmáčkl mu srdce. Ne, srdce je nalevo. Tak. Jasně. Zabrat. Drobné tělo konečně zareagovalo.

Pavel pomohl Čudlovi  postavit se: „Jestli se ti chce zvracet, jdi kus dál. Asi máš otřes mozku.“

„Ještě že sis ho všimnul, “ řekl uznale Pepík.  Bylo to poprvé, kdy se Pavlovi znalosti získané na pedagogické fakultě opravdu hodily. Continue reading

LAK u Fryče

Ve čtvrtek  28. května se konal v knihkupecví  U Fryče křest prvního letošního, celkem 75., čísla Světliku.  Zaniklý KAL, Kruh autorů Liberecka, vystřídal mladý LAK, Liberecký autorský kruh, vedený předsedou Martinem Trdlou. Původní polovina Světliku zaměřená na články věnované Krajské vědecké knihovně zůstala, druhou literární polovinu tvoří mladá generace, která za  24 stránek zodpovídá.

Večer zahájili Martin Fryč, který asi 30 účastníků přivítal, a nynější předseda.  O hudební doprovod se postarala kapela Nekrmit, na kytaru hrál,  zpíval  a verše členů LAKu zhudebnil  Karel Pazdera, foukací harmoniku  hrál  Viktor Beneš a na cajon bušil Tomáš Škoda. Většinu textů složil prozaik Štěpán Kučera, který připomněl básníka a dalšího autora Julu Benka, Jiřího Žáčka a další.

Světlik křtili ředitelka knihovny Blanka Konvalinková, nakladatelka Eva Koudelková a Martin Trdla. Čtvero svých  veršů přečetl Martin Trdla, dále vystoupil Julius Benko a představil autora pěti olejů, umístěných v místnosti, Jakuba Šulce, závěr patřil kapele.

Za starý KAL kromě nakladatelky přišel Stanislav Kubín a Otto Hejnic. Večer ukončil Martin Fryč, nabídl zájemcům starý časopis Plav, připomněl další pořady  a slíbil, že zaplatí příští tištěné číslo Světliku.

Nečetl přítomný prozaik Štěpán Kučera ani Julius Benko, hudebníci z Nekrmit by zvládli i nahrávku desky, mají skladbu na You Tube.

V novém  Světliku je na ploše vyměřené LAKu rozhovor Štěpána Kučery se spisovatelem Josefem Strakou, recenze Martina Trdly na knihu Liberecká pohřebiště od Michala Maršíka, recenze Miroslava  Stuchlého na dokumentární film Lindy Kalistové Jablonské Psí láska. Básnickou sbírku Jedním dechem Jana Vozky recenzuje Josef Straka.

Článek  Osvěta je věnovaný devadesátníkovi Miloši Zapletalovi a článek K libereckému pobytu Boženy Němcové  napsala Eva Koudelková. Dvě CD z Lužice, Svět za dveřmi a Hej Lužice vydala nadace Lužických Srbů, píše o nich Milan Hrabal. Dále Martin Trdla představuje dvě básnická zjevení, liberecká dívka píše pod pseudonymem Jáchym, dalším je Jáchym Pochop z Turnova.  O renesančním člověku Jakubu Šulcovi píše Julius Benko, který také vzpomíná spolu Otou Hejnicem na Josefa Vinkláta.

V úvodníku nového čísla se Jan Šebelka zamýšlí nad 20 lety KALu a přeje jeho pokračovatelům mnoho úspěchů.

Otto Hejnic

Horoucí srdce, ale nohy v bahně

„Jsi sice externista na kulturu, ale přijede Havel! To by sis jako novinář neměl nechat ujít,“ řekl mu Luboš Příhoda, šéfredaktor Regionu.

„Vezmete mě s sebou? To budu rád,“ vydechl Olin ulehčeně.

Do pohraničního Frýdlantu měl přijet prezident Havel na poklepání základního kamene Europlastu. Celá redakce nervózně pobíhala. Proslýchalo se, že hlava státu se ještě staví v Liberci, ale šéf zjistil, že výjezd má zpoždění, a tak na místě byl redakční forman první. Vedle zaparkoval fotograf  Bořek. Vystoupil z auta, zamířil na panorama Frýdlantu, zmáčkl spoušť. Zaklel: „Zasekla se mi uzávěrka, musím se vrátit pro druhej foťák.“

„Tohle není možný!“ zakvílel šéfredaktor.

„Oline, máš ve foťáku nejlepší film. Když budeš fotit, přimáčkni si kompakt k hlavě. Nekejchej a nedejchej! Hlavně se ale musíš dostat co nejblíž! Jestli to nestihnu, budeš cvakat hlavní fotku na první stránku!“ volal Bořek, skočil do auta a pálil to přes Jizerky zpátky.

„Kam jste se to narvali? Musíte támhle dozadu, tady bude stát prezident a televize!“ hnal je pryč hlavní pořadatel. Kolona s vlaječkou stále nepřijížděla.

Olin byl z terénu nastydlý, před akcí si dal pro uklidnění dvě piva, a jak nevěděl, jestli ho vůbec vezmou s sebou, nestačil si odskočit. Přišlo nepřekonatelné nutkání. Nad zatáčkou zastavovala další a další auta.

Všude kolem byla volná stráň, plná přicházejících potentátů a místních zvědavců. Zamířil proti proudu davu k vzdálenému křoví. Zaběhl za něj a začal močit, tu se ale blížila skupinka paní a dívek. Ještě stačil zalézt dovnitř mezi větve. Stihl to na poslední minutu. Bleskurychle si zapnul zip. Nechal ženské přejít, setřel si smrtelný pot z čela a pomalu lezl ven. Pak se ale podíval na nové světle šedivé kalhoty, na nevymluvitelném místě vlevo pod příklopcem měl  zřetelnou vlhkou skvrnu. Co teď? Marně se  snažil nakroutit tělo, aby flek cíp saka překryl. Na klopě  pyšná cedulka s nápisem Press, na noze zahanbující diskvalifikující vlhká skvrna na kalhotech. Prezidentská kolona aut se blížila, s ní auta televize, rozhlasu a pražských deníků.

Havel vystupoval z auta za světelné kanonády fotoblesků. Čechofrancouz Hrubant s bílou šálou kolem krku teatrálně mával rukama, tváře listopadové revoluce se usmívaly. Na kraji Frýdlantu vznikne nová továrna s francouzskou účastí, po velkých slibech přichází čin, první vlaštovka zahraničního kapitálu, přitékajícího do země. Lid v pohraničí poprvé viděl na vlastní oči Václava Havla, prvního prezidenta vůbec, a tleskal. Havel stál na volné ploše, drobný, plaše usměvavý a ztělesňoval všechny možné naděje zítřka.

Skvrna pomalu zasychala. Amatéři už své filmy vycvakali a zůstávali v povzdálí. Na plac k základnímu kameni mohli jen profesionální fotografové a televizní štáby. Olin viděl, že i když má na klopě správnou placku, k dobrému záběru by se neprodral. Jediná šance byla hromada odhrnuté, ještě měkké zeminy. Nějaký bodyguard  ho chtěl zadržet, ale ukázal mu cedulku Press. Nablýskané polobotky se zabořily do hlíny, ale měl z první ruky, jak prezident Václav Havel s čechofrancouzským podnikatelem Hrubantem klepou na základní kámen. Většina fotografů a TV kamer zůstala na vyštěrkované ploše. Prezident se rozhlédl  kolem. Olin měl pocit, že si ho všiml, jak má kotníky v mazlavém jílu, a usmál se na něj.

Poklepávání základního kamene proběhlo celkem rychle, mačkal spoušť jako o závod. Když zvedl hlavu, uviděl, jak ze  svahu snímá akci teleobjektivem hlavní fotograf  Bořek, který se stihl s novým foťákem včas vrátit.

Jednou cítil, jak se mu země pod nohama třásla, odpoledne 21. srpna 1968 v Praze, když kousek od něj projížděl tank s bílým pruhem. Párkát se houpala, když prvně viděl, jak se neoznačené, dočasně umístěné sovětské tanky hnaly tankodromem za Stráží pod Ralskem, pár metrů od průzkumné vrtné soupravy. Když se dostal z hořejšku hromady, mazlavá jílovitá hlína s ním ujížděla. Zdálo se mu, jako by se pohnula celá země, ale poprvé měl pocit, že něco nového právě vzniká a on to nyní zachycuje.

Bavorák s prezidentskou standartou a za ním dlouhá kolona aut odjížděly na Nové Město pod Smrkem do textilky.

Ve formanu ho čekal jen nadávající šofér, ostatní se narvali do Bořkova auta. Dal mu pod nohy a pod zadek staré noviny, a zatímco Olin vyklepával bahno z bot a ponožek, jel k textilce. Bořek odhadl správně, kudy prezident půjde. Olin se postavil vedle něj, když Havel  opouštěl halu, cvaklo poslední políčko.

„Fotil jsem Frýdlant telákem, ale pro sichr mi dej i tvůj film. Ještě v noci udělám fotky,“ řekl mu Bořek.

 

xxx

 

Na noční směnu místo na šestou dorazil Olin před desátou, ale nikdo ho nepostrádal. Ve vrtu kolem ochranné kolony pažnic tuhla cementová kaše.

„Kde ses zdržel?“ zeptal se pomocník.

„Byli jsme s našimi novinami ve Frýdlantu.“

„Za kulturou?“

„Otevírala se stavba nové fabriky. Byl u toho prezident Havel. Fotil jsem ho,“ pochlubil se Olin.

„Vážně? Asi z padesáti metrů, ne?“

„Asi ze šesti. Vylezl jsem na vyhrnutou haldu zeminy, tam se nikomu jinýmu nechtělo,“ řekl Olin s hranou skromností.

„Jsi magor. Vážně si myslíš, že tahle slavná návštěva bude k něčemu?“ namítnul skeptik  Mirda.

„Ve frýdlantským výběžku, kde je akorát pár starejch textilek, bude stát nová fabrika pro pět set lidí, vybavená nejmodernějšíma mašinama z Francie.“

„Abys nejásal dopředu,“ zavrčel Mirda.

Olin stál do rána u pák. Průsekem mezi stromy viděl na kilometr vzdálenou bránu garnisonu ve Svébořicích. Kolem jedné začaly odjíždět kamazy, ne v koloně jako obvykle, ale v nepravidelných intervalech. Kolem třetí projel dlouhatánský zaplachtovaný náklaďák, jaký ještě nikdy neviděl.

„Jezdili Rusáci?“ zeptal se popáté mžourající Mirda.

„Jezdili, ale každý auto zvlášť,“ odpověděl Olin.

 

xxx

 

Doma se nasnídal a šel do redakce. Nevyspalý šéf přepisoval úvodník. Přiběhl Bořek a ušklíbnul se: „Ty dneska nehákuješ, Oline?“

„Mám turnusový volno. Vzal jsi i moje fotky?“

„Strčil jsem přece tvůj film do kapsy, do bundy. Počkej, podívám se, jestli mi nepropadla  kazeta dolů do podšívky.“

Olin jen naprázdno polykal. Mnoho povolaných, ale vyvolený je jen profesionální fotograf!

„Kazetu jsem nakonec našel a tvoje fotky taky udělal. Pár jich docela ujde,“ smál se Bořek.

 

Z dvaceti snímků, které nasnímal, jich povedených, ostrých a nápaditých bylo asi pět. Bořek měl pevnější ruku a v ní kvalitní zrcadlovku. První stránku zdobil jeho snímek, ale jedna Olinova momentka se na předek novin taky vešla.

Všichni šli číst obtahy do tiskárny. Olin zjistil, že má ruce jako prase. Šéfredaktor pravil: „Tohle není žádná špína, to je poctivá tiskařská čerň. Dvacet let mi chyběla. Jak se ti poklepávání líbilo?“

„Byl to dost nervák.“

„Ale nakonec jsme to dohromady zvládli,“ řekl šéfredaktor hrdě. „Kultura je taky potřebná, ale noviny drží aktuální zprávy. Ty jsi byl přímo při tom, co důležitýho se právě děje. Prezident z pěti metrů! Je to jako droga. Dneska mám stejný mravenčení v prstech, jako když jsme vydávali v srpnu 1968 zvláštní číslo Vpředu. Jenže tenkrát jsem byl strašně nasranej, kdežto teď cítím, že se to opravdu otočilo k lepšímu!“

Obrovská rotačka se rozeběhla. „Půjdem to někam zapít.“ Otřeli prsty zase černé od čerstvě vyjetých novin z rotačky a šli úspěch oslavit do Černýho koně.

 

xxx

 

Začátek devadesátých let byla omamná a romantická doba. Láska a pravda sice nezvítězila nad lží a nenávistí, ale bylo hezké a ušlechtilé nové myšlence alespoň  chvíli věřit. Mirda měl nakonec pravdu. První vlaštovka spolupráce byl jeden z prvních „tunelů“, do  supermoderní budovy Europlastu sice byly navezeny francouzské mašiny, ale ze šrotu.

Prezidenta Havla tenkrát ve Frýdlantu vítali jako slunéčko jasné, všemoudré a všemocné, ale i kdyby zajistil nové mašiny, stejně by fabrika, podobně jako většina produktivnějších a výkonnějších českých textilek, nevydržela proti asijské konkurenci.

Zklamal jsem i já sám! Nestal jsem se investigativním novinářem, který odhalí všechny nepravosti, protože jsem nevěřil, že mám patent na pravdu. Obával jsem se nasadit psí hlavu někomu, ne stoprocentně vinnému, protože se občas ukázalo, že skutečnost je jiná, než se v určitém okamžiku zjišťování jednoznačně zdálo.

Nikdy jsem se nepřinutil, abych si sedl k vývojkám, a tak mými jedinými zdařilými, opravdu prokreslenými černobílými snímky jsou ty z Frýdlantu, které ve své černé komoře dotáhl profesionál Bořek. Švihák Hrubant s bílou šálou byl tak francouzsky chic, že mě tenkrát ani nenapadlo mu nevěřit. Svět chce být klamán.

Otto Hejnic

KAL – LAK a jiné zajímavosti

Vážení čtenáři,

KAL již dříve přestal existovat, definitivní tečkou bylo úmrtí bývalého předsedy Luboše Příhody. Doména KAL je stále funkční, pro letošek zaplacená, sloužila mi hlavně k tisknutí recenzí, tyto jsem dál posílal do Divadla F. X. Šaldy, kde je tiskla a vyvěšovala ma fermanech v divadlech pí Špačková, později pí Plíhalová.  Nejlepší recenze vycházely v tištěném Světliku, který vychází čtyřikrát do roka, ze 48 stránek zhruba polovinu připravil do tisku za již neexistující KAL Marek Sekyra z knihovny.

V minulém roce mladí autoři, Julius Benko, Štěpán Kučera, Martin Trdla a Miroslav Stuchlý,  oslovili ředitelku liberecké knihovny Blanku Konvalinkovou  a bývalé členy KAL, Jana Šebelku a Marka Sekyru, že vytvoří místo KALu nový spolek LAK.

Výsledkem je, že první číslo letošního roku, celkem 75., již vyšlo,  vytištěno bylo 500 kusů, za literární půlku čísla zodpovídá LAK,  připravil ji do tisku Martin Trdla. KAL je mrtev, ať žije LAK, což značí Liberecký autorský kruh, napsal Jan Šebelka. Členové LAKu  přibrali do čísla mimo jiné Evu Koudelkovou a Milana Hrabala, mně vyšel nekrolog Josefa Vinkláta, nevešly se divadelní recenze.

Otázkou je, nakolik jsou potřebné mé divadelní recenze, které zabíraly značnou část literární přílohy Světliku. S novou hrou vycházejí na stránkách divadla také oznamovačky novin, DFXŠ tiskne z nich ukázky, ale jsou napsány před premiérou díla, aniž novináři představení zhlédnou. Smysl mají recenze v Divadelních novinách, kde profesionálové po zhlédnutém představení zhodnotí inscenaci do hloubky. Určitý problém je, že Divadelky nestihnou zrecenzovat všechna představení a k většině diváků se nedostanou. Moje recenzování vychází z místních kořenů, není sice tak odborné, ale domnívám se, že přispívá ke zvýšení návštěvnosti divadla.

Ač jsem psal literární, výtvarné, muzikantské i divadelní recenze od roku 1990, stále mi chybí odbornější hodnocení, což pociťuji zvláště u operních představení. O moje divadelní recenze byl ve Světliku zájem minimální.  Nevím, kdo mé recenze čte na webových stránkách KALu, napište mi, prosím, na e-mail otttohejnic@seznam.cz. Jsem zvědavý, kolik čtenářů se najde.

Děkuji Karlu Kunovi, který mi při mém boji s webovými stránkami  pomáhal. Po ztrátě Světliku hodlám recenzování divadla omezit,  půjde zvláště u oper o krátkou zprávu místo obsáhlé recenze.

Hodlám  se více věnovat vlastním povídkám, které mají vyjít příští rok v nakladatelsví Bor, recenzím prozaických knížek, které dostanu e- mailem  nebo na adresu Otto Hejnic, Gagarinova 782, Liberec a recenzím výtvarným a muzikantským.

Posílám vám pozvánku, kterou mi LAK zaslal, pravděpodobně tam budu jediný šedovlasý, najdete mne, pohovoříme spolu.

Otto Hejnic

 

 

Nový LAK a pozvánka na křest

Dobrý den,

rád bych Vám představil náš nápad na oživení KALu, Kruhu autorů Liberecka – pod pozměněným názvem LAK, tedy Liberecký autorský kruh. Společně s místními literáty Juliem Benkem, Štěpánem Kučerou a Miroslavem Stuchlým jsme si říkali, že zkusíme navázat na tradici i činnost KALu pod heslem „KAL má nový LAK“; po schůzkách s „duchovními otci“ Janem Šebelkou a Markem Sekyrou – a s jejich „požehnáním“ – jsme se rozhodli založit nový spolek.

Zároveň bych Vás rád srdečně pozval na první veřejnou akci LAKu, kterou bude křest nového hávu časopisu Světlik. Akce se uskuteční ve čtvrtek 28. 5. 2020 od 18:00 v libereckém Knihkupectví a antikvariátu Fryč.

Jak z výše uvedeného vyplývá, spolupracujeme s Krajskou vědeckou knihovnou na časopisu Světlik, rádi bychom (v návaznosti na tradiční Kalmanachy) letos připravili i vydání sborníku severočeských autorů, máme v plánu organizovat také veřejné akce, čtení či besedy s autory.

Pokud byste měl/a zájem stát se členem/členkou Libereckého autorského kruhu a podílet se na jeho činnosti svými příspěvky (do Světliku, výročního sborníku, případně dalších chystaných publikací), anebo jakýmikoli nápady a aktivitami, budeme moc rádi.

Díky, za LAK srdečně zdraví

Martin Trdla, předseda LAK