Aktuality

Severočeské muzeum se lvy otevřelo brány

V neděli 16. května bylo v Severočeském muzeu v Liberci skoro plno, protože 4. května  se konečně  po dlouhé době otevřelo, oprava se protáhla. Vstupné se neplatilo a pro malé návštěvníky byly připraveny speciální programy. Viděli jsme drobného kluka, který bušil do starého psacího stroje.  Má žena se ho zeptala: „Je to lepší než na počítači?“ Odpověděl: „Je to zajímavější.“

Muzeum nyní střeží lev a lvice od Jaroslava Róny, ale musím konstatovat, že všechno je jinak. Kasa, nyní velká recepce, je přesunuta do předsálí, kde bývávaly hudební programy. Byla vybudována nová elektroinstalace, podlahy, toalety, výtahy.

Ve velkém sále je výstava Liberec kontra Reichenberg, najdeme zde obrazy, fotografie Rudolfa Ginzela, makety domů, jsou zde Valdštejnské domky, kus starého náměstí i projektovaná nová výstavba, sídliště Králův Háj. Poznávám model libereckého zámku ještě s hradbou kolem, dostavěný hrádek Hamrštejn se dvěma věžemi.  Ale také vidíme, že projekt se někdy nestal skutečností.

         V prvním patře aktuálně vystavuje známý typograf Rostislav Vaněk, jsou to energické černobílé grafiky, pak plakáty na různé akce a ostře barevné čtverce, ty se mi líbily.

Staré muzeum klimbalo, vše bylo na svých místech, měnily se jen výstavy, dnes musí návštěvník to svoje dlouze hledat. Změnil se hlavně styl stálé expozice, v dřívější převažoval čas, když byl biedermeier, lidé se nějak oblékali, nosili se cylindry, dámy nosily krinolíny, vojáci měli barevné uniformy, používali jistý druh pušek, rozvíjelo se soukenictví, používaly se v textilu prohazovací člunky, jednotlivé cechy měly svoje prapory, kouřily se fajfky, cukr se už dělal z řepy.

Prvně jsem viděl velký tkalcovský člunek, generálskou čapku se zeleným  peřím nahoře. Kládu, do které se strčily končetiny a dotyčný byl vystaven na pranýř jsem už znal. Líbí se mi cechovní prapor libereckých pláteníků stejně jako tiskařské formy na modrotisk. Dotýkám se původní sochy rytíře, zhotovil ho Franz von Neumann roku 1892. Dneska, od roku 2005, shlíží z radnice jeho kopie, kterou navrhl Milan Zdenek a vykoval umělecký kovář Jan Nikendey.

Zlobí mě dámské šaty a boty, jen tak vedle sebe, neuhodnu,  jestli jsou z roku 1880 nebo 1920. To samé platí pro klobouky i pro bižuterii.

Pěkná je výstava z 20. století, různé typy telefonů, magnetofonů, od nejznámějšího po malý s minicívkami. Jsou zde vystavené vysavače, od první republiky až po současné. Zaujaly mne lampy, první kahan a další na karbid, tuším? Nacházím laciný i drahý gramofon, žehličku běžnou a žehličku cestovní, neuhodnu datum výroby.  A cedulky s popisem tu nejsou.

Místnost, kde je galerie, zahrnuje několik moderních tapisérií, obrazy více směrů, každý pes jiná ves. Zaujal mě velký objekt, sklo se šikmou dírou, jmenuje se to Prostor I. Opravdu hezké. Kdopak to zhotovil? Libenský a Brychtová roku 1991. Zajímavé věci se najdou, ale musí se hledat.

Sympatické je církevní baroko, uprostřed místnosti stojí zlatá monstrance, nápadité jsou různé soupravy na pití, hezké jsou jídelní příbory, vidličku tvoří dva dlouhé hroty.

Nejen pro děti jsou připraveny nejrůznější interaktivní hry a úkoly, počínaje štěbetáním ptáků na stisknutí, nebo mohou malovat v ateliéru.  

 

Severočeské muzeum má moderní tvář. Za jednu  návštěvu všechno stihnout nejde, návštěvník poněkud tápe. Až sem půjdeme příště, budeme moudřejší a snad najdeme i klíč, jak z automatu Dallmayr dostat do kafe cukr.

 

Otto HEJNIC

Záblesk z minulosti    

Jackson Polock! Zběsilá změť čar ze sebe vyzařovala ohromnou energii.  Leo už byl v galerii čtvrtou hodinu. Polockovy obrazy viděl in natura úplně poprvé a znovu a znovu se k nim vracel. A když přišel k Chagallovi, vybavil si jiný jeho obraz, kde se postava vznáší ve vzduchu. Nějak podobně si jednou připadal, tehdy mu bylo něco přes třicet. Ještě ráno stoicky spolykal prášky na choroby přicházející se sedmdesátkou, ale nyní se do starého těla vlévala nová energie.

Do berlínské galerie Moma přijela na výstavu 200 pláten  Gugenheimova muzea dvě auta ze severních Čech. Harcovníci regionálního tisku, kteří se mohli prokázat novinářskou průkazkou, byli dovnitř vpuštěni bočním vchodem, ostatní se museli zařadit na konec dlouhatánské fronty, a ještě se nedostali dovnitř.
Continue reading

Severočeský almanach 2020

Kolegové z Ústí nad Labem, Severočeský klub spisovatelů, vydali ve spolupráci se Severočeskou vědeckou knihovnou  Almanach 2020 k 30. výročí založení SKS.  Má 130 stránek, měkké desky, na obálce černobílou grafiku od Jiřího Kimly, vychází  v redakci Věry Bartoškové, Aleny Melicharové, Iva Chmelaře a Jiřího Kimly.

Na úvod vzpomíná Ladislav Muška na bouřlivou dobu založení SKS a na akce místopředsedy Arnošta Hermana, který zemřel v 88 letech, a připomíná  pečlivou sekretářku R. Pečivovou. Jaroslav Drbohlav představuje aforismy a verše Ilji Barta. Nakladatelka Věra Bartošková hledá v básních původní krajinu. Marie Dolistová píše sonet o hvězdách a starém muži. Prozaik Jaroslav Endrych  v Dopise a v Šílenství zjišťuje nástup schizofrenie. Básnířka Karla Erbová  připomíná velikány různých dob, např. Giordana Bruna a Thomase Mora. Milan Hrabal píše verše o slovanské Lužici. Radka Hryzová řeší vztahy ona a on.

Publicista Ivo Chmelař se vrací k literárním čtením v Roudnici  a v Litoměřicích, kde ve spolku Modré Ucho vymýšleli např. japonské haiku.
Continue reading

Film Havel a kniha Jitky Vodňanské Voda, která hoří

Na film Havel jsme v létě do Soběslavi jeli dvakrát. Přišli staří, mladí, manželé, maminy s dětmi, sólo i ve dvojicích, všichni se přišli podívat, co s Havlem režisér Slávek Horák provedl.

Uteklo 30 let od Listopadu a my pamětníci se pořád ptáme, kdo že byl Václav Havel, který byl dlouholetým zavíraným kritikem komunistické strany a nakonec se stal v zemi, kde se hlásalo Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, demokratickým  prezidentem? Jaký byl v běžném životě? Čím se lišil od svých následovníků? Prakticky vším!

V ČSR bylo z 15 milionů občanů 1,5 milionu komunistů, oni a jejich děti ze začátku viděli republiku jako spojovací most mezi Východem a Západem. Já ne.

Soudruzi  mě nemilovali, už kvůli mému otci drogistovi. Václavu Havlovi  jsem držel palce, schvaloval jsem 90 % jeho činů, a u 5 %  jsem si musel nechat vysvětlit celou situaci. Znám jeho hry, básně Antipody, po hře Odcházení jsem viděl stejnojmenný Havlův film. Četl jsem většinu knih o něm. Poprvé vyhrál někdo, kdo si to opravdu zasloužil.

Continue reading

Život je jinde – Josef Váchal – napsal Jiří Olič

Knihu Život Josefa Váchala aneb  …nejlépe tlačiti vlastní káru sám  od Jiřího Oliče jsem uviděl v Liberci v zásilkovém antikvariátu Mileny Rutkovské.  Po listopadu přišlo objevování  pozapomenutých tvůrců, Váchalovi se věnovalo nakladatelství Paseka v roce 1993.  Kniha má 262 stran, hojnost černobílých i barevných obrázků a sleduje nemanželského Josefa, malíře, rytce, kreslíře, tiskaře, literáta a fotografa, od narození  v roce 1884 až do smrti v roce 1969.

Nemanželský synek je vychováván  v Písku Alšovými příbuznými, působí na něj morytáty, kramářské písně a krvavé romány, studuje na gymnáziu, které  opouští, jde se učit do Prahy knihařem, při tom vytváří ze školního sešitu časopis, Dekadent geniální. Krom obědů si od Alšů přináší literární revue a časopisy. Po vyučení  je dva roky knihařem v Bělé pod Bezdězem, maluje strašidla, věří,  že na Bezděz vede tajná chodba. Seznamuje se theosofií a spiritismem, setkává se s Karlem Weinfurterem, s básníky S. K. Neumannem,  Františkem Gellnerem a ostatními anarchisty,  dále s Jakubem Arbesem a Jaroslavem Vrchlickým. Kreslí Komedii života, ovlivněnou expresionistou Edvardem Munchem, myšlenkově pokračuje v okultismu, ale žádný z jeho přátel ho nebere jako umělce. Žije, jak se dá. Pomalovává keramiku, zdobí karty a vytváří ex libris.
Continue reading

Koronavirové léto

Původní plán nepočítal s masivním protivníkem,  coronavirem 19, kromě cest za hranice zhatil předpoklad, a to že se v létě  na chatě ve Veselí nad Lužnicí budu věnovat rozepsanému Richardu Swingovi. Bohužel se ukázalo, že to nebylo  možné, navíc došlo při mé cestě do Liberce k poruše počítače, která byla odstraněna až v druhé polovině září. Divadlo F. X. Šaldy v srpnu a začátkem září mezitím uvedlo v premiéře řadu titulů, ke kterým se budu průběžně vracet.  Dále hodlám psát o knížkách, které jsem přečetl, o filmech, které jsem viděl, a informovat vás, milí čtenáři, o některých akcích, kterých se zúčastním. Omlouvám se za výpadek.

Zdravím vás.

Otto Hejnic

Bourák

Bourák, český film, na který všichni půjdete, abyste ho mohli  odsuzovat

Film natočil roku 2020  výborný režisér Ondřej Trojan, hlavní roli  Bouráka hraje jeho bratr  Ivan Trojan, opomíjenou manželku Kristýna Boková a jejich dceru Kamilu Veronika Marková. Hudbu složil Roman Holý ve stylu rockabilly, zpívá Matěj Ruppert se svojí kapelou, dále vystupují Tereza Černochová, Tonya Graves a Žofie Dařbujánová. Hlavním protihráčem je Jiří Macháček a jako jeho žena Petra Nesvačilová. Scénárista Petr Jarchovský  dostal za pár dní od 138 posuzovatelů hodně zabrat za to, že  smíchal nesmíchatelné.
Continue reading

Zaškrábnutí – album

Zaškrábnutí -Scribble More

Posílám vám, přátelé, zajímavý soubor, který jsem dostal od Jaromíra Typlta před týdnem. Jaromír je známý básník, kterého v poslední době zajímá hlavně slovo, jak je řečeno. Vystupoval na svých literárních večerech jako recitátor, své verče nečetl, ale dával jim další smysl.  Michal Rataj vyznává minimalismus, takže jde o album poslouchatelné. Slyšel jsem před několika lety jejich koncert v liberecké knihovně. Stáhněte si jejich skladby z bandcampového profilu, uvedeného v článku. Přeji vám kvalitní poslech. 

                                                                                              Otto Hejnic 

 

Michal Rataj a Jaromír Typlt právě vydali další album svého „otevřeného díla“ Škrábanice na pomezí mezi hudbou a poezií.

  Continue reading

Čudla

„Byl jsem pryč. Zastav se někdy, Pavle.“

Vajíčkovitý sporťák se odpíchl a zmizel za rohem do právě se probouzejícího tržního hospodářství. Pavel polkl. Pořád si nedokázal zvyknout, že tenhle chvalně i nechvalně známý velkoobchodník se vším, který na oslavy Silvestra 1994 přitáhl do sokolovny dvě bedny šampusu, je Čudla.

Prvně si ho uvědomil, když rozehnal klubko peroucích se asi pětiletých špuntů. Šli dva na jednoho. Tohle v patnácti, kdy v sobě ještě měl kousek Vinetoua, nesnášel.
Continue reading