Aktuality

Bourák

Bourák, český film, na který všichni půjdete, abyste ho mohli  odsuzovat

Film natočil roku 2020  výborný režisér Ondřej Trojan, hlavní roli  Bouráka hraje jeho bratr  Ivan Trojan, opomíjenou manželku Kristýna Boková a jejich dceru Kamilu Veronika Marková. Hudbu složil Roman Holý ve stylu rockabilly, zpívá Matěj Ruppert se svojí kapelou, dále vystupují Tereza Černochová, Tonya Graves a Žofie Dařbujánová. Hlavním protihráčem je Jiří Macháček a jako jeho žena Petra Nesvačilová. Scénárista Petr Jarchovský  dostal za pár dní od 138 posuzovatelů hodně zabrat za to, že  smíchal nesmíchatelné.

Všichni recenzenti vycházejí  z charakteru bývalých vážných filmů Ondřeje Trojana, ten ale  prohlašuje, že stvořil letní komedii.  Je to  v prvních metrech filmu, kde prší přes střechu do deseti kýblů,  vidět. Absurdní Ivan si bere autogen a ze dvou bouraných aut splácá jediné.  Režisér si cíleně dělá legraci ze všeho, ze Severu, z prvorepublikových vil,  z mafiánských fimů, kde se míří  tágem na koule. Suverénní boss Macháček je vyřízený, když starosta Šlukdorfu vyhlásí konec hracích automatů. Jeho  žena Petra, soustředěná jen na nemocného pejska, nic nechápe.

Štvalo mě pár věcí, například šofér Kryštof Hádek, který chce být ženichem těhotné Kamily. Zaujala mě věrná láska Macháčka ke Kristýně Bokové nebo zobrazení Bubliny – Aleny Rajtinkové při tanci s Bourákem na večírku ve stylu 50. let. V závěru pak neskutečný Cadillac z roku 1959!!! Nic z toho neodpovídá skutečnosti, snad jen nově složené pecky Romana Holého.

Režisér vytáhl  všechny možné apartní konce, které lze v napínavých filmech zhlédnout, zařadil je za sebe, bez jasných souvislostí.  Přesto ale film Bourák patří mezi ty, které si budeme léta pamatovat, kvůli Ivanu Trojanovi a dalším. Nenechte si ho ujít, těžko něco podobného uvidíte.

Otto Hejnic

 

Zaškrábnutí – album

Zaškrábnutí -Scribble More

Posílám vám, přátelé, zajímavý soubor, který jsem dostal od Jaromíra Typlta před týdnem. Jaromír je známý básník, kterého v poslední době zajímá hlavně slovo, jak je řečeno. Vystupoval na svých literárních večerech jako recitátor, své verče nečetl, ale dával jim další smysl.  Michal Rataj vyznává minimalismus, takže jde o album poslouchatelné. Slyšel jsem před několika lety jejich koncert v liberecké knihovně. Stáhněte si jejich skladby z bandcampového profilu, uvedeného v článku. Přeji vám kvalitní poslech. 

                                                                                              Otto Hejnic 

 

Michal Rataj a Jaromír Typlt právě vydali další album svého „otevřeného díla“ Škrábanice na pomezí mezi hudbou a poezií.

 

Album Zaškrábnutí/Scribble More vychází šest let poté, co Michal Rataj a Jaromír Typlt vydali první společné CD Škrábanice/Scribbles (2014, Polí5), a necelých jedenáct let po prvním společném vystoupení v galerii Školská 28 (17. 6. 2009) – koncert na oslavu deseti let Škrábanice proběhl 12. 6. 2019 ve Studiu Hrdinů.

 

Způsob zveřejnění alba vychází z okolností aktuální karantény. Místo fyzického CD je Zaškrábnutí poskytnuto ke stažení na bandcampovém profilu Michala Rataje

https://michalrataj.bandcamp.com/album/za-kr-bnut-scribble-more-michal-rataj-jarom-r-typlt?fbclid=IwAR3-Phkb2eNr3gO_hkj1fojtxh0kkQjbIhgJThlReFUUHtjnH3HoUi-j8BI

a zároveň i na profilu spoluvydavatele, kterým je Polí5 (katalogové číslo EPP 164-2)

https://poli5.bandcamp.com/album/za-kr-bnut-scribble-more?fbclid=IwAR1eUMb7ccscToKnKBMXeX-bMWxntWWdurIl121W9OIK5t942W8F6oSqdz4

 

A pouze on-line proběhlo i „dálkové přivítání“ na Facebooku v pátek 27. 3. 2020 ve 21 hodin

(archiv stále aktivní na odkazu https://www.facebook.com/events/2663862697231038/)

s virtuální účastí autorů, živými streamy, textovými komentáři, které k té příležitosti napsal „kmotr“ alba, divadelní režisér Jiří Adámek, a také s čerstvě uvedeným videoklipem ke skladbě Nanicovatost (autorkou videa je Magdalena Kvasničková):

https://www.youtube.com/watch?v=mZwjWBYINyA

Obal alba navrhl s využítím své serigrafie Jan Měřička a za anglickou podobou názvů stojí básník Justin Quinn.

 

Nahrávky vznikly 5.–7. 12. 2019 v Praze ve studiu Michala Rataje. Stejně jako všechna živá vystoupení obou autorů a jejich první album, i Zaškrábnutí je založeno na principu improvizace.

Tentokrát byli ale do studia přizváni i další hosté – Ivan Boreš na elektrickou a bezpražcovou kytaru, Tomáš Liška na kontrabas a baskytaru a Marek Kimei Matvija na flétnu šakuhači.

Ivan Boreš a Tomáš Liška se už předtím zapojili do několika koncertních Škrábanic a Marek Kimei Matvija zase vystoupil na autorském čtení s Jaromírem Typltem.

 

Album obsahuje osm skladeb.

  1. Tah po tahu / Move by Move 21:18
  2. Jako zlom / Like a Break 4:46
  3. Než zmizí / Before It´s Gone 7:27
  4. Jen dokud je / Only as Long as 1:47
  5. Než vyprchá / Before It Vanishes 6:07
  6. Nanicovatost / Beside the Point 1:50
  7. Než odezní / Before It Fades 4:30
  8. Než uteče / Before It Bolts 5:56

 

První a nejdelší z nich, Tah po tahu, stojí na pomezí mezi improvizací a dramaticky vybudovanou kompozicí „hörspielu“ a sledujeme v ní jakousi partii dvou záhadných hráčů.

(Text je on-line dostupný na stránkách časopisu Tvar, https://itvar.cz/tah-po-tahu?fbclid=IwAR1lLJN6H8m-coUSh7Zxgw2SjR5gvnCsCoHdVhJ2nQQCLwaPt3fKjZXp7aw)

V pěti z dalších sedmi skladeb se téměř jako mantra opakuje – v různých výrazových polohách a zvukových souvislostech – tentýž text, vystavěný na spojeních slova „dřív“, např. „kdo ještě stihne to dřív / a kdo si dřív připraví dřív?“

 

Pokud Škrábanice od svého vzniku vycházela z představy „vznikajícího rukopisu“, od prvních zběžně naškrábaných náčrtků až k souvislému textu, pak nové album Zaškrábnutí v určitých ohledech spíš připomíná palimpsest: prodírání se (a to někdy opravdu fyzické, dřením a prodíráním materiálu) k hlubším a hlubším zápisům a významům slova. Tyto postupně odkrývané zápisy jsou přitom zároveň unikavé a prchavé.

 

Z posluchačských poznámek Jiřího Adámka (27. 3. 2020)

„Hlas který na mě působí jako touha po výkřiku který není vykřičen protože kdyby byl vykřičen tak by to nebyl tento zvučný hlas tak by to byl nemožný škaredý zvracený skřek hlas který vypráví o nemohoucnosti skřeku a skučení a breku povislá ramena vyleštěné boty

Hlas v nahrávce a můj vnitřní hlas diktující slova jsou jeden a ten samý hlas to je zvláštnost tohoto zážitku“

 

„prostor pro větu která zazní která zazněla která zacvakala jak dlouho zvuk nese v sobě ozvěnu té věty a v které chvíli se stane hudbou která s úvodní větou nemá již nic společného čili to není příběh věty ale příběh toho jak dlouho se věta nese v hudbě která následuje čili to není příběh významu ale příběh časů“

 

Autoři

 

Michal Rataj (1975) se jako hudební skladatel věnuje převážně elektroakustické a instrumentální tvorbě a kompoziční práci v oblasti live electronics. Je autorem filmové hudby (Rodina je základ státu, České století, Palach ad.) a desítek hudebních a zvukových realizací rozhlasových her. Od roku 2003 je producentem premiérové řady Radioateliéru ve vysílání Českého rozhlasu Vltava. Vyučuje na katedře skladby HAMU, NYU Prague a vede mezinárodní workshopy.

www.michalrataj.com

 

Jaromír Typlt (1973) je spisovatel a performer, ale také výtvarný teoretik zaměřený zvláště na art brut. Knihy poezie a próz vydává od 90. let, naposledy Stisk (2007) a Za dlouho (2016). Od roku 2000 vystupuje s tzv. „zmutovaným autorským čtením“, zároveň se věnuje zvukové poezii, a to jak vlastní, tak např. dadaistické (Ursonate podle Kurta Schwitterse, s Pavlem Novotným, BallOnAir podle Hugo Balla ve skladbě Miroslava Tótha nebo performance s Dirkem Hülstrunkem).

www.typlt.cz

 

Ivan Boreš (1976) je kytarista a skladatel. Vystudoval kytaru na HAMU u Prof. Štěpána Raka a pravidelně vystupuje s klasickým repertoárem jak sólově, tak v duu s Vojtěchem Vrtiškou (Sanity Guitar Duo). Zároveň se ale účastní různých experimentálních projektů a na elektrickou kytaru hraje i v heavymetalových nebo hardcorových skupinách Vivat Joe!, Masáž nebo Dirty Lesbian Duck.

https://www.ivanbores.cz/

 

Tomáš Liška (1979) studoval kontrabas na Konzervatoři J. Ježka v Praze a následně dokončuje magisterské studium na berlínské univerzitě Jazz Institut Berlin, pod vedením amerických hráčů a pedagogů Grega Cohena a Johna Hollenbecka. Tomáš vystupuje na jazzových festivalech a v koncertních sálech po celé Evropě, Spojených státech, Latinské Americe a Africe. Jeho klíčoví spolupracovníci jsou David Dorůžka, Steve Walsh, Luboš Malina, Druhá tráva, Beáta Hlavenková, Cyrille Oswald, Lenka Dusilová, Eternal Seekers, Mark Aanderud, a mnoho dalších.

http://www.tomasliska.com

 

Marek Kimei Matvija (1985) je mistrem hry na japonskou bambusovou flétnu šakuhači. Japonskou tradiční hudbu studuje pod vedením mistra Mitsuhashiho Kifu, který mu udělil mistrovský titul. Marek se tak stal historicky prvním Čechem, jenž dosáhl tohoto uznání. Vedle japonské hudby má Marek též velkou vášeň pro improvizovanou a soudobou hudbu; je člen Topos Kolektivu, který vytváří hudbu pro konkrétní místo a prostor. Rovněž je ředitel a jeden ze zakladatelů International Shakuhachi Festival Prague a zakládající člen NEIRO Association for Expanding Arts. Marek Matvija vystudoval na pražské FAMU a koncertoval napříč ČR a na Slovensku, v Portugalsku, Nizozemí Maďarsku, USA a Japonsku.

https://matvija.cz/

 

Škrábanice (anglicky jako Scribbles, německy Kritzeleien) vzhledem ke svému rozpětí mezi hudbou a poezií zazněla od roku 2009 jak v kontextu hudebním a zvukovém (festivaly Audio Art v Krakově, 2009, Contempuls v Praze, 2010, vs. Interpretation v Praze, 2014, Narozeniny umění 2020, Liberec), tak literárním (festivaly Poesie in Bewegung v Liberci, 2014, Ars poetica, Zábřezí u Ježkova, 2016, Prague Microfestival, 2017, nebo doprovodný program k české účasti na Knižním veletrhu v Lipsku, 2019).

 

Anglické resumé

Zaškrábnutí/Scribble More

This album was recorded in December 2019 as another elaboration of the „open work“ entitled  Škrábanice (Scribbles), in which a sound dialogue has unfolded since 2009 between music composer Michal Rataj with the poetry and vocal expression of Jaromír Typlt. Just as all their live performances and the previous album (Škrábanice, 2014), these new recordings are based on the principle of improvisation. This time, however, the traditional duo has been joined by guests – Ivan Boreš on electric and fretless guitar, Tomáš Liška on double-bass and bass guitar and Marek Kimei Matvija on shakuhachi flute. The opening piece, „Move by Move“, in which we follow a game between two mysterious players, occupies an area

between improvisation and the drama-based composition of the „Hörspiel“.

(Translated by David Vichnar)

 

Čudla

„Byl jsem pryč. Zastav se někdy, Pavle.“

Vajíčkovitý sporťák se odpíchl a zmizel za rohem do právě se probouzejícího tržního hospodářství. Pavel polkl. Pořád si nedokázal zvyknout, že tenhle chvalně i nechvalně známý velkoobchodník se vším, který na oslavy Silvestra 1994 přitáhl do sokolovny dvě bedny šampusu, je Čudla.

Prvně si ho uvědomil, když rozehnal klubko peroucích se asi pětiletých špuntů. Šli dva na jednoho. Tohle v patnácti, kdy v sobě ještě měl kousek Vinetoua, nesnášel.

Kluk nenatahoval. Když byli ti dva už kus dál, prohlásil, že by si s nimi poradil sám. Tvářil se neobyčejně sveřepě. Říkali mu, prckovi, Čudla. Kluci věčně čutali na zarůstajícím volejbalovém hřišti fotbálek, z paneláků vlálo prádlo a vůně kytek se mísila s ohřívaným zelím. Pavel si párkrát s nimi zahrál. Přečuhoval je o dvě hlavy a jediný neměl kecky s barevnými tkaničkami.

Druhé důležité setkání proběhlo stejně dramaticky. Právě přijel z pedagogické fakulty, kde mu v průběhu druhého ročníku řada učitelů doporučovala, že by neměl tolik pít, že by neměl na veřejnosti  vykřikovat své názory a že by se neměl věčně vzpouzet. Některým holkám se ale jeho počínání líbilo a pár kluků stálo za ním.

Když ve známé poradně U Sudu vysvětlil Pavel svůj problém, jeho starší kamarád Pepík řekl, že pravdu mít může, ale má si rozmyslet, co chce. Jestli morálně zvítězit, nebo dostudovat.

„Nejhorší vlastnost je předposranost,“ namítl Pavel.

„Já si zase myslím, že blbost, převlečená za statečnost,“ tvrdil Pepík.

Výrostci se kolem projížděli na kolech. Zdolávali sráz a občas z něho některý z nich  na kole skočil. Na Sud měli ještě čas, zatím kolem lavic vystrčených před hospodu dělali krky.

Pavel vnímal kluky na kolech jako kulisu, pozadí scény. Jako součást rituálu. Čtrnáctiletí blbli kolem Sudu na kolech, v šestnácti si sedli k levému stolu vpravo, a když měl pingl dobrou náladu, dostali jedno pivo. Pro dvacetileté nebylo nic nemožné, ale občas jim chyběly nějaké peníze. Třicátníci si dali panáka, u piva nadávali na práci a na manželky a tvářili se vážně. Závěrečnou etapu představoval dědek Kulhánek. Sem tam utrousil moudré slovo, někdy, když svítilo sluníčko, u stolu usnul.

Náhle se scenérie změnila. Kolo, které po dopadu mělo zakolísat a pokračovat v okružní jízdě, narazilo do sloupku a drobná postava přeletěla do houští.

Pády se braly jako průvodní jev. Nikdo z popíjejících jim nevěnoval pozornost. Na stejném místě se většina posedávajících v telecích letech taky vymázla.

„Co je s tím pivem!“ ozval se Bandaska. Kousek od rozpařené hospody se ale  roztékalo podivné ticho.

Pavel se zdvihl, šel k dřevěným potérovaným toaletám. Ale nedalo mu to a  podíval se pod svah. Postavička na zemi se  nehýbala. Rychle překročil miniaturní plůtek.

Osmička předního kola se zasekla v prasklých vidlicích. Dráty se ještě chvěly, zelená větvička se houpala nad roztrženým trikem. Cyklokrosař ležel na zádech.

Nadzvedl ho. Byl to Čudla, prcek z volejbalového hřiště, teď už trochu vytáhlejší kostnatý pouliční bojovník. Měl zapadlý jazyk. Povytáhl mu ho, zhluboka se nadýchl, jak ho učili při cvíčku, a vyfoukl vzduch klukovi do úst. Nic. Sáhl po pulsu. Nic. Znova. Cítil, jak cizí tělo vzdoruje…zmáčkl mu srdce. Ne, srdce je nalevo. Tak. Jasně. Zabrat. Drobné tělo konečně zareagovalo.

Pavel pomohl Čudlovi  postavit se: „Jestli se ti chce zvracet, jdi kus dál. Asi máš otřes mozku.“

„Ještě že sis ho všimnul, “ řekl uznale Pepík.  Bylo to poprvé, kdy se Pavlovi znalosti získané na pedagogické fakultě opravdu hodily. Continue reading

LAK u Fryče

Ve čtvrtek  28. května se konal v knihkupecví  U Fryče křest prvního letošního, celkem 75., čísla Světliku.  Zaniklý KAL, Kruh autorů Liberecka, vystřídal mladý LAK, Liberecký autorský kruh, vedený předsedou Martinem Trdlou. Původní polovina Světliku zaměřená na články věnované Krajské vědecké knihovně zůstala, druhou literární polovinu tvoří mladá generace, která za  24 stránek zodpovídá.

Večer zahájili Martin Fryč, který asi 30 účastníků přivítal, a nynější předseda.  O hudební doprovod se postarala kapela Nekrmit, na kytaru hrál,  zpíval  a verše členů LAKu zhudebnil  Karel Pazdera, foukací harmoniku  hrál  Viktor Beneš a na cajon bušil Tomáš Škoda. Většinu textů složil prozaik Štěpán Kučera, který připomněl básníka a dalšího autora Julu Benka, Jiřího Žáčka a další.

Světlik křtili ředitelka knihovny Blanka Konvalinková, nakladatelka Eva Koudelková a Martin Trdla. Čtvero svých  veršů přečetl Martin Trdla, dále vystoupil Julius Benko a představil autora pěti olejů, umístěných v místnosti, Jakuba Šulce, závěr patřil kapele.

Za starý KAL kromě nakladatelky přišel Stanislav Kubín a Otto Hejnic. Večer ukončil Martin Fryč, nabídl zájemcům starý časopis Plav, připomněl další pořady  a slíbil, že zaplatí příští tištěné číslo Světliku.

Nečetl přítomný prozaik Štěpán Kučera ani Julius Benko, hudebníci z Nekrmit by zvládli i nahrávku desky, mají skladbu na You Tube.

V novém  Světliku je na ploše vyměřené LAKu rozhovor Štěpána Kučery se spisovatelem Josefem Strakou, recenze Martina Trdly na knihu Liberecká pohřebiště od Michala Maršíka, recenze Miroslava  Stuchlého na dokumentární film Lindy Kalistové Jablonské Psí láska. Básnickou sbírku Jedním dechem Jana Vozky recenzuje Josef Straka.

Článek  Osvěta je věnovaný devadesátníkovi Miloši Zapletalovi a článek K libereckému pobytu Boženy Němcové  napsala Eva Koudelková. Dvě CD z Lužice, Svět za dveřmi a Hej Lužice vydala nadace Lužických Srbů, píše o nich Milan Hrabal. Dále Martin Trdla představuje dvě básnická zjevení, liberecká dívka píše pod pseudonymem Jáchym, dalším je Jáchym Pochop z Turnova.  O renesančním člověku Jakubu Šulcovi píše Julius Benko, který také vzpomíná spolu Otou Hejnicem na Josefa Vinkláta.

V úvodníku nového čísla se Jan Šebelka zamýšlí nad 20 lety KALu a přeje jeho pokračovatelům mnoho úspěchů.

Otto Hejnic

Horoucí srdce, ale nohy v bahně

„Jsi sice externista na kulturu, ale přijede Havel! To by sis jako novinář neměl nechat ujít,“ řekl mu Luboš Příhoda, šéfredaktor Regionu.

„Vezmete mě s sebou? To budu rád,“ vydechl Olin ulehčeně.

Do pohraničního Frýdlantu měl přijet prezident Havel na poklepání základního kamene Europlastu. Celá redakce nervózně pobíhala. Proslýchalo se, že hlava státu se ještě staví v Liberci, ale šéf zjistil, že výjezd má zpoždění, a tak na místě byl redakční forman první. Vedle zaparkoval fotograf  Bořek. Vystoupil z auta, zamířil na panorama Frýdlantu, zmáčkl spoušť. Zaklel: „Zasekla se mi uzávěrka, musím se vrátit pro druhej foťák.“

„Tohle není možný!“ zakvílel šéfredaktor.

„Oline, máš ve foťáku nejlepší film. Když budeš fotit, přimáčkni si kompakt k hlavě. Nekejchej a nedejchej! Hlavně se ale musíš dostat co nejblíž! Jestli to nestihnu, budeš cvakat hlavní fotku na první stránku!“ volal Bořek, skočil do auta a pálil to přes Jizerky zpátky.

„Kam jste se to narvali? Musíte támhle dozadu, tady bude stát prezident a televize!“ hnal je pryč hlavní pořadatel. Kolona s vlaječkou stále nepřijížděla.

Olin byl z terénu nastydlý, před akcí si dal pro uklidnění dvě piva, a jak nevěděl, jestli ho vůbec vezmou s sebou, nestačil si odskočit. Přišlo nepřekonatelné nutkání. Nad zatáčkou zastavovala další a další auta.

Všude kolem byla volná stráň, plná přicházejících potentátů a místních zvědavců. Zamířil proti proudu davu k vzdálenému křoví. Zaběhl za něj a začal močit, tu se ale blížila skupinka paní a dívek. Ještě stačil zalézt dovnitř mezi větve. Stihl to na poslední minutu. Bleskurychle si zapnul zip. Nechal ženské přejít, setřel si smrtelný pot z čela a pomalu lezl ven. Pak se ale podíval na nové světle šedivé kalhoty, na nevymluvitelném místě vlevo pod příklopcem měl  zřetelnou vlhkou skvrnu. Co teď? Marně se  snažil nakroutit tělo, aby flek cíp saka překryl. Na klopě  pyšná cedulka s nápisem Press, na noze zahanbující diskvalifikující vlhká skvrna na kalhotech. Prezidentská kolona aut se blížila, s ní auta televize, rozhlasu a pražských deníků.

Havel vystupoval z auta za světelné kanonády fotoblesků. Čechofrancouz Hrubant s bílou šálou kolem krku teatrálně mával rukama, tváře listopadové revoluce se usmívaly. Na kraji Frýdlantu vznikne nová továrna s francouzskou účastí, po velkých slibech přichází čin, první vlaštovka zahraničního kapitálu, přitékajícího do země. Lid v pohraničí poprvé viděl na vlastní oči Václava Havla, prvního prezidenta vůbec, a tleskal. Havel stál na volné ploše, drobný, plaše usměvavý a ztělesňoval všechny možné naděje zítřka.

Skvrna pomalu zasychala. Amatéři už své filmy vycvakali a zůstávali v povzdálí. Na plac k základnímu kameni mohli jen profesionální fotografové a televizní štáby. Olin viděl, že i když má na klopě správnou placku, k dobrému záběru by se neprodral. Jediná šance byla hromada odhrnuté, ještě měkké zeminy. Nějaký bodyguard  ho chtěl zadržet, ale ukázal mu cedulku Press. Nablýskané polobotky se zabořily do hlíny, ale měl z první ruky, jak prezident Václav Havel s čechofrancouzským podnikatelem Hrubantem klepou na základní kámen. Většina fotografů a TV kamer zůstala na vyštěrkované ploše. Prezident se rozhlédl  kolem. Olin měl pocit, že si ho všiml, jak má kotníky v mazlavém jílu, a usmál se na něj.

Poklepávání základního kamene proběhlo celkem rychle, mačkal spoušť jako o závod. Když zvedl hlavu, uviděl, jak ze  svahu snímá akci teleobjektivem hlavní fotograf  Bořek, který se stihl s novým foťákem včas vrátit.

Jednou cítil, jak se mu země pod nohama třásla, odpoledne 21. srpna 1968 v Praze, když kousek od něj projížděl tank s bílým pruhem. Párkát se houpala, když prvně viděl, jak se neoznačené, dočasně umístěné sovětské tanky hnaly tankodromem za Stráží pod Ralskem, pár metrů od průzkumné vrtné soupravy. Když se dostal z hořejšku hromady, mazlavá jílovitá hlína s ním ujížděla. Zdálo se mu, jako by se pohnula celá země, ale poprvé měl pocit, že něco nového právě vzniká a on to nyní zachycuje.

Bavorák s prezidentskou standartou a za ním dlouhá kolona aut odjížděly na Nové Město pod Smrkem do textilky.

Ve formanu ho čekal jen nadávající šofér, ostatní se narvali do Bořkova auta. Dal mu pod nohy a pod zadek staré noviny, a zatímco Olin vyklepával bahno z bot a ponožek, jel k textilce. Bořek odhadl správně, kudy prezident půjde. Olin se postavil vedle něj, když Havel  opouštěl halu, cvaklo poslední políčko.

„Fotil jsem Frýdlant telákem, ale pro sichr mi dej i tvůj film. Ještě v noci udělám fotky,“ řekl mu Bořek.

 

xxx

 

Na noční směnu místo na šestou dorazil Olin před desátou, ale nikdo ho nepostrádal. Ve vrtu kolem ochranné kolony pažnic tuhla cementová kaše.

„Kde ses zdržel?“ zeptal se pomocník.

„Byli jsme s našimi novinami ve Frýdlantu.“

„Za kulturou?“

„Otevírala se stavba nové fabriky. Byl u toho prezident Havel. Fotil jsem ho,“ pochlubil se Olin.

„Vážně? Asi z padesáti metrů, ne?“

„Asi ze šesti. Vylezl jsem na vyhrnutou haldu zeminy, tam se nikomu jinýmu nechtělo,“ řekl Olin s hranou skromností.

„Jsi magor. Vážně si myslíš, že tahle slavná návštěva bude k něčemu?“ namítnul skeptik  Mirda.

„Ve frýdlantským výběžku, kde je akorát pár starejch textilek, bude stát nová fabrika pro pět set lidí, vybavená nejmodernějšíma mašinama z Francie.“

„Abys nejásal dopředu,“ zavrčel Mirda.

Olin stál do rána u pák. Průsekem mezi stromy viděl na kilometr vzdálenou bránu garnisonu ve Svébořicích. Kolem jedné začaly odjíždět kamazy, ne v koloně jako obvykle, ale v nepravidelných intervalech. Kolem třetí projel dlouhatánský zaplachtovaný náklaďák, jaký ještě nikdy neviděl.

„Jezdili Rusáci?“ zeptal se popáté mžourající Mirda.

„Jezdili, ale každý auto zvlášť,“ odpověděl Olin.

 

xxx

 

Doma se nasnídal a šel do redakce. Nevyspalý šéf přepisoval úvodník. Přiběhl Bořek a ušklíbnul se: „Ty dneska nehákuješ, Oline?“

„Mám turnusový volno. Vzal jsi i moje fotky?“

„Strčil jsem přece tvůj film do kapsy, do bundy. Počkej, podívám se, jestli mi nepropadla  kazeta dolů do podšívky.“

Olin jen naprázdno polykal. Mnoho povolaných, ale vyvolený je jen profesionální fotograf!

„Kazetu jsem nakonec našel a tvoje fotky taky udělal. Pár jich docela ujde,“ smál se Bořek.

 

Z dvaceti snímků, které nasnímal, jich povedených, ostrých a nápaditých bylo asi pět. Bořek měl pevnější ruku a v ní kvalitní zrcadlovku. První stránku zdobil jeho snímek, ale jedna Olinova momentka se na předek novin taky vešla.

Všichni šli číst obtahy do tiskárny. Olin zjistil, že má ruce jako prase. Šéfredaktor pravil: „Tohle není žádná špína, to je poctivá tiskařská čerň. Dvacet let mi chyběla. Jak se ti poklepávání líbilo?“

„Byl to dost nervák.“

„Ale nakonec jsme to dohromady zvládli,“ řekl šéfredaktor hrdě. „Kultura je taky potřebná, ale noviny drží aktuální zprávy. Ty jsi byl přímo při tom, co důležitýho se právě děje. Prezident z pěti metrů! Je to jako droga. Dneska mám stejný mravenčení v prstech, jako když jsme vydávali v srpnu 1968 zvláštní číslo Vpředu. Jenže tenkrát jsem byl strašně nasranej, kdežto teď cítím, že se to opravdu otočilo k lepšímu!“

Obrovská rotačka se rozeběhla. „Půjdem to někam zapít.“ Otřeli prsty zase černé od čerstvě vyjetých novin z rotačky a šli úspěch oslavit do Černýho koně.

 

xxx

 

Začátek devadesátých let byla omamná a romantická doba. Láska a pravda sice nezvítězila nad lží a nenávistí, ale bylo hezké a ušlechtilé nové myšlence alespoň  chvíli věřit. Mirda měl nakonec pravdu. První vlaštovka spolupráce byl jeden z prvních „tunelů“, do  supermoderní budovy Europlastu sice byly navezeny francouzské mašiny, ale ze šrotu.

Prezidenta Havla tenkrát ve Frýdlantu vítali jako slunéčko jasné, všemoudré a všemocné, ale i kdyby zajistil nové mašiny, stejně by fabrika, podobně jako většina produktivnějších a výkonnějších českých textilek, nevydržela proti asijské konkurenci.

Zklamal jsem i já sám! Nestal jsem se investigativním novinářem, který odhalí všechny nepravosti, protože jsem nevěřil, že mám patent na pravdu. Obával jsem se nasadit psí hlavu někomu, ne stoprocentně vinnému, protože se občas ukázalo, že skutečnost je jiná, než se v určitém okamžiku zjišťování jednoznačně zdálo.

Nikdy jsem se nepřinutil, abych si sedl k vývojkám, a tak mými jedinými zdařilými, opravdu prokreslenými černobílými snímky jsou ty z Frýdlantu, které ve své černé komoře dotáhl profesionál Bořek. Švihák Hrubant s bílou šálou byl tak francouzsky chic, že mě tenkrát ani nenapadlo mu nevěřit. Svět chce být klamán.

Otto Hejnic

KAL – LAK a jiné zajímavosti

Vážení čtenáři,

KAL již dříve přestal existovat, definitivní tečkou bylo úmrtí bývalého předsedy Luboše Příhody. Doména KAL je stále funkční, pro letošek zaplacená, sloužila mi hlavně k tisknutí recenzí, tyto jsem dál posílal do Divadla F. X. Šaldy, kde je tiskla a vyvěšovala ma fermanech v divadlech pí Špačková, později pí Plíhalová.  Nejlepší recenze vycházely v tištěném Světliku, který vychází čtyřikrát do roka, ze 48 stránek zhruba polovinu připravil do tisku za již neexistující KAL Marek Sekyra z knihovny.

V minulém roce mladí autoři, Julius Benko, Štěpán Kučera, Martin Trdla a Miroslav Stuchlý,  oslovili ředitelku liberecké knihovny Blanku Konvalinkovou  a bývalé členy KAL, Jana Šebelku a Marka Sekyru, že vytvoří místo KALu nový spolek LAK.

Výsledkem je, že první číslo letošního roku, celkem 75., již vyšlo,  vytištěno bylo 500 kusů, za literární půlku čísla zodpovídá LAK,  připravil ji do tisku Martin Trdla. KAL je mrtev, ať žije LAK, což značí Liberecký autorský kruh, napsal Jan Šebelka. Členové LAKu  přibrali do čísla mimo jiné Evu Koudelkovou a Milana Hrabala, mně vyšel nekrolog Josefa Vinkláta, nevešly se divadelní recenze.

Otázkou je, nakolik jsou potřebné mé divadelní recenze, které zabíraly značnou část literární přílohy Světliku. S novou hrou vycházejí na stránkách divadla také oznamovačky novin, DFXŠ tiskne z nich ukázky, ale jsou napsány před premiérou díla, aniž novináři představení zhlédnou. Smysl mají recenze v Divadelních novinách, kde profesionálové po zhlédnutém představení zhodnotí inscenaci do hloubky. Určitý problém je, že Divadelky nestihnou zrecenzovat všechna představení a k většině diváků se nedostanou. Moje recenzování vychází z místních kořenů, není sice tak odborné, ale domnívám se, že přispívá ke zvýšení návštěvnosti divadla.

Ač jsem psal literární, výtvarné, muzikantské i divadelní recenze od roku 1990, stále mi chybí odbornější hodnocení, což pociťuji zvláště u operních představení. O moje divadelní recenze byl ve Světliku zájem minimální.  Nevím, kdo mé recenze čte na webových stránkách KALu, napište mi, prosím, na e-mail otttohejnic@seznam.cz. Jsem zvědavý, kolik čtenářů se najde.

Děkuji Karlu Kunovi, který mi při mém boji s webovými stránkami  pomáhal. Po ztrátě Světliku hodlám recenzování divadla omezit,  půjde zvláště u oper o krátkou zprávu místo obsáhlé recenze.

Hodlám  se více věnovat vlastním povídkám, které mají vyjít příští rok v nakladatelsví Bor, recenzím prozaických knížek, které dostanu e- mailem  nebo na adresu Otto Hejnic, Gagarinova 782, Liberec a recenzím výtvarným a muzikantským.

Posílám vám pozvánku, kterou mi LAK zaslal, pravděpodobně tam budu jediný šedovlasý, najdete mne, pohovoříme spolu.

Otto Hejnic

 

 

Nový LAK a pozvánka na křest

Dobrý den,

rád bych Vám představil náš nápad na oživení KALu, Kruhu autorů Liberecka – pod pozměněným názvem LAK, tedy Liberecký autorský kruh. Společně s místními literáty Juliem Benkem, Štěpánem Kučerou a Miroslavem Stuchlým jsme si říkali, že zkusíme navázat na tradici i činnost KALu pod heslem „KAL má nový LAK“; po schůzkách s „duchovními otci“ Janem Šebelkou a Markem Sekyrou – a s jejich „požehnáním“ – jsme se rozhodli založit nový spolek.

Zároveň bych Vás rád srdečně pozval na první veřejnou akci LAKu, kterou bude křest nového hávu časopisu Světlik. Akce se uskuteční ve čtvrtek 28. 5. 2020 od 18:00 v libereckém Knihkupectví a antikvariátu Fryč.

Jak z výše uvedeného vyplývá, spolupracujeme s Krajskou vědeckou knihovnou na časopisu Světlik, rádi bychom (v návaznosti na tradiční Kalmanachy) letos připravili i vydání sborníku severočeských autorů, máme v plánu organizovat také veřejné akce, čtení či besedy s autory.

Pokud byste měl/a zájem stát se členem/členkou Libereckého autorského kruhu a podílet se na jeho činnosti svými příspěvky (do Světliku, výročního sborníku, případně dalších chystaných publikací), anebo jakýmikoli nápady a aktivitami, budeme moc rádi.

Díky, za LAK srdečně zdraví

Martin Trdla, předseda LAK

Don Giovanni, dvousetletý prostopášník

Režii má Dorotty Szalma, hudební nastudování Stanislav Vavřínek, scénografii a kostýmy David Marek, sbormistrem je Anna Novotná Pešková.

Opera Don Giovanni, dílo Wolfganga Amadea Mozarta a libretisty Lorenza da Ponte  byla prvně uvedena v Praze ve Stavovském divadle 29. X. 1787. Vzbudila v tehdejším provinčním městě velkou pozornost. Moji Pražané mi rozumějí, pravil tehdy Mozart a stal se miláčkem publika, cituje ho  Jirásek v F. L. Věkovi. Dílo, které slučuje komickou a vážnou operu o potrestaném prostopášníkovi, se stalo předmětem oslav a opera oper byla dosud alespoň v Čechách brána velmi vážně, to dokládá bývalé jevištní provedení i mezinárodní filmová verze z roku 1979 od Josepha Losleye, kde je oživlý kamenný Komtur.

Přenesení do dnešních  dnů zařídila mladá maďarsko-německá režisérka Dorotty Salma, režírovala například v divadle Gerharda Hauptmanna v Görlitz – Zittau, přizvala si jako výtvarníka scény a kostýmů Davida Marka. Na scéně se posunuje pět pohyblivých masivních vysokých kvádrů, uvnitř každého je jevištní technik, spouští se lustr a dvakrát dva metry hranol, někdy lože, jindy stůl, obraz doplňují. Civilní oblečení je z 20. století, pouze Don Giovanni má na sobě kostým jevištní hvězdy. Vybíhá starý otec Donny Anny s kordem, aby  překazil Donu Giovannimu jeho sexuální výlet, ale ten vytahuje pistoli a střílí ho do prsou, čímž ho zabije.

Byl jsem až na druhé premiéře 8. března, první se konala 6. 3. 2020, před začátkem dirigent oznámil, že ohlášený představitel Dona Giovanniho Csaba Kotlár je indisponován, a aby zajistil druhou premiéru, požádal rovněž mírně indisponovaného Radima Schwaba, aby se role ujal. Žádné viditelnější zaváhání jsem u druhého obsazeného nezaregistroval, Schwab –  Don Giovanni vystupuje na scéně jako prvoplánová muzikálová hvězda sympatického zjevu, má centimetry navíc, vypracovanou figuru, tmavé brýle, svléká se do půl těla a má se k partnerkám. Continue reading

Florian Zeller, Syn

14.února 2020 se konala v Malém divadle DFXŠ  česká premiéra hry francouzské1ho autora Floriana Zellera (1979) Syn, 21. února druhá. Právě na liberecké Malé divadlo Zellerova hra patří. Autor je novou hvězdou  francouzské literatury a dramatu, první kniha Umělý sníh mu vyšla v roce 2004, první hra Ten třetí se hrála v roce 2004, první zfilmovaná hra s názvem Otec, The Father, s Anthony Hopkinsem měla letos úspěch na filmovém Sundance festivalu. Otec, Matka (2010)  a Syn (2018)  jsou části rodinné trilogie.

Úspěšný úředník Pierre, Martin Polách, uspává malé dítě, které má se svou o  mnoho let mladší novou ženou Sofií, Michaela Foitová, když se objeví vynervovaná bývalá manželka Anne, Veronika Korytářová. Ta si neví rady s jejich sedmnáctiletým synem Nicolasem, Ondřej Kolín, který si ráno bere školní věci, ale do školy nechodí.

Režisér Petr Štindl, ročník 1964, založil Divadlo 7 a půl, soustřeďuje se na současné dramatiky. Od Floriana  Zellera inscenoval Otce, Matku a některé jeho další kusy. Použil překlad Michala Zahálky. Scénu a kostýmy vytvořil Petr B. Novák, nezvyklé jsou čtyři stojany plné knih, nezvyklé je žebroví, pod kterým svítí a zhasínají reflektory, dvoje schodiště a dvě volné matrace, tvořící jak sedačky, tak příležitostná lůžka. Na věšáku visí taška na notebook, na něm pracuje Pierre a domlouvá se mobilem. Vzadu se vychází a spouští nebo se vytahuje  bílá  plocha. Pierre je oblečený do saka, často hysterická Anne do ostrého červeného kostýmku, druhá manželka Sofie do džín a pak do modrých šatů, drobný brýlatý Nikolas do světle oranžové bundy. Nicolas se trápí, chodí ohnutý, schoulený, a nelze mu všechno věřit. Continue reading

Vražda v Orient Expresu

Poslední leden se stal dnem, kdy do libereckého Divadla F. X. Šaldy přišel Hercule Poirot. Uskutečnila se premiéra Vraždy v Orient Expresu Agathy Christie a jejího dramatizátora  Kena Ludwiga.

Režisérka Kateřina Dušková zalichotila dámám. Kostýmy, které cestující 1. třídy  v Orient Expresu nosí, jsou elegantní a odpovídají  30. létům, kostymérka  Kristina Matre Křížová plukovníka oblékla do nápaditého obleku a osádku vlaku do střízlivých livrejí. Vlak z Istanbulu míří na Bělehrad, ale v Karpatech ho zastaví sněhové závěje a mezi tím se stane podivná vražda.

Režisérka si porozuměla se scénografem Pavlem Kocychem, staré věci dostávají do dnešního pohybu nové technologie, jedoucí vlak znázorňují tři světla, například kulisa představující vagón Orient Expresu odjede, vznese se do výšky, ale dole je chodba vlaku, či jídelna s barem nebo detailně provedené kabiny cestujících. Uprostřed tmy se vyloupne záď vlaku. Minulé scény se odehrávají v malé místnosti nad jevištěm.

Děj začíná v Istanbulu, asi 6 lidí statovalo v restauraci, před výjezdem vlaku, pak pokračuje v uzavřeném prostoru, každá z postav má jednu vlastnost, která je vymezuje proti ostatním, ale pod ní skrývá nejvlastnější pocity. Ředitel Orient Expresu Monsieur Bouc, Martin Stránský, potkává svého přítele Hercula Poirota a společně se vydávají na cestu. Bouc neustále hovoří o svém luxusním vlaku, máchá rukama, chvilku nepostojí, rozhodně nechce nic mít společného s Jugoslávií, natož s jejími četníky. Záhadu svěří na bedra odborníka. Herkula Poirota ztvárnil Zdeněk Kupka, nechybí mu knírek a hůlka, žertuje, drží starosvětský styl, vyjadřuje se zdvořile, všechny strany vyslechne, aby pak ke konci řekl, všichni jste mi lhali. Multimilionář Samuel Ratchett, Přemysl Houška, se chová  tvrdě, marně chce získat Poirota, hrozí mu nebezpečí, ale jen tak se nelekne, spí s pistolí pod hlavou. Starou Kněžnu Dragomiroffovou hraje jako host výborná Milena Šajdková, role je přímo na ni ušitá, má pečlivě určenou míru kontaktu, zdá se být unavená, ale uvnitř hoří. Třikrát rozvedená  Helen Hubbardová, Markéta Tallerová, je plnokrevná Američanka, lehce se spřátelí se svými obdivovateli, ale tvrdě útočí na všechny, které nemusí. Krásně zpívá. Je lehkovážná, inteligentní, nápadně elegantní ve své róbě a zářivé paruce, ale chce za své peníze  první poslední. Patří jí celé jeviště. Continue reading