Aktuality

Obsluhoval jsem anglického krále podruhé

„Román Bahumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále vyšel poloilegálně v Jazzové sekci. V Liberci ředitel Petr Novotný dostavoval Malé divadlo, šéfdramaturg Alois Bejblík prohlásil, že na podzim 1989 se divadlo otevře Hrabalovým Obsluhoval jsem anglického krále, naší adaptací.  Hrabalovi právě umřela manželka, tak mi dal volnou ruku,“ píše autor divadelního textu a režisér Petr Palouš. Úspěch byl kolosální, Cestáře Pinďu hrál tehdy Václav Helšus.

Roku 2021 opět hraje Václav Helšus, režíruje Petr Palouš, hra měla premiéru 8. října 2021, viděl jsem představení 22. října. Inscenace se hraje na středu scény, jeviště je dvoustranné, z boku je dřevěný vchod, nad ním stojí budka, uprostřed je osmiúhelník, vzadu je jakési široké červené auto, jehož střecha při intimních chvílích se dá sklopit, protektorát se zdůrazňuje vlajkou s hákovým křížem, úplně vzadu jsou bysty Hitlera. Výtvarnice Jitka Moravcová muže oblékla do číšnických fraků,  uniforem, obleků, klobouků, obyčejné chlapy dozelena, Etiopany do komických rouch. Něžné pohlaví   je v dráždivých sukních s velkými výstřihy, z  velblouda ukázala hlavu a krk.

Hlavní hrdina je drobný, jmenuje se Dítě, je všemi přehlížený a utiskovaný, má sen být majitelem hotelu a stát se milionářem. Většina z vás viděla barevný film Jiřího Menzela, kde jsou hrdinové dva. V inscenaci vystupuje Pikolík Pinďa, Ondřej Kolín, tahaný za ucho, který nesmí vůbec nic vidět, ale druhým uchem musí všechno slyšet. Při prodeji párků se usilovně snaží vrátit peníze zpátky, vlak dostihnout, ale nikdy se mu to nepovede. Šetří si na první holku, kterou předtím zasype kytkami, čímž ji dojme. Pan Walden, Martin Polách, který předvádí nový kráječ salámu, klade bankovky na koberec, sleduje Pinďu, jak nedobíhá vlak, a předvídá mu úspěch. Vrchní Skřivánek, hostující bývalý dramaturg Martin Urban, je nejlepší, protože obsluhoval anglického krále, u něj se učí Pingl Pinďa, Tomáš Váhala, ale že ho vyznamenal císař, musí jít pryč. Třetí Pinďa, Václav Helšus, cestář, je od začátku přítomen. Představuje zmoudřelého Dítěte za socialismu. 

Hostující Daniel Ondráček, také jako Zdeněk Anděl s rudými křídly, Martin Stránský, Tomáš Impseil, Jaromír Tlalka, Přemysl Houška a Filip Jáša hrají desítky postav, stejně jako Jana Hejret Vojtková, Jana Stránská a Michaela Foitová. Princip je, že drobný Pinďa, který se postupně dostane k větším penězům, v závěru pohoří a musí jít jinam, kde ho čeká to samé. Češi ho nechtějí, tak se dá k Němcům, zastane se německé nacistické učitelky Lisy, které na ulici chlapi berou bílé podkolenky, hraje ji Veronika Korytářová. Němci ho taky nechtějí, ale Lisa si ho vybojuje, když už je Němec, může s ní počít dítě. Sama válčí na frontě, přiveze vzácné známky.

Je zajímavé srovnat možnosti filmu a divadla, třeba v lebensbornu, kde mají němečtí vojáci zplodit s německými  dívkami nové bojovníky, kde si tři vojáci ani nesundají horní díl uniformy a tři dívky v bílém zaujímají pozice, působí opravdu komicky, zvláště když v další scéně dívky s blonďatými copy mávají nad hlavami dětskými  panenkami. Nebo scéna náletu, kde je místo krytu a bomb jen otřes a zatmění. Legračně působí důstojníci v německých uniformách. Nebo když mladší Pikolík Pinďa vyčítá staršímu Pinglovi  Pinďovi německou Lisu. Tady divadlo vyhrává. Petr Palouš ale nechal  nesvéprávného synka Lisy a Pindi  zatloukat hřebíky, Menzel ve filmu syna vynechává.

V závěru staří hoteliéři nechtějí nového zbohatlíka, i když Pinďa milion za staré známky prokazatelně má. Nakonec od komunistické vlády po dvou letech vězení dostává místo cestáře v horách, kde už, ztvárněný  Václavem  Helšusem, rekapituluje svůj život.

Inscenace Obsluhoval jsem anglického krále po víc než třiceti letech kupodivu nezestárla, drží ji tři Pinďové,  mladičký  Ondřej Kolín, dozrávající Tomáš Váhala a Václav  Helšus,  který už ví, že peníze neznamenají nic, a Veronika Korytářová, německá učitelka, která uvěřila nacismu a lásce zároveň.

Petrovi Paloušovi se za pomoci všech herců znovu podařilo vytvořit fresku, která vypovídá o šťastném čase milionářů za první republiky, o vzestupu a pádu nacismu a o nástupu komunistů.    Bohumil Hrabal, který román napsal, zemřel v roce 1997 a patří mezi světové spisovatele, kteří tu s námi zůstávají.

Určitě se přijďte podívat, budete mít o čem přemýšlet.

Otto Hejnic

Vlasta Burian z druhé strany

Hru Burian od Tomáše Dianišky režíroval v Malém divadle v Liberci ve světové premiéře sám autor. Začala se zkoušet v roce 2020, kvůli kovidu měla světovou premiéru až  27. 5. 2021.

Autor postavu Vlasty Buriana svěřil ženě, Veronice Korytářové, která vyhrává málo známé scény z Burianova dětství, mimoděk ukazuje jeho přednosti, věčně šaškoval, imitoval své profesory, důstojníky, ale i zvířata, ptáky, hudební nástroje, hrál fotbal i tenis a rád zpíval. V Praze, kam se přistěhoval jako desetiletý roku 1901, se učil obchodním příručím a bavil čím dál širší okruh svých známých.

Jeho svět představují Jana Stránská, Michaela Foitová, Eliška Janstová, Tomáš Impseil a Ladislav Hampl, ti tvoří výrazné postavy, které Burian potkává. Režisér Dianiška věděl, co všechno Král komiků dosáhl, ozývají se melodie z jeho známých filmů, Ty chceš každého mít ráda, Nedaj – li medaili, C. a k. polní maršálek,  Přednosta stanice, ale také Nejkrásnější hvězdy hoří nad Splitem, v podání autora, a zaznívá i odpověď na Burianovu skeč Hvězdy nad Baltimore, a to skladba Voskovce a Wericha Kolaborant Burian. Teprve v roce 1994 proběhla soudní rehabilitace, předtím Vladimír Just napsal knihu Burian, kde mrtvého umělce hájil. Vlasta Burian je ve filmech plný optimistické energie, tak na veřejnosti většinou vypadal.

Tomáš Dianiška ale obhajuje Buriana, který byl v soukromí nesmělý a melancholický, to je poznat v láskyplném vztahu k matce, která mu pomáhala v začátcích. Loučí se s umírající, ležící postavě poklesne ruka s hořící cigaretou, to je definitivní konec.

Stejně naléhavě je vylíčena láska k manželce Nině, kterou ke konci hraje Jana Stránská. Tragédie nepotřebuje slova, v krabici od veselé Niny jsou dětské botičky, ty však odstraňuje doktor, vlastní dítě Nina neměla.

Vidíme šéfa Buriana, který byl na scéně pánem, jak likviduje snahu herečky přinést něco nového. Jsme svědky scény, kdy, tuším, že Marvan, namítá, že vilu s bazénem a čtyři pomocníky v domácnosti lidi nemají, ale na to Burian opáčí, že vše si vydělal  enormním nasazením, každý den představení, v neděli dvě a do toho navíc filmy. Jenže pořád tu jsou Němci, kteří chtějí od slavného principála  přiznání k nacismu. Film Cyrano z Bergeracu ještě stihne odmítnout. Trapno až k zalknutí nese amatérsky dlouho přehrávaný skeč, který musí sám mistr opravovat, upravovat, až ho všichni poznají, to je odvrácená tvář každodenní slávy.

Veronika Korytářová bravurně zvládla životní roli, hraje postavu, na kterou se nezapomíná, dokázala vystihnout stálé napětí, v protektorátu Burianovo divadlo zaměstnávalo 50 lidí, hrálo až do roku 1944. Bolestný je hovor Buriana s Hanou, židovkou, která díky hraní nemusela do Terezína, ale zachránit její rodinu se nepodařilo.

Dívky tvoří dav, jásají či nadávají dle nutnosti, před válkou ho obdivovaly, po válce ho odsuzují. Žalobce v paruce kopíruje Dr. Urválka. Dianiška jako režisér mne překvapil, vyvaroval se schválností  ve výrazivu, zkoumá duši.  Výprava Lenky Odvárkové respektuje dobové oblečení, postavy charakterizují například brýle nebo liška kolem krku. Burianův světlý oblek, umělý nos a připevněný černý knírek už nepřipomínají mladíka v krátkých kalhotách, jeho smyslem je pohyb, charakterizuje ho, jak si zmateně navléká sako, nečekaně spadne na stůl, umístí tam nohy. Nejzvláštnější pohyb vykonávají prsty, které rvou rty do úsměvu, kterým vše vyhrával.

Takhle hrál v šedesátých letech ještě Štercl, pak už nikdo.  Scéna Lenky Odvárkové se dělí, vepředu je bílý stolek s židlemi, zvýšené místo pro obžalovaného, opona stoupá a klesá, tím odděluje jednotlivé scény.  V horní části jsou schody. Divadlo připomíná zrcadlo obklopené světly, při filmování se používá hlásná trouba.

Hudbu složil Matej Štesko, choreografii stvořila Eliška Jansová. Převáží pocit zmaru, číšník, který říká Mám tu Vlastu Buriana! Publikum ho chce, ale myslí si, že to je stále ten slavný jiskřivý Burian, volá na pingla Soudruhu číšníku, chce veselí, jenže V. Burian v 50. letech už sotva stojí na nohou.

Herec Tomáš Dianiška, dlouhatánský a divoký,  se narodil v Banské Bystricipo absolvování DAMU zamířil do Liberce, kde byl hodně vidět ve hrách, v nichž se mohl naplno projevit, například Tři v tom. Krom toho v restauracích si vymyslel divadlo pro svoje nedospělé posluchače, myslí stejně jako oni, používá stejný jazyk, plný anglismů a vulgarismů, vyznává jejich témata, podepisuje hry společným jménem  Divadlo F. X. Kalby. Hraje se mimo předplatné, za svoje, s ručně malovanými plakáty, atd. Některé inscenace jsem neviděl, hru 1000 věcí, které mě serou, sice ano, něco je řečené dlouze, ale celkový výsledek je okamžitý, superaktuální. Ostatně Atomová kočička je hra inspirovaná libereckými kolejemi. Náš kamarád od piva to napíše! Dianiška je bůh!Opravdu úspěšná byla hra Přísně tajné, hrubá nemravnost, jak byl anglický občan Alan Turing, který vynalezl Enigmu, tajné písmo během války, byl po válce tvrdě stíhán za homosexualitu. Dianiška naučil nejmladší generaci chodit do Malého divadla.

Tomáš Dianiška nyní hraje v Praze na Palmovce, Hra Pusťte Donnu k maturitě patří tam, Transky, body, vteřiny uvedl U Bezručů v Ostravě. Bohužel, v televizi hraje pouze podivíny a lidi s úchylkou, televizní tvůrci by ho mohli trochu poslouchat. Poslední hra o Burianovi ukazuje velkou míru pokory, se kterou autor obtížné téma zvládl. Je to machr.

Vlasta Burian, Král komiků, nám říká, že bujarý smích někdy trpkou pravdu skrývá.

Otto Hejnic

 

 

Severočeské muzeum se lvy otevřelo brány

V neděli 16. května bylo v Severočeském muzeu v Liberci skoro plno, protože 4. května  se konečně  po dlouhé době otevřelo, oprava se protáhla. Vstupné se neplatilo a pro malé návštěvníky byly připraveny speciální programy. Viděli jsme drobného kluka, který bušil do starého psacího stroje.  Má žena se ho zeptala: „Je to lepší než na počítači?“ Odpověděl: „Je to zajímavější.“

Muzeum nyní střeží lev a lvice od Jaroslava Róny, ale musím konstatovat, že všechno je jinak. Kasa, nyní velká recepce, je přesunuta do předsálí, kde bývávaly hudební programy. Byla vybudována nová elektroinstalace, podlahy, toalety, výtahy.

Ve velkém sále je výstava Liberec kontra Reichenberg, najdeme zde obrazy, fotografie Rudolfa Ginzela, makety domů, jsou zde Valdštejnské domky, kus starého náměstí i projektovaná nová výstavba, sídliště Králův Háj. Poznávám model libereckého zámku ještě s hradbou kolem, dostavěný hrádek Hamrštejn se dvěma věžemi.  Ale také vidíme, že projekt se někdy nestal skutečností.

         V prvním patře aktuálně vystavuje známý typograf Rostislav Vaněk, jsou to energické černobílé grafiky, pak plakáty na různé akce a ostře barevné čtverce, ty se mi líbily.

Staré muzeum klimbalo, vše bylo na svých místech, měnily se jen výstavy, dnes musí návštěvník to svoje dlouze hledat. Změnil se hlavně styl stálé expozice, v dřívější převažoval čas, když byl biedermeier, lidé se nějak oblékali, nosili se cylindry, dámy nosily krinolíny, vojáci měli barevné uniformy, používali jistý druh pušek, rozvíjelo se soukenictví, používaly se v textilu prohazovací člunky, jednotlivé cechy měly svoje prapory, kouřily se fajfky, cukr se už dělal z řepy.

Prvně jsem viděl velký tkalcovský člunek, generálskou čapku se zeleným  peřím nahoře. Kládu, do které se strčily končetiny a dotyčný byl vystaven na pranýř jsem už znal. Líbí se mi cechovní prapor libereckých pláteníků stejně jako tiskařské formy na modrotisk. Dotýkám se původní sochy rytíře, zhotovil ho Franz von Neumann roku 1892. Dneska, od roku 2005, shlíží z radnice jeho kopie, kterou navrhl Milan Zdenek a vykoval umělecký kovář Jan Nikendey.

Zlobí mě dámské šaty a boty, jen tak vedle sebe, neuhodnu,  jestli jsou z roku 1880 nebo 1920. To samé platí pro klobouky i pro bižuterii.

Pěkná je výstava z 20. století, různé typy telefonů, magnetofonů, od nejznámějšího po malý s minicívkami. Jsou zde vystavené vysavače, od první republiky až po současné. Zaujaly mne lampy, první kahan a další na karbid, tuším? Nacházím laciný i drahý gramofon, žehličku běžnou a žehličku cestovní, neuhodnu datum výroby.  A cedulky s popisem tu nejsou.

Místnost, kde je galerie, zahrnuje několik moderních tapisérií, obrazy více směrů, každý pes jiná ves. Zaujal mě velký objekt, sklo se šikmou dírou, jmenuje se to Prostor I. Opravdu hezké. Kdopak to zhotovil? Libenský a Brychtová roku 1991. Zajímavé věci se najdou, ale musí se hledat.

Sympatické je církevní baroko, uprostřed místnosti stojí zlatá monstrance, nápadité jsou různé soupravy na pití, hezké jsou jídelní příbory, vidličku tvoří dva dlouhé hroty.

Nejen pro děti jsou připraveny nejrůznější interaktivní hry a úkoly, počínaje štěbetáním ptáků na stisknutí, nebo mohou malovat v ateliéru.  

 

Severočeské muzeum má moderní tvář. Za jednu  návštěvu všechno stihnout nejde, návštěvník poněkud tápe. Až sem půjdeme příště, budeme moudřejší a snad najdeme i klíč, jak z automatu Dallmayr dostat do kafe cukr.

 

Otto HEJNIC

Záblesk z minulosti    

Jackson Polock! Zběsilá změť čar ze sebe vyzařovala ohromnou energii.  Leo už byl v galerii čtvrtou hodinu. Polockovy obrazy viděl in natura úplně poprvé a znovu a znovu se k nim vracel. A když přišel k Chagallovi, vybavil si jiný jeho obraz, kde se postava vznáší ve vzduchu. Nějak podobně si jednou připadal, tehdy mu bylo něco přes třicet. Ještě ráno stoicky spolykal prášky na choroby přicházející se sedmdesátkou, ale nyní se do starého těla vlévala nová energie.

Do berlínské galerie Moma přijela na výstavu 200 pláten  Gugenheimova muzea dvě auta ze severních Čech. Harcovníci regionálního tisku, kteří se mohli prokázat novinářskou průkazkou, byli dovnitř vpuštěni bočním vchodem, ostatní se museli zařadit na konec dlouhatánské fronty, a ještě se nedostali dovnitř.
Continue reading

Severočeský almanach 2020

Kolegové z Ústí nad Labem, Severočeský klub spisovatelů, vydali ve spolupráci se Severočeskou vědeckou knihovnou  Almanach 2020 k 30. výročí založení SKS.  Má 130 stránek, měkké desky, na obálce černobílou grafiku od Jiřího Kimly, vychází  v redakci Věry Bartoškové, Aleny Melicharové, Iva Chmelaře a Jiřího Kimly.

Na úvod vzpomíná Ladislav Muška na bouřlivou dobu založení SKS a na akce místopředsedy Arnošta Hermana, který zemřel v 88 letech, a připomíná  pečlivou sekretářku R. Pečivovou. Jaroslav Drbohlav představuje aforismy a verše Ilji Barta. Nakladatelka Věra Bartošková hledá v básních původní krajinu. Marie Dolistová píše sonet o hvězdách a starém muži. Prozaik Jaroslav Endrych  v Dopise a v Šílenství zjišťuje nástup schizofrenie. Básnířka Karla Erbová  připomíná velikány různých dob, např. Giordana Bruna a Thomase Mora. Milan Hrabal píše verše o slovanské Lužici. Radka Hryzová řeší vztahy ona a on.

Publicista Ivo Chmelař se vrací k literárním čtením v Roudnici  a v Litoměřicích, kde ve spolku Modré Ucho vymýšleli např. japonské haiku.
Continue reading

Film Havel a kniha Jitky Vodňanské Voda, která hoří

Na film Havel jsme v létě do Soběslavi jeli dvakrát. Přišli staří, mladí, manželé, maminy s dětmi, sólo i ve dvojicích, všichni se přišli podívat, co s Havlem režisér Slávek Horák provedl.

Uteklo 30 let od Listopadu a my pamětníci se pořád ptáme, kdo že byl Václav Havel, který byl dlouholetým zavíraným kritikem komunistické strany a nakonec se stal v zemi, kde se hlásalo Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, demokratickým  prezidentem? Jaký byl v běžném životě? Čím se lišil od svých následovníků? Prakticky vším!

V ČSR bylo z 15 milionů občanů 1,5 milionu komunistů, oni a jejich děti ze začátku viděli republiku jako spojovací most mezi Východem a Západem. Já ne.

Soudruzi  mě nemilovali, už kvůli mému otci drogistovi. Václavu Havlovi  jsem držel palce, schvaloval jsem 90 % jeho činů, a u 5 %  jsem si musel nechat vysvětlit celou situaci. Znám jeho hry, básně Antipody, po hře Odcházení jsem viděl stejnojmenný Havlův film. Četl jsem většinu knih o něm. Poprvé vyhrál někdo, kdo si to opravdu zasloužil.

Continue reading

Život je jinde – Josef Váchal – napsal Jiří Olič

Knihu Život Josefa Váchala aneb  …nejlépe tlačiti vlastní káru sám  od Jiřího Oliče jsem uviděl v Liberci v zásilkovém antikvariátu Mileny Rutkovské.  Po listopadu přišlo objevování  pozapomenutých tvůrců, Váchalovi se věnovalo nakladatelství Paseka v roce 1993.  Kniha má 262 stran, hojnost černobílých i barevných obrázků a sleduje nemanželského Josefa, malíře, rytce, kreslíře, tiskaře, literáta a fotografa, od narození  v roce 1884 až do smrti v roce 1969.

Nemanželský synek je vychováván  v Písku Alšovými příbuznými, působí na něj morytáty, kramářské písně a krvavé romány, studuje na gymnáziu, které  opouští, jde se učit do Prahy knihařem, při tom vytváří ze školního sešitu časopis, Dekadent geniální. Krom obědů si od Alšů přináší literární revue a časopisy. Po vyučení  je dva roky knihařem v Bělé pod Bezdězem, maluje strašidla, věří,  že na Bezděz vede tajná chodba. Seznamuje se theosofií a spiritismem, setkává se s Karlem Weinfurterem, s básníky S. K. Neumannem,  Františkem Gellnerem a ostatními anarchisty,  dále s Jakubem Arbesem a Jaroslavem Vrchlickým. Kreslí Komedii života, ovlivněnou expresionistou Edvardem Munchem, myšlenkově pokračuje v okultismu, ale žádný z jeho přátel ho nebere jako umělce. Žije, jak se dá. Pomalovává keramiku, zdobí karty a vytváří ex libris.
Continue reading

Koronavirové léto

Původní plán nepočítal s masivním protivníkem,  coronavirem 19, kromě cest za hranice zhatil předpoklad, a to že se v létě  na chatě ve Veselí nad Lužnicí budu věnovat rozepsanému Richardu Swingovi. Bohužel se ukázalo, že to nebylo  možné, navíc došlo při mé cestě do Liberce k poruše počítače, která byla odstraněna až v druhé polovině září. Divadlo F. X. Šaldy v srpnu a začátkem září mezitím uvedlo v premiéře řadu titulů, ke kterým se budu průběžně vracet.  Dále hodlám psát o knížkách, které jsem přečetl, o filmech, které jsem viděl, a informovat vás, milí čtenáři, o některých akcích, kterých se zúčastním. Omlouvám se za výpadek.

Zdravím vás.

Otto Hejnic

Bourák

Bourák, český film, na který všichni půjdete, abyste ho mohli  odsuzovat

Film natočil roku 2020  výborný režisér Ondřej Trojan, hlavní roli  Bouráka hraje jeho bratr  Ivan Trojan, opomíjenou manželku Kristýna Boková a jejich dceru Kamilu Veronika Marková. Hudbu složil Roman Holý ve stylu rockabilly, zpívá Matěj Ruppert se svojí kapelou, dále vystupují Tereza Černochová, Tonya Graves a Žofie Dařbujánová. Hlavním protihráčem je Jiří Macháček a jako jeho žena Petra Nesvačilová. Scénárista Petr Jarchovský  dostal za pár dní od 138 posuzovatelů hodně zabrat za to, že  smíchal nesmíchatelné.
Continue reading

Zaškrábnutí – album