Aktuality

Horoucí srdce, ale nohy v bahně

„Jsi sice externista na kulturu, ale přijede Havel! To by sis jako novinář neměl nechat ujít,“ řekl mu Luboš Příhoda, šéfredaktor Regionu.

„Vezmete mě s sebou? To budu rád,“ vydechl Olin ulehčeně.

Do pohraničního Frýdlantu měl přijet prezident Havel na poklepání základního kamene Europlastu. Celá redakce nervózně pobíhala. Proslýchalo se, že hlava státu se ještě staví v Liberci, ale šéf zjistil, že výjezd má zpoždění, a tak na místě byl redakční forman první. Vedle zaparkoval fotograf  Bořek. Vystoupil z auta, zamířil na panorama Frýdlantu, zmáčkl spoušť. Zaklel: „Zasekla se mi uzávěrka, musím se vrátit pro druhej foťák.“

„Tohle není možný!“ zakvílel šéfredaktor.

„Oline, máš ve foťáku nejlepší film. Když budeš fotit, přimáčkni si kompakt k hlavě. Nekejchej a nedejchej! Hlavně se ale musíš dostat co nejblíž! Jestli to nestihnu, budeš cvakat hlavní fotku na první stránku!“ volal Bořek, skočil do auta a pálil to přes Jizerky zpátky.

„Kam jste se to narvali? Musíte támhle dozadu, tady bude stát prezident a televize!“ hnal je pryč hlavní pořadatel. Kolona s vlaječkou stále nepřijížděla.

Olin byl z terénu nastydlý, před akcí si dal pro uklidnění dvě piva, a jak nevěděl, jestli ho vůbec vezmou s sebou, nestačil si odskočit. Přišlo nepřekonatelné nutkání. Nad zatáčkou zastavovala další a další auta.

Všude kolem byla volná stráň, plná přicházejících potentátů a místních zvědavců. Zamířil proti proudu davu k vzdálenému křoví. Zaběhl za něj a začal močit, tu se ale blížila skupinka paní a dívek. Ještě stačil zalézt dovnitř mezi větve. Stihl to na poslední minutu. Bleskurychle si zapnul zip. Nechal ženské přejít, setřel si smrtelný pot z čela a pomalu lezl ven. Pak se ale podíval na nové světle šedivé kalhoty, na nevymluvitelném místě vlevo pod příklopcem měl  zřetelnou vlhkou skvrnu. Co teď? Marně se  snažil nakroutit tělo, aby flek cíp saka překryl. Na klopě  pyšná cedulka s nápisem Press, na noze zahanbující diskvalifikující vlhká skvrna na kalhotech. Prezidentská kolona aut se blížila, s ní auta televize, rozhlasu a pražských deníků.

Havel vystupoval z auta za světelné kanonády fotoblesků. Čechofrancouz Hrubant s bílou šálou kolem krku teatrálně mával rukama, tváře listopadové revoluce se usmívaly. Na kraji Frýdlantu vznikne nová továrna s francouzskou účastí, po velkých slibech přichází čin, první vlaštovka zahraničního kapitálu, přitékajícího do země. Lid v pohraničí poprvé viděl na vlastní oči Václava Havla, prvního prezidenta vůbec, a tleskal. Havel stál na volné ploše, drobný, plaše usměvavý a ztělesňoval všechny možné naděje zítřka.

Skvrna pomalu zasychala. Amatéři už své filmy vycvakali a zůstávali v povzdálí. Na plac k základnímu kameni mohli jen profesionální fotografové a televizní štáby. Olin viděl, že i když má na klopě správnou placku, k dobrému záběru by se neprodral. Jediná šance byla hromada odhrnuté, ještě měkké zeminy. Nějaký bodyguard  ho chtěl zadržet, ale ukázal mu cedulku Press. Nablýskané polobotky se zabořily do hlíny, ale měl z první ruky, jak prezident Václav Havel s čechofrancouzským podnikatelem Hrubantem klepou na základní kámen. Většina fotografů a TV kamer zůstala na vyštěrkované ploše. Prezident se rozhlédl  kolem. Olin měl pocit, že si ho všiml, jak má kotníky v mazlavém jílu, a usmál se na něj.

Poklepávání základního kamene proběhlo celkem rychle, mačkal spoušť jako o závod. Když zvedl hlavu, uviděl, jak ze  svahu snímá akci teleobjektivem hlavní fotograf  Bořek, který se stihl s novým foťákem včas vrátit.

Jednou cítil, jak se mu země pod nohama třásla, odpoledne 21. srpna 1968 v Praze, když kousek od něj projížděl tank s bílým pruhem. Párkát se houpala, když prvně viděl, jak se neoznačené, dočasně umístěné sovětské tanky hnaly tankodromem za Stráží pod Ralskem, pár metrů od průzkumné vrtné soupravy. Když se dostal z hořejšku hromady, mazlavá jílovitá hlína s ním ujížděla. Zdálo se mu, jako by se pohnula celá země, ale poprvé měl pocit, že něco nového právě vzniká a on to nyní zachycuje.

Bavorák s prezidentskou standartou a za ním dlouhá kolona aut odjížděly na Nové Město pod Smrkem do textilky.

Ve formanu ho čekal jen nadávající šofér, ostatní se narvali do Bořkova auta. Dal mu pod nohy a pod zadek staré noviny, a zatímco Olin vyklepával bahno z bot a ponožek, jel k textilce. Bořek odhadl správně, kudy prezident půjde. Olin se postavil vedle něj, když Havel  opouštěl halu, cvaklo poslední políčko.

„Fotil jsem Frýdlant telákem, ale pro sichr mi dej i tvůj film. Ještě v noci udělám fotky,“ řekl mu Bořek.

 

xxx

 

Na noční směnu místo na šestou dorazil Olin před desátou, ale nikdo ho nepostrádal. Ve vrtu kolem ochranné kolony pažnic tuhla cementová kaše.

„Kde ses zdržel?“ zeptal se pomocník.

„Byli jsme s našimi novinami ve Frýdlantu.“

„Za kulturou?“

„Otevírala se stavba nové fabriky. Byl u toho prezident Havel. Fotil jsem ho,“ pochlubil se Olin.

„Vážně? Asi z padesáti metrů, ne?“

„Asi ze šesti. Vylezl jsem na vyhrnutou haldu zeminy, tam se nikomu jinýmu nechtělo,“ řekl Olin s hranou skromností.

„Jsi magor. Vážně si myslíš, že tahle slavná návštěva bude k něčemu?“ namítnul skeptik  Mirda.

„Ve frýdlantským výběžku, kde je akorát pár starejch textilek, bude stát nová fabrika pro pět set lidí, vybavená nejmodernějšíma mašinama z Francie.“

„Abys nejásal dopředu,“ zavrčel Mirda.

Olin stál do rána u pák. Průsekem mezi stromy viděl na kilometr vzdálenou bránu garnisonu ve Svébořicích. Kolem jedné začaly odjíždět kamazy, ne v koloně jako obvykle, ale v nepravidelných intervalech. Kolem třetí projel dlouhatánský zaplachtovaný náklaďák, jaký ještě nikdy neviděl.

„Jezdili Rusáci?“ zeptal se popáté mžourající Mirda.

„Jezdili, ale každý auto zvlášť,“ odpověděl Olin.

 

xxx

 

Doma se nasnídal a šel do redakce. Nevyspalý šéf přepisoval úvodník. Přiběhl Bořek a ušklíbnul se: „Ty dneska nehákuješ, Oline?“

„Mám turnusový volno. Vzal jsi i moje fotky?“

„Strčil jsem přece tvůj film do kapsy, do bundy. Počkej, podívám se, jestli mi nepropadla  kazeta dolů do podšívky.“

Olin jen naprázdno polykal. Mnoho povolaných, ale vyvolený je jen profesionální fotograf!

„Kazetu jsem nakonec našel a tvoje fotky taky udělal. Pár jich docela ujde,“ smál se Bořek.

 

Z dvaceti snímků, které nasnímal, jich povedených, ostrých a nápaditých bylo asi pět. Bořek měl pevnější ruku a v ní kvalitní zrcadlovku. První stránku zdobil jeho snímek, ale jedna Olinova momentka se na předek novin taky vešla.

Všichni šli číst obtahy do tiskárny. Olin zjistil, že má ruce jako prase. Šéfredaktor pravil: „Tohle není žádná špína, to je poctivá tiskařská čerň. Dvacet let mi chyběla. Jak se ti poklepávání líbilo?“

„Byl to dost nervák.“

„Ale nakonec jsme to dohromady zvládli,“ řekl šéfredaktor hrdě. „Kultura je taky potřebná, ale noviny drží aktuální zprávy. Ty jsi byl přímo při tom, co důležitýho se právě děje. Prezident z pěti metrů! Je to jako droga. Dneska mám stejný mravenčení v prstech, jako když jsme vydávali v srpnu 1968 zvláštní číslo Vpředu. Jenže tenkrát jsem byl strašně nasranej, kdežto teď cítím, že se to opravdu otočilo k lepšímu!“

Obrovská rotačka se rozeběhla. „Půjdem to někam zapít.“ Otřeli prsty zase černé od čerstvě vyjetých novin z rotačky a šli úspěch oslavit do Černýho koně.

 

xxx

 

Začátek devadesátých let byla omamná a romantická doba. Láska a pravda sice nezvítězila nad lží a nenávistí, ale bylo hezké a ušlechtilé nové myšlence alespoň  chvíli věřit. Mirda měl nakonec pravdu. První vlaštovka spolupráce byl jeden z prvních „tunelů“, do  supermoderní budovy Europlastu sice byly navezeny francouzské mašiny, ale ze šrotu.

Prezidenta Havla tenkrát ve Frýdlantu vítali jako slunéčko jasné, všemoudré a všemocné, ale i kdyby zajistil nové mašiny, stejně by fabrika, podobně jako většina produktivnějších a výkonnějších českých textilek, nevydržela proti asijské konkurenci.

Zklamal jsem i já sám! Nestal jsem se investigativním novinářem, který odhalí všechny nepravosti, protože jsem nevěřil, že mám patent na pravdu. Obával jsem se nasadit psí hlavu někomu, ne stoprocentně vinnému, protože se občas ukázalo, že skutečnost je jiná, než se v určitém okamžiku zjišťování jednoznačně zdálo.

Nikdy jsem se nepřinutil, abych si sedl k vývojkám, a tak mými jedinými zdařilými, opravdu prokreslenými černobílými snímky jsou ty z Frýdlantu, které ve své černé komoře dotáhl profesionál Bořek. Švihák Hrubant s bílou šálou byl tak francouzsky chic, že mě tenkrát ani nenapadlo mu nevěřit. Svět chce být klamán.

Otto Hejnic

KAL – LAK a jiné zajímavosti

Vážení čtenáři,

KAL již dříve přestal existovat, definitivní tečkou bylo úmrtí bývalého předsedy Luboše Příhody. Doména KAL je stále funkční, pro letošek zaplacená, sloužila mi hlavně k tisknutí recenzí, tyto jsem dál posílal do Divadla F. X. Šaldy, kde je tiskla a vyvěšovala ma fermanech v divadlech pí Špačková, později pí Plíhalová.  Nejlepší recenze vycházely v tištěném Světliku, který vychází čtyřikrát do roka, ze 48 stránek zhruba polovinu připravil do tisku za již neexistující KAL Marek Sekyra z knihovny.

V minulém roce mladí autoři, Julius Benko, Štěpán Kučera, Martin Trdla a Miroslav Stuchlý,  oslovili ředitelku liberecké knihovny Blanku Konvalinkovou  a bývalé členy KAL, Jana Šebelku a Marka Sekyru, že vytvoří místo KALu nový spolek LAK.

Výsledkem je, že první číslo letošního roku, celkem 75., již vyšlo,  vytištěno bylo 500 kusů, za literární půlku čísla zodpovídá LAK,  připravil ji do tisku Martin Trdla. KAL je mrtev, ať žije LAK, což značí Liberecký autorský kruh, napsal Jan Šebelka. Členové LAKu  přibrali do čísla mimo jiné Evu Koudelkovou a Milana Hrabala, mně vyšel nekrolog Josefa Vinkláta, nevešly se divadelní recenze.

Otázkou je, nakolik jsou potřebné mé divadelní recenze, které zabíraly značnou část literární přílohy Světliku. S novou hrou vycházejí na stránkách divadla také oznamovačky novin, DFXŠ tiskne z nich ukázky, ale jsou napsány před premiérou díla, aniž novináři představení zhlédnou. Smysl mají recenze v Divadelních novinách, kde profesionálové po zhlédnutém představení zhodnotí inscenaci do hloubky. Určitý problém je, že Divadelky nestihnou zrecenzovat všechna představení a k většině diváků se nedostanou. Moje recenzování vychází z místních kořenů, není sice tak odborné, ale domnívám se, že přispívá ke zvýšení návštěvnosti divadla.

Ač jsem psal literární, výtvarné, muzikantské i divadelní recenze od roku 1990, stále mi chybí odbornější hodnocení, což pociťuji zvláště u operních představení. O moje divadelní recenze byl ve Světliku zájem minimální.  Nevím, kdo mé recenze čte na webových stránkách KALu, napište mi, prosím, na e-mail otttohejnic@seznam.cz. Jsem zvědavý, kolik čtenářů se najde.

Děkuji Karlu Kunovi, který mi při mém boji s webovými stránkami  pomáhal. Po ztrátě Světliku hodlám recenzování divadla omezit,  půjde zvláště u oper o krátkou zprávu místo obsáhlé recenze.

Hodlám  se více věnovat vlastním povídkám, které mají vyjít příští rok v nakladatelsví Bor, recenzím prozaických knížek, které dostanu e- mailem  nebo na adresu Otto Hejnic, Gagarinova 782, Liberec a recenzím výtvarným a muzikantským.

Posílám vám pozvánku, kterou mi LAK zaslal, pravděpodobně tam budu jediný šedovlasý, najdete mne, pohovoříme spolu.

Otto Hejnic

 

 

Nový LAK a pozvánka na křest

Dobrý den,

rád bych Vám představil náš nápad na oživení KALu, Kruhu autorů Liberecka – pod pozměněným názvem LAK, tedy Liberecký autorský kruh. Společně s místními literáty Juliem Benkem, Štěpánem Kučerou a Miroslavem Stuchlým jsme si říkali, že zkusíme navázat na tradici i činnost KALu pod heslem „KAL má nový LAK“; po schůzkách s „duchovními otci“ Janem Šebelkou a Markem Sekyrou – a s jejich „požehnáním“ – jsme se rozhodli založit nový spolek.

Zároveň bych Vás rád srdečně pozval na první veřejnou akci LAKu, kterou bude křest nového hávu časopisu Světlik. Akce se uskuteční ve čtvrtek 28. 5. 2020 od 18:00 v libereckém Knihkupectví a antikvariátu Fryč.

Jak z výše uvedeného vyplývá, spolupracujeme s Krajskou vědeckou knihovnou na časopisu Světlik, rádi bychom (v návaznosti na tradiční Kalmanachy) letos připravili i vydání sborníku severočeských autorů, máme v plánu organizovat také veřejné akce, čtení či besedy s autory.

Pokud byste měl/a zájem stát se členem/členkou Libereckého autorského kruhu a podílet se na jeho činnosti svými příspěvky (do Světliku, výročního sborníku, případně dalších chystaných publikací), anebo jakýmikoli nápady a aktivitami, budeme moc rádi.

Díky, za LAK srdečně zdraví

Martin Trdla, předseda LAK

Don Giovanni, dvousetletý prostopášník

Režii má Dorotty Szalma, hudební nastudování Stanislav Vavřínek, scénografii a kostýmy David Marek, sbormistrem je Anna Novotná Pešková.

Opera Don Giovanni, dílo Wolfganga Amadea Mozarta a libretisty Lorenza da Ponte  byla prvně uvedena v Praze ve Stavovském divadle 29. X. 1787. Vzbudila v tehdejším provinčním městě velkou pozornost. Moji Pražané mi rozumějí, pravil tehdy Mozart a stal se miláčkem publika, cituje ho  Jirásek v F. L. Věkovi. Dílo, které slučuje komickou a vážnou operu o potrestaném prostopášníkovi, se stalo předmětem oslav a opera oper byla dosud alespoň v Čechách brána velmi vážně, to dokládá bývalé jevištní provedení i mezinárodní filmová verze z roku 1979 od Josepha Losleye, kde je oživlý kamenný Komtur.

Přenesení do dnešních  dnů zařídila mladá maďarsko-německá režisérka Dorotty Salma, režírovala například v divadle Gerharda Hauptmanna v Görlitz – Zittau, přizvala si jako výtvarníka scény a kostýmů Davida Marka. Na scéně se posunuje pět pohyblivých masivních vysokých kvádrů, uvnitř každého je jevištní technik, spouští se lustr a dvakrát dva metry hranol, někdy lože, jindy stůl, obraz doplňují. Civilní oblečení je z 20. století, pouze Don Giovanni má na sobě kostým jevištní hvězdy. Vybíhá starý otec Donny Anny s kordem, aby  překazil Donu Giovannimu jeho sexuální výlet, ale ten vytahuje pistoli a střílí ho do prsou, čímž ho zabije.

Byl jsem až na druhé premiéře 8. března, první se konala 6. 3. 2020, před začátkem dirigent oznámil, že ohlášený představitel Dona Giovanniho Csaba Kotlár je indisponován, a aby zajistil druhou premiéru, požádal rovněž mírně indisponovaného Radima Schwaba, aby se role ujal. Žádné viditelnější zaváhání jsem u druhého obsazeného nezaregistroval, Schwab –  Don Giovanni vystupuje na scéně jako prvoplánová muzikálová hvězda sympatického zjevu, má centimetry navíc, vypracovanou figuru, tmavé brýle, svléká se do půl těla a má se k partnerkám. Continue reading

Florian Zeller, Syn

14.února 2020 se konala v Malém divadle DFXŠ  česká premiéra hry francouzské1ho autora Floriana Zellera (1979) Syn, 21. února druhá. Právě na liberecké Malé divadlo Zellerova hra patří. Autor je novou hvězdou  francouzské literatury a dramatu, první kniha Umělý sníh mu vyšla v roce 2004, první hra Ten třetí se hrála v roce 2004, první zfilmovaná hra s názvem Otec, The Father, s Anthony Hopkinsem měla letos úspěch na filmovém Sundance festivalu. Otec, Matka (2010)  a Syn (2018)  jsou části rodinné trilogie.

Úspěšný úředník Pierre, Martin Polách, uspává malé dítě, které má se svou o  mnoho let mladší novou ženou Sofií, Michaela Foitová, když se objeví vynervovaná bývalá manželka Anne, Veronika Korytářová. Ta si neví rady s jejich sedmnáctiletým synem Nicolasem, Ondřej Kolín, který si ráno bere školní věci, ale do školy nechodí.

Režisér Petr Štindl, ročník 1964, založil Divadlo 7 a půl, soustřeďuje se na současné dramatiky. Od Floriana  Zellera inscenoval Otce, Matku a některé jeho další kusy. Použil překlad Michala Zahálky. Scénu a kostýmy vytvořil Petr B. Novák, nezvyklé jsou čtyři stojany plné knih, nezvyklé je žebroví, pod kterým svítí a zhasínají reflektory, dvoje schodiště a dvě volné matrace, tvořící jak sedačky, tak příležitostná lůžka. Na věšáku visí taška na notebook, na něm pracuje Pierre a domlouvá se mobilem. Vzadu se vychází a spouští nebo se vytahuje  bílá  plocha. Pierre je oblečený do saka, často hysterická Anne do ostrého červeného kostýmku, druhá manželka Sofie do džín a pak do modrých šatů, drobný brýlatý Nikolas do světle oranžové bundy. Nicolas se trápí, chodí ohnutý, schoulený, a nelze mu všechno věřit. Continue reading

Vražda v Orient Expresu

Poslední leden se stal dnem, kdy do libereckého Divadla F. X. Šaldy přišel Hercule Poirot. Uskutečnila se premiéra Vraždy v Orient Expresu Agathy Christie a jejího dramatizátora  Kena Ludwiga.

Režisérka Kateřina Dušková zalichotila dámám. Kostýmy, které cestující 1. třídy  v Orient Expresu nosí, jsou elegantní a odpovídají  30. létům, kostymérka  Kristina Matre Křížová plukovníka oblékla do nápaditého obleku a osádku vlaku do střízlivých livrejí. Vlak z Istanbulu míří na Bělehrad, ale v Karpatech ho zastaví sněhové závěje a mezi tím se stane podivná vražda.

Režisérka si porozuměla se scénografem Pavlem Kocychem, staré věci dostávají do dnešního pohybu nové technologie, jedoucí vlak znázorňují tři světla, například kulisa představující vagón Orient Expresu odjede, vznese se do výšky, ale dole je chodba vlaku, či jídelna s barem nebo detailně provedené kabiny cestujících. Uprostřed tmy se vyloupne záď vlaku. Minulé scény se odehrávají v malé místnosti nad jevištěm.

Děj začíná v Istanbulu, asi 6 lidí statovalo v restauraci, před výjezdem vlaku, pak pokračuje v uzavřeném prostoru, každá z postav má jednu vlastnost, která je vymezuje proti ostatním, ale pod ní skrývá nejvlastnější pocity. Ředitel Orient Expresu Monsieur Bouc, Martin Stránský, potkává svého přítele Hercula Poirota a společně se vydávají na cestu. Bouc neustále hovoří o svém luxusním vlaku, máchá rukama, chvilku nepostojí, rozhodně nechce nic mít společného s Jugoslávií, natož s jejími četníky. Záhadu svěří na bedra odborníka. Herkula Poirota ztvárnil Zdeněk Kupka, nechybí mu knírek a hůlka, žertuje, drží starosvětský styl, vyjadřuje se zdvořile, všechny strany vyslechne, aby pak ke konci řekl, všichni jste mi lhali. Multimilionář Samuel Ratchett, Přemysl Houška, se chová  tvrdě, marně chce získat Poirota, hrozí mu nebezpečí, ale jen tak se nelekne, spí s pistolí pod hlavou. Starou Kněžnu Dragomiroffovou hraje jako host výborná Milena Šajdková, role je přímo na ni ušitá, má pečlivě určenou míru kontaktu, zdá se být unavená, ale uvnitř hoří. Třikrát rozvedená  Helen Hubbardová, Markéta Tallerová, je plnokrevná Američanka, lehce se spřátelí se svými obdivovateli, ale tvrdě útočí na všechny, které nemusí. Krásně zpívá. Je lehkovážná, inteligentní, nápadně elegantní ve své róbě a zářivé paruce, ale chce za své peníze  první poslední. Patří jí celé jeviště. Continue reading

Paní z moře Henrika Ibsena

Dr. Erik Wangel, Martin Stránský, je se svou novou ženou v malém přístavu na mořském pobřeží, kde některé lodi zastaví na dvě hodiny a pak odjíždějí.
Hraje se na Malém divadle, na jeviště herci sestupují i mezerou mezi sedadly. Režisér Šimon Dominik se scénografem Karlem Čapkem zvolili extravagantní řešení, na scéně z boku sedí violoncellistka Petra Vindyšová, na druhé straně je velikánská konstrukce, kde je lávka a nad ní obraz moře jako z reklamy, asi dvanáct obrazovek pouští černobílé fragmenty a vzadu stojí průsvitná, ale prostupná stěna a vepředu zabalené židle. Malíř Ballested, Václav Helšus, kreslí  krajinky a  prochází scénou, aby říkal, co je nového.
Continue reading

Krátké a úderné divadlo v Malém divadle s Václavem Helšusem

KÚD vzniklo ve Frýdlantu jako soubor studentů Střední umělecké školy. Viděl jsem je po roce 2001 v jednom bočním sálku Domu kultury v Liberci, kde dávali Veselohru na mostě, větší role hráli Miroslav Holubec a Jakub Žáček s Václavem Helšusem. Nové představení po deseti letech .. A viděl Bůh, že to nebylo dobré sehrálo 21. ledna Krátké a úderné divadlo opět s Václavem Helšusem jako hostem.
Continue reading

Příhody lišky Bystroušky

V Liberci v Divadle F. X. Šaldy se 14. ledna 2020 konalo představení opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky režisérky Lindy Keprtové.  Opera, která byla poprvé uvedena  v roce 1924 v Brně, měla stejného skladatele i libretistu, Janáček ji složil dle seriálu spisovatele Těsnohlídka, který vycházel v Lidových novinách. Využívá  moravský folklor, příběhy malé lišky chycené myslivcem rozehrávají  příběh, pohádku, kde vedle osudů lišky Bystroušky poznáváme venkovský život lidí, kteří se v lese s Bystrouškou setkávají.
Linda Keprtová v rozhovoru řekla: „ Nechala jsem lišce zrzavou barvu, ale zbavila ji ocasu a oušek.“ Už jsem jako kdysi nesledoval, nakolik se Leoš  Janáček liší třeba od Dvořáka, ale poslouchal jsem samotný příběh.
Continue reading

Hárún a moře příběhů v Malém divadle

12. ledna 2020 v 15 hodin jsem v libereckém Malém divadle viděl hru dle Salmana Rushdieho Hárún a moře příběhů, což má být fantastický příběh o dobrodružné cestě na skrytý měsíc Země, zaměřenou na děti od 8 let. Dramatizaci udělali Tom Supple s Davidem Tushinghamem, hru přeložil Michal Strenk.
Continue reading

Baletní Sluha dvou pánů

Šéfová libereckého baletu Alena Pešková šla za svým cílem ukázat, co všechno se dá řečí těla zobrazit. Poslední její prací v libereckém Šaldově divadle je groteska Sluha dvou  pánů Carla Goldoniho z 18. století. Dne 7. listopadu 2020, kdy jsem se dostal na reprízu baletu, měl na prvním balkoně program představení prakticky každý, bez něho by inscenace, v níž probíhají různé záměny, nebyla fakticky možná.
Continue reading