„Martin Otava, bývalý ředitel Divadla F. X. Šaldy, mne roku 2011 oslovil, že by pro divadlo rád objednal novou operu spojenou s Libercem, a volba padla na hraběnku Kateřinu z Redernu,“ řekla skladatelka Sylvie Bodorová. Sama si napsala libreto, autorem předlohy a režisérem představení byl Martin Otava. První premiéra se uskutečnila 19. prosince 2014, viděl jsem představení 28. ledna. Dirigoval mladý Marek Štilec, syn autorky, která byla na přestavení 28. ledna přitomna, ale divákům se nepředstavila.

Opera začíná pohřbem Melchiora z Redernu. Začátek je netradiční, na jevišti je Kateřina, Lívia Obručník Vénosová, a s ní malý syn, Václav Vaněk, který má loutku koníka, pak vstupuje balet symbolizující válku. Melchior, tančí ho Alexey Yurakov, se pohybuje kolem Kateřiny a dítěte, až je nakonec svlečen a pohřben. Yurakov předvedl velmi pěkný výkon a v rytmu zněly tympány a další bicí nástroje.

Kateřina nemá, s kým by hrála, chybí jí klasický partner, až později doroste Kryštof, její syn, Michal Bragagnolo, který ji má zpočátku rád, později se dostávají do sporu. Kateřina je na řízení celého panství sama. Zprvu jí pomáhá duchovní Martin Nussler, Jiří Kubík. Velký prostor v opeře má ženský a mužský sbor pod vedením Tvrtka Karloviče a nápaditá choreografie Aleny Peškové, balet a sbor prakticky nesejdou z jeviště. Dalším zajímavých prvkem je využití mluveného slova, hovoří Herold, Milan Hodný, host z Naivního divadla.

Po přestávce se vrací z kavalírské cesty po Evropě Kryštof, opět kolem sebe má dívky z baletu, k cestě domů ho přemlouvá Bernard Fuess, jeho vychovatel, zpívá ho pěkně Pavel Vančura. K tomu, ať zůstane, ho přemlouvá Albrecht z Valdštejna, mladý Luboš Skala, který tvrdí o jeho matce Kateřině, že je stará a ničemu nerozumí. Kryštof nese přání, ať s ním jde ke dvoru, kde ho čeká císař Rudolf II.

Autorem scény a kostýmů je Aleš Valášek. Kateřina a její rodina jsou ve světlých oblecích, kulisy nahrazují černé krabice, které sjíždějí a vyjíždějí nahoru, jde s nimi i dále hýbat. Specialitou jsou tři čtyřkolky s velkými koly, fungují dobře. Ať světla dělají cokoliv, scéna je většinou temná. Císař Rudolf II., Jiří David, má komickou suknici, na scéně vzniká jeho portrét od Arcimbolda, šašek má na hlavě jakési kuličky, křivule s lektvary bublá. Divadelní sbor u císaře je ozdoben zlatými doplňky.

Kateřina z Redernu dává vyhlásit, že poddaní musí dodat stará lejstra, která vymezují jejich práva a povinnosti. Proti tomu se poddaní postaví, protestují, zvláště rychtář Zestermann, Anatolij Orel. Kateřina se rozloučí s Nusslerem. Z jeviště znějí výkřiky, jde o naše práva. Kateřina ale tři rebely strčí do šatlavy a starý rychtář tam zemře, což jí vyčítá syn Kryštof. Zde opět přichází balet, a zatímco Kateřina leží na zemi a vyčítá si selhání, baletky nesou hlavy ptáků, kteří ji týrají, a posléze hlavu Hitlera, a zvedají při tom ruce. Závěrem zní obsáhlý mluvený text, že kdo z poddaných věří na podobojí, musí se z Čech vystěhovat. Na závěr se všichni stěhují s kufry a do toho zní husitský chorál! Maska Hitlera se může zapomenout, ale s melodií se nedá nic dělat.

Lívia Obručník Vénosová zpívá opravdu dobře, zrovna tak méně známý Luboš Skala nebo Jiří Kubík. Vyzdvihl bych zejména jejich duety. Pod taktovkou Marka Štilce zvládl orchestr náročnosti moderní hudby, hrál přesně rytmické zvláštnosti.

Trochu mi chybělo čtecí zařízení nahoře nad jevištěm, představení bylo nezvyklé, úplně všechno nešlo zachytit a uvést do souvislostí.

Kateřina z Redernu, první opera Sylvie Bodorové, je dílo moderní a je jen dobře, že si ho DFXŠ trouflo uvést. Tato opera pojednává o místních událostech, a proto oslovuje liberecké publikum. Přejme Kateřině, aby dlouho zůstala na repertoáru.

Otto Hejnic