Souboj  – povídka z knihy Zase zvednout hlavu
Filip přihodil do vozíku v sídlištní samoobsluze tři balíčky italských špaget. Ema si toho všimla před pokladnou a dva balíčky šla vrátit.
Nadýchl se. Chtělo se mu zařvat, co si to dovoluje, ale u pokladny stáli sousedé z okolních paneláků a sledovali, jak se zachová. Absolutně nesnášel vracení zboží z nákupu zpátky do regálů, které říká: dal bych si, ale nemám na to.
Palčivě si pamatoval dobu, kdy se musel rozmýšlet, jestli si koupí cigarety, nebo nejlacinější tavený sýr. Dávno už nebyl chudý, vydělával víc než většina lidí ve frontě. Všichni se na malém sídlišti znali. Skamaráďovali se a rozkmotřovali na domácích mejdanech, okřikovali své i cizí vyrůstající děti. Ženské v krámu znaly jeho manželku, kterou opustil, a teď s ironickým úsměvem pozorovaly, jestli si tohle nechá líbit. Určitě si všimly, že pustil paní za sebou k pokladně, a správně usoudily, že u sebe nemá dost peněz, aby nákup za tři stovky zaplatil sám.
… [ celá povídka ] …

Fotograf a Berenika – povídka z knihy Zase zvednout hlavu
Alan seděl pozdě večer v zadní místnosti fotoateliéru. Hledal zasutá tajemství a záblesky krásy. Ťukal do počítače a po obrazovce pádily snímky, mořské vlny jak by padaly z obrazovky přímo na něj. Amatérskou fotografii ovládla digitální technika, zákazníci přinášeli své aparáty s kabílky nebo rovnou paměti a flešky se stovkami snímků. Automaticky stavěl vertikální fotky nastojato, aby je vypálil na CD nebo DVD. Ze stovek snímků si zákazníci vybírali, které chtějí zachytit na fotopapíry.
Mezitím spustil skener, aby pro vzpomínkovou publikaci upravil polámané černobílé fotografie továrnického rodu.
Řecké moře šplouchalo, dvě dvojice něco přes dvacet si užívaly společnou dovolenou. Alan, dlouholetý známý majitele, byl specialista. Na přání zákazníka a někdy i jako nabídku upravoval ve photoshopu amatérské snímky, svatební fotky nebo miminko pro čerstvou babičku, které by šly zvětšit na velký formát a pověsit na zeď. Říkal, že hledá unikající kouzlo okamžiku. Někdy našel i v běžné zakázce zajímavé snímky a pomocí výřezů a dalších úprav z nich udělal skvost. Autoři, okouzlení svojí vlastní šikovností, většinou souhlasili s větším formátem a řada z nich se stala pravidelnými zákazníky ateliéru. Tyhle záběry ale byly vyloženě amatérské, navíc prudérní. Klik, klik, klik.
Už v duchu probíral další zakázku, na pomalém skeneru kopíroval stařičké rodinné a firemní fotky. Po oskenování bude ve photoshopu likvidovat prasklinu, zajíždějící do tehdy módního kloboučku Elsy, která stála na samém kraji. Podobala se Marii. Myslel na prasklinu, která se mezi ním a Marií rozšiřovala po tom, když jí řekl, že svoji garsonku nepustí a nepřistěhuje se k ní.
… [ celá povídka ] …

Máchovské reminiscence – z knihy Zase zvednout hlavu
Hynku! Viléme!!  Jarmilo!!! Pod Litoměřicemi  plyne Labe, někde je vidět červená záře, ano, ale není  to oheň, jen odlesk zapadajícího slunce. Řeka mého dětství byla Oharka, s železnou lávkou pod starým cukrovarem. Tři dvanáctiletí kluci sedíme na břehu u ohýnku a pečeme pár brambor. Přes železniční most přejede nákladní vlak, pod nohama utíká rozvodněná řeka, nad Oblíkem a Ranou letí mraky. Čas se ale vleče, brambor je ještě syrový. Říkám si, že jednou vyrazím! Pošlapu podél řek, vyšplhám na kopec, abych do srdce nabral obraz krajiny. Tohle je má zem, odedávna. Louny byly husitskou Lunou, kolem řeky se ježí chmelnice jako dlouhá kopí pěšáků na rytinách z třicetileté války.
Jarmilo! Jarmila chodila do vedlejší třídy. Matikářka nám dala dělat nástěnku, trvalo nám to nějak moc dlouho. Na školní chodbě v prázdné budově jsme se k sobě tiskli. Načapala nás  a chrlila na nás oheň a síru. Ani nás nenapadlo, že děláme něco špatného, vlastně jsme při tom ani nemluvili, jen špendlík zapíchnutý do písmenka se chvěl.
… [ celý text ] …

Vzplanutí ve vodě  – z knihy Zase zvednout hlavu
Šestatřicetiletý triatlonista Berta s bušícím srdcem v krku konečně dohmátl. Odrazil se a přetočil se na záda. Oči našly rafičky hodin nad bazénem. Takhle rychle dva kilometry ještě neplaval. Padesátimetrový krytý bazén se pozvolna plnil, právě přicházela třída holek. Venku je zima balila do bund, ale tady látka plavek skrývala z šestnácti, sedmnáctiletých těl minimum. V pubertálních letech si  občas představoval, jaké by bylo prožít týden, uzavřený na dívčím internátě.
Přetočil se na břicho a pomalu se pustil na druhou stranu, ke skákacím prknům. Za sebou slyšel repetění mašlí a stuh.
Konec dráhy blokovali tři kluci  s krátce ostříhanou dívkou, všichni něco přes dvacet. Jim děkoval za výborný čas, poslední bazény se jich pokoušel držet. Levý byl podobný Berdychovi, prostřednímu zarůstala holá lebka,  třetí s ocáskem padajícím na krk něco žertovného prohodil  k dlouhým řasám. Dohromady vypadali  suverénně, nadupaně, jako první řady  ef jedniček na startu v Monze.
… [ Celý text ] …

Spektrum se zachvělo – z knihy O času a ohni ( + polský překlad povídky)
Spektrum na zdi se zachvělo, někdo bouchl dveřmi a pak pomalu jeho jasné barvy bledly, až zbyla zašpiněná bílá stěna. Telefonuji z vrátnice a dívám se na zeď. Davy lidí se hrnou do menzy, některé dívky odklánějí hlavu, a ty dnes nepřijedeš, nevrátíš se. Vzdálenost trhá slabá pletiva z polibků a pohlazení, stojíš za sto padesáti kilometry. Říkáš do sluchátka, abych dal pozor a neuschnul, bude máj, měsíc lásky – směješ se, tedy dobrá. Co se dá dělat. Tvoji přátelé říkali: Tak to je tvůj chlapec? Ty ses culila a říkala: Možná. Ten večer jsem byl tvůj kluk, jeden večer. Teď mi říkáš, že nepřijedeš, nemůžeš, a já se tě neptám proč. Humorně líčím příhodu z klubu, směju se bodře, jako podomní prodavač. Pa, Haničko, sluníčko, snažím se říct ironicky a sto padesát kilometrů daleko cvaklo sluchátko. Neděle s tebou a další dny, kdy jsem na tebe myslel, co a jak dál, zářily jako ohromná barevná vánoční koule. Ta se teď rozbila a skleněné střepy řežou.
… [ celá povídka ] …

Podlena – povídka z knihy O času a ohni
„Podlena! Podlena!” pokřikovali na něj hošíci lumpíci a dlažba Dlouhé ulice vystřelovala pálivé šípy do děr v botách. Vlekl se nahoru ze zatuchlých uliček starého města a pach z nedalekého skladu se třepotal v jitřním mrazu. Zimník z roku pět se bolestně kroutil pod naléhavým větrem.
„Podlena, Bůh stejně není,” vykřikl ten s velkou bambulí na čepici a pelášil dolů. Příbram svírala mrazivá štiplavost.
Nevšímal si jich, spěchal vzhůru. Vypadalo to, jako by trup pospíchal, ale staré unavené nohy už neposlouchaly a šouraly se vzadu za promaštěnou hučkou.
… [ celý text ] …

Když bratra Jiřího popadla nutkavá touha povídku Podlena natočit, příliš nadšený jsem nebyl. Text z roku 1971 jsem bral jako hřích mládí. Jirka mého hrdinu také potkával. Všechno zorganizoval a nakonec CD vypálil. Podlenu pamatoval i Pavel Nový, kytarista Ivan Korený, Jarda Reinisch, v jehož studiu Pavel a Ivan své party natočili, Václav Chvál, který povídku před natáčením vytiskl. Kytarové party natáčené pro muzikál Chytit kometu šly stranou, Ivánek si vzpomněl a improvizoval.
Příbram zažila celou řadu mocných a slavných mužů. Ale jak se ukazuje, v obecné paměti zůstal právě Podlena.
Otto Hejnic
… [ Podlena.mp3 – 5MB ] … čte Pavel Nový, na kytaru hraje Ivan Korený

Noc s porcelánovým ouškem – povídka z knihy O času a ohni
Přišel do Malé výstavní síně na předvánoční dýchánek sběratelů a výtvarníků pozdě. Nejvíc z vystavovaných pohlednic se mu líbila litografie, kde vousatý chlápek drží půllitr a je na ní německy napsáno Pozdrav z Liberce, Reichenbergu, pochopitelně. A pak ta, jak jedou dolů z Ještědu páni a dámy na saních. Dýchala z nich pohoda, teplo sálající z vysokých kamen, hospodský cvrkot, kam se uchýlíte zmrzlí ze saní. Někdy snad byl Liberec šťastným městem.
Pořád mu vadil okamžik, kdy všichni vyhlížejí u dveří své přátele. Upřímně řečeno, k společnosti, která velice úspěšně u Karla vystavovala staré pohlednice, nepatřil. Nesbíral v klasickém slova smyslu nikdy nic. Hlavním důvodem, proč ho přátelsky přijímali, bylo, že o nich mohl napsat do místních novin, nebo jak sám i oni společně doufali, i jinam.
Přinesl Pavlovi láhev rumu. Sám se tenhle večer tvrdému vyhýbal. Spokojen a střízlivý se usmíval na paní, kterou už někdy viděl, a necítil potřebu být někomu představován. To všechno přijde samo.
… [ celá povídka ] …

 

 

Hraběnka a Bodlák  a další příběhy z knihy Příbramské a jiné hornické historky
… [ texty ] …

 

 

Nutrie, Polívka, Dunďa a Falátové, Dunďův salám, Koktaví, Závodní beran Beran, Německý voják kontra ekonom, Studenti večerní průmyslovky -příběhy z knihy Příbramské hornické historky
… [ texty ] …

 

Nebe na dosah – úryvek ze Světliku
Otto Hejnic, se narodil  15. XI 1945. Pracuje jako redaktor podnikových novin, žije v Liberci. V roce  1983 vydal knihu povídek V pátek večer, v roce 1988 román Dvě lásky na začátek, v roce 1997 povídky Ztracená závrať. Je autorem libreta muzikálu Chytit kometu. Ukázka je z jeho poslední knížky, která vyšla před Vánocemi roku 2002 v nakladatelství Erika. Velká láska by se do stanoveného rozsahu nevešla,  potkáváme tedy hlavní hrdinku, nyní  citově nezainteresovanou Ivanu, na mejdanu v Jizerkách, kam ji vytáhli kamarádi, bývalí spolužáci.
… [ celý text ] …

Nebe na dosah – ukázky z románu, který vyšel v nakladatelství Erika
1. kapitola
Ivana vyběhla z tělocvičny. Ondřej se rýsoval v pouličním světle, patka mu padala až na nos. Nemohla si vzpomenout, kdy se začali víc vídat. Ze začátku si jeden z druhého hlavně utahovali. Líbilo se jí, že je naprosto uvolněný, bezprostřední. Vybafl cokoli, co ho právě napadlo, a dokázal se ovládnout, teprve když vymýšlel další recesi.
Hlásil se do telefonu jako Městský úřad, vnitřní odbor, a rozčiloval se, že rodina nezaplatila daň z chovaných vepřů. Mluvil přes kapesník, takže ho Ivana nepoznala. Zmateně vysvětlovala, že žádná prasata nechovají.
Nikdy nevěděla, co v příštích třiceti vteřinách udělá, ale asi to nevěděl nikdo. Jeho otec neměl pro Ondřejovy fórky sebemenší pochopení. Přestal mu dávat kapesné a zacházel s ním, jako by mu bylo devět, ale Ondřej vzdoroval. To ho s Ivanou sbližovalo. Blbli spolu a bylo jim fajn. Ani nevěděla, jestli je to láska, protože když vydechl: „Já tě miluju,“ bylo to uprostřed parku plného lidí a padl při tom na kolena. Teď stál a pozoroval vikýř protějšího domu, velkou tašku u nohou.
… [ celý text ] …

Láska z Plzenky – povídka z knížky Ztracená závrať
Prvně jsem je viděl na Ještědu na Liberecké, v místě, kde se sjezdovka rozšiřuje a rozdvojuje. Nalevo je padák k vleku na Černý vrch, napravo se sjíždí na Skalku. Čerstvě napadaný sníh ve slunci jiskřil. Lyžování bylo perfektní. Měl jsem na starost své kluky. Ota si na nové lyže a přezkáče zvykal. Prokličkoval mezi boulemi, v nejprudším místě mu mulda rozhodila postoj, ale vybral to a švihal dolů. Mladší Honza  pořád nechtěl vstávat, ale už se nevztekal. Když jsem mu připnul  lyži, zatvářil se bojovně. Místo aby nebezpečné místo objel, pustil se rovnou dolů. Asi by dva poslední hupy zvládnul, kdyby mu před špičkami lyží nepřeletěla čepice s třapcem. Za ní se mihly blonďaté vlasy, hůlka a bááác! Ruka, levá lyže, noha, šála. Na bezvládné tělo klesal rozvířený sníh.
Honzík, který spadnul kousek dál, už stál a rozčileně se oklepával. Kolem  projela nakrátko ostříhaná tmavovláska a zastavila se nad rozpláclou postavou. Nic. Žádný pohyb. Na záda mi skočil strach. Končetiny se fixují k hůlkám, zraněný se… Dlouhé plavé vlasy ležely na lyžařské bundě jako křídlo zastřelené holubice. Co když je to páteř? Dívka se nad postavou sklonila. Náhle se vymrštila ruka a chramstla ji za nohu. Vyjekla.
… [ celá povídka ] …

Lampičky – z knihy Ztracená závrať
Šel jsem pozdě v noci k nově přestěhované maringotce. Začínaly první opravdu teplé dny. Vyběhl jsem ještě za světla, a teď jsem se vracel před třetí ráno, v jedné ruce cementační váhy, v druhé vzorky s cementem, a neviditelné větvičky mě škrábaly po rukou.
Opatrně jsem se prodíral lesem. Nad úžlabinou svítilo slabounké světýlko. Byla to primitivní lampička, svíčka ve vyříznuté plechovce. Na druhé straně Mlékařské cesty dohořívala další, u které seděl voják s šikmýma očima, zahalený do pláštěnky.
Rozsvítil jsem v maringotce všechna světla. O sto metrů dál rachotily v rotačních stolech unašečky, výplach vynášel z hloubi rozrušenou horninu. Vrtné věže svítily. Některé byly světly poseté tak, že připomínaly vánoční stromečky. Anebo majáky, či svítící bóje, které moři oznamovaly, že sem už se vrátilo Československo. Podíval jsem se opačným oknem. Deset metrů od maringotky blikala další lampička. Voják na protější straně úvozu zmizel.
… [ celá povídka ] …

Stavitel lodí – ukázka z prvotiny,  z cyklu povídek V pátek večer
Byla to neděle velkých řízků a bramborového salátu. V půl druhé jsem přijal mateřské políbení a pomalu šel na výpadovku. Postavil jsem se za město. Línou ospalou siestu profoukl ostrý vítr. Doběhl jsem k šedé škodovce.
„Bál ses, že dupnu na plyn?“ zeptal se řidič jízlivě.
„Nechci vás zbytečně zdržovat.“
„Myslel jsem, jak jsi bleskurychle vystartoval, že tady na silnici trénuješ sprinty.“
Kývl jsem a snažil se potlačit prudký výdech. Raději 50 metrů rychle utíkat, než půl hodiny pohodlně stát.
… [ celá povídka ] …

BLAVA – ukázka z prvotiny,  z cyklu povídek V pátek večer
Dubnová noc spolkla vzdálené hory a převalila se přes okolní pahorky do údolí. Trojice aut se přehoupla přes obzor. Reflektory razily ve tmě žlutý tunel. Zamával jsem. Teď, nebo nikdy! Proud vzduchu mě plácl do holeně. Auta se ztratila v zátočinách a já zůstal na dně vlhké tmy, stále na severní Moravě, opuštěný a zarputilý. Minuty se táhly jako lepidlo. Zalehnout? Ale kam? Na dně škarpy stála voda. Podmáčené louky voněly ostřicí. Pochodovat k pomočené autobusové zastávce, kde z lavičky zbyla jen zprohýbaná konstrukce? Pochodovat dál, až k železniční zastávce? Může být za potokem ve stráni sucho? Ještě dva náklaďáky. Dalších dvacet minut. Dálkový kamión projel devadesátkou. Otráveně jsem se za ním obrátil. Rudé kotouče brzdových světel se zastavily a pohasly. Rozběhl jsem se.
Měl jsem štěstí. Místo na mokré zemi rozvaloval jsem se na měkkém sedadle trambusu a poslouchal gotesovou story.
… [ celá povídka ] …

Pavlína – úryvek z knihy  Sifon, Venda a jejich lásky
Petr se vracel ze šichty večerním autobusem. Před něj si sedla Pavlína. Několik let se neviděli. Vdala se a odstěhovala do Světlé. Řekla mu: „Předělávám bydlení. Našla jsem nějaké tvoje knížky a možná i desky.“
„Není mezi nimi LP Erica Burdona a na něm skladba Sky Pilot? A předělaná Lili Marlene? Německá písnička z druhý světový války,“ dodal Petr.
Zasmála se: „To nevím, elpíček máme asi třicet, ale gramec nejmíň sedm let nefunguje. Muziku mám na cedéčkách a tu starší na kazetách. Nechceš se pro to stavit?“
… [ celý úryvek ] …

… [ ] … … [ ] …