Otto Hejnic: Fotograf a Berenika – povídka z knihy Zase zvednout hlavu

Alan seděl pozdě večer v zadní místnosti fotoateliéru. Hledal zasutá tajemství a záblesky krásy. Ťukal do počítače a po obrazovce pádily snímky, mořské vlny jak by padaly z obrazovky přímo na něj. Amatérskou fotografii ovládla digitální technika, zákazníci přinášeli své aparáty s kabílky nebo rovnou paměti a flešky se stovkami snímků. Automaticky stavěl vertikální fotky nastojato, aby je vypálil na CD nebo DVD. Ze stovek snímků si zákazníci vybírali, které chtějí zachytit na fotopapíry.
Mezitím spustil skener, aby pro vzpomínkovou publikaci upravil polámané černobílé fotografie továrnického rodu.
Řecké moře šplouchalo, dvě dvojice něco přes dvacet si užívaly společnou dovolenou. Alan, dlouholetý známý majitele, byl specialista. Na přání zákazníka a někdy i jako nabídku upravoval ve photoshopu amatérské snímky, svatební fotky nebo miminko pro čerstvou babičku, které by šly zvětšit na velký formát a pověsit na zeď. Říkal, že hledá unikající kouzlo okamžiku. Někdy našel i v běžné zakázce zajímavé snímky a pomocí výřezů a dalších úprav z nich udělal skvost. Autoři, okouzlení svojí vlastní šikovností, většinou souhlasili s větším formátem a řada z nich se stala pravidelnými zákazníky ateliéru. Tyhle záběry ale byly vyloženě amatérské, navíc prudérní. Klik, klik, klik.
Už v duchu probíral další zakázku, na pomalém skeneru kopíroval stařičké rodinné a firemní fotky. Po oskenování bude ve photoshopu likvidovat prasklinu, zajíždějící do tehdy módního kloboučku Elsy, která stála na samém kraji. Podobala se Marii. Myslel na prasklinu, která se mezi ním a Marií rozšiřovala po tom, když jí řekl, že svoji garsonku nepustí a nepřistěhuje se k ní.
Najednou ze vzdálených postaviček na pobřeží vyskočila andělská tvář. Asi zrovna slunce zakryl mrak. Dívka vypadala jako od Kuščynského, křehká, trochu zasněná…
Víla Berenika – tvář, která nejde analyzovat, ale pod kůží jí sálá nějaký vnitřní plamen – dosažitelná a přece vzdálená – která vám ukáže své panenky – přelud – napadne vás příběh, co byste s ní chtěli prožít – tvář, ve které se zrcadlí duše. Jako když se v písku horského potoka zableskne drahokam. Geniální fotka.
Je tam ještě někde? Pomalu pozorně přejel posledních padesát políček. Berenika má souměrnou postavu, možná trochu kratší nohy. Rozhodně je hezká, ale její dlouhonohá blonďatá kamarádka je atraktivnější. Viděl moře a chobotničky na talíři. Asi se ty dva páry trochu chytily, ale nakonec se udobřily, jak by si nechtěly si kazit vlny, výlet lodí, mečouna na rybářském stánku, staré uličky a sochu starořeckého boha v parku u přístavu.
Společná jízda motorovým člunem, tahle fotka má dynamiku! Jenže vodní skútr na dalších snímcích je daleko, předaleko. Pak je nějaký účastník zájezdu dohromady cvakne. Měli kompakt s širokoúhlým objektivem a kvalitní optikou, ale skutek utek´.
Znovu si otevřel první fotky. Dvě rajcovné fešandy sedí na skále, opírají se o sebe zády. Šťastně se zubí do objektivu, každá je jiná a obě k nakousnutí. Mládí, energie, slunce a moře.
Někdy v patnácti, to ještě uhrovitý ani nerozepnul první podprsenku, ho napadlo, jaké by to bylo, ocitnout se někdy v posteli s blondýnkou a brunetkou dohromady.
Byl deštivý říjen, ale stále se na něj valily vlny letních moří. Ty dvě na kameni měly svůdný úsměv a prohnutí křivek okoukané z titulních obálek módních žurnálů, sladká brunetka a vyzývavá blondýna. Že jsem úžasná, nádherná a sexy? Ale na obou bylo vidět, že ke klukovi, kterému byl úsměv určen, si nevezmou do postele ještě svoji kamarádku. Už zpracovával mnohem divočejší fotky.
Dvě holky, uvědomil si Alan. Vždyť já se nemusím nutit Martě, kterou jsem zklamal, a tak věčně něco má, nebo ji bolí hlava. Až dodělám rodovou kroniku, zbude mi tolik peněz, abych si mohl na jeden večer dvě mladé prodejné holčiny koupit! Jednou se přece začít musí.
Strkal do skeneru staré zažloutlé fotky: pánové v žaketu, vážní, důležití, pokud možno vznešení, dámy s kožešinovým boa na krku, na ruce vpředu prsten s drahým kamenem, upjaté, vážené a ctnostné. Jen z Elsy, která je znovu na samém kraji skupinky, nekape bohatství. K rodovému pavouku je připsáno jen její jméno. Žádný manžel, žádné děti. Nedali jí slušné věno a nějaký řemeslnický tovaryš byl pod její úroveň? Upjatá a na první pohled pečlivá, jako Marie. Není to nakonec její babička? Jediná momentka jsou dvě slečinky v dlouhých sukních při tenise a Elsa u čáry je hlídá, aby je nikdo nedostatečně řádný neoslovil.
Berenika se může jmenovat Bára, má svého Bedřicha, Kočka zase Káťa, má svého Karla. Bylo by lepší, kdyby hoši neobjednávali další láhev retsiny a mluvili tišeji. Bylo by lepší, kdyby se dívky nezasekly u každého stánku a nezkoušely si pestrobarevné hadříky, ale v noci, pokud nebyli příliš namazaní nebo neměli ze sluníčka úpal, se objali a měli z toho svého druhého potěšení. Bára a Bedřich, Káťa a Karel. A Berenika, úžasný náhodný portrét, je jen potvrzení teorie, kterou vytáčím své kamarády fotografy, že jednu krásnou fotku může náhodou trefit i totální amatér, říkal si Alan.
xxx
Trvalo mu hodně let, než si to přiznal. Dlouho myslel, že on je ten pravý. V Jizerkách byl každou volnou hodinu. Fotky vyvolával dlouho do noci a nakonec shromáždil soubor, kde každý snímek byl tak ostrý, že šla rozeznat jednotlivá stébla trávy.
Soutěž vyhrál klučík, který fotil mlhy na horách. Alan tehdy dceru odvezl na pohotovost, kde jí propíchli ucho. Když se s ní vrátil domů, prolistovával své fotky s mlhou a mlátil se do hlavy. Poslal snímky, na kterých byly vidět všechny detaily. Jeho mladičký konkurent zachytil duši lesů a později se proslavil.
Alan zařadil snímek Báry – Bereniky do svého souboru mezi další náhodné majsrtštyky. Nikdy nemohl cizí fotky použít, ale archiv mu sloužil jako inspiromat nápadů.
Měl pár svých krajinářsky zaměřených výstav, mnohokrát se představil s krajináři a realisty všedního dne na skupinových akcích. Občas míval kšefty, nějaké svatby a firemní akce. Po listopadu půl roku fotil do okresních novin, než je sežrala konkurence. S dalšími fotografy, výtvarníky a literáty přispíval do nových kulturních časopisů, které po pár číslech zanikly. Pil pivo a bouřlivě máchal rukama.
Když se definitivně zavřela textilka, kde dělal bezpečáka a snímal nejlepší tkadleny či podnikové akce, zbývalo mu zbývalo deset let do důchodu. Zakotvil ve fotoateliéru šťastnějšího kolegy.
Zpracovávání cizích snímků nejdříve Alana otravovalo, ale jak se zvětšovala kapacita paměťových karet digifoťáků a stoupaly jejich megapixely, vylézaly ze stovek snímků útržky příběhů: Taťka má nejvíc rád tříletou dceru, víc než mamka se mu líbí mladší sousedka, která ho, puclíka, nebere vážně. Začal číst v sériích fotek jako ve knížkách a domýšlel si, co se ještě mohlo stát.
Ve městě bydlel čtyřicet let, řadu lidí znal. Naučil se rozpoznávat seznamování, okouzlení i trpké rozchody. Jak odhadoval, které snímky by se daly prodat zvětšené, uvažoval i o jejich autorech. Převážná většina zpracovávaných souborů byla jen záznamem, kde byli, bez emocí. Stoupni kousek dál, ať nezakrýváš plachetnici! Záznamem někdy téměř dokonalým, většinou neumělým.
Elektronickým štětcem už zacelil Elsin klobouk i zeď za ní, byla to tupá úmorná práce. Vyretušoval ještě další naskenovaný snímek. Samí úctyhodní toporní lidé. Honorace. Žádný z rodiny nebyl fotograf, který by se dostal pod jejich úctyhodné masky. Který by měl alespoň někoho z nich rád.
Vytočil číslo Marie, zeptá se jí, jestli neměla nějakou příbuznou Elsu. Během marného pípání se Alan mechanicky přesunul ke druhému počítači. Než mu operátor doporučil, že by to měl zkusit později, znovu překlikával dvojici v Řecku.
Najednou si uvědomil, že ten „dívčí portrét“ žhne! „Blbost! Jen hledám důvod, abych nemusel milimetr po milimetru retušovat praskliny,“ řekl sám sobě hlasitě.
Navrhl elegantně oblečenému zadavateli, že by rodinu mohl na závěr série vyfotit sám, nebo někdo z jeho kamarádů, profesionálních portrétistů. Neřekl nic, ale přinesl nejčerstvější skupinové fotky. Odjeli do New Yorku. Za nimi se tyčila Empire State Building, stejně jako za dědečkem, který tehdy měl přes boty psí dečky. Tatínek byl poslán do výroby, někdy dokonce musel házet lopatou. Vrátili se. Na fotce před Empire mají pánové na rukou drahé hodinky a paní prsteny. Na závěrečném snímku stojí široká famílie před rekonstruovanou vilou. A mezi nimi Veruna! Ještě mrňavější, celá scvrklá a vyzáblá, ale s perlami na krku.
xxx
Vrátil se z vojny a potkal o tři roky mladší spolužačku Ivanu s kamarádkou. Spolužačka dospěla, zaoblila se na správných místech. Její kamarádka Veruna ne, ale drze se ho zeptala, jestli vůbec něco umí. Zakoktal, že fotí. Když se ušklíbla, tvrdil jí, že fotografie dokáže zachytit nejen samotnou tvář, ale i to, co je pod ní, vnitřní krásu.
Udělal jim fotky, spolužačka byla hezčí, její drobná kamarádka zajímavější. Ivana měla hezčí prsa, i její kamarádka je měla, jak časem zjistil, sice menší, ale líp se mu s ní povídalo.
Jenže Ivana byla čím dál hezčí, jak zjišťoval, když ji zbavoval prádla. Nahou ji fotil až těsně před svatbou. Nechtěla, aby její hanbaté fotky někomu ukazoval. Po dceři mu přestala stát modelem. Soustředil se na přírodu, potůčky, balvany a romantické scenérie. To mu zůstalo, i když se rozvedl.
Manželka si našla chlápka podle svého gusta. Nepřistoupil na to, aby si její nový muž vzal jeho dceru za vlastní. Jednou ročně se o dceřiných narozeninách setkávali. Má, co chtěla: masivní solidní patrovou vilku, velkou zahradu a na ní mrkev, petržel a brambory na celý rok.
Ivana mu dělala kresličku, on byl inženýr, vedoucí oddělení. Něco se Alanovi doneslo, ale nemohl tomu uvěřit. Vypadal jako zdevastovaný Ferda Mravenec, s půlkou motýlka a utrženými krovkami, celý našišato a navíc prcek.
Už dávno byli přestěhovaní na Moravě, ale když si představil svoji udělanou exmanželku s pidimužem v posteli, říkal si, že až ji rozparádí a ona ho chytne kolem krku, jak chytla párkrát jeho, křupne to a bude z ní movitá vdova.
Nedávno nalezl na negativu jeden Ivanin poloakt. Po vyvolání, i když fotka byla špatně komponovaná, bylo ze snímku cítit, že tehdy byl do ní doopravdy zamilovaný. Tohle si přiznával, i když v posledních létech, po její sérii otázek a rad do života, by ji nejraději uškrtil.
Nešlo o nastavení světel, která dovedou tvář domodelovat. Počkal si na vzácný moment, kdy na pár vteřin ulétla ze svého přízemního sedláckého světa, kdy vypadala tak, jakou ji chtěl mít.
Po rozvodu se vždycky našla nějaká rozvedená a opuštěná nebo nešťastně vdaná. Nikdy se ale už nenechal unést. Věděl, že zamilovanost za nějakou dobu přejde. Postupně fotil i je. Když jim chtěl udělat radost, pomáhal si retuší. Vymazal jim pihy a těm dalším začínající vrásky. Už si ale nenašel pár minut, aby objevil pod kůží tváře jejich nálady, pochyby a sny, protože přestal věřit, že v jejich snech může být on sám.
xxx
Tenkrát na samém začátku si Veruna oblékla blůzku a dala mu na rozloučení horkou pusu. Kdyby ji pořádně k sobě přitiskl, asi by nemusel na to „poprvé“ ještě čtrnáct dní toužebně čekat, ale tehdy byl zblázněný do Ivany.
Kam se dnes kredenciózní Ivana a scvrkávající se Veruna na Marii hrabou. Pokusil se jí znovu zavolat. Nebrala to. Nějak mu život utekl. Nijace, nepovedeně.
A přitom na začátku jeho profesního snu byla Zvětšenina, Antonioniho film s Davidem Hemmingsem, o fotografovi, kterého v rolích balícího papíru svlékne a přeřízne Jane Birkin a další modelka. Hrají tam The Who, Pete Townsted roztříská kytaru, a Hemmings na zvětšenině z parku objeví mrtvolu. Když šel z kina, říkal si, že zůstane focení věrný, a představoval si, že bude mít nádherný vzrušující život.
Poslední napínavou činností bylo odkrývání tajemství v sériích cizích fotek.
Berenika. Jak to, že tenhle snímek se od ostatních diametrálně liší? Je z něj cítit intenzivní vztah! Pokud byl nějaký amatér do svojí partnerky zamilovaný, fotil ji vícekrát, zachycoval ji z různých úhlů, snažil se dostat se jí pod kůži.
Znovu se vrátil k souboru. Je to dokumentace. V dálce na moři loď. V centru je láhev retsiny, jinde talíře s malými rybičkami, Bára u člunu, Karel u zajímavého útesu, dvě dvojice a za nimi scenérie. Jenže dvojice stály daleko, nikdo si je nepřitáhl zoomem.. Berenika byl jediný portrét. Jediný pokus, ze kterého je něco cítit. Kdo to mohl fotit? Co se u řeckého moře stalo?
Alan znovu projel celý soubor. Začátek – dvě dvojice, konec – dvě stejné dvojice, k výměně partnerů nedošlo. Něco se ale stalo. Zůstalo to pod povrchem, možná ani nevyřčené.
Komu aparát patřil? Asi Karlovi, vícekrát je na záběrech Káťa, nohatá s vlajícími vlasy, z dálky opravdu kus. Alan si ji vyřízl. Nedívá se přímo na fotografujícího Karla, ale trochu stranou, jestli někdo její křivky na molu obdivuje. Chce, aby si jí majetnický Karel víc všímal? Detail rtů. Tohle není vítězný úsměv krásky. Něco se stalo. Jednička v partě je asi Karel, rozložitý, vysoký – skáče z mola šipku, tedy trochu nerozvážný a sebejistý. Další obrázek: Karla a Káťu fotí asi Bedřich, Karel drží velkou rukou Káťu za levou půlku, trochu ji k sobě přitahuje, cení zuby na fotografujícího. Káťa se směje… Zvětšíme. Zase ne přímo do objektivu. Kde má Káťa ruku? Volně jí visí dolů.
Další dvojice na molu: Bára drží Bedřicha, toho jak by focení otravovalo a nejraději by šel dál.
Karel s Bárou daleko na útesu. Něco si povídají. Škoda, že obrázky nemohou mluvit. Co když si macho Karel chtěl dát Báru jako zákusek? Machruje, vypíná se na skále, Bára ho chce chytit, nebo strčit? Karel skáče dolů.
Večer je na stole místo vína metaxa. Bedřichovi už plavou oči, Káťa se řehoce, jeden pramen vlasů se jí přilepil na tvář, před Berenikou je plná sklenička.
Něco se stalo, tuhle noc.
Jestli ano, tak Bedřich o tom určitě nic neví. V ranním světle se protahuje, v ruce má skleničku s čajem, v další rajče, Bára mu nese na talířku nakrájenou fetu.
Starostlivá Bára, nebo provinilá Bára?
V přístavu leží u hráze kotva. Dvě dívky, tentokrát na lavičce. Káťa nic netuší, natahuje ruku k Báře, dívá se na ni. Bára ale má ruku v klíně. Za hrází se zvedají stožáry plachetnic,
v dálce je ostrůvek, nalevo na obzoru připlouvá s napjatou plachtou rybářská bárka. Dívky a moře. Tady stačilo pohnout zoomem a plachetka by byla blíž. Zvětšíme si lavičku. Bára se nedívá ani na Káťu, ani do objektivu, ani nikoho nevyhlíží, ale jak by něco hledala na zemi.
Prsty Káti jsou na lavičce, posunuté směrem k odvrácené Báře.
Rybářská bárka plná sítí by měla být uprostřed, ale Karel chtěl mít zachyceny obě dvě, Báru, která si prohlíží lucernu na lodi a Káťu, která je kus dál. Tajnou milenku a stálou družku. Přiblížíme… Káťa se dívá na Báru a teď jako by jí začalo docházet, co se stalo v noci, když jí a namazaného Bedřicha uspala metaxa.
Jižní polední slunce žhne, asi je cvaknul nějaký český turista. Skupinka má za sebou vlevo pravoslavný kostel, vpravo lodě v přístavu. Zleva stojí Bára, Béďa, Karel a Káťa. Zvětšit.
Báře kryje oči kšilt čapky, Bedřich má na očích černé brýle, Karel má přes rameno fotobrašnu, v ruce drží igelitku, ze které čouhá láhev, Káťa má veliká černá skla, pod zdviženým kloboučkem je větší nos a povinný úsměv. Bedřichovi se leskne zpocená tvář, je horko, ale dál se přátelsky šklebí, je přece pohodový bodrý brach. Vyšší urostlejší Karel se tváří jako šéf. Tahle fotka je po portrétu nejvydařenější. Kostel je blíž než na předešlým kreacích. Kolemjdoucí fotit uměl, přitáhl si skupinku zoomem.
Bylo to náhlé vzplanutí? Když Karel vídával přicházet svou štíhlou Káťu v upnutých kalhotách, s vlajícími dlouhými blonďatými vlasy, za kterou se chlapi otáčeli, byl rád, že ji má, ale u moře dva proužky plavek neschovávaly žádné tajemství. Štíhlost přecházela do kostnatosti, prsa by mohla mít větší, tvář jemněji modelovanou, hubené ruce věčně v pohybu ho znervózňovaly. Její kamaráda Bára, křehčí, zaoblenější, se věčně neřehtala. Držela se stranou a její hluboké temné oči slibovaly. I když asi chtěla být s Bedřichem šťastná, rozhodně ji rozměklý pohodář bez ambicí nemohl v žádném směru stačit.
Bára, jistá si milým těžkopádným Bedřichem, žárlící na atraktivnější Káťu, zachytila signály od Karla. Co jí řekl na skále, než skočil do moře šipku? Byli domluvení, nebo náhodou vyšli uprostřed noci ze svých pokojů ven, nadýchat se svěžího mořského vzduchu?
Bára jako Berenika je snímek před dvojicí na skále. V té chvíli už Karel věděl, že Bereniku musí mít, ale ona se stále zdráhala. Poprvé a naposled si Karel dal na snímku záležet! A to ještě nevyslovené, vzájemný vztah, interakce mezi autorem a objektem, ještě nepřiznaná přitažlivost udělala z portrétu klenot.
Lze pouze uhadovat, jak daleko vztah Báry a Karla došel, jestli si dali horkou pusu, nebo se pomilovali na pláži. Zřejmé ale bylo, že na zbývající dny dovolené nechtěli dělat scény a otevírat oči svým dosavadním partnerům. Ze snímků nešlo odhadnout, jestli jejich vztah bude pokračovat, nebo ne, ale bez krátkého intenzivního záblesku citu by geniální fotka – Berenika nemohla vzniknout.
Alan se cítil jako Hercule Poirot při vyluštění detektivní šarády, ale potřeboval řešení případu někomu říct.
Bylo půl deváté. Nakoukl do rozsvícené hospody U Koně. Nikdo známý, u dlouhého stolu slavila parta vysokoškoláků. V Tipáči také samé cizí tváře.
„…zavolejte později.“ Večer telefon někdy vypínala. Mohla jít do divadla. Zašel na náměstí. Kde stával kulatý sloup s programy, se zdvíhala skleněná stěna ještě neotevřeného nákupního centra. Divadlo bylo rozsvícené, dávali Verdiho. Oddechl si. Nic se Marii nestalo, sedí na sametu a zbožně poslouchá.
Vybavil si, že v jednom souboru z desetičlenné party studentů v Turecku zmizela holka. Podle výrazu ostatních jak by se zranila a byla v nemocnici, nebo se utopila, nebo ji někdo unesl. Nejméně desetkrát nad tím seděl. Za týden ji uviděl, živou a zdravou. Zrovna byl na krámě, když si došla pro fotky. Až pak si uvědomil, že v závěru série přehlédl její ruku se zvláštním prstýnkem, který bez zvětšení nebyl rozeznatelný.
Vrátil se zpátky k počítači a znovu otevřel vlny. Ještě něco tu nehrálo. Ještě něco!!!
Světlá hlava na obzoru nepatřila frajerovi Karlovi, ale Kátě. A když potom ti dva vystupovali z vln, na jejich tvářích nebyl vítězný adrenalinový úsměv, jak bouřlivé moře úspěšně zmákli, ale škleb z únavy.
V dalším vytaženém detailu se Karel na Báru dívá, jak by si myslel, ty slepice blbá. A Bára jako by mu právě nadávala do vygumovaných kulturistů. První dojem z fotek byl tedy správný.
Kdo tedy mohl vyfotil Báru jako Bereniku? Mimoidní Bedřich, její partner, v jasném okamžiku? Jeho fotky jsou ještě horší než ty od Karla.
Alan se znovu vrátil k snímku, který ho uchvátil. Konečně mu došlo, na co nemohl přijít. Skála vzadu je blíže. Je přitažená zoomem!
Bereniku vyfotila Káťa! Z větší vzdálenosti, aby si toho focená nevšimla. Jen jednou vzala aparát do ruky.
Na začátku, dvě kočky na skále, drží Báru za ruku. Na jejich závěrečné společné se od ní Bára odtahuje.
První dny tvoří kamarádky centrální dvojici. V závěru se už nikde spolu nedrží, nedotýkají se. Bára se snaží být od Káti co nejdál.
Mírná, povolná bruneta Bára nechtěla přejít z fáze přátelství k zvrácenému vztahu. Snažila se být od svojí atraktivní kamarádky co nejdál.
Ano, z portrétu Bereniky žhne láska, ale marná!
Věděla vůbec Káťa, když mačkala spoušť, že je na holky? Nespíš ne. Jak ze závěrečných fotek vyplývá, snažila se to v sobě potlačit.
Bylo deset pryč. V namoklém asfaltu se odrážela světla pouličních lamp. Alan šel k divadlu. Marie tam může být s nějakou známou, nebo ji může vyprovázet emeritní profesor, ctitel Verdiho a Haydna. Umiňoval si, že jestli bude po jejím boku, slušně ho pozdraví a ujme se jí.
Dveře do foyer byly už zamčené. Její činžák uprostřed města byl ztichlý, oprýskaný a temný. Zvonky dole zůstaly vytrhané. Marie říkala, že to byla pomsta opilého odvrženého chlápka, který mladé nájemnici z druhého patra chtěl vysvětlit, že je pro ni stále ten pravý.
Bára Káťu nechtěla. Proč by něco mohlo dopadnout trošku dobře, když to může dopadnout úplně špatně?
Alan obešel starý dům. Úplně nahoře svítilo jediné okno, její patro bylo zhasnuté. Mohla být zraněná a v nemocnici, mohla být s profesorem. Měl si vzít její klíče, když mu je před časem nabízela. Chystala se do Plzně, za ženatým synem. Taky si mohla jít dřív lehnout!
Zítra Marie mobil zase zapne a uvidí se, říkal si, ale dál se na něj valily pocity zmaru.
Jednou zmizím, jako zmizela beze stopy Elsa. Má dcera, kterou focení připravilo o šťastné dětství, pak nastrká negativy a pečlivě vyleštěné zvětšeniny 30 x 40 do sklepa.
Na sbírku náhodných cizích snímků bude stačit jediné delete, během mžiku zmizí z počítače všechny i s Berenikou.
Alan zvažoval, jestli si Bára uvědomí, že na portrétu vypadá jako víla. Asi ne, protože jí bude připomínat chvíli, kdy se z její kamarádky vyklubala lesba.
Bedřich si bude nakonec myslet, že Bereniku vyfotil on, ale nic mu tahle fotka stejně neřekne, náhodná krása je mimo jeho svět. Možná Karel, jestli ho Káťa nakonec opustí, ale ten pragmaticky poběží zdolávat další překážky. Permanentní vítěz se bude snažit vytěsnit všechno, co má něco společného s jeho nezdarem. A ze stejného důvodu se fotku bude snažit nevzít na vědomí Káťa, až se nakonec přešupajdí. Pokud ne, stejně bude tenhle úlet do smrti tajit.
Už nikdy se z Báry nestane Berenika, protože Taras Kuščynskyj, který by to zvládl, je mrtvý. Zůstává jediný kradmý snímek, kdy focená ani nevěděla, že je na ni namířený objektiv.
Ticho a tma. Začalo pršet, padající kapky rozostřily reklamy na restauranty. Ještě cinkla nedaleká tramvaj za rohem a pak šumění deště překrylo všechny okolní zvuky. Byl sám na dně noci, byl sám na celém světě.
Alan se vlekl domů a myslel na Bereniku, na dívku, jakou měl potkat ve dvaceti. Ne na skutečnou Báru, která má krátké nohy a nedokáže se odvázat, ale na Bereniku, dvourozměrný přelud z obrazovky počítače. Věděl, že nemůže existovat, podobně jako nejsou pohádkové princezny. Stejně dál myslel na Bereniku.

Otto Hejnic, Liberec, březen 2009

[ zpět ]

Napsat komentář