Otto Hejnic: Hraběnka a Bodlák a další příběhy z knihy Příbramské a jiné hornické historky

Vypráví Jára Pohořálek:
Hraběnka a Bodlák
Někdy v letech  1966 až 1968 dělala v havířských šatnách na šachtě 6 uklízečku ženská, něco k šedesátce. Říkalo se o ní, že dříve sloužila na Svaté Hoře a že je stará panna. Panna doslova. Jarda ježek, můj parťák, všichni mu říkali Bodlák, když všechny okolnosti co se o ní říkaly, zvážil, prohlásil,: Ta musí mít panenskou blánu jako kůži na buben. Byla drobná, taková rejdivá, a stahovala si šátek přes oči, že se nedívá a ani nevidí, ale když se chlapi vraceli ze sprch, vždycky si něco na šatně zapomněla, kýbl, nebo koště. A vždycky tvrdila že se nedívá. Měla ještě jeden zvyk, dávala si ruce za záda. Když na ní vzpomínám, tak na to kolik jí opravdu bylo, zas tak hrozně nevypadala, ale my byli kluci něco přes dvacet, a tak nám připadala jako uschlá haluz. Říkali jsme jí Hraběnka.
Jednou takhle stála, ke konci šichty na šatně, ruce za zády a rozhlížela se. Bodlák se vracel ze sprch, a jak viděl před sebou její  ruce složený za zády, tak jí do dlaní vložil svoje ultimo.
Jestli to doopravdy bylo „urostlý ultimo,“ jak tvrdil, nebo jen prst, na to přísahat nemůžu, detailně jsem to neviděl, ale Hraběnka vykřikla a ze šatny utekla. Nějakou dobu se v šatnách během střídání směn, kdy vybíhali z koupelen nahatí chlapi, neukázala. Později sem tam s šátkem přes oči zas zaběhla pro zapomenutý smeták, ale ruce za záda si dávat přestala.

Xxx
Na  šachtě 6 v partě dědka Nachtigala dělal Posolda. Tehdy  si frčely dederonky, byly to čistě umělohmotný tuhý košile z dederonu, nemusely se žehlit, tedy ani se nesměly žehlit. Posolda si každou výplatu kupoval tři. A když mu košile odešly tak je vyhodil a koupil si jiný. Posolda byl zásadovej, na šachtě se ošplouchnul, ale málokdy se osprchoval.  Sice všichni věděli, že dělají v radioaktivitě, i štajgři nám to připomínali, naučili se koupat i vyložený humusáci, ale Posolda zůstával zásadovej. Možná se koupával doma ve vaně, ale na šachtě kolem sprch jen tak přešel. Tehdy byl na  Šestce v žilový výplni taky krevel, a ten barví do červena. Jak prošel Posolda kolem sprch, sem tam na něj něco cáklo, a bylo vidět, jak voda se prodírá červenou usazeninou na jeho zádech, jak ta čínská Červená řeka.

Už začíná téct teplá!
My dva s Bodlákem jsme byli čistotný, my se pravidelně koupali. Bodlák byl vůbec dobrák. Tenkrát se nosily gumový fáráky, já je míval zastrčený do gumovek, a jak tak přešlapuju na nárazišti,  najednou mě levá noha přestala zábst. Bylo mi to divný. Otáčím se, a chlapi se chechtají, Bodlák  couvá a zapíná si fáráky. Hned mi bylo jasný, co mě hřeje.
 „On to dělá pro tvoje dobro, aby ses nenastydnul a nemarodil,“ povídá mašinkář.
Všichni se těšili, jak se budu vztekat, ale to se přepočetli.
Ale pamatoval jsem si to a čekal na příležitost. Když ty mě, tak já tebe taky!“   
Asi za tejden jsme vyfárali a netekla teplá voda. Čistotnej Bodlák, jak bylo jeho zvykem se pořádně namydlil, vlezl pod sprchu, a ucuknul. Studená. Ale spláchnout mejdlo musel. Rychle jsem se vydrápal na trubky a postavil se nad něj. Moje chvíle přišla. Bodlák měl oči plný mejdla a byl obrácenej ven, takže mě neviděl. Jak byl dobrosrdečněj , volal na ostatní: „Chlapi, už je to dobrý, už začíná téct teplá!“

[ zpět ]

Napsat komentář