Otto Hejnic: Podlena

„Podlena! Podlena!” pokřikovali na něj hošíci lumpíci a dlažba Dlouhé ulice vystřelovala pálivé šípy do děr v botách. Vlekl se nahoru ze zatuchlých uliček starého města a pach z nedalekého skladu se třepotal v jitřním mrazu. Zimník z roku pět se bolestně kroutil pod naléhavým větrem.

„Podlena, Bůh stejně není,” vykřikl ten s velkou bambulí na čepici a pelášil dolů. Příbram svírala mrazivá štiplavost.

Nevšímal si jich, spěchal vzhůru. Vypadalo to, jako by trup pospíchal, ale staré unavené nohy už neposlouchaly a šouraly se vzadu za promaštěnou hučkou.

„Dobrý den, pane Podlena. Kam tak pospícháte?”

„Pochválen buď Ježíš Kristus. Jdu na mši svatou, musím to stihnout,” vyhrkl rozčileně. „Musím to stihnout.” Zvedl hlavu a hnědé horečnaté oči svítily jako lampiony v potrhané tváři, ostrůvky okně na smetišti týdenního strniště.

„Pospíchám do kostela. Musím se ho zbavit. Stojí za mnou a neustále mne ohrožuje. Nedá mi pokoj. Stojí za mnou, ale ty ho nevidíš, nemůžeš ho vidět. Celou noc stál vedle mojí postele,” šeptal mi bojácně a ohlížel se kolem sebe. „Bál jsem se, že když se nedomodlím, tak mě zaškrtí. Bál jsem se usnout, celou noc jsem s ním bojoval. Nemohl jsem číst, nemohl jsem si ani sednout,“ vykřikl slabým hlasem. „Seděl mi na břiše a chechtal se mi do tváře. Nemohl jsem chvílemi ani dýchat. Pomohla mi až moje patronka, svatá Alžběta.”

Sklonil se ke mně. Dva tisíce let panování Vykupitele mu stékalo z očí, žhnulo z jeho tváře. Za hlavou jako argument mu stáli upečení a ukamenovaní mučedníci, jejichž svatá krev lepila palčivě abstraktní krásu příběhu Kristova zrození na skálopevné dogma.

„Nikomu nic neříkej, smáli by se tobě i mně. Ani kněz mi nevěří, ani kněz. Celou noc jsem jim odporoval, celou noc. Díváš se na mne, jako bys mi nevěřil, ale je to pravda. Před rokem se o mne taky pokoušel. Byla zima, až praštělo, v rybnících zamrzly ryby. Pomohla mi moje patronka, tak mě nedostal. Dneska přišel zase. Celou noc jsem se klepal a nemohl jsem se domodlit růženec. Ani otčenáš! Ďáblové opanovali tohle hříšné město, ale mne nedostanou, mocnosti pekelné!”

Sáhl jsem mu na ruku. Byla horká. „Neměl byste radši zajít k doktorovi? Máte určitě horečku.”

„K žádnému doktorovi nepůjdu,” vyhrkl podrážděně. „Horečku mám, ale ta hned přejde, jak budu v kostele a vezmu do úst svaté přijímání. Víš vůbec, jaká je to milost svaté přijímání?”

Od internátu přicházela skupina spolužáků. Jůdle nás uviděl a rozchechtal se. Podlena se mi vytrhl a rozběhl se kaštanovou alejí na Svatou Horu. Když míjel kluky, Jůdle na něj zavolal: „Tak co, pane Podlena, na mši, na mši?”

Heretik sklonil hlavu a jeho trhavá chůze zanechávala na sněhu stopy do ráje.

Kosiny, nivelační stroje, temná znamení podzemí, kde odskakují placaté štěpinky od skály jako předzvěst velkého otřesu, varovná praskání, to všechno znal a nechal za sebou jako plané a neužitečné. Když mu bylo dobře, docela rád jsem si s ním povídal. Teď se nemohoucí a nemocný dere nahoru jen silou své víry a po sněhových stopách mu přijedou na pomoc rytíři, vracející se ze Svaté země. Jeho patronka nejspíš má sladký výraz Botticelliho Madon.

Zastavoval lidi a dával se s nimi do řeči. Mluvil o Bohu a jeho lásce, řada z nich mu uvěřila. Někteří na chvíli, pár nastálo. Zastavoval najedené, slušně oblečené a ti mu, trhanovi se slámou za kloboukem, uvěřili. Přitom jeho potrhaná hazuka zastupovala v očích nechápajících šaškovské rolničky. Nechápajících byla naprostá většina. Stejně k nim znovu a znovu přistupoval, nemocný posel Boží, bývalý štajgr z dolu Anna, sražený při otřesu do hlavy kamenem.

Stojím uprostřed sněhem poprášené na kost zmrzlé ulice a ptám se. Byl ten kámen milost? Stojím a dívám se. Mizí nahoře, jde ke chrámu. Pokoušivé mé druhé já ale namítá. Neměl si raději v té zimě půjčit do kozího chlívku plechová kamínka? Nebo jít za některým z těch, které přivedl k Bohu? Na mráz by ho přece nevyhnali.

Zahnal ďábla, který ho pokoušel. Bojuje o spásu každé duše. Nevadí mu, že se mu smějí. Nevadí mu nic. Dvě stébla slámy z jeho klobouku leží na sněhu. Šmaťhá se nahoru za Věčným světlem, sahá po nedozírném prostoru nebeské báně.

Zarmoucený a prázdný hledím za ním. Spává na slámě vedle staré kozy, které vybírá jídlo po popelnicích. Ale běží po paprsku, který nevidím, a jeho revmatismem postižené nohy dál šlapou vpřed. Jenže když mluví o Panně Marii, mně se vybavují Marie dvě a po nich naprosto nenebeská Jana.

Jůdle a Massa mě došli a táhnou mne do Kanálu. Je jiskřivé ráno prvního čerstvého sněhu, mráz štípe v nose a umrzlý pták se snesl ze stromu jako vychrtlý badmintonový míček. Přeplněné stojedenáctky vydechují černý kouř a rakovinu. Zčervenalé tváře holek ze zdravotky slibují první desetníky přicházejícího sexu. Jůdle má nové semišky, Masa dosstal z Belgie monografii Salvatora Daliho. Šťastně se usmívá a kráčí zlomit svět.

Ohlédnu se nahoru, nad dívkami, nad domy ulice v růžovém oparu slunce září Svatá Hora.

Bylo mi šestnáct, nebo sedmnáct? Už nevím.

I když jsem zplna neuvěřil na Podlenou hlásané neposkrvněné početí, byl jsem schopen připustit jinou nepotvrzenou teorii. Možná, pohlédneme-li za dne ze dna hluboké studny, opravdu spatříme některou z nejjasnějších hvězd.

[ zpět ]

Napsat komentář