Otto Hejnic: ukázky z knihy Příbramské hornické historky

Nutrie – Láďa Fabián:
Razili jsme  úpadnice na Devítce. S Karlem Drhlou a s klukama na pětadvacátým úseku u Turzíka.  Štajgrovali nám Eman Novotný, Olda Čejka a Béďa Bucek. Úpadnice je chodba ražená do úpadu, šikmo dolů. Zjistilo se, že je tam  zrudnění.
Všichni se toho báli, protože se klesalo až třicet centimetrů na metr. Já jsem říkal, že jsem úpadnice v Ostravě dělal. Tím jsem si naběhnul. Udělali mě předákem.  Byla to těžká práce. Když se vrtalo, stahovala se tam voda, často jsme v ní stáli po kolena. Zásoby, který jsme úpadnicemi otevřeli, se vybraly. Pro další rudu pod Devítkou se šlo překopama ze Šestnáctky. Když se ruda vybrala, úpadnice zaplavila voda.
Jarda Kratochvíl s Pepíkem Trolerem jako důlní zámečníci chodili kolem. Vymysleli si, že v  úpadnici viděli nutrii. Zeptali se mne: „Věřil bys tomu, že tam může žít nutrie?“
„Já zrovna ne, ale mohli bysme to zkusit.“
Se mnou dělal kluk, co se  nechal nachytat na všechno. Zámečníci se mu zmínili o nutrii.
Zeptal se mě: „Ty bys tomu věřil?“
„Možný to je, protože nutrie potřebuje jen vodu a něco k žrádlu.“
„Copak má v podzemí nějaký žrádlo?“
„Sní vyhozený svačiny.“
„Myslíš?  Tak to zkusíme.“
Šli jsme k zatopený úpadnici. Roztrhal svačinu a naházel ji do vody. Já taky.
My dva odešli a Pepík to uklidil.
Další šichtu jsme se k zatopený úpadnici vrátili. Po svačinách ani památky. Povídá: „Člověče, ta nutrie tu asi je! Všechno sežrala.“
Řekl to nahoře a ostatní se mu smáli.
Nedal se: „Pepík s Jardou Kratochvílem ji viděli!“
Mašinkář Kamil povídá: „Tři koruny mě neposerou.“ Koupil deset rohlíků, šel a nalámal je do vody.
Jarda s Pepíkem jako důlní zámečníci si čas udělat mohli. Vlezli pod patro a z hladiny zatopený úpadnice všechno vysbírali.
Kamil přiběhnul před koncem šichty, hladina vody prázdná. Na nárazišti pak kombinoval: „Že by jedna nutrie sežrala za dopoledne deset rohlíků? To je moc. Bude jich tam víc.“
Pepík mi pak říkal: „Ty vole, my jsme si už na to museli vzít klacek, abysme  kusy rohlíků přitáhli. Kamil je naházel hezky daleko.  Strkáme je do sáčku od střeliva, aby je nikdo nenašel.“
K zatopeným úpadnicím  chodilo celý patro. Všichni neuvěřili. Našel se chlap, co říkal, že nevěří, že tam může nějaká nutrie přežít, protože na  vodě jsou olejový skvrny.
„To jim nevadí, olejem si leští  kožich,“ namítnul někdo.
„Nikde tu nejsou stopy! Copak  nutrie nikdy nevylejzají, vy pitomci?“
Chlapi se začali drbat.
„Dostal nás, nejsou tam žádný stopy. Zítra pojede Očenášek dolů,” říkám Pepíkovi  Trolerovi.
„Klídek. Zajedu za matkou. Chová králíky, a jak se z nich stahuje kůže, tak jejich useknutý packy zůstávají na provazech.“
Dotáhnul packy. Schoval jsem je za lutnu. Kluk, co dělal se mnou, na nutrii uvěřil  jako první.  Někam jsem ho poslal. My s Pepíkem a Jardou jsme u úpadnice klekli, a kde bylo něco měkkýho, tam jsme  králičí packy namačkávali.
Technickou klecí sjeli dolů šéfové a říkají: „Nedělejte si z nás prdel. Tady v životě nutrie nemůže bejt.“
„Normálně ne, ale myslím, že ten kluk z Obecnice ji sem svezl a zkouší, jestli by to přežila.“
„Kurva. Stejně se mi to nezdá. Je to vysoce nepravděpodobný. Zajdeme se tam podívat!“
Šli jsme. Nechali jsme je stopy objevit první. Očenášek, a že to byl velice chytrej chlap, se podíval a říká: „Kurva,  je to široký. Tohle nutrie může bejt.“
Všichni klekli ke stopám a svítili si na ně.
„Bude v tom nějakej fígl. Jestli to je nutrie, někdo ji má  někde schovanou. Sem ji jen pouští.“ 
Pomocník a Kamil jim začali vysvětlovat, že v úpadnici už normálně žijou.
Nahoře se sbíral chleba a Kamil z Dobříše přinesl pytlík jablek a že jich maj na zahradě metráky a že se s nima budou naše šachetní nutrie krmit.
„To víš, ty po padavčatech pojedou.“
My tři dole sbírali a sbírali, už toho bylo na dva pytle.
Můj pomocník druhej den povídá: „Moc jsem ti nevěřil, ale teď,  když vidím, jak tam všichni chodí… Víš, co bysme mohli udělat? Sfáráme a hned půjdeme makat. Až svoje uděláme, mohli bysme jít jednu nutrii seknout. Moje stará je dámská krejčová. Mohla by nám udělat čepici na zimu. Co říkáš?“
Moc se mi to líbilo. Jak dlouho mi vždycky trvalo, než jsem ho přemluvil, aby něco přinesl nebo něco udělal. Další šichtu měl už mašinu dopředu namazanou a kmital, poprvé opravdu makal, jen abysme mohli jít co nejdřív lovit nutrie.
Namítnul jsem: „Nutrii nemusíme vidět. Je to plachý zvíře. Jak tam budeme stát, bude se bát vylézt.“
Pepík, nechtěl jsem ho jmenovat, ale už je to venku, povídá: „Když jsem je krmil, tak jsem pak na ně zablikal světlem a šel. Musí se na ně zablikat. Až uvidí, že odcházíme, pak teprve vyjdou a sežerou to. Já si poradím. Jdeme!“
Už po cestě jsem přemýšlel, jak se mu přiznám. Přišli jsme k zatopený úpadnici. Říkám mu: „Nezabiju doma ani králíka. Budu hlídat, aby nebyl průser.“
Stoupnul si do vody, co mu gumáky stačily. Šel jsem za roh hlídat. Začal blikat světlem…  Nenapadlo mě nic jinýho, než že jsem tam hodil kamínek.
Pral se s vodou. Nakonec  vyšel a povídá: „Škoda, žes nešel se mnou. O kousek jsem ji minul.  Dneska už asi nevylezou. Co zejtra?“
„Dobře, půjdeme zejtra.“
Lovit nutrie  jsme chodili tři dny. Chlapi říkali: „Co tam dělá? Pořád chodí mokrej a ty jsi suchej.“
Říkal jim: „Praskla mi hadice.“
Nakonec mě lovení neexistujících nutrií přestalo bavit. Řekl jsem mu, že tam žádný nutrie nejsou, že si z něj kluci zámečnický udělali prdel.
Táhlo se to asi tři neděle. Přiznali jsme se, ale nikdo nám nevěřil. Z nutrií na Devítce se stala legenda. Spousta lidí přece na vlastní oči viděla jejich stopy.
Šli jsme do finále. Ukázali jsme všem králičí packy.
Hodně dlouho potom se s námi nikdo nebavil. Bylo by to přece tak krásný, kdyby to byla pravda… Tak skončil chov a lov nutrií  na  Devítce.

Polívka
Klukovi, co se mnou dělal, říkali Polívka. Páčil jsem z něj, jak k tomu přišel. Nikdy mi to nechtěl říct. Seděl jsem s Dunďou, až ten mi to vyklopil. To byl zámečník a  nebylo v něm kousek dobroty. Jak se s někým dostal do styku, hned mu něco provedl.
Můj pozdější pomocník přišel na šachtu a Dunďa s Jardou ho dostali do zámečnický party, ať se trochu na šachtě rozkouká. Oni dva byli do desíti hodin nepoužitelný,  museli si vždycky někde zdřímnout a teprve potom začali dělat. Vždycky mu řekli: „Sedni si  tady k vratům, a kdyby se blížilo nějaký světlo, zajdi pro nás dozadu. My tam dáváme dohromady materiál.“
„Já vám půjdu pomáhat.“
Oni říkali, že ne. „My si ještě zajdeme na polívku. Až potom.“
Nováček je hlídal. Oni se vychrápali, potom nějakou práci udělali a šli nahoru. Čtvrtej den jim povídá vyčítavě: „Chlapi, vždyť tady fárám s váma. Jsme kámoši. Vy byste mě s sebou na  polívku nevzali?“
„Máš pravdu. Dones si nějakej kastrůlek a lžíci. Oni ji pouštějí na šurfu.  Když je guláškovka, tak jezdí rychle, aby se v tý zimě  na ní neudělal škraloup. Jenom přibrzděj, rychle nám ji nalejou a jedou pryč.“
Další den přišel, přinesl si kastrůlek a lžíci: „Chlapi, už bude čas na  polívku, už je devět pryč!“
„Hele, my jsme to včera v hospodě přehnali, dneska nám nešmakuje. Dojdi tam sám. Jak pojede klec, stačí, když zakroužíš světlem. Oni zastavěj a řekneš jim, že chceš polívku. Vem ji na nás.“
Šel  s kastrůlkem na náraziště, a jak slyšel klec, kroužil lampou.  Pouštěli šurfem materiál.    
„Stojí tam nějakej chlap. Snaží se zastavit klec. Dojdeme se  podívat, jestli nemá úraz.“
Klec zastavila na patře, vystoupil parťák těžby. Kluk tam stál s  kastrůlkem a bubnoval na něj lžící.
„Co blbneš?“
„Čekám tady.“
„Na co čekáš?“
„Až budou rozvážet tu polívku.“
Parťák se mohl  složit. Nakonec mu řekl: „Ty vole, rychle zahoď  kastrůlek a nikomu to neříkej, protože jinak to s tebou půjde už pořád.“
A taky jo. Začali mu říkat Polívka. On se bránil: „Nachytali mě, jsem mladej kluk. Tak mi tak už neříkejte, já se jmenuju Vlastimil.“
Druhej den na nárazišti stálo:  Polívka za korunu dvacet. On říkal: ”Mně to přijde blbý. Když si uděláš srandu, tak třeba jednou dvakrát, ale každej den, aby mi to tady psali…“ Vzal nějakou onuci, namočil ji a začal to mazat. Další den bylo počmáraný celý patro. Čím víc to mazal, tím víc nápisů přibývalo.
Už dělal tři měsíce v naší partě. Šel jsem na čelbu, dívám se, jak protišichtě odešel odpal, a na bagru bylo napsáno: Dnes gulášová, zítra hrášková. Nic jsem mu neřekl. Chci bagrovat, otočím se. Stojí vedle jak solnej sloup a čte to. Zase vytáhnul onuci a začal to mazat. „Nech toho,  stejně se to zapráší. Jdu bagrovat.“
„Ty víš, co tam bylo. Ty už mě taky sereš.“
 Do konce šichty se mnou nepromluvil. Že se takhle rozčiloval, tak si přezdívku přišil sám. Už mu nikdo neřekl jinak než Polívka.

Dunďa a Falátové
Dunďa nám nadělal všelijakejch lotrovin. Na šachtě fárali dva bráchové, Falátové. Měli oba ukrutnou sílu. Hrozní dříči to byli.  Duňda blízko jejich díla vařil výhybku. Měl hotovo a nevěděl co. Viděl, jak malej Falát capuje ze sypu forotu.
Když vylezl zase nahoru na dobývku, Dunďa přišel. Jak už měl nataženou elektriku, popotáhnul kabely a připrsknul Falátům syp. Udělal dva svary, zamazal to  červenicí a šel pryč.
Malej Falát přišel, zabral. Byl vohnutej až nahoru, ale syp otevřít nemohl. Přišel brácha a povídá: „Co necapuješ, do boha.“
Vzal za to, zabral vší silou. Nic. „Možná tam flec,“ napadlo ho. Podíval se, flec tam nebyla. Chodil, dumal. Potom začal páčit. Jak  páčil, najednou  si všimnul, že tam má svar, pak uviděl druhej svar. Zjistil, že má výpusť sypu zavařenou elektrikou.
Hned věděli, kdo jim to udělal. Začali honit Dunďu po patře. Chytli ho. Vytáhli ho do komína. Tam mu zatloukli kramli pod nohy a zároveň mu přibili hadry hřebíkama na koleje. Sebrali mu žebřík a šli pryč.
Někdo povídá: „Neviděli jste Dunďu?“
„Třeba něco dodělává.“
„Dunďa? Ten  přesčas v životě neudělal.“
Někdo řekl:  „Je prej přibitej v komíně, že Falátům přivařil syp.“
Chlapi se pro něj vrátili. Jak je viděl, křičel: „Sundejte mě, jsem zmrzlej jako kráva. Na Mariáně už na mě čekají!“

Dunďův salám
Nevím, kde Dunďa bral  nápady. Přišli jsme do Horníku, tam se vždycky dobře vařilo. Nebylo ale místo. Seděli tam  mladý kluci. Dunďa povídá: „Lamače by mohli pustit sednout.“
„Co jim řekneš?“
„Uvidíš. Já to zařídím.“ Šel do kuchyně, kde vařil Veverka. Zabalil mu bramborovej knedlík do dvou papírů.  Dunďa přišel k jejich stolu s knedlíkem a povídá:
„Kluci, já se na vás dívám. Tady není nikdo důvěryhodnej. Nepohlídali byste mi  salám? Já musím na hajzl, nerad bych si ho pochcal. Pohlídáte mi ho?“
Kluci měli akorát dopít pivo. Sotva zašel na záchod, čapli zabalenou šišku salámu a zmizeli. 
Sedli jsme si na jejich místa. Ďunďa pak povídá: „ Jsem zvědavej, jak jim knedlík bude šmakovat.“
Místo u stolu ale zajistil.

Koktaví
Standa Blaszczyk: Na Lešeticích pracoval jako zástupce Standa Marek a mechanika tam dělal Jarda Hodrment, co bubnoval v Permonu a občas zpíval. Oba zadrhávali, koktali. Stalo se, že vyfárali ze šachty. Měli kancelář na Lešeticích, kousek od šatny.
Marek viděl Hodrmenta a spustil na něj, co co všechno měl  u u udělat a Ho Hodrment zase vy vy vysvětloval, jak to nejde, a když se jednou takhle  domlouvali, Standa se otočil a za nima stála celá šatna a všichni poslouchali a pochechtávali se.
„Ta ta tady, do do do prdele ta tady se há há há hádat nebudeme!“
Standovi Markovi dělal závodního Kot. Standa k němu přišel a říká mu: „So so soudruhu Ko Ko Ko Ko…“
Kot na to: „Neříkej mi Kokote! Říkej mi závodní!!!“

Závodní beran Beran
Závodního na Lešeticích dělal po Kotovi Standa Beran. Nijak jinak se nepředstavoval než závodní Beran. Pochopitelně to všichni věděli. Jednou na raportu dostal telefon a hlasitě se do něj představuje: „Tady závodní Beran.“
V telefonu se ozvalo: „Závodního koně, toho už jsem viděl, ale závodního berana ještě ne.“
Beran vyskočil od stolu a chtěl zjistit, kdo to volal. Marně. Dostalo se to ven. Ze závodního Berana se stal závodní beran.

Německý voják kontra ekonom
Na Šestnáctce dělal ekonoma inženýr Šnajdr, starší pán, dej mu Pán Bůh věčné nebe. Byl důstojník z armády, pořádnej, pečlivej, přesnej. Do ekonomie mu ale nesměl nikdo kecat. Říkal,  že  všechno má dobře, a i kdyby to bylo špatně, platilo jeho slovo.
Tenkrát jsme měli revír vedle dispečinku. Muklové s vedením úseku mohli jednat jen přes otevřený okno, do civilních prostor nesměli. V jedný partě jich bylo šest a nic moc nedělali. A chtěli velkou vejplatu. Velel jim odsouzený Engelfelt,  říkali jsme mu Německej voják. Jednou jim Šnajdr spočetl vejplatu a oni si mysleli, že jim ji spočetl špatně.
Když Engelfelt vyfáral, přišel  a před to okno si kleknul. Šnajdr měl stůl těsně u  okna. Začali se dohadovat o penězích: „Špatně jste nám to spočítal.“
„Dobře jsem to spočítal.“ Nedal se zlomit, protože měl vždycky pravdu.
Když rozčílenej Německej voják viděl, že neuspěje, vyhrnul si triko, dal dva prsty na vystrčenej holej pupík a přísahal,  až ho z lágru pustí, bude Šnajdr první, koho vykrade.
Šnajdr na to řekl: „Dobře jsem to spočítal.“
Německýho vojáka Engelfelta nakonec pustili, i další předáky muklovskejch part, který se se Šnajdrem taky hádali do krve. Nevím jak teď, ale starýho ekonoma Šnajdra, co vím, nikdo nikdy nevykradl.

Studenti večerní průmyslovky
Míra Kadlec: Krom kursů se taky studovala večerní hornická průmyslovka. S námi tam chodil kluk, říkali mu Hofín, byl buď z Devatenáctky nebo z civilní šachty. Přišel Lafar a dělal prezenci. Nás našel  pod školou na pivě u Poutníka. Vyskakoval tři metry vysoko.
Hofín měl taštičku, v ní psací potřeby a ještě se mu do diplomatky vešlo šest lahváčů, který měl vždycky s sebou. I v lavici.
Tenkrát nás učil na hornictví inženýr, kterej kdysi dělával na Šestnáctce. Hofin, když to na něj přišlo, ať byla hodina nebo ne, sáhnul pod lavici, vytáhl flašku na stůl, před vyučujícím ji otevřel a vypil.
A učitel vždycky říkával: „Pane Hofman! Mně nevadí, že pijete pivo, ale počkejte alespoň do přestávky.“
Po jedné písemce jsme seděli u Poutníka. Tenkrát jsme to přetáhli.
Hofman měl svoji ženu rád, hezky o ní mluvil, Maruška sem, Maruška tam.
Zasloužila si to. Když se někde zapomněl, potom se o něj starala. Bývalo mu zle. Dávala mu obklady a ošetřovala ho. Nesměl s ní ale spát v ložnici, vždycky měl ustláno na válendě v obýváku.
Objednali si skládací stěnu. On šel do školy, tu jsme měli vždycky v pátek a sobotu, a po vyučování jsme skočili  na jedno. Montéři mu zatím doma namontovali skládací stěnu z trubek, na nich byly poličky.
Maruška stěnu už nazdobila a chtěla se s ní manžílkovi pochlubit.
Večer jsme u jednoho piva nezůstali. Hofin, jak byl namazanej, zapomenul, že stěnu sám objednával. Sednul si proti ní na židli. Kouká a mlčí. Nakonec zařval: „Kterej debil sem ty police postavil?“
To už bylo na ženušku moc. Vylítla: „Neřvi! Tady si lehni a lež, když seš vožralej.“
Nadskočil. Neuvědomil si ale, že se posadil  pod  stolitrový akvárko. Shodil ho.
Ve škole nám pak povídal: „Kluci! Já myslel, že to je mořskej příboj! V tu ránu jsem byl střízlivej.“

Napsat komentář