Prvně jsem je viděl na Ještědu na Liberecké, v místě, kde se sjezdovka rozšiřuje a rozdvojuje. Nalevo je padák k vleku na Černý vrch, napravo se sjíždí na Skalku. Čerstvě napadaný sníh ve slunci jiskřil. Lyžování bylo perfektní. Měl jsem na starost své kluky. Ota si na nové lyže a přezkáče zvykal. Prokličkoval mezi boulemi, v nejprudším místě mu mulda rozhodila postoj, ale vybral to a švihal dolů. Mladší Honza  pořád nechtěl vstávat, ale už se nevztekal. Když jsem mu připnul  lyži, zatvářil se bojovně. Místo aby nebezpečné místo objel, pustil se rovnou dolů. Asi by dva poslední hupy zvládnul, kdyby mu před špičkami lyží nepřeletěla čepice s třapcem. Za ní se mihly blonďaté vlasy, hůlka a bááác! Ruka, levá lyže, noha, šála. Na bezvládné tělo klesal rozvířený sníh.
Honzík, který spadnul kousek dál, už stál a rozčileně se oklepával. Kolem  projela nakrátko ostříhaná tmavovláska a zastavila se nad rozpláclou postavou. Nic. Žádný pohyb. Na záda mi skočil strach. Končetiny se fixují k hůlkám, zraněný se… Dlouhé plavé vlasy ležely na lyžařské bundě jako křídlo zastřelené holubice. Co když je to páteř? Dívka se nad postavou sklonila. Náhle se vymrštila ruka a chramstla ji za nohu. Vyjekla.
Zarazil jsem se. Ze země se zdvíhal kluk. Na chvíli mne popletly vlasy točící se do prstýnků a nevinný ksichtíček. Řehtal se přímo bujaře a nepřestal, ani když ho přetáhla hůlkou.
„Blbec, málem jsem ho nabral!“ řekl s převahou devítiletý Honza a pustil se dolů.
Slečna zatím lovila hůlkou ulétlou lyži, zatímco její chráněnec seděl na sněhu, žulil se a čekal, až mu ji přinese a připne. Malý Honza ujížděl, aby byl co nejdále od místa pádu a pokoření, blonďáček se svým pádem očividně bavil.
Měl nové elanky, nepoškrábané přezkáče a na lyžích mockrát nestál. Na povlovném úseku, který mohl sjet bez problémů, chytil svoji průvodkyni při jízdě za ruku. Sletěli oba. Neprosmyknul jsem se kolem nich. Vjel jsem do lesa, kde se ze závěje hrabal vzteklý Honza.
Vzájemně jsme se předjížděli. Fungovali jsme jako dvě  lyžařské chůvy, jenže ona jezdila skluzem, lehce a elegantně.
Na posledním padáku jsem se natáhl.
„Tati, vstávej! Honem!“
Nakonec jsme byli u vleku dřív. Ohlédl jsem se. Něčemu se smáli. On blonďatý andílek, ona evidentně šťastná. Vypadali, jak by utekli z barevné reklamy na lyžařskou výzbroj.
„Kde jste? Držím vám fleka! Kolikrát jsi spadnul, táto?“
„Jednou,“ přiznal jsem se staršímu synovi.
„Já dvakrát, ale já to kulil!“
Slunce, odrážející se od čerstvého sněhu vypalovalo zbytek sychravých podzimních pochybností. Nebyla to blbost pořídit si na stará kolena sjezdovky. Vlek nás vyvezl nahoru. Liberec pod kopcem připomínal dětskou stavebnici a pod šmolkově modrou oblohou se kolébaly vlny Jizerek.
Nahoře na Skalce jsem utáhl Honzíkovi vázání. Kolo vleku se točilo, na skobě u vlekaře visela ztracená rukavice. Další a další dvojice se odpoutávaly od kotvy. V jiskřící bílé pláni se vzadu tyčil Bezděz.
Na Pláních je lyžování snazší, ale kluci chtěli na sjezdovku. Docela se dařilo. Otovi šly krátké rychlé oblouky, Honza padal čím dál míň. Lyže poslouchaly i mne. Už jsem věděl, kdy to mohu pustit, že pod padákem lyže přibrzdí rovinka a vítr mi svištěl kolem uší.
Stále jsme ty dva míjeli. Blonďáček jezdil bezhlavě a často padal. Honza s ním závodil, ale on si toho nevšiml. Vnímal jenom ji.
V Domku ti dva už seděli a zubili se u piva. Moji kluci chtěli tatranku, navíjeli na lžičku nit se sáčkem čaje a připadali si dospěle a důležitě. Starší mi navrhl, že příště můžeme jít lyžovat pod lana nebo rovnou na slalomák. Je to paráda jezdit na sjezdovku tramvají. Dole v temnící kotlině vyskakovala první světla a barevné reklamy.
x x x
Podruhé jsem ty dva viděl koncem března. Černé krupičky sněhu na chodnících tály, špinavé potůčky se prodíraly starou trávou. Potkal jsem je v nemocnici na chirurgii před sádrovnou. Nevraživě jsem prohlížel svůj rentgenový snímek. Od kloubu palce se oddělila sotva zřetelná štěpina.
Už jsem myslel, že jezdím dobře. Šel jsem dopoledne, ve volnu, na Libereckou. Sníh byl mokrý a pomalý, lidí ve všední den  málo. Jezdil jsem, co to dá, a poslední padák jsem bral šusem. Při čtvrté jízdě jsem pod padákem chytil kámen. Propíchnul jsem si oteplováky, ohnul kovovou lyži a narazil si ruku. Týden protivně trnula, otékala a nakonec tohle. Co chlapi, kterým jsem barvitě líčil své lyžařské pokroky, až jim řeknu, že mám sádru kvůli třem milimetrům odštíplé kostičky?
Najednou se přihrnuli. Ona poskakovala, on trochu vyděšený se ji snažil podpírat. Má něco s nohou, určitě ji to musí bolet,  ale směje se jako sluníčko. Jak by se jí nic báječnějšího nemohlo přihodit.
„To se vám stalo na slalomáku?“
„Právě že ne. Dobíhala jsem autobus a sklouzla s chodníku.“
Šli na rentgen, já dostal sádru. Vzpomněl jsem si, že v nemocnici na interně leží kolega. Vracel jsem se od něj a snažil se vidět situaci z lepší stránky, ale syrová chodba vydechovala za léta nastřádanou bolest a úzkost.
Objevila se s berlemi, bílý krunýř až ke kolenu. Blonďáček držel její botu a točil s ní jako s kabelkou. Obrátila se: „Mám po lyžování, ale poslední ples ještě stihnu!“
Zamával jsem jim. Jako by po nich v syrové depresivní nemocniční chodbě zůstalo něco teplého, asi jako když si v letním podvečeru sednete na kámen ještě prohřátý sluncem.
Tak zle mi není. Telefonovat, podepsat se a zapsat pár čísel svedu a gazík nám stejně nejezdí.
x x x
Příští rok se na sjezdovce neukázali, další taky ne. Synové jezdili čím dál lépe. Dojížděl jsem k frontě u vleku poslední a zdůvodňoval to, že se musím držet vzadu, kdyby se jim něco stalo. Pravda byla, že jsem čekal ve sněhu  další kámen. Obloučky a skluzy jsem se naučil, ale nebylo to ono. Éra všeumějícího otce musí jednou skončit, ale nečekal jsem, že to bude tak brzy.  Necítil jsem nohy, ale nemohl jsem to vzdát.
Jednou zase vysvitlo slunce. Respektoval jsem tupé hrany a zledovatělé desky na trati. Držel jsem ve sněhu na kraji padáku a sledoval, jak se kolem  řítí dolů rozjařené dvojice, za kterými vlají šály. Kdepak ti dva jsou? Nejspíš v Krkonoších, na Rokytnici nebo v Harrachově. Jedou nahoru sedačkou a bezstarostně klátí nohama.
x x x
Plzenka je hospoda kousek pod náměstím, dost malá aby zůstávala útulná, dost velká aby se občas židle našla. V té době stál prazdroj čtyři koruny, zavíralo se kolem jedenácti a chodili tam všichni. Divadelníci, popeláři, tiskaři, profesoři, úřednice, zasněné studentky, ukecaní pojišťováci a polovina hostů se alespoň od vidění znala. Už nevím, co ušlechtilého jsem to odpoledne učinil, snad dal spravit boty, koupil brambory a sehnal laciný pórek, ale dvě piva jsem si rozhodně zasloužil. Hodil jsem nákup pod nohy, ukázal, co chci. Pak jsem je uviděl.
Seděli u vedlejšího stolu s partou z práce. Blonďáček byl z celé skupiny nejnamazanější. Zlaté kudrny zplihly, žulil se, pomlaskával a zdálo se, že co nejdříve usne. Ji jsem poznal až podle gesta, kterým ho podepřela. Zavřel oči a byl zpátky na nebeských drahách, zablácený andílek zmáčený od piva. Černá hlava se na něj dívala oddaně a sladce. Byla to hospodská pieta, přislazená griotkou s rumem.

Tehdy, v jiskřícím sněhu mi přišli oba mladší, úspěšnější a veselí jen tak. Na sjezdovce bylo zřetelné, že k sobě patří, ale stupeň závislosti nebyl tak znát. Jejich parta nemohla s něčím hnout, překřikovala se, snažila se zabránit nějaké nespravedlnosti, která se na ně valila. Kolem skřípala osmdesátá léta.
Přejela mě pohledem. Usmál jsem se, ale to už se dívala zase na něj. Se sjezdovkami na nohou, na jiskřícím sněhu asi vypadáme jinak, než v půli večera, v kouři hlučící hospody. Nepoznala mě. Báječnou holku ze sjezdovky a optimistku z nemocniční chodby vystřídala třetí, unavená, ublížená a stárnoucí.
Soused jí položil ruku na rameno. Odpověděla, ale zas se obrátila k blonďáčkovi. Už spal. Ještě chvíli jsem je sledoval. Najednou se mi zdálo, že je ráda, protože ji takhle nemůže od sebe odstrčit. Manželé nebyli určitě a možná že už nebyli ani milenci.
x x x
Natřískaná tramvaj se tak tak držela na kolejích. Svíral jsem tyč nad sebou a narážel do cizích těl. Tramvaj zastavila, dveře se otevřely a dovnitř se vmáčknul blonďáček. Vyhlížel jsem jeho tmavovlasou přítelkyni. Místo ní se k němu přisunula docela hezká konzumní blondýnka, která, když si dá záležet, vypadá opravdu dobře. Pak jsem prohlížel jeho, načančaného, vyholeného, vyžehleného…
Blonďáček kolem sebe kradmo pomrkával. Už už jsem zvedal ruku, abych ho pozdravil, ale tramvaj se zamlela, něco mi žuchlo na záda, tak tak že jsem se zase chytil tyče.
Vlastně se pořádně neznáme, ale viděl jsem ho rád. Připomínal mi jiskřící sníh, svištící lyže, modrou oblohu. Právě dlouze vytrvale lilo.
Vmáčkli se vedle mne. Zlaté kroužky na větší a menší ruce zářily novotou, její malíček držel jeho malíček. Sotva se vešli.
Spustila. Všichni slyšeli, jak je báječná. Ušila mu kalhoty, sobě tenhle kostýmek, mamince se bude určitě líbit. V její výslovnosti byla cítit triumfující vůle. Nejspíš ji maminka taky pochválí, že ho odnaučila strkat si malíček do ucha. Blonďáček se nepřítomně usmíval a přikyvoval.
Na příští stanici se tramvaj uvolnila, přesunul jsem se jinam. Jak se šije rukáv, jsem dopodrobna vědět nemusel. Kluk tam stál jako důkaz jejího krejčovského umu, vymóděný, ale přes nóbl ohoz jaksi vypuštěný. K čerstvému zástřihu má i kravatu! Jeho žena se rozhlížela, jestli ji tramvaj doopravdy poslouchá, s výrazem hospodyňky, která právě vymyslela vánočku.
U kina přistoupila tmavovláska. Protáhla se kolem mne. Úplně jsem ji poznal, až když si stoupla vedle něj. Chytla se za štangli a otočila se směrem ke mně.
Cestující nastupovali a vystupovali a já se díval, jak se na její tváři zase rozhořívá plamínek.
Manželka tmavovlásku nezná, blonďáček dělá, že ji nezná. Proč se ona najednou tak šťastně tváří?
Sledoval jsem prsty na štangli. Přes jeho pravou ruku jasně červený nehet, k levé ruce se blížily prsty tmavovlásky.
Tramvaj se náhle zakymácela.
„Jede, jako by nás ukradl. Viděla jsem nádhernou látku s kouzelným vzorem. Hodila by se nám do pokoje,“ řekla blondýnka.
 „Máš pravdu“ řekl blonďáček. Jednu ruku mu držela novomanželka, druhou odvrácená tmavovláska. Dívala se směrem ke mně, ale myslím že dění v tramvaji moc nevnímala. Plamínek mohutněl. Přestal jsem sledovat čtyři ruce na štangli a díval se do tváře, která se rozžíhala láskou a vroucností.
Blížil se střed města. Napětí v tramvaji povolilo. Paní v kůži si představila mužného Redforda, hihňavé tkadlenky chumel kluků před diskotékou, štamgasti kozla u Černého koně, štrasové kabelky se zachvěly dopředu v očekávání koloraturního sopránu hostující zahraniční pěvkyně. Ve chvíli, kdy se vystupovalo, dotkly se i prsty obou mladých žen a černovlasá se začervenala.
„Ještě si koupím chinz,“ šťastně pípla pečlivě vykreslená pusinka ve dveřích.
„Kup,“ řekl blonďák a stiskl ruku té druhé.
Tramvaj se rozjela. Novomanžel doběhl novomanželku. Třetí ve hře šla, dívala se za nimi a přece vypadala šťastně. Jako by jí za kůží tváře mihotal plamen petrolejky.
Všichni se hrnuli za něčím, co teprve přijde, ale já cítil, že to důležité se stalo právě teď.
x x x

Potkal jsem je asi za dva roky. Byl jsem na Antonionim. Elegantní Mastroiani, nějaký magnát, jeho žena Jeanne Moreau. Dcera, má filmová láska Monika Vitti, si během mejdanu četla na schodech Brocha. Díky tomuto filmu jsem i já přečetl Hermana Brocha, ale nebylo mi to moc platné. Před kinem pršelo. Hodil jsem si kapuci přes hlavu, ale na brejle mi pršelo stejně.
Obrovitá radnice s hvězdou nad prostřední věží se nakláněla na středověké poddimenzované náměstí. Nějak automaticky jsem zabočil místo na tramvaj do Plzenky, něčím přetřít noblesní Antonioniho smutek. Jeho byl prokomponovaný do posledního záhybu na šatech, můj připomínal povalenou  popelnici, dávící slupky od buřtů a tácky od hořčice.
Hospoda se vzdouvala, vlnila, půllitry se nezastavovaly.  Plzenka praštila Antonioniho mokrým hadrem přes ušlechtilé čelo, nalila Monice do výstřihu becherovku, plácla elegantní Jeanne přes zadek. V rohu seděl kytarista, mezi stoly se proplétal kluk z divadla s houslemi. Kdo ještě mohl, zpíval nebo hulákal. Tříčtvrteční prcek vyskočil: „Ať žijem, dokud to ještě jde!“
Přimáčkl jsem peníze na mokrý pult. Pak jsem je uviděl. Strkala ho zpátky na židli. Dělal na ní kšš! Vypadal jako nevědomý malý putti vysoko nad barokním oltářem.
Tohle jsou mí svatí této noci. Ještě je vidím. Ještě si je uvědomuji. Tohle by uměl namalovat Murillo i s měkkým sladkým světlem kolem nich.
„Už vážně. Nikdy, nikdy nebudu pít. Ani desítku!“ pomalu se sunul dolů. Zachytila ho. Zvedla ho a položila si ho přes kolena. Pieta Rondini, tady v hospodě, pár minut před závěrečnou.
Ozval se lesní roh. Myslel jsem, že se mi to zdá, ale zlatý plech nástroje se leskl u dveří. Dechaři z divadelního orchestru přicházeli. Rozhlédl jsem se. Nikde žádný kamarád, desítky plovoucích cizích očí.
    Šli přede mnou, dolů k tramvaji. Spíš ho nesla. Déšť přestal, slitoval se. Kdyby jí upadl, pomohl bych jí ho zvednout. Dotáhnout ho do patra po mokvajícím schodišti a pevně ho držet, aby se nevytrhl a neskutálel dolů.
     Život je pořád tady, jenže já ho hledám mezi stránkami knih a na stříbrném plátně. Všechny elektrické vláčky z malého modeláře se vydají k imaginárním nádražím. Tahle kolej je slepá. Nedovede permoníky zpátky k příbramským betlémům, nevrátí melancholické kapry do Bezdrevu, neodveze Aucassina a Nicolettu do rodné Francie. Správná trať vede o blok dál.
Tramvaj zazvonila. Obrátil jsem se. Ti dva někam zahnuli. Pouliční svítilna osvětlovala oprýskaná vrata. V jednu chvíli se mi zdálo, že trhliny ve starém laku tvoří nápisy. Věrni zůstaneme, do hrdel a statků. Láska přemůže všechna protivenství.
Zhasnutá tramvaj projela zastávku. Dospělí postávali u stánku, pod přístřeškem duněl kazeťák, ta nejmenší z diskotékového houfu zkoušela špičkou vyťukávat do mokré dlažby rytmus. Pokoušel jsem si vybavit sladké dívky dávných odpolední, ztracené dívky twistu.
x  x  x
Často jsem na dvojici ze sjezdovky myslel. Jak tmavovláska vleče blonďáčka nahoru a zouvá mu boty. Jak spí, s jedním okem otevřeným, kdyby se vzbudil, aby třeba nevyšel na chodbu a nesletěl se schodů. A na blondýnku, jak sedí doma v křesílku a kmitající pletací dráty na sebe narážejí s neurotickým cvakotem. Na ťukání drátů, na tu tisícovku drobných úderů, které stačily rozkotlat skleněnou horu, na které stál její vzdušný zámek. Nebyla její  jistota podložena ještě něčím jiným, než jen prstýnkem a bytem? Dostali by byt bez dítěte na cestě?
Co se stalo, když blonďáček a tmavovláska museli konečně vstát z postele?
Třeba tohle:
„Kolik je hodin?“
„Devět.“
„Měl jsem..“
„To je dobrý.“
„Jenže co řeknu…“
„Nic.“
„Strašně nerad něco vysvětluju.“
„Nebudeš muset. Zařídím to.“
„Jak?“
„Mám v Kadani sestru, pár dní nás u sebe nechá, než si něco seženeme.“

Čím dál víc pochybuji, že tohle řekla. Už v tramvaji, jak se našly prsty na tyči, jako by cítila, že blonďáček jí nikdy patřit nebude. Usnul a ona byla celou noc vzhůru a dívala se na něj.
Představuji si ho, jak on vstává, ona dělá že spí. Jak šátrá po podlaze a hledá ponožky a slipy a do malátnosti začíná cukat morseovka otázek: Co řeknu? Proč jsem nepřišel domů? Karel měl narozeniny,vnutil mi nějakou kořalku. Chtěl jsem z hospody utéct, ale znáš chlapy. Pak mne odtáhli ke Karlovi, samí chlapi, pánská jízda. Znáš to přece, ne? Jistě, zlato, že jsem ti sliboval, ale někdy člověk uklouzne.
Našlapuje na špičky a potichu se snaží natáhnout košili.
Ona dělá, že spí. Dá jí na rozloučenou jidášskou pusu? To by ji ale mohl vzbudit.
Když jsem později na ní myslel, vybavovaly se mi bílé prášky, vylupované ze stříbřitého staniolu, prášky drcené kvedlačkou a zalité čajem. Tiché spočinutí, kdy není už co vysvětlovat, dál pro co žít, dál v něco doufat.
Jak odešel, sfouknul v ní lampu, která jí svítila pod kůží, to teplé měkké světlo, které jí červenilo široké lícní kosti, benátské teplo Tintorettovo, teplo holandských kamen, měkké pomalé světlo, které jí prozařovalo tvář, odraz lásky a oddanosti.
Znal jsem je i neznal. Neřekli si přede mnou jménem.
x x x
Stojím u vleku, záda mám mokrá a nohy se mi třesou únavou. Slalomák a sjezdovka pod lany se upravují na závody, a tak i opravdu dobří sjezdaři jezdí Libereckou. Prolétají kolem mne, zatím co já jezdím cik cak. Ale na bezpečné Pláně, širokánskou louku, se mi ještě nechce.  Jiskřící sníh mi bodá do očí. Uvažuji, jak se vyhnout zledovatělé plotně ve spodním úseku sjezdovky.
x x x
V Plzence vyměnili personál, zdvihli ceny, stala  se z ní lepší restaurace a její štamgasti se rozptýlili po jiných lokálech. Tmavovlásku ani blonďáčka jsem už  nepotkal. Ani sebejistou blondýnku. Vlastně nevím. Možná  jsem na někoho v nich narazil v obchodním domě, nebo na náměstí. Možná potkal, ale nepoznal jsem je.
Jak asi moje trojice dopadla?
Blondýnka  ví, co chce. Má ráda hezké věci, ke kterým může, až jí bude zle, utíkat. Nejspíš se k její jistotě vrátil. Vydrží  s ním delší dobu?
Vrcholové pití už zdevastovalo stovky bezstarostných princátek.  I když odulí a zblblí pitím zvracejí po pisoárech,  dál jim září na čele hvězda zmaru. Vždy se najde alespoň jedna, která je chce zachránit.
Nejvíc mne zajímá tmavovláska. Na Ještědu jsem jí hádal dvacet, v nemocnici sedmadvacet, v tramvaji dvaatřicet a  naposled v Plzence mnohem víc. Sympatická, trochu oplácaná. Jenže, když se dívala na něj, byla krásná. Láska z ní přímo sálala.
Nejpravděpodobnější je, že si někoho vzala. Prožívají spolu dobré i zlé. Jedno bych rád věděl. Jestli ten další někdy uviděl vnitřní světlo, které ji v tramvaji rozžíhalo tvář, když  potkala blonďáčka.

[ zpět ]