Dne 16. února se představil v naplněném Experimentálním studiu v Liberci Úplně nenormální ochotnický spolek (Únos), který zahrál hru se zpěvy Sněhur a trpaslice. Soubor tvoří převážně studenti a absolventi  místní TUL. Principál, který napsal scénář, režíroval, sepsal texty písní a hudbu doprovodil na kytaru, Petr Rálek, si zahrál Sněhura, jinak sirotka a prince.  Jde o genderově vyváženou pohádku o Sněhurce. Vystupují zde dvě trpaslice, Taťka, Eva Kania, a Mamka, Veronika Podubská, s mohutnými černými vousy, dále  Macech, Sněhurův otčím, Pavel Mokrý. Macechovo mluvící Zrcadlo a pozdějšího cizího prince hraje Miroslav Novák, který Macechovi důrazně domlouvá. Králem a hajným je Tomáš Mikan, vypravěčem prý byl Miloš Kodejška. Kromě Macecha a Sněhura patří důležité místo ve hře Sněhurově milé, princezně Evelíně, Kateřině Steiger, ta by snad mohla chtít na konzervatoř, hraje zdrženlivě, zpívá relativně čistě. Důležité místo mají kostýmy a různé rekvizity, odmítnutý princ např. zaviní explozi.

Petr Rálek se trefil do možností amatérského divadla, text je chytrý, lehkomyslný až bláznivý, zaručeně genderově vyvážený. Písně Láska prý a Den je krásný jsou  zručně přetextovány, Sněhurovo blues má lepší slova než melodii. Jan Václavík zvuk i světla ovládal, v předposlední řadě jsem rozuměl pomalu všemu. Mezi hráti si a hráti není v případě Únosu markatní rozdíl.  Představení se obešlo bez lascivností, drželo pohromadě. Generace účinkujících i jejich přátel a  hojně zastoupená generace rodičů byly spokojeny.

Otto Hejnic