Šel jsem se podívat v pátek 11. prosince do libereckého Malého divadla na světovou premiéru původní hry režiséra Jiřího Pokorného Pitomost aneb kanárek.

„Zešedivělá“ Štěpánka Prýmková,   Miluška sklesle sedí po návštěvě  exekutorů a snaží se dostat z Blanky, Jany Hejret  Vojtkové, své nejlepší kamarádky,  která  řeší poruchu na  autě, nějaké peníze.  Miluška chce po ní deset tisíc, dostane pětistovku. Je vidět interiér  prázdného bytu, exekutor nesebral jen stůl, dvě židle a klec se živým kanárkem    Blanka se zmíní o dětech, Miluška beznadějně mává rukou,  ale zatímco vzadu telefonuje vypůjčeným mobilem,  její syn David, Juraj Háder, s japonským mečem vniká do bytu a nejlepší kamarádku Blanku, o které ví nejrůznější ohavnosti, málem uškrtí. Matka je zděšená.

Autor Jiří Pokorný je zároveň i režisérem hry. Je to zdlouhavý proces, zatímco mně se nezdá, že by exekutoři sebrali i sporák, na kterém by si  Miluška mohla vařit, za mnou se dvojice už hlasitě směje.  Otec rodiny umřel, a proto rodina tak dopadla?  Tarantino vítězí.  Exekutor se vrací, rozvádí se, chce  pro sebe pronajmout  malý pokojík, koupí nazpátek televizi, Miluška ho odmítá.  Syn se vrací, nese prachy, matka ho odmítá, myslí, že jsou  ze kšeftů s drogami. Přicházejí dva vykonavatelé, patrně o dva dny déle,  Zubr, Tomáš Impseil, a  Pila, Matěj Nechvátal,  tarantinovští zločinci, matka se jich snaží zbavit. Přichází Miluščina dcera Alžběta, Michaela Foitová, povídá, co ji všechno potkalo, stačí si sama a pak si jde lehnout vedle.

Alžbětu a Davida jejich matka Miluška zoufale nechápe. Mezi námi a generací našich dětí je propast, kterou se marně snažíme nevidět. To zachytil Jiří Pokorný, který ještě cítí vlání  mladé generace, ale už  si uvědomuje tíhu bytí jejích následovníků.

Bílou  konstrukci stěn bytu a balkonu  vytvořil  Petr B. Novák.  Kostýmy, včetně žlutého obleku Exekutora, Martina Polácha, a rudých vlasů feťáka Davida, navrhla Jana Preková.

Není jasné nic, co doopravdy hledají Zubr a Pila, kdy mluví pravdu Exekutor,  proč Miluška tolik nechce svoje děti…

 

Smál jsem se, jako ke konci  kusu většina diváků. Opravdu. Nevěděl jsem konkrétně  čemu, ale smál jsem se. Nic není jasné, i Miluška jednu chvíli vypadá že byla holka na prášcích.  Jedna paní tvrdila, že hru  napsal feťák pro feťáky.  Ale autor dělal v Ha divadle Tvář v ohni od Mayenburga a v Ta Fantastice od Ravenhila Produkt, nevyhýbá se tématům, která některého mohou bolet.

Jsem potěšen, že jsem  mohl tento titul na Malém divadle vidět. Budu rád, když další se budou smát se mnou.

Otto Hejnic