Divadelní text Milana Kundery podle osvícence Denise Diderota byl od začátku na české scéně uváděn jako text někoho jiného, nezakázaného, konkrétně  Evalda Schorma. V Činoherním studiu v Ústí nad Labem ho v režii  Ivana Rajmonta nastudovali  Jiří Bartoška a Karel Heřmánek. Vzniklo jedinečné, nezapomenutelné představení.

V Liberci, kde se opravuje velké Šaldovo divadlo, jsem viděl Jakuba a jeho pána  14. října v Malém divadle. Mladá generace chce znovu zopakovat střet staletí, střet Diderota a Kundery. To vystihuje scénograf Milan Popelka plným nákupním košíkem, který veze sluha Jakub, nad šikmou plochou, na níž se hraje, je zborcené pouliční osvětlení a na něm se věší obraz nahé dívky, pod ním je halda odpadků. Kostýmy  Zuzany Mazáčové – kožená Jakubova bunda a triko s vyobrazením Kundery nebo pánova nadčasová vesta, dlouhý kabát a okruží, připomínající osvícenství, ukazují titulní dvojici, zarostlého Jakuba, Tomáš Impseil, a jeho dlouhého pána, Zdeněk Kupka, uprostřed historek. Stále se opakují první zážitky, např. otec nachmeleného Jakuba zbil a ten se okamžitě nechal naverbovat do armády ap.

Natvrdlý pán, fascinovaný dlouhýma nohama a velkým dívčím zadkem, poslouchá řeči svého sluhy a během své cesty, po střetnutí s vnějším světem, začíná chápat jeho zákruty. Hostinská, Michaela Foitová, nese víno, vypráví jim starý příběh a nechce se nechat přerušit. Teprve hotový příběh má správnou patinu, aby mohl být vyprávěn ostatním, a teprve po jistém čase situace dostávají správné grády.  

Starý otrapa, Jaromír Tlalka, s bílým chomáčem paruky, znamením  šlechtictví, posílá svého syna Mladého otrapu, Petr Hanák, s čírem na hlavě, za pofidérním štěstím. Matka Agáty, Štěpánka Prýmková, má na kraji města veřejný dům, Agáta, Eliška Jansová, na vnější popud předstírá, že je církevní osoba, pány odmítá a tváří se cudně. Justina, Barbora Bezáková, vzdoruje. Rytíř  Saint- Ouen, Jan Jedlinský, s bílou parukou, má bandáž jako hokejový brankář, je největším přítelem pána, přiznává svou vinu, ale rád ji napraví.

Dámy mají vylepšené účesy a barvité kostýmy, jsou  schopné povídat cokoli, co se jim bude hodit.  Fascinující je jazyk, „diplomatická“  řeč postav, říkajících  opak míněného.

Svět se za  200 let nezměnil, důkazem je tato nadčasová férie.  Jakub a jeho pán budou pokračovat ve své pouti, i když  komunismus padl a doba je jiná.  Režisér Petr Veselý vykresluje  příběh po svém, hořce rozumný Jakub a věčně nadšený pán půjdou spolu a po nich další, tak jako se po čase střídají Hamletové u Shakespeara. Česko – francouzský světový autor Milan Kundera hru napsal jako svůj předčasný epitaf. Představení je  výborné, skvěle zahrané, i když se od Rajmontovy inscenace liší. Nenechte si ho ujít.

V Šaldově divadle možná bude zlacení trochu překážet.

Otto Hejnic

9. října 2019 jedu do libereckých Lidových sadů na koncert Radůzy. Dostal jsem šestou řadu, lístek někdo vrátil, měl jsem pódium jako na dlani.

První přišla celá v černém a s harmonikou Radůza, řekla, že nesmíme nic nahrávat, a spustila na harmoniku písničku Větře, duj. Pak hrála písničku o dědkovi a cibuli a třetí byla Víra, naděje a láska. Dostala nás do zvláštního stavu, přenesla nás jinam, na zablácenou cestu, kde se odehrává to podstatné. Venku pršelo, to duchu koncertu vyhovovalo. Radůza má energický alt, je to ženská, která má v sobě vnitřní  sílu, nedá se. Podíval jsem se kolem sebe, bylo narváno, ale převažovaly dámy všeho věku, pár jich šlo s doprovodem, většina buď sama nebo s kamarádkou. Radůza je první folková zpěvačka, kterou si ženské publikum hýčká. Připomíná mi bájnou cestovatelku, hledající dobrodružství, s párem těžkejch bot, zatímco ostatní volily na pláže vhodné plavky a opalovací krémy.

Doprovází ji dvojice multiinstrumentalistů, Josef Štěpánek hraje na baskytaru, elektrickou kytaru, zpívá vokály, Miloš Dvořáček je bubeník, hraje na klavír, foukací klávesovou harmoniku  a  zpívá. Poslední peckou, kterou Radůza vydala, je trampsky zaměřené CD Muž s bílým psem, z něho je skladba John Wood a stará zlidovělá Tam za mořem piva, tam zakázali práci, které Radůza předělala text, zpívá se Tam za cukrovou horou.

Radůza je schopná skladatelka, přesto se nestydí přiznat i své nezdary – např.složila pro film píseň Skalák, je to o lezení, je  v ní zmínka o sedmičce, stupni obtížnosti, ale písničku jí nevzali. Škoda. Také dobrá se zdá být úplně nová skladba, čerstvě složená, kde se zpívá o nebi. Radůza mluví anglicky, fracouzsky, italsky, polsky a rusky, její specialitou jsou texty dvoujazyčné, zpívala De Nimes, kde je refrén francouzsky, jsou  z ní cítit cizí země, které navštěvuje.  Vzpomíná na  dědu, konkrétně  třeba …na čápy, který jsou nesmrtelný.

Radůza zpívá Jsou věci, kterým se nemůžeš vyhnout, za pár let na trampské desce konstatuje Někdy nastane čas se vším se smířit a žít. Předtím ale jsou autentické zážitky z cest, kdy je …každej druhej tuhej. Z koled, vydaných v minulém roce, zpívá  krásnou baladu Madona a Botticelli.

Při přídavku Jednou to pomine Radůza dává hlas spokojenému publiku. Pak ukáže, jak se hraje na ukulele, a nakonec skladbou Dívka z hor, která se nečeše, se Radůza se Štěpánkem a Dvořáčkem rozloučila. Většinou hrála na harmoniku, na piano, na akustickou kytaru, jedinou písničku zpívala bez nástroje, vlnila se v rytmu.

Bohužel, naše velká rádia ji hrají málo, nebo nehrají vůbec. Zdá se, že se Radůza uklidnila, minule zpívala Na Ještědu, kdy do kopce se vrhne, navzdory špatnému počasí, teď už zpěv nepřechází do křiku. Má za sebou dlouholetou zkušenost s médii, ale není jí to moc platné. Napadá mě úspěšnější Jarek Nohavica, který ovšem má vedle Komety a dalších oduševnělých písní za sebou proklamovanou lásku k Ostravě, k Baníku a k Těšínu, není mu cizí humor, ten si  své ctitele už dávno našel. Radůza zatím zůstává menšinovou zpěvačkou, ale pevně věřím, že její čas přijde.

Otto Hejnic

V pátek 13. září se v Liberci v krajské vědecké knihovně konal křest doujazyčné čítanky, Krajina našich slov 2019, Landschaft underer worte 2019. Kniha má  tvrdou vazbu, 110 stránek černobílého textu s kresbami a 12 stran barevných reprodukcí. Na stránkách publikace se sešli literáti z německé a české části Euregionu Neisse, Nisa, Nysa, doprovázejí je čeští výtvarníci. Navazuje na knihu Naše krajina slov z roku 2007, kde se ozvali čeští spisovatelé v originále a v německých překladech.  Předseda KAL, Luboš Příhoda,  a Jan Šebelka, editoři první knížky, chtěli oslovit také německé autory. Vydání knihy, kterého se ujal Euregion Nisa, se bohužel Luboš Příhoda nedožil.

Večer zahájil smíšený sbor Aurea Rosa z liberecké univerzity 3. věku.

Ředitelka knihovny Blanka Konvalinková, přivítala německé spoluautory, primátora Jaroslava Zámečníka, který byl činitelem Euroregionu Nisa, překladatele  Mgr. Kateřinu Krause a Ing. Franka Martina Krause, Jana Kühmeiera,  Hanu Dvořákovou, dceru zemřelého Luboše Příhody, výtvarníka Romana Karpaše,  autora grafické úpravy a obálky knihy, Karolu Becker, ředitelku knihovny v Žitavě, a Radku Ženíškovou, která měla v Euregionu Nisa všechny práce na starosti. Překládal  Jan Hanzl, za nepřítomného Jana Šebelku mluvil Marek Sekyra.

Jako první četla německy svoji povídku Ulrike Quast, překlad si najdete v knížce, ujistil Marek.Následovala minuta ticha za Luboše Příhodu.

Slavnostní česko – německý křest nové knihy zahájil Jaroslav Zámečník,  vyzvaní „kmotři“ moudře pohovořili a zapili knihu šampaňským.

Poté  četli ze svých příspěvků dva básníci, Martin Trdla  a Julius Benko, spolu s Karolou Becker, která básničky přečetla v němčině,  a odpovídali na otázky Marka Sekyry.

Oficiální část večera ukončil opět sbor a následovala volná debata přítomných.

Byl pátek 13. září, léto pomalu odcházelo. Róža Domašcyna nedorazila, Irena Eliášová  a Pavel Novotný ano, Milan Exner musel jet do Borovice, Otto Hejnic přijel na otočku,  Milan Hrabal je v Chorvatsku, Štěpán Kučera nedorazil, přítomni nebyli ani další autoři, Miroslav Nevrlý,Vlastimil Vondruška, překladatelka Petra Laurin, Peter Gerisch, Lisa Maria Kurzmann, Christine Raby, Udo Tiffert, přijely  Siglinde Trumpf a  Monika Hahnspach. Hlavní editor Jan Šebelka je ve Švýcarsku.

A co  výtvarníci?  18. září  začíná v Muzeu Českého ráje v Turnově výstava Severočeská grafika, kterou dal dohromady  Karpaš.  Z autorů  uvedených v Krajině našich slov se představí Milan Janáček, Josef Kábrt, Ladislav Karoušek, Roman Karpaš, Jaroslav Klápště, Vladimír Komárek, Eva Kubínová, Michal Machat, Michaela Maupicová, Jan Měřička, Jiří Pikous, Tomáš Plesl, Jaroslava Solovjevová, Pavel Šulc, Jaroslav Švihla, Vladimír Véla, Eva Vlasáková a Rostislav Zárybnický.

Knížku, stejně tak jako doprovodné malíře, spojuje region, kde působí, a rozděluje je metoda, kterou tvořili, či ještě tvoří, to samé platí pro básníky a spisovatele. Zaplněná knihovna se v pátek stala místem, kde se po prázdninách všichni sešli, radost ze setkání přehlušila smutek po těch, kteří nás opustili. Rád jsem hovořil například s básníkem Janem Kühmeierem, který se narodil u Jablonce, po odsunu žije  ve Vídni a za totality i v časech svobody hovoří plynně německy, stejně jako jeho přítel Příhoda. Samozřejmá dvojjazyčnost střední  generaci chybí, až zdejší mladí autoři  tento nedostatek eliminují.  Byl to večer, který se nebude opakovat.

Otto Hejnic

Zůstal jsem v Liberci, proto jsem mohl jít 19. července od 19 hodin na Mišíka. Bílé židle na zahradě  v Lidových sadech byly číslované, spousta diváků byla na dovolené, tak jsem si koncert letně užíval. Předkapelou byli mlaďoši, říkali si Peanus, hráli s odpichem, na baskytaru Tomáš Valenta, za bicími seděl Vasil Matěcha a sólovou kytaru držel a zpíval asi šestnáctiletý Vladimír Myslivec, řezal do toho pěkně, hrál jako o život, zpěv šel trochu stranou. Občas po vydařeném sóle někdo zatleskal, zběsilá sóla se hodila, zvlášť když měli přidat ještě jednu, ale dlouhou skladbu.

Vladimír Mišík zpíval v brýlích, okamžitě si sednul, rozhodil bílé vlasy a spustil známou „Šmajdáky, repráky“,  aby jako druhou dal „ Ztracený podzim“ z poslední desky. Mišík hraje svoje koncerty, aby předvedl něco nového, proto zpíval Ztracený podzim, žertuje o důchodcích. Dívám se kolem sebe, šedivé barvy prosvítají na vlasech a vousech, paní a pánové se nohama trefují do taktu. Jediní opravdu mladí přišli, aby potěšili rodiče. Nebo sebe?   Continue reading →

Ve čtvrtek 18.července v 17 hodin v rámci  Jabloneckého kulturního léta na letní scéně Eurocentra vystoupila neznámá černošská zpěvačka Moonlight Benjamin s mladou bílou thrash – rockovou kapelou Square One. Francouzská  kapela vedená Matthisem Pascaudem se dvěma sólovými kytarami,  jednoduchou baskytarou a bicími hrála hlasitě a tvrdě, ale melodicky byla jinde, nezněla pentatonika, známá z černošského USA, ani klasické  evropské melodie.  Moonlight Benjamin velmi pěkně zpívala, musím říci, a současně tančila bosá, nezastavila se, většinou se točila na místě, obezřetně přistupovala  k jednotlivým hudebníkům, nadšeně k náhodným posluchačům, dokázala postavit a přinutit k potlesku celé auditorium. Ke konci zpívala francouzsky, to když jela pomalou lyrickou skladbu jen s kytarou. Moonlight Benjamin upostřed představení klesla na kolena, nezvyklá byla též gestikulace, ale marně jsem určoval jazyk, kterým zpívá. Nebyla to angličtina, tou mluvila při představování skladeb dost kostrbatě, ani španělština, francouzsky zpívala tři skladby. Continue reading →

Josef Jíra má  od 27. 6. do 29. 9. 2019 výstavu v liberecké galerii Lázně. Vystavoval již dříve v Oblastní galerii i jinde. Na Malé Skále s kolegou Vladimírem Komárkem vyzdobili kapli sv. Vavřince, kde se počínaje vernisáží konaly jarní i vánoční koncerty libereckého ženského sboru Cantemus. Obdivoval jsem jeho biblickou křížovou cestu a Komárkův  hlavní oltářní obraz. Z údolí Jizery vede cesta rovnou nahoru, do oblak, až tam je kaple. Na koncerty přicházelo celé procesí, lidi se tísnili uvnitř, nemohl jsem se k mistru Jírovi dostat. Mistr přijel, ale s nikým moc nemluvil, říkali, že je nemocný. Znal jsem jeho grafiky, které zpěvačky dostaly. Venku se nesl andělský zpěv nad namrzlým listím a prvním sněhem…V Malé Skále se změnilo obsazení radnice, do kaple sv. Vavřince už ženský komorní sbor Cantemus nezvou.

Dvě tváře Liberce představuje český světlý pískovec z Českého ráje proti německým tmavým břidlicím z Jizerek. Jozef Jíra představuje s Vladimírem Komárkem světlou duši Liberecka. Stýkal se v Praze v Panské ulici s řadou literátů, herců a malířů, putoval po světě, byl v Itálii, v Arménii, v Německu, ve Francii a zároveň organizoval poloilegální Maloskalské kulturní léto. Jeho pražský ateliér byl místem, kde se za totality scházeli zakázaní s povolenými. V době již necenzurní vytvořil větší betlém v Kryštofově údolí  a menší v Malé Skále. Continue reading →

V Liberci na náměstí Dr. Edvarda Beneše se konal 11. července 2019 od 17.30 Bohemia Jazz Fest, jediný festival, který je pro diváky zadarmo. Placen je řadou sponzorů, které vyjmenoval na začátku česko-americký kytarista Rudy Linka,  zakladatel a šéf festivalu. Sedl jsem si na konstrukci napravo od pódia,  nazvučení bylo dokonalé.

První přišel na pódium Ondřej Konrád, známý kritik z beatových časopisů, zpěvák a hráč na foukací harmoniku, se svou kapelou Gumbo. Zahájil skladbou My Mojo Working, po cestách po USA zachytával  hořké stopy bluesmanů, znám ho jako sidemana z řady desek, hlavně jako precizního hráče na foukačku, kterou nenechával dlouho zahálet. Střídal zavedené pecky a méně známé věci, některé byly jeho vlastní z nového alba. Jeho naléhavý hlas se nesl náměstím, které se pomalu zaplňovalo. Jiří Šimek ho doprovázel na elektrickou kytaru, používal zaručené grify, kapela se valila dolů jako řeka, Jan Jakubec na basovku ho doprovázel,  Dan Šoltis na bicí držel muziku pohromadě. V druhé polovině setu se kytarista odvázal, hrál jinak než Konrád, jedním sólem se přidal basista, byla to stará bluesová muzika, od Ohia až k Jizeře a Nise. Otřískaný starý Ondřej Konrád vedl své mladé orlíky na zaprášenou cestu plnou sladkého zapomnění. Continue reading →