Zemřel pan Josef Vinklát

Zemřel náhle, 14. prosince 2019,  ve věku 85 let, s milovaným zesnulým se rozloučíme v pátek 20. prosince v 11 hodin v kostele sv. Antonína Paduánského v L iberci – Ruprechticích, četl jsem v e-mailu.

Jeli jsme na poslední rozloučení s mojí ženou, dvě členky z jejího Cantemu,  Milada a Marcela, byly zemřelého nevlastní dcery z druhého manželství. Pepíka jsem dlouhá léta znal, byl nejlepším přítelem výtvarníka a příležitostného herce Milana Janáčka, který mi ilustroval pár knížek, potkával jsem se s ním na vernisážích v Síňce, U Rytíře, v Babylonu a v Lázních, tiskli společně bibliofílie pro pražský PEN klub. Pepík stále hýřil optimismem, lákal mne, ať tam vstoupím, a většinou mi chtěl dát výtisk, tiskl Antonína Bajaju, Jiřího Žáčka, Komunismus po česku bývalého předsedy PEN klubu Jiřího Stránského a mnohé další. Milan Janáček do bibliofilií vytvářel 5 až 6 suchých jehel, rozmnožovali je podepsané, očíslované, 50 až 80 stránek dlouhé, 80 až 100 výtisků, zadarmo a rádi. Spolu s výtvarníky, literáty a dalšími přáteli se léta scházeli v pondělí odpoledne v Ruprechticích U Piráta.  

Kostel se zaplňoval, poprvé jsem viděl Pepovu  nejstarší dceru Olgu, syn Pavel založil s ženou Květou nakladatelsví 555,vydal knihu o trampingu v Jizerkách a časopis Lužické a Jizerské hory, kam jsem psal, který se časem spojil do časopisu  Krkonoše a Jizerské hory, kam z Raspenavy stále píše. Z  jeho  syna Ondřeje  je nyní sólista baletu ND a chystá se účinkovat v Amsterodamu. Květa Vinklátová zůstala v Liberci, je náměstkyní Libereckého kraje pro kulturu, památkovou péči a cestovní ruch a vede nákladatelství Knihy 555, syna Ivana neznám.

Rozloučit se přišla TV hlasatelka Marcela Augustová, ředitel Naivního divadla  Doubrava, exředitelka knihovny Dáša Helšusová v klobouku,  Mileny Králové, matka redaktorka a dcera antikvářka, a řada dalších.

Katolický pohřeb vedl páter Antonín Kejdana, který na zemřelého s láskou vzpomínal,  jeho bibliofilie dobře znal, jmenoval Janu Šroblovou,  Josefa Hrubého, Václava Daňka a Jiřího Dědečka.

S varhanním doprovodem zpíval  Luděk Vele z Národního divadla, krásně vyzněla Dvořákova biblická píseň Hospodin je můj pastýř, od Martinů závěrečný zpěv z Otvírání studánek a od Janáčka Pánbů vám zaplať. Luděk přijel s krásnou manželkou Adélou, ale loučit se v hospodě nechtěl, po obřadu se vrátil do rodné Chotyně, neboť večer ještě někde zpívá. Z PEN klubu prý přijela Dana Mojžíšová.  S Milanem Janáčkem a Marií seděl herec a jeho režisér Ivan Řezáč.

Kostel, a že se pohřeb konal v 11 hodin, kdy  lidi práce ještě museli zařezávat, byl téměř plný. Díval jsem se kolem sebe, náhlé úmrtí mnohé překvapilo, zarazilo, už je to naposled, definitivně.

Na Pepíka se nikdo nemohl zlobit, spory utišoval, o svých nemocích se nešířil, měl tendenci všechno, co viděl, obejmout, životem znechucené poslat na správná místa. Jeho heslo bylo –  všechno dopadne dobře.

K Pirátovi jsem dorazil pozdě, dcera Olga  Blablová nás ubezpečila, že chlebíčky i další nabídky jsou na stole gratis, ať na nebožtíka vzpomínáme  v dobrém.

Potkali jsme se staří známí. Můj redaktor Olda Škrbel už nechce pracovat ani cestovat, nechává ženu jezdit do ciziny samotnou. Jeho šéf, bývalý ředitel divadla Petr Novotný, který měl nakladatelství, se věnuje své psychologické profesi, učí lidi, aby byli k sobě hodnější.

Řezbář Vašek Plechatý je smutný, vedle něj  sedí fotograf Oldřich Veselý, slibuje, že donese starou kroniku a fotky z restaurace U Piráta, ozývá se bývalá  vedoucí galerie v Babylonu paní Volrábová, malíř Rostislav Zárybnický diskutuje s Honzou Mohrem z muzea a s bělovlasou Danou Sobotkovou a Ivanem Antošem.

Volám Milanovi, říká, že před ním bibliofilie výtvarně doprovodil Jaroslav Klápště. Ptám se ho, kolik bibliofilií Pepík vyvořil s ním. Říká, že neví. Vysvětluje mi princip grafiky. Vyrytá destička s obrázkem se musí pokaždé znova natřít a pak se na vytištěné dílo vzadu ručně podpisují autor, druhý Josef Vinklát a třetí výtvarník, Milan Janáček, akorát u  Ludvíka Kundery se stalo, že stačil dřív umřít, tak tam jeho podpis chyběl.

Je dokonáno?  Za oplakávaným Josefem Vinklátem zůstává  mimo četné bibliofilie ještě věčná víra, že když se chce, tak se dílo nakonec povede. Sbohem, Pepíku.

Otto Hejnic

 

 

Comments are closed.