Mám CD s ASPM pod vedením Jana Spáleného z roku 1990, kde je záznam koncertu v klubu Na Petynce. Chci zaznamenat, kam se poděla dřívější, spíše zpěvácká deska docela slavného Jana a jsem zvědavý, jak se kapela vyrovnává s úmrtím Petra Kalandry. Koupil jsem si lístek a v úterý 21. dubna 2015 jsem slyšel kapelu v libereckém Experimentálním studiu naživo.
S otcem hraje syn Filip Spálený na tubu a basovou kytaru, trumpetista Michal Gera a na Korg a místy na kornet hraje Jan Spálený. Je ročník 1942, letecký modelář, a jednu dobu, kolem vydání jeho LP desek Edison a Signál času s texty Vítězslava Nezvala, slavný zpěvák. Jan Spálený začínal s kapelou Hips, Hroši, hrál s Apollo beatem a skončil s kapelou ASPM (amatérské sdružení profesionálních muzikantů), kde působili ještě František Havlíček a Petr Kalandra. V čem se stávající Spálený, ASPM hraje 30 let, od bývalých ASPM liší?
Řekl bych, že ubylo leadra, autor většiny skladeb nechává své kolegy, aby si zahráli. Chybí mu ctižádost dobýt svět, to, co ho v osmdesátém roce hnalo dopředu. Vůbec nejlíp zní píseň Markéta od Carole King, kterou kdysi zpíval Petr Kalandra, kde je „Zavolej jen moje jméno a pak jaro, podzim nebo léto, zavolej, Markéto, máme málo času.“ V kousku textu je pár slov původní myšlenku náhle přesahujících. V Cínovém vojáčkovi se zpívá: “ hodili ho do kamen, v ohni, ve kterém chci zemřít i já“. Zdeněk Rytíř otextoval v mládí něco, co mělo v sobě kus geniality, evidentní je to třeba u Dylanovek. Přichází Radek Krampl na vibrafon a mladý bubeník Filip Jeníček. ASPM hrají písničku s textem Zuzany Navarové. „Je mi fajn,“ tady zkreslující hlas Spáleného dodává písni na naléhavosti. V obou dvou písních Raye Charlese ale zpěvák selhává, zde chybí velký hlas a dívčí ječáky jako doprovod. Blues pro pana Vaňka, Tvůj posedlej Alois a Asi v tom bude nějakej háček, to jsou staré skladby hrané nově, jazzoví sólisté si zahrají svá sóla, pokaždé jinak. Martin Gera, Filip Spálený, Radek Krampl a klávesista Jan Spálený rozvíjejí a obměňují hudební motivy, snad jen bubeník zůstává jako doprovod. Špitál u sv. Jakuba teď zpívá stárnoucí Jan Spálený sám, je v tom zdrženlivá bolest, „že jsem v kartách prohrál“.
Muzika, kterou hraje a zpívá, je nadčasová, přesněji řečeno bezčasová, ubylo čistého zpěvu, přibylo muziky, ale tak hrát jako on už nikdo jiný nebude.

Otto Hejnic