Paní z moře Henrika Ibsena

Dr. Erik Wangel, Martin Stránský, je se svou novou ženou v malém přístavu na mořském pobřeží, kde některé lodi zastaví na dvě hodiny a pak odjíždějí.

Hraje se na Malém divadle, na jeviště herci sestupují i mezerou mezi sedadly. Režisér Šimon Dominik se scénografem Karlem Čapkem zvolili extravagantní řešení, na scéně z boku sedí violoncellistka Petra Vindyšová, na druhé straně je velikánská konstrukce, kde je lávka a nad ní obraz moře jako z reklamy, asi dvanáct obrazovek pouští černobílé fragmenty a vzadu stojí průsvitná, ale prostupná stěna a vepředu zabalené židle. Malíř Ballested, Václav Helšus, kreslí  krajinky a  prochází scénou, aby říkal, co je nového.

Někdo se koupe, jiný se podél moře jen prochází.  Dvě doktorovy dcery, Boleta, Michaela Foitová,  a mladší sestra Hilda, Barbora Bezáková, se baví se svým učitelem Gunarem Arnholmem, Jan Jezdinský,  který je vysoký, pedantický, racionálně uvažující a sestrám nadbíhá, a s brýlatým drobným Hansem Lyngstrandem, hraje ho Ondřej Kolín. Boleta se kvůli  otci a maceše trápí, k učiteli nemůže nic cítit. Hilda si naopak  s pány pohrává, neuznává je,  „brzo se mu bude dělat pleš!“, kometuje zarostlou hlavu ctitele. Dívkám bylo dobře bez macechy, která si jich moc nevšímá, „když odejde, už se nevrátí“, říkají, to ale  otec slyší nerad. Učitel přemlouvá k svatbě Boletu, ta ho nechce, ale když slibuje, že budou bydlet ve městě, opatrně svolí, jenže pak si to rozmýšlí.  Nejžertovnější postavou je drobný Hans Lyndstrand,  baví Hildu dospěláckými úvahami.

Druhá doktorova žena, Elida Wangelová, Karolina Baranová, se vrací z koupání, trápí se, pomalu se začíná rýsovat tragédie mezi ní a doktorem, jejím manželem. Učitel se mu snaží pomoci, ale doktor už všechno zkusil, je to marný boj,  ani Elida ho nechce jen tak nechat, ale nechce s ním spát. Nakonec se objevuje Cizinec, Petr Hanák, tvrdí, že výměna prstenů je důležitější než manželství. Loď houká,“ když se mnou nepůjdeš, už mne nikdy neuvidíš!“  volá na Elidu.

Viděl jsem představení 21. ledna, premiéra byla 4. října. Hudbu napsal Matěj Kroupa, bezčasové kostýmy vytvořila Andrea Králová. Škrty nevadily, ani nezvyklé prostředí. Henrik Ibsen napsal Paní z moře v roce 1888, Šimon Dominik ji režíroval v roce 2019,  obecenstvo libereckého Malého divadla nechtělo herce pustit z jeviště. Elida – Karolina Baranová a Dr. Erik- Martin Stránský hráli jako o život. Perfektní výkon.

Otto Hejnic

 

Krátké a úderné divadlo v Malém divadle s Václavem Helšusem

KÚD vzniklo ve Frýdlantu jako soubor studentů Střední umělecké školy. Viděl jsem je po roce 2001 v jednom bočním sálku Domu kultury v Liberci, kde dávali Veselohru na mostě, větší role hráli Miroslav Holubec a Jakub Žáček s Václavem Helšusem. Nové představení po deseti letech .. A viděl Bůh, že to nebylo dobré sehrálo 21. ledna Krátké a úderné divadlo opět s Václavem Helšusem jako hostem.

Malé divadlo je plné, zavírá se opona, dvojice nastupuje, Mirek Holubec má úctyhodný oblek, jeho kolega Martin Švácha je bosý a spoře oblečený. Zdlouhavě vysvětlují, že se KÚD bude věnovat jen zásadním věcem.

Do doby, než vznikla řeč, se domlouvali neandrtálci pouze skřeky. Vlasatý mladý muž v leopardí kůži jde žádat o ruku slečnu v leopardí kůži, její rodiče v kůžích přikyvují, ale jevištěm znějí jen skřeky a ty překládá Holubec do dnešního jazyku a píše je na psacím stroji. Pracuje jako zástupce ředitele,diktuje a píše. Když mladík získá souhlas, praští kyjem svou milou do hlavy aodtáhne si ji. Skřeky komentované úřední mluvou, to je superscéna.

Druhá scéna je z prostředí inkvizice, která vyšetřuje možné čarodějnice, co na koštěti létají na Kittnerovy kameny. Vyšetřující kněží si po procedurách vyprávějí, že jedna bába skvrnu má, její dcera taky, té byla škoda, už je upálená. Ženy výlety vzduchem odmítají, chtějí se zachránit. Jediná se přiznává,že opravdu letěla, s dábly souložila a těší se, až ji upálí. Dvě jí vyčítají, že přijde o kvílení. Dvojice dívek pak zpívá píseň, jak si užívají, než je upálí, je to dost drsný černý humor. Zpívá se živě na halfplayback, docela dobře. Pavlína Žďánská po ZUŠ v Jablonci studovala na Vyšší odborné škole, hraje v Pidivadle, zpívá v muzikálu Monte Christo, s ní zpívá Klára Šváchová, žena principála a matka malého Kryštofa. Inkvizitoři jsou Martin Kadlec, známý kytarista, a Marek Ottl, pianista a šéf Big O´Bandu.

KÚD vychází z názvů představení Jáma a divadlo, Kde ty loňské něhy jsou atd., tedy divákovi bude představeno něco jiného. Není jasný režisér, jde vesměs o kolektivní práci, není jasné obsazení, herci se mohou měnit. Zřetelná byla neúčast Jakuba Žáčka, který byl na první pohled výrazný, nyní hraje krom divadla i v televizi, jeho způsobu humoru část tohoto představení konvenuje.

Třetí scéna je o vojáčkovi z 1. světové války, který mizerně maluje, anděl mu hledá uplatnění, umí mluvit dobře k lidem. Hitler si to rozmýšlí a nakonec řve k zástupům, co jim, Němcům, všechno dá. Anděla hraje Lenka Marková- Hallerová-Samková- Rettigová, drobná brýlatá nezpívající blondýna, redaktorka Českého rozhlasu, jak ona, tak vojáček se snaží, ale není to ono, je to minulost, velký oblouk se prostě nevyvedl.

Naopak předposlední scéna zachycuje prezidenta v nedbalkách, Marii opravuje na Ivanku, motá se mu hlava, vykládá, jak se co překládá, slovu pussy věnuje největší pozornost, když jmenuje Ovčáčka, je všem dávno jasný, úspěch je zaručen.

Poslední částí je Bůh, tentokrát je Václav Helšus přítomen, rozvaluje se v havajské košili a kraťasech na lehátku, v případě, že hraje jinde, mají ho natočeného na záznamu. Dívka mnoha jmen je opět andělem. Bůh se ptá: „Co jste to s klukem udělali, má díry na rukou?“Anděl namítá: „Vše opravíme, teď ale musíme čelit nepředvídaným okolnostem.“

Hana Scully Hauptvogelová se občas na jevišti mihne, ale spíš zajišťuje inspici.

Bohužel, na zdejším představení výrazně chyběl program, list s obsazením,  který by mnohé vyjasnil a uvedl by autory textů i písniček. Škoda. Jinak se mi KÚD líbilo a o profesionalizaci některých členů a členek by se dalo uvažovat.

Otto Hejnic

Příhody lišky Bystroušky

V Liberci v Divadle F. X. Šaldy se 14. ledna 2020 konalo představení opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky režisérky Lindy Keprtové.  Opera, která byla poprvé uvedena  v roce 1924 v Brně, měla stejného skladatele i libretistu, Janáček ji složil dle seriálu spisovatele Těsnohlídka, který vycházel v Lidových novinách. Využívá  moravský folklor, příběhy malé lišky chycené myslivcem rozehrávají  příběh, pohádku, kde vedle osudů lišky Bystroušky poznáváme venkovský život lidí, kteří se v lese s Bystrouškou setkávají.

Linda Keprtová v rozhovoru řekla: „ Nechala jsem lišce zrzavou barvu, ale zbavila ji ocasu a oušek.“ Už jsem jako kdysi nesledoval, nakolik se Leoš  Janáček liší třeba od Dvořáka, ale poslouchal jsem samotný příběh.

V titulní roli jsem slyšel místo Livie Obručnik Venósové Veroniku Kaiserovou, která představení absolvovala jako studijní úkol, myslím, že je dostatečně vyzrálá, aby velkou roli  s přehledem až suverénně zvládla, zpívala lehce, když liška utrpěla úhonu, dovedla se rozpálit. Revírníka zpívá  Pavel Vančura,  s puškou uléhá na gauč z nerezových trubek, přemítá nad svým životem.Vedle něj je strom, kus dál třímetrová plošina se zábradlím, scéna je uzavřena stěnou s kulatým výřezem, ve kterém se zjevují  jednotlivé postavy. Na scéně je láhev, ze které Rechtor, Dušan Růžička, pije kořalku, starodávné kolo, z něhož podnapilí padají  a o které se opírají, aby mohli nějak domů. Farář, Josef Kovačič,  jen  vzpomíná na  to, co ho potkalo. Gauč i kolo, které nachystal scénograf Michal Sirový, představují první republiku, dávno, jaké si ještě dovedeme vybavit. Kostymér Tomáš Kypta vymyslel bezčasé venkovské šaty, ale do liščího zrzava oblékl celý Severáček, červenobíle oděl dámský sbor jako Slepice, kterým velí křiklavý Kohout, Věra Poláchová.  Pes Lapák má brýle, je za nimi Petra Vondrová. Revírníkovou zpívá Jaroslava Schillerová, hospodského Páska Sergej Kostov, jeho ženu  Blanka Černá. Jediný, kdo ještě něco hodně  chce, je pytlák Harašta, Csaba Kotlár.

Liška Bystrouška utekla ze zajetí,  pomstila se slepicím, zmocnila se nory, zbývá  něco zatím nepoznaného, přichází Lišák Zlatohbřítek a po svatbě mají celý Severáček.

Liška Bystrouška táhne s sebou červené kufry, ale pak se musí rozhodnout.   Lišáka Zlatohřbítka skutečně hrála Alžběta Vomáčková, musel jsem se pro jistotu podívat do programu.

Sbormistryní  byla Anna Novotná Peštová, choreografkou Ladislava Košíková.

Hudbu nastudoval a řídil Martin Doubravský, zněla mi, jako něco znovu objeveného. Režisérka zdůraznila působivě lidské rysy. Jak přišla liška Bystrouška k potomkům,  nechám na divácích.  Představení se mi opravdu líbilo.

Otto Hejnic

Hárún a moře příběhů v Malém divadle

12. ledna 2020 v 15 hodin jsem v libereckém Malém divadle viděl hru dle Salmana Rushdieho Hárún a moře příběhů, což má být fantastický příběh o dobrodružné cestě na skrytý měsíc Země, zaměřenou na děti od 8 let. Dramatizaci udělali Tom Supple s Davidem Tushinghamem, hru přeložil Michal Strenk.

V režii Jiřího Hajdyly hraje Hárúna  Chalífu Ondřej Kolín, drobný chlapec v krátkých kalhotech se zlatým batůžkem, který chce najít svoji matku, Soráju Chalífovou, Janu Stránskou, v modrobílém kostýmu. Ta opustila Chalífova otce Rašída, odešla za Profesorem, který nemá žádnou fantazii na rozdíl od ztraceného otce, vysokého Jana Jedlinského, v modrobílém kostýmu, který má příběhů hodně. Jedlinský hraje i další figury.

Pro diváka bez velké dávky fantazie je problém se v postavách orientovat, např. Jana Stránská kromě  maminky hraje též Vodního džina, který ji pomáhá Hárúnovi  hledat! Výprava Davida Janoška naznačuje nereálnost scény, což je zdůrazněno svícením. Hezké jsou na začátku i ke konci inscenace deštníky, autobus, do kterého všichni sedají, řídí ho Michaela Foitová, hraje také Alealex, zvláštní barevné nákrčníky, válka se vede s kufry na kolečkách, nápadů  je mnoho.  Setkáváme se s něčím nezvyklým, zvláštním, a to je také podtrženo v druhém jednání, kdy tmavý Chattam Šad, v podání Veroniky Korytářové, v černé průsvitné látce útočí. Korytářová také hraje Pana Sengupta a Předsedu Faleže, Udatnou stránku a Mluvku zahrála Eliška Janstová. Onitu Senguptovou, Princeznu Vřeštivku Jana Hejret Vojtková, Prince Blabolu a Krále vytváří Martin Polách, Mlčislavského vyslance zahrál Přemysl Houška, Breptu, Mistra bojovníků a Morada stvořil Petr Hanák. Nakonec vše dobře dopadlo.

Jeden z mála jsem na představení šel bez dětí, jejich rodiče si asi užijí těžkou chvíli, kdy jim budou Hárúna zpětně vysvětlovat.

Hra měla premiéru v prosinci 2019.

Otto Hejnic

 

Baletní Sluha dvou pánů

Šéfová libereckého baletu Alena Pešková šla za svým cílem ukázat, co všechno se dá řečí těla zobrazit. Poslední její prací v libereckém Šaldově divadle je groteska Sluha dvou  pánů Carla Goldoniho z 18. století. Dne 7. listopadu 2020, kdy jsem se dostal na reprízu baletu, měl na prvním balkoně program představení prakticky každý, bez něho by inscenace, v níž probíhají různé záměny, nebyla fakticky možná.

Alena Pešková se ujala libreta, režie i choreografie za pomoci Michala Vejskala, který krom tří zpívaných skladeb složil většinu hudby. Melodie se nesou v rytmu swingu. Luděk Hora vymyslel scénu, obvyklou spíš na opeře, jeviště je sevřeno stěnami s dveřmi, v první půli jsou na stěnách černobílé konkrétní obrazy, v druhé je vzadu malý bar se skleničkami a s obsluhující dvojicí. Kostýmy Moniky Kletečkové se nesou v duchu třicátých let.

Od premiéry, která se konala 15. listopadu, uplynuly necelé dva měsíce, dost na to, aby se inscenace mohla usadit. Šéfová je pryč, ale  po ní zůstalo zábavné a možno říci dokonalé představení. Nedávno si baletní prostor opatrně ohmatávala Annabel Pearce, dnes se jako Klárka, dívka z lepší rodiny, zasnubuje se Silviem, Jaroslavem Kolářem. Každé slovo je odehráno pohybem, aniž by bylo vysloveno.  Sluha dvou pánů, commedia dell´arte, vychází z rytmu řeči, ale které?

Truffaldino, sluha dvou pánů, je v podání Rorryho Fergusona bravurní tanečník, který se věčně zubí, suverénně se pohybuje a vnáší do obvyklého děje okamžik zjevení. Klárčina služebná Smeraldina, Nuria Cazorla Garcia, si myslí na Truffaldina, Raspogni, hraný v mužském oblečení Rie Moritou, bravurně šermuje s pistolí a chová se chlapsky,  se nakonec přiznává, že je Beatrice. Florindo, Ennio Zappalá, první pán, a Raspogni, druhý pán, svého sluhu Truffaldina zrovna nehýčkají.

Brighella, Alexey Yurakov, Pantalone, vdovec a otec Klárky,  Jean- Charles Dumont, a  Doktorka, matka Silvia, vdova, Lenka Marhavá, se  snaží vrátit inscenaci předpokládaný děj. Barmani, Marika Mikanová a Carlos Ruiz, zatím přihlížejí.

Komplikované představení ukázalo hvězdného Truffaldina, Rorryho Fergusona, potvrdilo pečlivou Klárku, Annabel Pearce, a zvláště skvělou dvouroli, Raspogniho a Beatrici, Rie Mority. Myslím, že to byl choreografický vrchol, Alena Pešková ztvárnila zatím nejsložitější dílo.

Otto Hejnic

Zemřel pan Josef Vinklát

Zemřel náhle, 14. prosince 2019,  ve věku 85 let, s milovaným zesnulým se rozloučíme v pátek 20. prosince v 11 hodin v kostele sv. Antonína Paduánského v L iberci – Ruprechticích, četl jsem v e-mailu.

Jeli jsme na poslední rozloučení s mojí ženou, dvě členky z jejího Cantemu,  Milada a Marcela, byly zemřelého nevlastní dcery z druhého manželství. Pepíka jsem dlouhá léta znal, byl nejlepším přítelem výtvarníka a příležitostného herce Milana Janáčka, který mi ilustroval pár knížek, potkával jsem se s ním na vernisážích v Síňce, U Rytíře, v Babylonu a v Lázních, tiskli společně bibliofílie pro pražský PEN klub. Pepík stále hýřil optimismem, lákal mne, ať tam vstoupím, a většinou mi chtěl dát výtisk, tiskl Antonína Bajaju, Jiřího Žáčka, Komunismus po česku bývalého předsedy PEN klubu Jiřího Stránského a mnohé další. Milan Janáček do bibliofilií vytvářel 5 až 6 suchých jehel, rozmnožovali je podepsané, očíslované, 50 až 80 stránek dlouhé, 80 až 100 výtisků, zadarmo a rádi. Spolu s výtvarníky, literáty a dalšími přáteli se léta scházeli v pondělí odpoledne v Ruprechticích U Piráta.   Continue reading

Z valné hromady Obce spisovatelů v Praze

Projev místopředsedkyně Obce spisovatelů Lydie Romanské

Vážený pane předsedo, vážení  kolegové, milí hosté,

podívejme se kolem sebe. Z těch stovek bývalých členů Obce spisovatelů ČR  nás zůstalo k datu 15.  11. 2019  pouhých sto. Zájem o členství v OS není až tak velký, a vezmeme-li v potaz aktivitu členů, číslo se dále zmenší a zbude několik desítek autorů, tahounů v centru a v regionech. Avšak nepochybujme, literatura vzniká i za branami Obce.
Continue reading

Cenu Miloslava Švandrlíka obdržel spisovatel Ivan Kraus

Cenu Miloslava Švandrlíka, kterou uděluje Obec spisovatelů ČR za nejlepší humoristickou knihu za rok 2018, obdržel Ivan Kraus za knihu vzpomínek a zamyšlení Soukromý Hollywood. 2. cenu získala Daniela Kovářová za satirickou příručku Jak chovat muže aneb Manuál pro otrlé, v níž autorka představuje svou vlastní typologii mužů a radí ženám, jak s muži zacházet, aby splnili roli, kterou od nich očekávají. 3. cena patří Jiřímu Růžičkovi za humoristickou novelu Šťastnej jako blecha, v níž vystupuje mladík, který se po úrazu stále směje, čímž vyvolává humorné i vážnější situace.
Continue reading

Valná hromada Obce spisovatelů v Praze

V pátek 6. prosince 2019 jsem jel do Slovenského domu v Praze,  abych se od 13 hodin zúčastnil  nevolební  valné hromady Obce spisovatelů České republiky. Zapisuji se a platím členský příspěvek, seniorských 400 Kč za rok 2019. Zdravím známé členy rady. Krátké úvodní slovo má předseda Tomáš Magnusek. Zdravím webmastera Obce Frantu Tylšara, který mi posílá všechny zprávy, nového  novináře Dušana Spáčila, noviny Obce se jmenují N.O.S.
Continue reading

Kostky jsou vrženy aneb Don Juan a hlavně pocta Jaroslavu Ježkovi

Ve čtvrtek 28. 11. 2019 v Naivním divadle v Liberci vystoupilo Studio Ypsilon s představením Kostky jsou vrženy aneb Don Juan a hlavně pocta Jaroslavu Ježkovi. Libereckou éru Ypsilonky jsem absolvoval téměř celou, pamatoval jsem si hlavně Michelangela, viděl jsem jejich televize, například Večery na přidanou, ale neznal jsem jejich poslední tvorbu. Absolvoval jsem rozstřel přes internet a v druhém kole jsem získal jediný lístek. Continue reading