Valná hromada Obce spisovatelů v Praze

V pátek 6. prosince 2019 jsem jel do Slovenského domu v Praze,  abych se od 13 hodin zúčastnil  nevolební  valné hromady Obce spisovatelů České republiky. Zapisuji se a platím členský příspěvek, seniorských 400 Kč za rok 2019. Zdravím známé členy rady. Krátké úvodní slovo má předseda Tomáš Magnusek. Zdravím webmastera Obce Frantu Tylšara, který mi posílá všechny zprávy, nového  novináře Dušana Spáčila, noviny Obce se jmenují NOS.

V místnosti bylo 30 až 40 lidí. Bilancující projev přednesla místopředsedkyně Lydie  Romanská z Ostravy, v závěru proběhlo vyhlášení vítězů humoristické soutěže Miloslava Švandrlíka. Vystoupily čtyři dámy z regionů,  za Plzeňský kraj  Jarka Málková, za Jihočeský kraj  Hana Hosnedlová s F. Tylšarem, za Východočechy  Marcella Marboe, za Prahu  Olga Nytrová. Praha jede ve dvou kolejích, vedle husitů je zde ještě Mobelova cena, kterou dělají  Alois Marhoul a Ondřej Hník. Plzeň, České Budějovice a Pardubice mají jistou podporu na tamních vysokých  školách, jinak vše jede samospádem. Tyto organizace jsou mnohem početnější, než byl  dnes již neexistující Kruh autorů Liberecka. Naštěstí jsou nadále funkční webové stránky www.kruhautoruliberecka.cz, kde stále publikuji.

V Liberci vyšel třetí díl trilogie Rytmus, Tvorba, Divadlo Bohumila Nusky, přelomová věc,  založená na rytmu. Dále vyšla česko – německá čítanka Krajina našich slov 2019, Landschaft unsere worte 2019, kde jsou Severočeši a Sasové uvedeni v originálu a v překladech, doplnění severočeskými výtvarníky. První  z editorů, Luboš  Příhoda, zemřel, čítanku dotáhl druhý editor Jan Šebelka.

Stanislav  Kubín vydal básně a eseje Dopisy člověku Nathanielovi a stále pořádá besedy, Jiří Janáček vydal Doslovy,  Marek Sekyra a Monika K. Pospíšilová vydali básně Jen tak mimochodem,  Jan Šebelka vydal  ještě publikaci O hovnech a jiných běsech. Četl jsem knihu Milana Exnera Román Emila Rilkeho, nalezený mimo pozůstalost, bohužel jsem nečetl právě vyšlou jeho knihu  Pocta Kerouacovi, nemohu se mu dovolat, zrovna tak Nuskovi, který má 87 let, nečetl jsem Projekt Gilgameš Štěpána Kučery ani  Václava Vanera Přátelé od Najsky, že kniha vyšla, jsem zjistil na internetu.

Kalmanachy byly krásné, ale také velmi drahé, když zemřel Luboš Příhoda, není nikdo, kdo by s německou stranou, která nám výrazně přispívala, zasvěceně hovořil.  Vycházejí různé lokální časopisy, jsou levnější a místopisně zaměřené.

Zarazil mne fakt, že za Liberec jsem členem Obce sám s Kubínem, za Ústí je tam pouze Aleš Stroukal, jinak nikdo.

Členů Obce spisovatelů bylo 100 platících, 29 už neplatících, proč mám referovat o těch, kteří  členy Obce být ani nechtějí?  Nebylo by lepší věnovat svůj čas hlavně sobě?

Obec spisovatelů se chce příště věnovat také písničkovým textům. Druhá zpráva je, že na vyhlášení ceny Miloslava Švandrlíka se vyrojilo asi deset fotografů a začínajících redaktorů.

Otto Hejnic

 

 

Projev místopředsedkyně Obce spisovatelů Lydie Romanské

Vážený pane předsedo, vážení  kolegové, milí hosté,

podívejme se kolem sebe. Z těch stovek bývalých členů Obce spisovatelů ČR  nás zůstalo k datu 15.  11. 2019  pouhých sto. Zájem o členství v OS není až tak velký, a vezmeme-li v potaz aktivitu členů, číslo se dále zmenší a zbude několik desítek autorů, tahounů v centru a v regionech. Avšak nepochybujme, literatura vzniká i za branami Obce.

Je jisté, že  náš spolek „v pase nevzkvétá“,  avšak průběžný literární život se pestře vyvíjí a to v regionech i v centru. Obci na kráse škodí především to, že nemá sídlo v hlavním městě, je mimo centrum celonárodní kultury a tvorby, a to ji poněkud degraduje na okrajový spolek, který sice vyvíjí záslužnou činnost i v Praze, ale celostátními médii téměř ignorovanou.  Důvody jsou objektivní, hospodářská situace a také slabý zájem spisovatelů o veřejné dění, jakési zklamání a recipročně  slabý zájem veřejnosti o hlas spisovatelů. Alespoň těch, za nimiž nestojí mediální show.

Ale nejsme tak docela vinni. Jsme součástí systému, část společnosti si zvykla naklánět se tam, kde jí barevněji a hlučněji nabídnou prostor pro názor, a v těchto okolnostech také nejraději názor vyslechne. Tyto médii milované aktivity je vidět a slyšet nejvíce.

Poohlédněte se na situaci dalších literárních subjektů, jako jsem to udělala já, ale nechci tím tady zdržovat, zjistíte, jaké mají např. členské příspěvky, jak dosahují na granty, jak si dovedly přisvojit Státní fond kultury – viz Asociace, apod.

Škoda, že publicistika v Literárních novinách, Tvaru, Hostu do domu a v dalších  významných literárních periodikách  je vyhraněně skupinová a jen málokdy dovolí autorům zvenčí proniknout do klasických papírových verzí  časopisů,  příliš snadno se neproniká ani do  jejich a některých dalších internetových periodik, ať je to Echo24, Fórum 24, Aktuálně.cz, iliteratura.cz, Parlametní listy, Britské listy; tato média preferují většinou tzv. velká témata spojená s korupcí, politickými skandály, ekologickými lapsy apod. Komentují si většinou sami, o hlas spisovatelů nestojí. Ve složkách kultura se málokdy najde místo pro knihu.

Snad jen web Fetivalu spisovatelů Praha je přístupnější a někteří naši autoři v něm poměrně často a ne bezvýznamně publikují, a to nejen vlastní tvorbou, ale i názory a především recenzemi nových titulů knih.

Přesto nechci říci, že Obec spisovatelů ztratila svůj význam.  Literární život v jednotlivých oblastech kvete, celé Čechy včetně Prahy mají své kluby či střediska, pozvánka stíhá pozvánku, besedy a diskuse, čtení jsou na denním pořádku. Poněkud jinak je tomu na Moravě a ve Slezsku, tam má literární život Obce svébytný charakter, většinou závisí na jednotlivcích a s nimi práce začíná i padá. V Moravskoslezském kraji se nyní skupina pod vedením prozaika Aleše Dostála snaží obnovit literární život Obce. Olomouc činnost vyvíjí, ale OS tam větší roli nehraje. O jižní Moravě potažmo Brnu nemáme zpráv.

Vedení obce se soustřeďuje na několik hlavních bodů, které jsou její vlajkovou lodí a legalizují  smysl její existence. Pan předseda už je zmínil: jsou to především komunikační linky: web Obce spisovatelů spravovaný Františkem Tylšarem a – noviny, N.O.S. Obce spisovatelů s šéfredaktorem Dušanem Spáčilem. Třetí významnou aktivitou je Cena Miloslava Švandrlíka, která bude pro letošní rok právě dnešního odpoledne udělena. Po několika úspěšných letech, kdy Cenu zajišťovaly kolegyně doktorky Olga Nytrová a Františka Vrbenská, pracuje letos tým ve složení Jaroslava Pechová, František Tylšar, Lubor Faltejsek, Dušan  Spáčil a angažovali se i další včetně úzkého vedení obce a to především v úvodu a závěru celého projektu. Jen na okraj –Cenu Miloslava Švandrlíka letos financovala malá firma, v jejímž čele stojí členka Obce spisovatelů. V příštím roce chceme najít jiné zdroje.

Čtvrtou z hlavních aktivit, kterou se Obec významně  zviditelňuje,  je  spolupráce Obce spisovatelů a Spolku slovenských spisovateľov. Na členských úrovních probíhá průběžně spolupráce se Slováky či Poláky v podobě přátelských návštěv, literárních besed či literárních pořadů a přednášek. V některých regionech se uskutečňují kontakty s německým či rakouským zahraničím. O tom budou lídři těchto regionů v rozpravě informovat.

Na úrovni vedení Obce probíhá spolupráce se Slováky  s pevnými mantinely, s plánem, návazností na státní subjekty, na státy V4 atd. Z naší strany je to především konstruktivní účast na každoroční Tatranskej literárnej jari, periodických  Podunajských elegiích, letos i martinského setkání slovanských Matíc s prezentací literárních spolků, tedy i OS . Tyto akce mají výrazně mezinárodní charakter, účastní se jich kromě nás Rumuni, Bulhaři, Maďaři, Poláci, Slovinci a  především Srbové, s kterými má slovenská strana výrazně úzkou literární spolupráci vzhledem k silné slovenské menšině v srbské Vojvodině.

Z našich členů se těchto akcí v poslední době postupně zúčastnili Tomáš Magnusek, Alois Marhoul,  Alena Vávrová, Marcella Marboe, Milan Blahynka, Ivo Harák, Zdeněk Lébl. Bývám na každém z těchto setkání, mám na starosti informovanost a organizaci cesty a pobytu našich účastníků; také  odezvu v Literárnom týždenníku, jehož jsem za českou stranu dopisovatelkou. Abych předešla dohadům, že tohle všechno se financuje z peněz Obce, musím vás uklidnit, že na to by Obec vůbec nestačila. Noclehy a stravné na těchto akcích vždy hradí Slováci, cestovné, ať je to do Tater nebo na jiná setkání spisovatelů,  platí si čeští účastníci ze svého. Chci ujistit, že ani tehdy, přijíždějí-li Slováci do České republiky, netrpí pokladna Obce. SSS má výraznou podporu  ve slovenských státních i zájmových institucích, takže největší náklady,což jsou noclehy a cestovné, si hradí Slováci vždycky sami. Náklady na skromné pohoštění se dělí mezi Obec a osobní pozvání. Na poslední akci, kde bylo pozváno pět Slováků,se prezentovala publikace překladů těchto pěti básníků s názvem Být knihou a v rukou se ti otevřít ve Slovenském domě (knihu jsem překládala a editovala  prostředitvím nakladatelství Pavel Mervart). Kniha byla po prezentaci ve Slovenském domě uvedena  příštího dne v knihovně Karlovy univerzity; tyto dva dny v centru Prahy stály pokladnu Obce jen 4300 Kč. Dodávám, že kniha byla prezentována 8. listopadu t.r. také na slovenském knižním veletrhu zvaném Bibliotéka, bez přispění z pokladny Obce.

Slovenští hosté účinkovali na knižních veletrzích v Praze, Havlíčkově Brodě , Ostravě, navštívili Opavu po stopách Petra Bezruče, literární kavárnu v Ostravě apod. Bohužel se neuskutečňuje společné setkání členů Obce se členy Spolku SS ve větší míře, protože nemáme v hlavním městě, kam jejich cesty většinou míří, svou místnost – na rozdíl od Slováků, kteří mají svůj zámek v Budmericiach a nyní pěknou kancelář poblíž Michalské brány v Bratislavě. Vydávají knížky, sborníky, jedním z našich společných byly v minulém roce Refrény času, které jsem editovala napůl s šéfredaktorem Literárného týždenníka Štefanem Cifrou, kde publikovalo po osmnácti autorech českých a slovenských. Publikace vyšla ke stému výročí vzniku Československa. A chystají se další publikace, např. společná kniha poezie států V4. Autorů bude sto. Chtěla bych podotknout, že tato spolupráce je pro Obec významná, počítá se s ní jako se silnou skupinou s výrazným hlasem pro publikaci literatury, nyní konkrétně poezie zemí V čtyřky.

Vážení a milí, na závěr několik slov o Nadačním fondu Obce spisovatelů. Ten se chová podle svých regulí, z nichž jedno z nejdůležitějších (podle čl. 3)je být dobrými hospodáři majetku NF. A tak podle tohoto klíče je částka dvou milionů devět set tisíc právnicky smluvně  uložena tak, že dostáváme každý rok prům. 31 tisíc (bývalo třicet čtyři, nyní 29tis.Kč ). Což je nejlepší výsledek, jakého v období rozhodování o uložení fondu bylo lze dosáhnout.

A podle regulí podpoří NF každý rok dva projekty a to bez zásahu do jmění, pouze z úroků, které přicházejí. V poslední době to byla kniha Hany Vítkové pro neslyšící děti, básnická sbírka Ondřeje Hníka, Sedm kapitol o díle Milana Kundery od Milana Blahynky a dvě knihy jako ohlas už zmíněné spolupráce se Slováky –z NF uhrazena  polovina nákladu na svazek Refrény času a kniha překladů pěti slovenských básníků Být knihou a v rukou se ti otevřít. 

Vážení kolegové, vedení Obce spisovatelů si velmi váží práce všech svých věrných členů, na svých místech směňujeme literaturu za skutečný kulturní život, který zasahuje nejen autory, ale vnímavou a poučenou část kulturně vyspělé společnosti. Navíc je to inspirativní podhoubí pro vznik nové literatury. Bylo by zajímavé pro příští valnou hromadu připravit (a byl by to úkol pro vedení jednotlivých oblastí), přehled v daném období vydaných knih s ISBN v renomovaných nakladatelstvích.

Ale nedělejme si iluze. Čas spolků je nenávratně pryč. Rozhoduje šikovnost, někdy hraničící s prohnaností, rozhodují peníze a celý ten velký cirkus, který se kolem nich točí. Buďme exkluzivním ostrovem v této vřavě, jen silné duchovní elity si umí zajistit v takových podmínkách své místo. Ve svém díle zkusme vždy navazovat tam, kde zatímní vývoj nabízí nová řešení. Nemusí se nám to podařit, ale snažme se o to.

Děkuji Vám za pozornost.

Lydie Romanská

 

Cenu Miloslava Švandrlíka obdržel spisovatel Ivan Kraus

Neděle v 16:51 | ČTK |  Ze života Obce spisovatelů

Cenu Miloslava Švandrlíka, kterou uděluje Obec spisovatelů ČR za nejlepší humoristickou knihu za rok 2018, obdržel Ivan Kraus za knihu vzpomínek a zamyšlení Soukromý Hollywood. 2. cenu získala Daniela Kovářová za satirickou příručku Jak chovat muže aneb Manuál pro otrlé, v níž autorka představuje svou vlastní typologii mužů a radí ženám, jak s muži zacházet, aby splnili roli, kterou od nich očekávají. 3. cena patří Jiřímu Růžičkovi za humoristickou novelu Šťastnej jako blecha, v níž vystupuje mladík, který se po úrazu stále směje, čímž vyvolává humorné i vážnější situace.

Reklama
Reklama
V sedmém ročníku soutěže získal zvláštní cenu poroty Ivan Mládek a spoluautor Petr Zajíc za knihu Ivan Mládek obrazem i slovem. Čestná uznání dostali Michael Třeštík za knihu Ledaže se spletu, Boris Pralovszký (Nohama napřed) a Václav Valášek (Gizdi a koltuni aneb historky dětské). Ceny dnes laureáti převzali ve Slovenském domě v Praze.
Ceny předali spisovatel Vladimír Páral a herec Luděk Sobota. Páral od Obce spisovatelů ČR převzal cenu za celoživotní přínos české literatuře.
Porota vybírala z jednadvaceti přihlášených knih. Také letos vítěze určila čtyřčlenná porota z řad spisovatelů či kritiků. Do jejího čela byl vybrán autor povídek, detektivek a knih pro mládež Lubor Falteisek. „V souboru krátkých příběhů, fejetonů, esejí a reflexí se autor s osobitým humorem zamýšlí nad životními hodnotami, do hry přitom vtahuje i řadu svých přátel a prozrazuje některé peripetie svého vlastního života. S pomocí vtipu a nadhledu reflektuje i smutnější stránky života – a vždy přitom uplatňuje ryze humanistický pohled,“ zdůvodnila porota udělení hlavní ceny Krausovi.
„Humor je trošku, a je to v pořádku, stranou. Posluchači, diváci a čtenáři to milují, ale jak se to dostane do vyšších sfér, mezi estetiky a kritiky, tak se začne ‚uvažovat‘,“ řekl ČTK Kraus. „A je spravedlivé, že si lidé ty knížky najdou, já na tom neměl nejmenší zásluhu. S knihami je to jinak než u rodičů. Když máte děti, tak bude vaše žena smutná, až půjdou z domu. Spisovatel je rád, když knihy vypadnou a rozkutálejí se co nejdál,“ dodal.
V případě zvláštní ceny pro Mládka porota ocenila humorné obrázky, které „často pracují s výtvarnou zkratkou a s tzv. antiperspektivou, umocňuje osobitými vtipnými glosami, tu krátkými, jinde delšími, jež obrazové stránce knihy dodávají další rozměr“.
Loni triumfoval bývalý politik Miroslav Macek, který do soutěže poslal svůj román Saturnin se vrací, navazující na populární dílo Zdeňka Jirotky. Cena Miloslava Švandrlíka byla poprvé udělena v roce 2013. Švandrlíkovu cenu v minulosti například získali Evžen Boček za knížku Poslední aristokratka, Zdeněk Svěrák za vzpomínkovou sbírku Po strništi bos, Ervín Hrych a Pavel Weigel za Krhútskou kroniku nebo Rudolf Křesťan za fejetony Proč nemám pistoli.
Obec spisovatelů ČR, profesní dobrovolná organizace českých, moravských a slezských literátů, tedy spisovatelů, scenáristů, dramatiků, textařů, literárních vědců, publicistů, kritiků a překladatelů, vznikla 3. prosince 1989. Více informací se nachází na www.obecspisovatelu.cz.
Spisovatel-humorista Miloslav Švandrlík patřil k nejčtenějším domácím autorům polistopadové éry. Nejvíce ho proslavily literární příběhy příslušníků někdejších Pomocných technických praporů (PTP) s názvem Černí baroni, kniha pro mládež Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka či dlouholetá spolupráce s karikaturistou Jiřím-Winterem Nepraktou. Podle Švandrlíkova románu Doktor od Jezera hrochů natočil stejnojmenný film režisér Zdeněk Troška. Premiéry se autor nedočkal. Zemřel 26. října 2009 ve věku 77 let.

 

 

 

 

 

 

Kostky jsou vrženy aneb Don Juan a hlavně pocta Jaroslavu Ježkovi

Ve čtvrtek 28. 11. 2019 v Naivním divadle v Liberci vystoupilo Studio Ypsilon s představením Kostky jsou vrženy aneb Don Juan a hlavně pocta Jaroslavu Ježkovi. Libereckou éru Ypsilonky jsem absolvoval téměř celou, pamatoval jsem si hlavně Michelangela, viděl jsem jejich televize, například Večery na přidanou, ale neznal jsem jejich poslední tvorbu. Absolvoval jsem rozstřel přes internet a v druhém kole jsem získal jediný lístek.

V klasickém plakátu, který nahrazuje program, jsem si přečetl, že představení je revue, kde scénický tvar je složený z dialogických, hudebních a tanečních částí, s jednoduchým dějem, jsou zde připomenuty různé známé i neznámé písně Jaroslava Ježka,  zpívané desetičleným sborem, občas jsou dvě uvedené dohromady.  V prvním plánu je citována kniha zabývající se Donem Juanem hezky po kapitolách, jde o hru Voskovce a Wericha  Don Juan and company.

V představení se sešla barvitá společnost. Režii má Jan Schmid, na první pohled jsou zřejmé jeho úpravy známých písní. Výpravu má Ondřej Zicha, za muzikanty a účinkujícími je vytvořen portrét, hlava, nahoře červené kulaté brýle a na místě úst je podpis Jaroslav  Ježek, za praktikáblem je vchod do scény, za ní pouze řídká vertikální prkna. Zezadu se promítají dobové fotografie, poslední je s Jaroslavem  Ježkem.

Pod hudebním nastudováním jsou tři autoři, Miroslav Kořínek, Dominik Renč a Jan Bradáč. Choreografem je Jan Onder, známý se Stardance,  krom krátkých okamžiků, kdy se scéna zklidní, má na starosti obvykle osm až deset zpěvaček a zpěváků, různě se vlnících, provádějících taneční figury a k tomu zpívajících,  sám hraje Dona Juana v kruhu dam nebo oblouzeného alkoholem. Dívčí sbory ovládají prvorepublikový výraz, zpívají co nejvýše, kníkavě, leč krásně, jak lze slyšet ze šelakových desek, vyniká v tom Jaroslava Kretschmerová, která hraje také Pamětnici, Vědmu a další role, Lenka Loubalová zpívá také Babičku Mary. Průvodce a  Leporela předvádí Petr Vršek.  Šedovlasý koncertní mistr Tomáš Víšek opravdu  na piano hraje, střídá ho mladík v kulatých brýlích, Jaroslava Ježka ztvárňuje Dominik Renč. Isabel, dceru Guvernéra, hraje Kamila Kikinčuková, Guvernéra Jan Večeřa. Salátová literatura o Donu Juanovi se střídá se Silvestrem 1933, jeden text složil Ježkovi Vítězslav Nezval. Kostky jsou vrženy napsali V+W,  prý to byla špatná hra, ze které se půlka ztratila. Ondřej Zicha hrál Fernandeze, Kryštof Mende Admirála, Martin Bohadlo a Jan Bradáč hrají Dobrodruhy, Jiřina Vacková hrála Holku, Lumíra Přichystalová Anděla a Nový rok, Petr Hasman a Jan Noha Žalářníka a Poustevníka.  Sledoval jsem písně, zabalené v nejrůznějších úpravách. Divil jsem se Komturovi od Mozarta. Nedivil se krátkým koncertním skladbám Jaroslava Ježka , jejichž jména jsem zapomněl. Piano, basa, trubka, tři smyčcové nástroje a bicí hudbu doprovázely.

Premiéra byla 15. prosince 2017.  Dramaturgem byl Jaroslav Etlík. Publikum v Liberci  bylo převážně dámské, místy nadšeně tleskalo. Chvíli po přestávce jeden  z herců se zeptal diváků, který  způsob prezentace opery se jim líbí, nechal setmělé jeviště hlasovat, a to tak, že se dotázaní pravou rukou podrbali nebo nepodrbali na zátylku. Podrbal jsem se v 15. řadě taky, byla nás většina.

Poprvé jsem slyšel profesionálné odvedený Bugatti Step. Nejvýraznější písničkou, kterou jsem neznal, byla Cleopatra. Zazněly skladby Ezop a mravenec, Stonožka, Když jsem kytici vázala  a jiné, večer zakončila skladba Život je jen náhoda.

Otto Hejnic

Pohádkový Divotvorný hrnec od Šaldů

Po 9. listopadu 1938 , kdy byla  Osvobozenému divadla odebrána divadelní koncese, odjíždějí Jiří Voskovec a Jan Werich do USA, kde se seznamují  s muzikálem Finian´s Rainbow, irským pohádkovým příběhem, k němuž hudbu stvořil Burton Lane, libreto Edgar Yip Harburg a texty Fred Saidy. Voskovec a Werich muzikál výrazně předělávají, v jejich příběhu do USA jede Josef Maršálek a potkává se s českým vodníkem Čochtanem, kterého si zahrál Jan Werich,  první premiéru  6. března 1948  v Divadle ABC režíroval  Jiří Voskovec.

Nastudování  v libereckém Šaldově divadle se ujal Oldřich Kříž, drží se základního nastavení, jde o  pohádku, proto se studna pohybuje po jevišti. Zaplnil údolí bílými i černými, účinkují sbor i balet DFXŠ. Zvýraznil dobro i zlo:  obyvatelům chudého údolí chce vzít jejich zásoby zlata parta, ve které je Senátor Randall – Martin Polách, drobný Buzz Collins – Pavel Hejl, Šerif – tvrdý a neústupný  Oldřich Kříž s pistolí a  Zástupce šerifa – Jakub Makarovič s napřaženou puškou. Senátor Randall potom, co působením kouzel zčerná, zaujme  mnohem  příznivější postoj k menšinám. Muzikál je zasazen do poloviny minulého století, kdy přežívala segregace.

Proti nim stojí náplava, příchozí dlouhatánský naivní, ale houževnatý Josef Maršálek – Vladimír Kratina se domnívá, že celé USA jsou bohaté. Jeho dceru Káču představuje  Marie Křížová, půvabná, vroucí, ale zpočátku nejistá, rozsvítila se až v závěru. Její milý Woody Rychtarik – Jan Kříž, vysoký, urostlý, kvalitně zpívající, s osobním šarmem, je ideálním představitelem pro muzikál tohoto typu. Pohádkovou postavou je zaskakující Marika Mikanová, která nemluví, ale tančí. Černý je Sluha Herold – Jiří Bartoloměj Sturz,  černá je Bellinda – Blanka Černá, Družstevníci –Radek Beran a Hynek Grania, Geologové – Jiří Sehoř a Jaroslav Rainer.  Do všeobecného pohybu přispívají tanečníci a tanečnice a členky sboru DFXŠ. Důležité jsou děti, čtyři holčičky s klukem, kteří mluví s Čochtanem.

Čochtan v zeleném kabátku – hraje ho Petr Jeništa, má nejtěžší úlohu, protože tuto roli báječně pro rozhlas namluvil Jan Werich, starší generace si ji pamatuje.

Myslím, že Petr Jeništa hrál jako o život a vytvořil mladého Čochtana, který Wericha nekopíruje, ale v mnohém se mu přibližuje.

Inscenace je nastudována v broadwayské instrumentaci, k živému orchestru přibyla kytara a klávesy, nastudoval ji Dalibor Tuž, dirigoval Josef Kurfiřt, písně z muzikálu  patří mezi evergreeny.

Jan Kříž navrhl scénu, k pohyblivé studni přibyla horní balustráda, Roman Šulc navrhl kostýmy inspirované  polovinou  minulého století, pouze zelený Čochtan  s výrazným  cylindrem je oblečen jinak. Sbormistryně  Anna Novotná Pešková a choreografka Petra Parvoničová roztančily balet, sbor i děti.

Pohádkový příběh dostal novou tvář, tradičně se povedlo spojit hosty,   mrštného Petra Jeništu, hlavního hrdinu Jana Kříže, jeho uměleckou a životní partnerku  Marii Křížovou a dlouhého Vladimíra Kratinu s místními, zvláště Martin Polách byl výtečný, sopranistka Blanka Černá,  Jiří Bartoloměj Sturz a další si vyzkoušeli i činoherní role, oproti původnímu nastudování přibyla jemná ironie, dokonalost vystřídalo mladistvé nadšení.

Inscenace se přes drobné nedostatky povedla. Sledoval jsem 26. listopadu představení na scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy po delší přestávce a měl jsem nutkání některé pozapomenuté písně z inscenace si pobrukovat.

Otto Hejnic

Pozvánka na valnou hromadu Obce spisovatelů

Vážení autoři, členové Obce spisovatelů České republiky,
     dovolte mi, abych Vás co nejsrdečněji pozval na valnou hromadu Obce spisovatelů České republiky, která se bude konat dne 6. prosince od 13:00 ve Slovenském domě, Soukenická 3, 110 00 Praha 1.  Letošní valná hromada bude spojená s předáním Švandrlíkovy ceny za rok 2019, které proběhne po skončení valné hromady v 15:00.
 
Program valné hromady:
 
13:00 – zahájení předseda OSČR: T. Magnusek
13:10 –  místopředsedkyně OSČR: L. Romanská
 
13:20 –  příspěvky zástupců regionů, členů rady, komisí
 
14:00 – 14:45 diskuse
 
15:00 – 16:00 slavnostní předání Ceny Miroslava Švandrlíka
 
moderuje: D. Spáčil
 
      Těším se na společné setkání s Vámi.
                          S úctou, Tomáš Magnusek

Horoucí srdce, ale nohy v bahně

„Jsi sice externista na kulturu, ale přijede Havel! To by sis jako novinář neměl nechat ujít,“ řekl mu Luboš Příhoda, šéfredaktor Regionu.

„Vezmete mě s sebou? To budu rád,“ vydechl Olin ulehčeně.

Do pohraničního Frýdlantu měl přijet prezident Havel na poklepání základního kamene Europlastu. Celá redakce nervózně pobíhala. Proslýchalo se, že hlava státu se ještě staví v Liberci, ale šéf zjistil, že výjezd má zpoždění, a tak na místě byl redakční forman první. Vedle zaparkoval fotograf  Bořek. Vystoupil z auta, zamířil na panorama Frýdlantu, zmáčkl spoušť. Zaklel: „Zasekla se mi uzávěrka, musím se vrátit pro druhej foťák.“

„Tohle není možný!“ zakvílel šéfredaktor.

„Oline, máš ve foťáku nejlepší film. Když budeš fotit, přimáčkni si kompakt k hlavě. Nekejchej a nedejchej! Hlavně se ale musíš dostat co nejblíž! Jestli to nestihnu, budeš cvakat hlavní fotku na první stránku!“ volal Bořek, skočil do auta a pálil to přes Jizerky zpátky.

„Kam jste se to narvali? Musíte támhle dozadu, tady bude stát prezident a televize!“ hnal je pryč hlavní pořadatel. Kolona s vlaječkou stále nepřijížděla.

Olin byl z terénu nastydlý, před akcí si dal pro uklidnění dvě piva, a jak nevěděl, jestli ho vůbec vezmou s sebou, nestačil si odskočit. Přišlo nepřekonatelné nutkání. Nad zatáčkou zastavovala další a další auta.

Všude kolem byla volná stráň, plná přicházejících potentátů a místních zvědavců. Zamířil proti proudu davu k vzdálenému křoví. Zaběhl za něj a začal močit, tu se ale blížila skupinka paní a dívek. Ještě stačil zalézt dovnitř mezi větve. Stihl to na poslední minutu. Bleskurychle si zapnul zip. Nechal ženské přejít, setřel si smrtelný pot z čela a pomalu lezl ven. Pak se ale podíval na nové světle šedivé kalhoty, na nevymluvitelném místě vlevo pod příklopcem měl  zřetelnou vlhkou skvrnu. Co teď?

Marně se  snažil nakroutit tělo, aby flek cíp saka překryl. Na klopě  pyšná cedulka s nápisem Press, na noze zahanbující diskvalifikující vlhká skvrna na kalhotech. Prezidentská kolona aut se blížila, s ní auta televize, rozhlasu a pražských deníků.

Havel vystupoval z auta za světelné kanonády fotoblesků. Čechofrancouz Hrubant s bílou šálou kolem krku teatrálně mával rukama, tváře listopadové revoluce se usmívaly. Na kraji Frýdlantu vznikne nová továrna s francouzskou účastí, po velkých slibech přichází čin, první vlaštovka zahraničního kapitálu, přitékajícího do země. Lid v pohraničí poprvé viděl na vlastní oči Václava Havla, prvního prezidenta vůbec, a tleskal. Havel stál na volné ploše, drobný, plaše usměvavý a ztělesňoval všechny možné naděje zítřka.

Skvrna pomalu zasychala. Amatéři už své filmy vycvakali a zůstávali v povzdálí. Na plac k základnímu kameni mohli jen profesionální fotografové a televizní štáby. Olin viděl, že i když má na klopě správnou placku, k dobrému záběru by se neprodral.

Jediná šance byla hromada odhrnuté, ještě měkké zeminy. Nějaký bodyguard  ho chtěl zadržet, ale ukázal mu cedulku Press. Nablýskané polobotky se zabořily do hlíny, ale měl z první ruky, jak prezident Václav Havel s čechofrancouzským podnikatelem Hrubantem klepou na základní kámen. Většina fotografů a TV kamer zůstala na vyštěrkované ploše.

Prezident se rozhlédl  kolem. Olin měl pocit, že si ho všiml, jak má kotníky v mazlavém jílu, a usmál se na něj.

Poklepávání základního kamene proběhlo celkem rychle, mačkal spoušť jako o závod. Když zvedl hlavu, uviděl, jak ze  svahu snímá akci teleobjektivem hlavní fotograf  Bořek, který se stihl s novým foťákem včas vrátit.

Jednou cítil, jak se mu země pod nohama třásla, odpoledne 21. srpna 1968 v Praze, když kousek od něj projížděl tank s bílým pruhem. Párkát se houpala, když prvně viděl, jak se neoznačené, dočasně umístěné sovětské tanky hnaly tankodromem za Stráží pod Ralskem, pár metrů od průzkumné vrtné soupravy. Když se dostal z hořejšku hromady, mazlavá jílovitá hlína s ním ujížděla. Zdálo se mu, jako by se pohnula celá země, ale poprvé měl pocit, že něco nového právě vzniká a on to nyní zachycuje.

Bavorák s prezidentskou standartou a za ním dlouhá kolona aut odjížděly na Nové Město pod Smrkem do textilky.

Ve formanu ho čekal jen nadávající šofér, ostatní se narvali do Bořkova auta. Dal mu pod nohy a pod zadek staré noviny, a zatímco Olin vyklepával bahno z bot a ponožek, jel k textilce. Bořek odhadl správně, kudy prezident půjde. Olin se postavil vedle něj, když Havel  opouštěl halu, cvaklo poslední políčko.

„Fotil jsem Frýdlant telákem, ale pro sichr mi dej i tvůj film. Ještě v noci udělám fotky,“ řekl mu Bořek.

 

xxx

 

Na noční směnu místo na šestou dorazil Olin před desátou, ale nikdo ho nepostrádal. Ve vrtu kolem ochranné kolony pažnic tuhla cementová kaše.

„Kde ses zdržel?“ zeptal se pomocník.

„Byli jsme s našimi novinami ve Frýdlantu.“

„Za kulturou?“

„Otevírala se stavba nové fabriky. Byl u toho prezident Havel. Fotil jsem ho,“ pochlubil se Olin.

„Vážně? Asi z padesáti metrů, ne?“

„Asi ze šesti. Vylezl jsem na vyhrnutou haldu zeminy, tam se nikomu jinýmu nechtělo,“ řekl Olin s hranou skromností.

„Jsi magor. Vážně si myslíš, že tahle slavná návštěva bude k něčemu?“ namítnul skeptik  Mirda.

„Ve frýdlantským výběžku, kde je akorát pár starejch textilek, bude stát nová fabrika pro pět set lidí, vybavená nejmodernějšíma mašinama z Francie.“

„Abys nejásal dopředu,“ zavrčel Mirda.

Olin stál do rána u pák. Průsekem mezi stromy viděl na kilometr vzdálenou bránu garnisonu ve Svébořicích. Kolem jedné začaly odjíždět kamazy, ne v koloně jako obvykle, ale v nepravidelných intervalech. Kolem třetí projel dlouhatánský zaplachtovaný náklaďák, jaký ještě nikdy neviděl.

„Jezdili Rusáci?“ zeptal se popáté mžourající Mirda.

„Jezdili, ale každý auto zvlášť,“ odpověděl Olin.

 

xxx

 

Doma se nasnídal a šel do redakce. Nevyspalý šéf přepisoval úvodník. Přiběhl Bořek a ušklíbnul se: „Ty dneska nehákuješ, Oline?“

„Mám turnusový volno. Vzal jsi i moje fotky?“

„Strčil jsem přece tvůj film do kapsy, do bundy. Počkej, podívám se, jestli mi nepropadla  kazeta dolů do podšívky.“

Olin jen naprázdno polykal. Mnoho povolaných, ale vyvolený je jen profesionální fotograf!

„Kazetu jsem nakonec našel a tvoje fotky taky udělal. Pár jich docela ujde,“ smál se Bořek.

 

Z dvaceti snímků, které nasnímal, jich povedených, ostrých a nápaditých bylo asi pět. Bořek měl pevnější ruku a v ní kvalitní zrcadlovku. První stránku zdobil jeho snímek, ale jedna Olinova momentka se na předek novin taky vešla.

Všichni šli číst obtahy do tiskárny. Olin zjistil, že má ruce jako prase. Šéfredaktor pravil: „Tohle není žádná špína, to je poctivá tiskařská čerň. Dvacet let mi chyběla. Jak se ti poklepávání líbilo?“

„Byl to dost nervák.“

„Ale nakonec jsme to dohromady zvládli,“ řekl šéfredaktor hrdě. „Kultura je taky potřebná, ale noviny drží aktuální zprávy. Ty jsi byl přímo při tom, co důležitýho se právě děje. Prezident z pěti metrů! Je to jako droga. Dneska mám stejný mravenčení v prstech, jako když jsme vydávali v srpnu 1968 zvláštní číslo Vpředu. Jenže tenkrát jsem byl strašně nasranej, kdežto teď cítím, že se to opravdu otočilo k lepšímu!“

Obrovská rotačka se rozeběhla. „Půjdem to někam zapít.“

Otřeli prsty zase černé od čerstvě vyjetých novin z rotačky a šli úspěch oslavit do Černýho koně.

 

xxx

 

Začátek devadesátých let byla omamná a romantická doba. Láska a pravda sice nezvítězila nad lží a nenávistí, ale bylo hezké a ušlechtilé nové myšlence alespoň  chvíli věřit. Mirda měl nakonec pravdu. První vlaštovka spolupráce byl jeden z prvních „tunelů“, do  supermoderní budovy Europlastu sice byly navezeny francouzské mašiny, ale ze šrotu.

Prezidenta Havla tenkrát ve Frýdlantu vítali jako slunéčko jasné, všemoudré a všemocné, ale i kdyby zajistil nové mašiny, stejně by fabrika, podobně jako  většina produktivnějších a výkonnějších českých textilek, nevydržela proti asijské konkurenci.

Zklamal jsem i já sám! Nestal jsem se investigativním novinářem, který odhalí všechny nepravosti, protože jsem nevěřil, že mám patent na pravdu. Obával jsem se nasadit psí hlavu někomu, ne stoprocentně vinnému, protože se občas ukázalo, že skutečnost je jiná, než se v určitém okamžiku zjišťování jednoznačně zdálo.

Nikdy jsem se nepřinutil, abych si sedl k vývojkám, a tak mými jedinými zdařilými, opravdu prokreslenými černobílými snímky jsou ty z Frýdlantu, které ve své černé komoře dotáhl profesionál Bořek.

Švihák Hrubant s bílou šálou byl tak francouzsky chic, že mě tenkrát ani nenapadlo mu nevěřit. Svět chce být klamán.

.

Otto Hejnic

Geniální finta

Byly to naprosto bezvýchodné dny. Z mlhy čouhala jen špička těžní věže Petra Bezruče. Ráno mě vzbudilo kopnutí do pelesti postele. Nazrzlý Milan se nepřítomně culil: „Čiloušovi se už po tobě stejská.“

„Láska nehněvaná není milovaná.“ Sáhl jsem po knížce spadlé na zem.

Milan dělával zkoušky za dvě, ale já byl intelektuál. „Je to docela tolerantní asák, ale taky by ti nemusel dát zápočet.“  Obtížného Milana jsem levačkou odehnal.  Ze stránek žhnula poušť, přitom otevřeným oknem zvenku vnikala zebavá čpící mlha. Camusův příběh mi připadal neskutečný, nemůže přece na světě existovat místo, kde ustavičně praží slunce.

Milan dole v bufetu dojížděl vlašský salát a kofolu. „Deset deka rybího, paní kantýnská.“  Ta se nakrucovala před Abdoulem.  Čokoládového Abdoula mlha nedeprimovala, měl před kolejí malou fiatku a škola mu problémy nedělala. Byl vysoký, svalnatý a kočkovitý a kantýnská, neřestná třicátnice s plným poprsím a smyslnými rty, jak by před ním za pultem tančila. Byl jsem pro ni vzduch.

Do kantýny naklusal  Čenda, objednal si utopence. „Kde je Radka?“ zeptal se.  Milan na nás čekal, abychom si cvíčko ještě nerozmysleli.

„Jsem rád, že vás zase jednou všechny vidím,“ pravil Čilouš. Skřípající křída se rozeběhla po tabuli. Radka seděla vedle Mrkvičky, tak aby na ni Čenda nemohl. Vypadal, jako kdyby jel navštívit příbuzenstvo, dokonce sedřel kartáčkem nahnědlý nikotinový plak z králičích zubů. „Všichni jste rozuměli?“

Dvoumetrový Čilouš, absolvent matfyz, hrál za Ostravu basket. Jako by nevěřil tomu, že doopravdy dostal na Fifejdách garsonku. Nechal si udělat dvaapůlmetrovou dvouválendu, kdyby ještě vyrostl. Vysokou matiku měl upřímně rád a v kruhu, kde byla většina matematice neholdující, shlížel na své ovečky s pobaveným trpělivým úsměvem staršího bratra, který už ví, co je to život.

Zadal příklad a zaklonil hlavu: „Integrální počet, až na pár začátečnických triviálností, nemá s kupeckými počty nic společného. Existuje zadání a výsledek, ale cesty, jakými se k výsledku dostanete, mohou býti rozličné.“

Chápaly ho jen Čendovy nažloutlé vyceněné zuby. Co Čenda dělal, to dělal urputně, zarputile. Jak vášnivě počítal, tak i kouřil, ve dvaceti čtyřicet až  šedesát partyzánek, jeho pokoj připomínal velký popelník.

Seděl jsem za ním. Na půlce stránky nebylo řešení jedno, ale dvě!  Najednou se mi v hlavě rozzářilo bílé světlo, druhá verze byla logická, jasná, naprosto báječná, a svým způsobem dokonce i krásná.  Lepší by bylo, kdybych na ni přišel sám, ale stejně se mi líbila.

Čilouš sebral papíry, letmo je prohlédl a řekl: „Většinou jste se spolehli na nejpracnější řešení. Existují ale mnohem elegantnější varianty. Prosím!“ Ukázal na mne. Já se začervenal, protože jsem se spolehl na Čendu.

Radka přišla na školu z pozapomenutého městečka, kde před starou radnicí zobou ze země holubi a většina lidí dojížděla za prací do Ostravy.

S přicházejícím podzimem se blížily zkoušky a nikdo nic neuměl. Nejhůř to snášely holky. Někam zmizely usměvavé načančané slečinky, drtil je přízračný šrotovník.

Radka měla červené nohy a nepřítomný výraz. Její kamarádka to po měsíci vzdala, a tak zůstala trčet na pokoji v dívčím křídle na Hladnově sama. Držela se zpátky, moc toho nenamluvila. Přišla mi jako zatoulaná kachnička, které peroutky zašpinila nafta. Snažil jsem se prohodit s ní pár slov, setřít děsivé město z naivního obličejíku.

Při cvíčku zapisovala, co si zapsat měla. Sama sobě nevěřila. Své tělo si neuvědomovala vůbec.

Přišel jsem z geologické průmyslovky, šutry a jejich zákonitosti, to bylo jediné, v čem jsem měl proti gymplákům tučné plus, tenké jehličky antimonitu a černé krystaly turmalínu mi připomínaly minulé bezstarostné chvíle.

Spolubydlící odjel domů,  snažil jsem se znovu rozluštit houštinu křivek v deskriptivě. Ozvalo se klepání. Ve dveřích stála Radka.  „Ahoj, tys nejela domů?“

„Byla jsem ve sbírkách. Už se mi o těch šutrácích i zdá. Já se to nenaučím do smrti,“ konstatovala bezradně.

“Ale no tak, nebude to zas tak hrozný,“ řekl jsem a ukázal do vitríny.

„Jenže ty máš šutrů třicet a tam jich bude minimálně tisíc.“

Vzal jsem její prsty do dlaní. Zábly. „Nakonec se to poddá. Já třeba vůbec nehovím deskriptivě.“

„To já taky ne.“

Smutná slečna, navlhlý pramínek vlasů jí padal na tvář. „ Zdržuji tě. Promiň.“

„Ani ne.“

Vzpomněl  jsem si, že mám ve skříni schovanou litrovou láhev oranu, mejdan se nekonal.  Druháci jsou mimo, ty neděsí ani deskriptiva, ani mineralogie, největší jejich problém je, kde sehnat gramodesku a tu přetočit na magneťák.

„Napijeme se, červený víno ti vrátí jistotu.“

„Jenže já nepiju. Nemůžu.“

„Jak to?“

„Mám to zakázaný od maminky.“

„Ještě jsme nezačali a už chceš jet domů?“

Zarazila se.  „Pojedu  nejspíš ráno, abych stihla oběd.“

„Skleničku snad zvládeš?“

„Pro jednou…“  Nalil  jsem jí i sobě. „Máš přece doma nějakýho kluka?“

Zavrtěla hlavou.  „A co ty?“

Tři měsíce s oříškovýma očima začaly něžně a sladce a skončily ve vzájemném obviňování, hořce, beznadějně, aniž by se něco doopravdy stalo. Zavrtěl jsem hlavou.

„Zase bude fajn,“ připustil jsem optimistický konec, ale Radka se nechtěla nechat rozesmát.  Zblízka vypadala beznadějně.

„Nevěnujeme se raději kamenům?“ špitla.

Tohle zabíralo. Rychle jsem se pustil do mineralogie. Ze stropu se na ni valily opály a turmalíny, velké záhnědy, hnědé sametky a růženíny, dolů na smutný malý nos se valily břidlice, žula, rula, olivín a svor, granodiorit, jak by někdo vysypal  důlní vozík z Příbrami. Přestal jsem  ji vnímat jako ženskou, stál jsem na stupínku před posluchárnou a jasným hlasem přednášel zařazení nerostů.

„Tak co, už je ti to jasný, Radko?“

„Trochu. Víš, co říkala po přijímačkách každýmu na potkání mamka? Budeme mít doma paní inženýrku! Ta by se zbláznila, kdybych školu nedodělala.“

„Vezmu to všechno od začátku. Znovu.“

Radka byla moje kamarádka. Měla by se zvednout, měla by projevit alespoň trochu zájem. Vzal jsem ji za ruku, nechala ji bezvládně spadnout na stůl. Jako by se bála odejít na svoje křídlo, jako by se bála zůstat, zakřiknutá, nejistá holka, která neví.

Na konci chodby se něco slavilo, zahlédl jsem dole, jak dva kluci táhnou plnou stropní kouli piva, jak rozpaření vykládají  bublinkaté bezstarostné historky.  Mohl jsem jim říci vtip o Čurilu Plenkovičovi, loknout si piva a zbavit se Radčiny úzkosti.

„Nesmíš se tomu poddávat, jsi fajn holka.“

Nic. Zůstala zasklená.

Naklonil jsem se nad ni a dal jí takovou povzbudivou kamarádskou pusu. Měla se uhnout, říct ještě ne. Nebo nechceš si to ještě rozmyslet? Udělat cokoli.  Je to vlastně slušnost, naznačit přehlížené holce z ročníku, že je přitažlivá, že je o ni zájem.

Radka ale neucukla, ani neudělala sebemenší vstřícnější pohyb a její oči mířily na velký růženín. Jako by ten kámen v místnosti byla jediná příjemná věc.

Zrak mi sklouzl z tváře do výstřihu. Byla to ženská a krásně voněla. V rohu místnosti se mihly oříškové oči, tak takovej jsi ty… Jak jsem se snažil zachytit Radčin pohled, položil jsem jí ruce na kolena.

Ještě mohla uhnout, vstát, ušklíbnout se, asi bych  se omluvil, ale najednou jsem měl pocit, jako by se tohle někdy stalo, jako by to bylo dopředu naprogramované. Ruce mi jely do stehnech nahoru, patentky podvazků bylo území, které oříškové oči zarputile bránily. Teď jako bych projížděl kolem pevnůstky  s rozstřílenou posádkou. Zvedl jsem ji ze židle a donesl na válendu. Dál v ní zůstávalo něco zaseknutého, jako by plnila bobříka odvahy. Zamkl jsem a zhasnul velké světlo. Vypnula malou lampičku.

Když už bylo jasné, že neuteče, snažil jsem se být co nejpomalejší, nejněžnější, nejohleduplnější. Ta druhá se na to dívala z koutu pokoje. Sleduj mě, není pravda, že jsem surovec a hulvát. Už tě nebudu z dálky pozorovat, jak běžíš do školy. Nepotřebuju tě. S touhle holkou budem spolu chodit na oběd do menzy, týhle řeknu všechno, co jsem přečetl. Slabounce vykřikla. Kousek po kousku se  objevovalo dívčí tělo, které na pohyby neodpovídalo. Drobná kulatá ňadra se dmula. Cítil jsem ji pod sebou, ale spíš jí ubližoval. Nakonec se rozplakala.

„Co je ti?“

„Já jsem ještě panna.“

Olíznul jsem jí slzu. „Už nejsi. Neboj, příště to bude hezčí.“

Tohle vysvětlovalo všechno. Mohl jsem na to taky přijít, ale předtím jsem s žádnou pannou nic neměl. Některá po tom ani nekrvácí. Zaplavovala mě výčitka, nikdy jsem  se na ni pořádně nepodíval. Nikdy by mě nenapadlo, co všechno je pod venkovským svetříkem. To vysvětluje její obavy,  její nemotornost, její strach. Zatím co plakala, hladil jsem její nahou prdelku a umiňoval si, že si ji nechám.

Vzbudil jsem se v devět. Stůl byl utřený, sklenky nablýskané, ale Radka nikde. Šel jsem za ní na pokoj, bylo zamčeno. Její sousedka tvrdila, že Radka jela ráno domů.

V pondělí přiběhla na přednášku. „Ahoj, všude tě sháním.“

„Maminka je nemocná, jezdím domů. Musím nakoupit, uvařit a tak.“

„Ty umíš vařit?“

„Zkouším to.“

Přednáška skončila. „Musím honem na vlak. Ahoj.“

„Kdy tě uvidím?“

„Uvidíš!“  S batohem v ruce pádila přednáškovou halou k východu.

Radka jezdila domů, ale byla tu šance chytit ji před průbou v mineralogických sbírkách. Před lidmi z kruhu jsme oba dělali, že mezi námi nic není.

Teď by přece měla přijít velká láska. Přemýšlel jsem, co bych měl udělat, aby děvče roztálo. V sbírkách nikdo nebyl, hrnul jsem se k ní, dostanu na přivítanou nejsladší pusu.

Tvářila se, jako by se nic nestalo. Nesahat! Cítil jsem se odkopnutý, tak jsem na ni vrčel.

Řekla: „Když jsi kameny do mě tak ládoval, tak mě vyzkoušej!“

Zadržovala slzy. Ve sbírkách byly minerály popsané i s místem nálezu. Vypadalo to, že naučit ji šutry je moje svatá povinnost. Nadával jsem jí, dokonce jsem se jí i smál, pokud neodpověděla přesně. Mluvila ona, nejdřív opakovala otázku, je to opravdu sfalerit? Dvě hodiny jsem se vztekal, Radka to snášela s trpkou výčitkou, jako by mi říkala, jestli mě vyhodí, tak za to všechno můžeš ty!!!  Ale nedala se, usilovně bojovala dál. Už to nemělo se směšnými pohyby vůbec nic společného. Když nás oplešatělý asák vyhodil  a sbírky zamkl, odcházeli jsme jako vzdálení  lidé, které spojuje mineralogie.

xxx

Z mineralogie dostala dvojku, já taky. Ještě byla šance, že po vítězném večeru v baru Metropol, kdy se bude na zkoušku úspěšně zapomínat, skončíme u ní terv posteli, ale odjela odpoledním vlakem za nemocnou matkou.

Nesl jsem to těžce, ale zase ne úplně tragicky. Heslo tehdejších let bylo zachovávat nebo alespoň předstírat nadhled, a tak i ti, kterým rudly uši, proklamovali citovou vyprahlost a až nadutou přezíravost k druhému pohlaví. Kdokoliv by se kvůli ženské hádal, nebo nedej bože dokonce pral, byl by až prvohorně směšný.

xxx

„Čendo, vy jste s Radkou chodili na stejnej gympl?“

„To ne, jsem z Opavy, ale  máme toho dost společnýho,“ odpověděl a věnoval se nezvyklému praní krepsilonových ponožek.  Všiml jsem si, že se holí,  když nikam nemusí, a vůbec se chová značně praštěně. Taky občas sedává s Mrkvičkou a Radkou.

Snažili jsme se s Radkou jeden druhému vyhnout. Prvně jsem přečetl Freuda a vytvořil jsem velice složitou, leč elegantní konstrukci Radčina ega a připadal jsem si už jen malinko hloupě.

„Pojď na Špici na pivo,“naléhal Čenda.

„Nejdu, nemůžu.“
„Musím ti něco říct.“

Ranní směna z Bezruče si na Špici dávala druhé pivo, vmáčkli jsme se do kouta. „Nikdy jsem si neuvědomil, jaká je Radka báječná  holka.“

Pokrčil jsem ramena.Tohle se přece neříká, ale když o Radce mluvil, svítil jako lampion.

„Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde.“

„Co říkáš?“

„ Nic, to je jen pořekadlo.“

Nechtěl jsem to slyšet, ale Čenda nebyl k udržení: „Připravil jsem ji o poctivost. Ve dvaceti! Tomu bys nevěřil, co?“

„Kterou?“

„Radku přece.“

„Zírám.“

„Jsem z toho úplně vedle. Podezíral jsem třeťáka od nich, taky trochu tebe, ale všechno je jinak!“

Čenda zářil, povídal a rozprávěl. Protáhl jsem se na pisoár. Proti mně, ven, šel ten třeťák, měl oči podmalované černým prachem, starší kluci chodili na Bezruč na brigádu. Pozdravil jsem ho. Ano, byl to on.

„Tvůj  kámoš úplně září,“ řekl.

„Aby ne. Sehnat v tomhle zkaženým  světě pannu…“

„Pannu?“

Přikývl jsem vesele. Chvíli koukal, pak se taky rozesmál.

„Myslel jsem, že jsem ji panenství zbavil já osobně, myslel jsem, že jsem první, i když žádná krev netekla. Ostravu jsem jí ukázal, slečna ale dál ležela jako prkno, tak jsem ji nechal,“ řekl třeťák a podíval se na mne.

„Já jí vysvětloval šutráky,“  řekl jsem.

„V čem je její kluk dobrej?“  zeptal se třeťák.

„Je to expert na matiku.“

„Hlavně mu nic neříkej, pohádali byste se a stejně by ti nevěřil!“

„Geniální finta,“ řekl jsem uznale.

Přeplněná hospoda hulákala, někdo mi pivo vylepšil rumem, vymotali  jsme se až k večeru.

Nechtěl jsem bláznivého Čendu za konzultanta matiky, odehnal jsem Milana, odmítl jsem Radku, která nakonec udělala zkoušku  za lidovku. Matiku přece zvládnu sám! Slyšel jsem Čilouše, jak mi povídá: „Tehdy to byla náhoda? Myslel jsem, že pro vás zkouška nebude problém.“ Byla.

 

Otto Hejnic

Tajemný hrad v Karpatech v Naivním

Loutkovou hru na motivy Julese Verna napsal liberecký Vít Peřina, hraje ji Divadlo  ALFA v Plzni, režii má Tomáš Dvořák. Navštívil jsem 14. listopadu 2019  představení v libereckém Naivním divadle.

Hra se od filmu, kde hraje Michal Dočolomanský a Miloš Kopecký, liší. Divadlo je založeno na okamžitém vtipu, Hrabě Telek – Petr Vydarený, a jeho sluha Rocko – Bohuslav Holý, jsou spojeni nakrátko, cokoliv se pán rozhodne, to sluha okamžitě vykoná, a má jakousi obslužnou bednu ozdobenou deštníkem, kterou s sebou ustavičně tahá. V pohodových karpatských horách je domov Lesníka Ruprta Slavíčka – – Josef Jelínek, i starého otce Starosty Kolce – Robert Koupar, s vyčesanými vlasy ze slámy a brýlemi, který říká, že jeho pohodu nic neruší a na hradní zříceninu chtějí zapomenout. Jeho dcera je němá Miriota, nastávající lesníka – mladá Andrea Ballayová, němá je i  Starostová Hanelore – Martina J. Hartmannová a i Její sestra Nadja – Marie Mrázková. Polovina vtipů vychází z faktu, že němým vůbec nerozumí Telek a trochu rozumí starosta a lesník.

Na hradě je Baron Gorc – Petr Borovský, a Vynálezce Orfanik – Martin Sádlo Bartůšek, který vyrobí výbušninu, jež svítí a pak bouchne.

Uzdravená Miriota se svěří, že je těhotná, otec je zděšen, kdežto ženské, rovněž uzdravené, začnou plánovat svatbu s lesníkem a těšit se na dítě. Hrabě Telek miluje Stillu, operní zpěvačku, která je evidentně umělá, ale krásně pěje árie, zpívá ji Milena Jelínková jako host.

Kde jsou loutky? Na úvodu dvě malé jsou na  stanu, ve kterém spí Hrabě Telek, je to látka hozená přes provaz, představují jeho sny a pak jsou čtyři veliké jako člověk, vedou je po dvou Vesničané – Tomáš Jereš a Matěj Siegl.

V závěru se objevují nové dvojice, Hrabě Tolok a jedoucí Stella, starosta a jeho žena, a Hrabě Telek spojil svého sluhu a Boženu, hradní průvodkyni  – Lenka Válková Lupínková. Výpravu obstaral Karel Czech jako host. Ve hře se zpívá, hudbu složil Vratislav Šrámek jako host.

Byly přítomny dvě skupiny dětí, několikrát se smály, když dospělí byli zticha.  Dospělí i děti se smějí situaci, ne jednotlivým hercům, chybí roztlemený úsměv kolem celé hlavy, jaký můžeme vídat při estrádních pořadech. Humor Tajemného hradu v Karpatech se líbil mně i divákům.

Otto Hejnic

 

Hidden In Me 3

Další benefiční akce na podporu rekonstrukce kina Varšava se konala ve středu 13. 11. v  Liberci, v sále bývalého kina Varšava. Šlo o 3. ročník pořadu o textařích a básnících pod  českým názvem  Ukryto ve mně, který připravují nadšenci v čele se Zdeňkem Úlehlou. Jádrem večera byla vzpomínka na zemřelého Pavla Luise Havlíka.

Ve Varšavě je volněji, také kvůli cenám, espresso 45 Kč až 65 Kč, čaj 50 Kč, domácí limonáda 55 Kč, pivo Cvikov 35 Kč, víno 1,5 dcl 55 až 65 Kč, no nekupte to. Vlastní sál kina má novou podlahu a židle, topení zatím není, v sále je čím dál větší zima.

Na podium nastupuje skupina Blues Trilogy a hosté, celkem 11 muzikantů většinou spjatých s  Šaldovým divadlem. Poznávám Jarmilu Levko, ředitelku DFXŠ, na trumpetu hraje Adam Haufert, žák Petra Dastycha, na piano a altsaxofon Karel Korous, na baskytaru  Barbora Fuxová a na foukací harmoniku Viktor Beneš, Lucie Havlíčková hraje na fagot, dokonce sóla. Blues Trilogy vedou, kytarista Dušan Kmetyo zpívá za doprovodu baskytaristy Zbyška Sadílka své autorské věci, skladba Když jsi jako dýmka má text Pavla Havlíka, další  je legendární píseň Blues o zipu – „to, co mne na tobě zajímá, skrejváš pod mosazným zipem,“ si ještě matně pamatuji.

Všichni mizí z pódia, přichází Jakub Marvan, uvede večer, ale nevyjmenuje kapely. Jarmila Levko zpívá českou píseň, že je ženská, což jí všichni věříme, a pak známý evergreen, jen s klávesistou Karlem Korousem. Zpívá dobře.

Drobná štíhlá Ewa Pan zpívá polsky, má v Polsku studovanou architekturu, v Česku studuje něco zábavnějšího. Zjišťuji v kavárně, že Ewa se celým jménem jmenuje Pankowska, kdybyste jí chtěli napsat. Vokály zpívají  také Jana Pavlíčková a Jan Lajksner. Během celé produkce jsou na plátno promítány krásné zajímavé fotky, které v minulých dvou letech nafotil Karel Kašák, jenž fotí i tento večer.

Leoš Kopecký recituje další texty od Havlíka, Když tady nejsi a Slavnosti ticha, a na konci zazní Sweet Home Chicago, dvanáctka ze třicátých let. Některé písně Blues Trilogy složil Zdeněk Úlehla, celou hudební linku vytvořil hornista DFXŠ Štěpán Jasanovec.

Přichází dvoumetrový architekt Ondřej Pleštil, stavebník Havlíkova domu v Osečné, a líčí, že stavba byla zhruba dokončena dříve, ale Pavel chtěl mít všechno hotové do detailu. Dům odkoupila Osečná. Pleštil přináší metr padesát dlouhou rouru  o průměru asi 40 cm,  na konci vyvedenou jako popelník,  s větou A je to, kterou Havlík končil debaty, a jeho jménem s daty narození a úmrtí. Má to být Havlíkův pomník, zatím je to jen papírový model, do něhož dárci mohou vhodit příspěvek na realizaci pomníku.

Nastupuje folková kapela Větrno, vítěz interpretační Porty 2019, vystupovali v kvalifikačním kole v Jablonci, kde dostal jednu z cen můj bratr Jiří, jak jsem dříve psal. Vede je nápadný zpěvák a kytarista Petr Peuker, který mezi písničkami vypráví příhody s Havlíkem, se kterým hrával a pak ho vídal, má čerokézský účes a věčně ladí kytaru, která se v chladu rozlaďuje. Druhá je zpěvačka Mirka Savčuková, která taky hraje na tamburinu, David Vaniš hraje na kytaru a zpívá, Zuzana Rašínová hraje na housle a zpívá vokály a Jitka Blehová na baskytaru tvrdí muziku.

Na závěr večera vystoupilo duo, recitátor Jakub Marvan a kytarista a zpěvák Jan Odvárka, kteří předvedli unikátní performanci, spojení slova, hudby a obrazu. Na plátně běželo  černobílé  souvislé pásmo, které připravil Pavel Stianko, sedící pod pódiem u počítače.

Na Varšavu se vybralo něco přes 4 000 Kč. Byl to zajímavý nápaditý večer. Parta třicátníků bojuje s městem a krajem zatím marně, dohromady ale  vytvářejí něco nového, co tu ještě nebylo.

Otto Hejnic 

Děkuji Zdeňku Úlehlovi za upřesnění informací a foto.

Severočeská sbírka v Turnově

Muzeum Českého ráje v Turnově uvádí od 18. září do 24. listopadu 2019 Severočeskou sbírku Romana Karpaše. Soustředil v ní obrazy a objekty výtvarníků majících blízko k tomuto regionu, vytvořené po roce 1945. Výtvarník, sběratel, kurátor a nakladatel Karpaš graficky doprovázel Kalmanachy kruhu autorů Liberecka  a aktuálně má za sebou česko-německou  čítanku Krajina našich slov  s ukázkami  tvorby českých a německých literátů z Euroregionu Nisa. Jel jsem se v pátek 25. října  na vystavené obrazy  podívat.

Výstavu zahajují  Milenci od Václava Pokorného, následuje  Josef Kábrt , maluje nějakou slečnu, a Jaroslava Solovjevová, ale pak nastupuje Alex Beran, malba vypadá jako krajina shora, kde ale viděl na mapě tmavomodrou?  Po něm přichází  Ladislav Karoušek s obrazem Březen. Bělostně bílá a hnědá, jako půda, která roztála. Namalováno v roce 1945, že by to byl abstraktní obraz? František Jiroudek maluje herce, těžko rozezat, kdo je chlap a kdo madam.  Abstrakci Blanky Nepasické příliš nerozumím. Je mi to líto. Jaroslav Švihla  je vždy věrný krajině, maluje Podzim v Novinách, jsou tam hory, stodoly a malé domky jako ve skutečnosti.

Vtipný malíř s uhranutými  obrazy, v šedé svítí růžová květina, je Vladimír Komárek, měl na ateliéru napsáno: Jen krátká návštěva potěší. Další muž s osobitým viděním je Vratislav Karel Novák, předvedl  nerezový cyklot, vůz s ojnicemi.  Druhý objekt  je dílem Jiřího Nováka, tři nerezové stylizované květy jsou Křídla pro Jarov. Třetí objekt je dílem Jiřího Dostála, na  částečně vybroušený tmavý hadec jsou máznuty barevné čáry, kdybych byl malířem, tohle bych nevymyslel. Dostál učil na  místní sklářské škole, má obraz  Krkonoše, obrysy hor, dole je pověšené prádlo a mezi tím prakticky nic.

Můj oblíbený Milan Janáček je malíř a byl také herec v Divadle F. X. Šaldy, chodil jsem  na něj, když hrával  stárnoucí hrdiny. Má zde dva obrazy, Žlutý dům, ještě je vidět nahoře nebe, ale z domu moc nezbylo, a pak něco do osmičky, ryze  abstraktního. Pěkné věci.

Dva obrazy zde má  Rostislav Zárybnický, Občané, pět hlav se dere do okna, a pak Útržky času, několik postav v rudohnědé barvě, opravdu hezké.

Další  autor je již mrtvý, Jiří Nepasický, drobný člověk, který měl rád letadla, namaloval samotné Křídlo, je to přísná technická kresba, avšak v roku 1989 namaloval Komtura, ze tmy vylézá strašlivá tvář. Pamatuji se na jednu jeho výstavu, kde  měl podobné přízraky s nalepeným peřím.

Jiří Vančura byl  scénograf, ke konci maloval prázdná divadelní jeviště, ale vedle toho má zajímavou abstrakci. Vladimíra Komňackého si pamatuji z roku 1990 z jeho kapely Kokonínská deprese, jeho žena hrála na saxofon. Obraz je vtipný,  jmenuje se  V ústavu, jdou dva a jeden má místo ucha velikou troubu.

Miroslav Čermák má Přistávací plochu, část je skleněná. Horst Bernhard  se do Liberce přistěhoval z Německa, přesněji řečeno z Papuy. Také již umřel.  Má Zaříkadlo, z chaosu čar se něco tyčí, to druhé jsou Strašidla Jizerských hor.

Grafika Jana Měřičku zastupuje objekt z roku 2001, na ručně dělaném papíře je cosi obtisknuto, jen černá a bílá, a je to, dle mého pohledu, opravdu krásné.

Ladislav Oliva vystavuje  Okno, Hana Hančová zobrazuje Pány, Dalibor Smutný Květiny, Marie Blabolilová vidí Jizerky, Pavel Šulc je mladý krajinář, maluje Na hřebeni, obraz z roku 2018. Zdena Šafka kreslí  intuitivně, na bílou plochu  se snášejí světlé tvary, Eva Vlasáková, Libuše Pražáková namalovala malé dítě, s láskou, jako východisko z problémů. Opravdu dobrá je Michaela Maupicová, která zvolila abstraktní grafiku, kterou Karpaš  použil jako obálku pro česko- německou čítanku.

Vladimír  Véla zde má nejdelší obraz s názvem  Schránka X, tvorbu Hany Fouskové, malířky a celostátně oceňované básnířky charakterizuje ostře barevný Ještěd, Tomáš Plesl v zářivé barevnosti maluje Yperit, důstojnická čapka, Turek s kávou, z roku 1914. Milan Machat má Poutníka, legračního pajduláka z nerezu. Jiří Pikous vytváří Myslivce na posedu, Josef Jíra zase  Pstruhy, Jiří Rada zobrazuje Okno.

Roman Karpaš, ročník 1951, z nabízených chlapských pláten vybral takové, které zachovávají skutečnou postavu, krom Komňackého všichni „chodí“normálně. Je vidět, že autoři ke své malbě nějak došli. Obrazy oscilují mezi krajinou a abstrakcí. Pokud jde o novou figuraci, většina obrazů je hozena do jiné barevnosti, ale proporce jsou zachovány.

Řadu výtvarníků jsem osobně znal nebo znám, v 90. letech jsem o jednolivých výstavách do Regionu a do tehdejšího Libereckého dne něco napsal, bohužel, bez jakéhokoliv teoretického zázemí, aniž bych problematice hlouběji rozuměl.  Myslím, že to byl kdysi Roman Karpaš, který prohlásil, než takhle, ať raději nepíšu nic. Tak jsem ho více méně poslechl. Ušetřil jsem si spoustu nevděčné práce.

O výstavách nyní píší jejich kurátoři, kteří věci samotné rozumějí lépe, ale vždycky jsou pro, nebo četli jste v novinách, že by něco odsuzovali?

Výstava je docela kompaktní.  Vzpomenul jsem na řadu známých, jejichž obrazy jsem viděl. Severočeská sbírka ukazuje, že v našem regionu žili a stále žijí význační tvůrci, některým rozumím, u jiných si nejsem jistý, kam že to směřují,  někteří hovoří jinou řečí.

Čemu nerozumím vůbec, o tom mlčím. Výstava Severočeská sbírka v Turnově se mi velmi líbila, poprvé obrazy například Komňackého a Zárybnického visely spolu, dohromady. Je zajímavá, pokud vám je přibližně stejně let jako Romanu Karpašovi, nebo máte podobný vkus, určitě ji navštivte.

Otto Hejnic

 

O hovnech a jiných běsech

Knihu O hovnech a jiných běsech vyslechl, sestavil a napsal Jan Šebelka, obálku navrhl a 12 barevnými kresbami ilustroval Petr Urban. Kniha má 168 stránek a 44 krátkých textů. Příhody vyprávěli Jiří Miškovský, Jan Šebelka, Luděk Vele, Jan Vojtek a další, kteří chtěli zůstat v anonymitě.  Některé příhody jsou zvláště povedené, doporučuji však číst je o samotě, bez životní družky. Připojuji vyjádření autora.

 

 Kniha O Hovnech a jiných běsech je sbírkou veselých až tragikomických historek, do nichž nás občas přivedou naše vnitřnosti. Přináší kratochvilné čtení o situacích, které bychom podruhé zažít nechtěli.

V knize najde čtenář soubor povídek, vyprávění, krátkých příběhů, anekdot, internetových diskuzí, které mají, jak název předjímá, jedno nepříliš vonné téma. Mnoho podobných historek koluje mezi lidem hospodským bezpočet, ne všechny se však dají z ústního podání převést do psané podoby. To uměli jen geniální spisovatelé, jakými byli Bohumil Hrabal nebo Jaroslav Hašek, z jehož díla se některé texty  v knize také objevují. Almanach O hovnech a jiných běsech, který ilustroval Petr Urban, nechce těmto velikánům konkurovat ani se netváří jako vysoká literatura. Snaží se jen poctivě odvyprávět veselé historky tak, aby neurážely jemnocit „paní lékárníkové“ a snad čtenáře i trochu pobavily. Zároveň se jeho autoři omlouvají Gabrielu Garcíovi Márquezovi, že si drze vypůjčili a parafrázovali název jeho knihy O lásce a jiných běsech.

 

Autor o knize: „K jejímu vydání mě svým způsobem přiměla nenávistná, nevtipná a rozdělující atmosféra v celé naší společnosti. Politika dělí rodiny, kamarády, štamgasty v hospodách. Proto jsem se pokusil historkami o tom, jak se kdo kdy posral (podělal, pokakal, znečistil), toto pnutí poněkud zmírnit. Někomu se může sice zdát, že bavit se o exkrementech a politice je vlastně totéž, ale u toho prvního je alespoň sranda.“

 

V Liberci 11. 10. 2019                                    Jan Šebelka