Severočeská sbírka v Turnově

Muzeum Českého ráje v Turnově uvádí od 18. září do 24. listopadu 2019 Severočeskou sbírku Romana Karpaše. Soustředil v ní obrazy a objekty výtvarníků majících blízko k tomuto regionu, vytvořené po roce 1945. Výtvarník, sběratel, kurátor a nakladatel Karpaš graficky doprovázel Kalmanachy kruhu autorů Liberecka  a aktuálně má za sebou česko-německou  čítanku Krajina našich slov  s ukázkami  tvorby českých a německých literátů z Euroregionu Nisa. Jel jsem se v pátek 25. října  na vystavené obrazy  podívat.

Výstavu zahajují  Milenci od Václava Pokorného, následuje  Josef Kábrt , maluje nějakou slečnu, a Jaroslava Solovjevová, ale pak nastupuje Alex Beran, malba vypadá jako krajina shora, kde ale viděl na mapě tmavomodrou?  Po něm přichází  Ladislav Karoušek s obrazem Březen. Bělostně bílá a hnědá, jako půda, která roztála. Namalováno v roce 1945, že by to byl abstraktní obraz? František Jiroudek maluje herce, těžko rozezat, kdo je chlap a kdo madam.  Abstrakci Blanky Nepasické příliš nerozumím. Je mi to líto. Jaroslav Švihla  je vždy věrný krajině, maluje Podzim v Novinách, jsou tam hory, stodoly a malé domky jako ve skutečnosti.

Vtipný malíř s uhranutými  obrazy, v šedé svítí růžová květina, je Vladimír Komárek, měl na ateliéru napsáno: Jen krátká návštěva potěší. Další muž s osobitým viděním je Vratislav Karel Novák, předvedl  nerezový cyklot, vůz s ojnicemi.  Druhý objekt  je dílem Jiřího Nováka, tři nerezové stylizované květy jsou Křídla pro Jarov. Třetí objekt je dílem Jiřího Dostála, na  částečně vybroušený tmavý hadec jsou máznuty barevné čáry, kdybych byl malířem, tohle bych nevymyslel. Dostál učil na  místní sklářské škole, má obraz  Krkonoše, obrysy hor, dole je pověšené prádlo a mezi tím prakticky nic.

Můj oblíbený Milan Janáček je malíř a byl také herec v Divadle F. X. Šaldy, chodil jsem  na něj, když hrával  stárnoucí hrdiny. Má zde dva obrazy, Žlutý dům, ještě je vidět nahoře nebe, ale z domu moc nezbylo, a pak něco do osmičky, ryze  abstraktního. Pěkné věci.

Dva obrazy zde má  Rostislav Zárybnický, Občané, pět hlav se dere do okna, a pak Útržky času, několik postav v rudohnědé barvě, opravdu hezké.

Další  autor je již mrtvý, Jiří Nepasický, drobný člověk, který měl rád letadla, namaloval samotné Křídlo, je to přísná technická kresba, avšak v roku 1989 namaloval Komtura, ze tmy vylézá strašlivá tvář. Pamatuji se na jednu jeho výstavu, kde  měl podobné přízraky s nalepeným peřím.

Jiří Vančura byl  scénograf, ke konci maloval prázdná divadelní jeviště, ale vedle toho má zajímavou abstrakci. Vladimíra Komňackého si pamatuji z roku 1990 z jeho kapely Kokonínská deprese, jeho žena hrála na saxofon. Obraz je vtipný,  jmenuje se  V ústavu, jdou dva a jeden má místo ucha velikou troubu.

Miroslav Čermák má Přistávací plochu, část je skleněná. Horst Bernhard  se do Liberce přistěhoval z Německa, přesněji řečeno z Papuy. Také již umřel.  Má Zaříkadlo, z chaosu čar se něco tyčí, to druhé jsou Strašidla Jizerských hor.

Grafika Jana Měřičku zastupuje objekt z roku 2001, na ručně dělaném papíře je cosi obtisknuto, jen černá a bílá, a je to, dle mého pohledu, opravdu krásné.

Ladislav Oliva vystavuje  Okno, Hana Hančová zobrazuje Pány, Dalibor Smutný Květiny, Marie Blabolilová vidí Jizerky, Pavel Šulc je mladý krajinář, maluje Na hřebeni, obraz z roku 2018. Zdena Šafka kreslí  intuitivně, na bílou plochu  se snášejí světlé tvary, Eva Vlasáková, Libuše Pražáková namalovala malé dítě, s láskou, jako východisko z problémů. Opravdu dobrá je Michaela Maupicová, která zvolila abstraktní grafiku, kterou Karpaš  použil jako obálku pro česko- německou čítanku.

Vladimír  Véla zde má nejdelší obraz s názvem  Schránka X, tvorbu Hany Fouskové, malířky a celostátně oceňované básnířky charakterizuje ostře barevný Ještěd, Tomáš Plesl v zářivé barevnosti maluje Yperit, důstojnická čapka, Turek s kávou, z roku 1914. Milan Machat má Poutníka, legračního pajduláka z nerezu. Jiří Pikous vytváří Myslivce na posedu, Josef Jíra zase  Pstruhy, Jiří Rada zobrazuje Okno.

Roman Karpaš, ročník 1951, z nabízených chlapských pláten vybral takové, které zachovávají skutečnou postavu, krom Komňackého všichni „chodí“normálně. Je vidět, že autoři ke své malbě nějak došli. Obrazy oscilují mezi krajinou a abstrakcí. Pokud jde o novou figuraci, většina obrazů je hozena do jiné barevnosti, ale proporce jsou zachovány.

Řadu výtvarníků jsem osobně znal nebo znám, v 90. letech jsem o jednolivých výstavách do Regionu a do tehdejšího Libereckého dne něco napsal, bohužel, bez jakéhokoliv teoretického zázemí, aniž bych problematice hlouběji rozuměl.  Myslím, že to byl kdysi Roman Karpaš, který prohlásil, než takhle, ať raději nepíšu nic. Tak jsem ho více méně poslechl. Ušetřil jsem si spoustu nevděčné práce.

O výstavách nyní píší jejich kurátoři, kteří věci samotné rozumějí lépe, ale vždycky jsou pro, nebo četli jste v novinách, že by něco odsuzovali?

Výstava je docela kompaktní.  Vzpomenul jsem na řadu známých, jejichž obrazy jsem viděl. Severočeská sbírka ukazuje, že v našem regionu žili a stále žijí význační tvůrci, některým rozumím, u jiných si nejsem jistý, kam že to směřují,  někteří hovoří jinou řečí.

Čemu nerozumím vůbec, o tom mlčím. Výstava Severočeská sbírka v Turnově se mi velmi líbila, poprvé obrazy například Komňackého a Zárybnického visely spolu, dohromady. Je zajímavá, pokud vám je přibližně stejně let jako Romanu Karpašovi, nebo máte podobný vkus, určitě ji navštivte.

Otto Hejnic

 

O hovnech a jiných běsech

Knihu O hovnech a jiných běsech vyslechl, sestavil a napsal Jan Šebelka, obálku navrhl a 12 barevnými kresbami ilustroval Petr Urban. Kniha má 168 stránek a 44 krátkých textů. Příhody vyprávěli Jiří Miškovský, Jan Šebelka, Luděk Vele, Jan Vojtek a další, kteří chtěli zůstat v anonymitě.  Některé příhody jsou zvláště povedené, doporučuji však číst je o samotě, bez životní družky. Připojuji vyjádření autora.

 

 Kniha O Hovnech a jiných běsech je sbírkou veselých až tragikomických historek, do nichž nás občas přivedou naše vnitřnosti. Přináší kratochvilné čtení o situacích, které bychom podruhé zažít nechtěli.

V knize najde čtenář soubor povídek, vyprávění, krátkých příběhů, anekdot, internetových diskuzí, které mají, jak název předjímá, jedno nepříliš vonné téma. Mnoho podobných historek koluje mezi lidem hospodským bezpočet, ne všechny se však dají z ústního podání převést do psané podoby. To uměli jen geniální spisovatelé, jakými byli Bohumil Hrabal nebo Jaroslav Hašek, z jehož díla se některé texty  v knize také objevují. Almanach O hovnech a jiných běsech, který ilustroval Petr Urban, nechce těmto velikánům konkurovat ani se netváří jako vysoká literatura. Snaží se jen poctivě odvyprávět veselé historky tak, aby neurážely jemnocit „paní lékárníkové“ a snad čtenáře i trochu pobavily. Zároveň se jeho autoři omlouvají Gabrielu Garcíovi Márquezovi, že si drze vypůjčili a parafrázovali název jeho knihy O lásce a jiných běsech.

 

Autor o knize: „K jejímu vydání mě svým způsobem přiměla nenávistná, nevtipná a rozdělující atmosféra v celé naší společnosti. Politika dělí rodiny, kamarády, štamgasty v hospodách. Proto jsem se pokusil historkami o tom, jak se kdo kdy posral (podělal, pokakal, znečistil), toto pnutí poněkud zmírnit. Někomu se může sice zdát, že bavit se o exkrementech a politice je vlastně totéž, ale u toho prvního je alespoň sranda.“

 

V Liberci 11. 10. 2019                                    Jan Šebelka

 

Jakub a jeho pán 2019

Divadelní text Milana Kundery podle osvícence Denise Diderota byl od začátku na české scéně uváděn jako text někoho jiného, nezakázaného, konkrétně  Evalda Schorma. V Činoherním studiu v Ústí nad Labem ho v režii  Ivana Rajmonta nastudovali  Jiří Bartoška a Karel Heřmánek. Vzniklo jedinečné, nezapomenutelné představení.

V Liberci, kde se opravuje velké Šaldovo divadlo, jsem viděl Jakuba a jeho pána  14. října v Malém divadle. Mladá generace chce znovu zopakovat střet staletí, střet Diderota a Kundery. To vystihuje scénograf Milan Popelka plným nákupním košíkem, který veze sluha Jakub, nad šikmou plochou, na níž se hraje, je zborcené pouliční osvětlení a na něm se věší obraz nahé dívky, pod ním je halda odpadků. Kostýmy  Zuzany Mazáčové – kožená Jakubova bunda a triko s vyobrazením Kundery nebo pánova nadčasová vesta, dlouhý kabát a okruží, připomínající osvícenství, ukazují titulní dvojici, zarostlého Jakuba, Tomáš Impseil, a jeho dlouhého pána, Zdeněk Kupka, uprostřed historek. Stále se opakují první zážitky, např. otec nachmeleného Jakuba zbil a ten se okamžitě nechal naverbovat do armády ap.

Natvrdlý pán, fascinovaný dlouhýma nohama a velkým dívčím zadkem, poslouchá řeči svého sluhy a během své cesty, po střetnutí s vnějším světem, začíná chápat jeho zákruty. Hostinská, Michaela Foitová, nese víno, vypráví jim starý příběh a nechce se nechat přerušit. Teprve hotový příběh má správnou patinu, aby mohl být vyprávěn ostatním, a teprve po jistém čase situace dostávají správné grády.  

Starý otrapa, Jaromír Tlalka, s bílým chomáčem paruky, znamením  šlechtictví, posílá svého syna Mladého otrapu, Petr Hanák, s čírem na hlavě, za pofidérním štěstím. Matka Agáty, Štěpánka Prýmková, má na kraji města veřejný dům, Agáta, Eliška Jansová, na vnější popud předstírá, že je církevní osoba, pány odmítá a tváří se cudně. Justina, Barbora Bezáková, vzdoruje. Rytíř  Saint- Ouen, Jan Jedlinský, s bílou parukou, má bandáž jako hokejový brankář, je největším přítelem pána, přiznává svou vinu, ale rád ji napraví.

Dámy mají vylepšené účesy a barvité kostýmy, jsou  schopné povídat cokoli, co se jim bude hodit.  Fascinující je jazyk, „diplomatická“  řeč postav, říkajících  opak míněného.

Svět se za  200 let nezměnil, důkazem je tato nadčasová férie.  Jakub a jeho pán budou pokračovat ve své pouti, i když  komunismus padl a doba je jiná.  Režisér Petr Veselý vykresluje  příběh po svém, hořce rozumný Jakub a věčně nadšený pán půjdou spolu a po nich další, tak jako se po čase střídají Hamletové u Shakespeara. Česko – francouzský světový autor Milan Kundera hru napsal jako svůj předčasný epitaf. Představení je  výborné, skvěle zahrané, i když se od Rajmontovy inscenace liší. Nenechte si ho ujít.

V Šaldově divadle možná bude zlacení trochu překážet.

Otto Hejnic

 

Radůza 2019

9. října 2019 jedu do libereckých Lidových sadů na koncert Radůzy. Dostal jsem šestou řadu, lístek někdo vrátil, měl jsem pódium jako na dlani.

První přišla celá v černém a s harmonikou Radůza, řekla, že nesmíme nic nahrávat, a spustila na harmoniku písničku Větře, duj. Pak hrála písničku o dědkovi a cibuli a třetí byla Víra, naděje a láska. Dostala nás do zvláštního stavu, přenesla nás jinam, na zablácenou cestu, kde se odehrává to podstatné. Venku pršelo, to duchu koncertu vyhovovalo. Radůza má energický alt, je to ženská, která má v sobě vnitřní  sílu, nedá se. Podíval jsem se kolem sebe, bylo narváno, ale převažovaly dámy všeho věku, pár jich šlo s doprovodem, většina buď sama nebo s kamarádkou. Radůza je první folková zpěvačka, kterou si ženské publikum hýčká. Připomíná mi bájnou cestovatelku, hledající dobrodružství, s párem těžkejch bot, zatímco ostatní volily na pláže vhodné plavky a opalovací krémy.

Doprovází ji dvojice multiinstrumentalistů, Josef Štěpánek hraje na baskytaru, elektrickou kytaru, zpívá vokály, Miloš Dvořáček je bubeník, hraje na klavír, foukací klávesovou harmoniku  a  zpívá. Poslední peckou, kterou Radůza vydala, je trampsky zaměřené CD Muž s bílým psem, z něho je skladba John Wood a stará zlidovělá Tam za mořem piva, tam zakázali práci, které Radůza předělala text, zpívá se Tam za cukrovou horou.

Radůza je schopná skladatelka, přesto se nestydí přiznat i své nezdary – např.složila pro film píseň Skalák, je to o lezení, je  v ní zmínka o sedmičce, stupni obtížnosti, ale písničku jí nevzali. Škoda. Také dobrá se zdá být úplně nová skladba, čerstvě složená, kde se zpívá o nebi. Radůza mluví anglicky, fracouzsky, italsky, polsky a rusky, její specialitou jsou texty dvoujazyčné, zpívala De Nimes, kde je refrén francouzsky, jsou  z ní cítit cizí země, které navštěvuje.  Vzpomíná na  dědu, konkrétně  třeba …na čápy, který jsou nesmrtelný.

Radůza zpívá Jsou věci, kterým se nemůžeš vyhnout, za pár let na trampské desce konstatuje Někdy nastane čas se vším se smířit a žít. Předtím ale jsou autentické zážitky z cest, kdy je …každej druhej tuhej. Z koled, vydaných v minulém roce, zpívá  krásnou baladu Madona a Botticelli.

Při přídavku Jednou to pomine Radůza dává hlas spokojenému publiku. Pak ukáže, jak se hraje na ukulele, a nakonec skladbou Dívka z hor, která se nečeše, se Radůza se Štěpánkem a Dvořáčkem rozloučila. Většinou hrála na harmoniku, na piano, na akustickou kytaru, jedinou písničku zpívala bez nástroje, vlnila se v rytmu.

Bohužel, naše velká rádia ji hrají málo, nebo nehrají vůbec. Zdá se, že se Radůza uklidnila, minule zpívala Na Ještědu, kdy do kopce se vrhne, navzdory špatnému počasí, teď už zpěv nepřechází do křiku. Má za sebou dlouholetou zkušenost s médii, ale není jí to moc platné. Napadá mě úspěšnější Jarek Nohavica, který ovšem má vedle Komety a dalších oduševnělých písní za sebou proklamovanou lásku k Ostravě, k Baníku a k Těšínu, není mu cizí humor, ten si  své ctitele už dávno našel. Radůza zatím zůstává menšinovou zpěvačkou, ale pevně věřím, že její čas přijde.

Otto Hejnic

 

Krajina našich slov 2019, Landschaft unserer worte 2019

V pátek 13. září se v Liberci v krajské vědecké knihovně konal křest doujazyčné čítanky, Krajina našich slov 2019, Landschaft underer worte 2019. Kniha má  tvrdou vazbu, 110 stránek černobílého textu s kresbami a 12 stran barevných reprodukcí. Na stránkách publikace se sešli literáti z německé a české části Euregionu Neisse, Nisa, Nysa, doprovázejí je čeští výtvarníci. Navazuje na knihu Naše krajina slov z roku 2007, kde se ozvali čeští spisovatelé v originále a v německých překladech.  Předseda KAL, Luboš Příhoda,  a Jan Šebelka, editoři první knížky, chtěli oslovit také německé autory. Vydání knihy, kterého se ujal Euregion Nisa, se bohužel Luboš Příhoda nedožil.

Večer zahájil smíšený sbor Aurea Rosa z liberecké univerzity 3. věku.

Ředitelka knihovny Blanka Konvalinková, přivítala německé spoluautory, primátora Jaroslava Zámečníka, který byl činitelem Euroregionu Nisa, překladatele  Mgr. Kateřinu Krause a Ing. Franka Martina Krause, Jana Kühmeiera,  Hanu Dvořákovou, dceru zemřelého Luboše Příhody, výtvarníka Romana Karpaše,  autora grafické úpravy a obálky knihy, Karolu Becker, ředitelku knihovny v Žitavě, a Radku Ženíškovou, která měla v Euregionu Nisa všechny práce na starosti. Překládal  Jan Hanzl, za nepřítomného Jana Šebelku mluvil Marek Sekyra.

Jako první četla německy svoji povídku Ulrike Quast, překlad si najdete v knížce, ujistil Marek.Následovala minuta ticha za Luboše Příhodu.

Slavnostní česko – německý křest nové knihy zahájil Jaroslav Zámečník,  vyzvaní „kmotři“ moudře pohovořili a zapili knihu šampaňským.

Poté  četli ze svých příspěvků dva básníci, Martin Trdla  a Julius Benko, spolu s Karolou Becker, která básničky přečetla v němčině,  a odpovídali na otázky Marka Sekyry.

Oficiální část večera ukončil opět sbor a následovala volná debata přítomných.

Byl pátek 13. září, léto pomalu odcházelo. Róža Domašcyna nedorazila, Irena Eliášová  a Pavel Novotný ano, Milan Exner musel jet do Borovice, Otto Hejnic přijel na otočku,  Milan Hrabal je v Chorvatsku, Štěpán Kučera nedorazil, přítomni nebyli ani další autoři, Miroslav Nevrlý,Vlastimil Vondruška, překladatelka Petra Laurin, Peter Gerisch, Lisa Maria Kurzmann, Christine Raby, Udo Tiffert, přijely  Siglinde Trumpf a  Monika Hahnspach. Hlavní editor Jan Šebelka je ve Švýcarsku.

A co  výtvarníci?  18. září  začíná v Muzeu Českého ráje v Turnově výstava Severočeská grafika, kterou dal dohromady  Karpaš.  Z autorů  uvedených v Krajině našich slov se představí Milan Janáček, Josef Kábrt, Ladislav Karoušek, Roman Karpaš, Jaroslav Klápště, Vladimír Komárek, Eva Kubínová, Michal Machat, Michaela Maupicová, Jan Měřička, Jiří Pikous, Tomáš Plesl, Jaroslava Solovjevová, Pavel Šulc, Jaroslav Švihla, Vladimír Véla, Eva Vlasáková a Rostislav Zárybnický.

Knížku, stejně tak jako doprovodné malíře, spojuje region, kde působí, a rozděluje je metoda, kterou tvořili, či ještě tvoří, to samé platí pro básníky a spisovatele. Zaplněná knihovna se v pátek stala místem, kde se po prázdninách všichni sešli, radost ze setkání přehlušila smutek po těch, kteří nás opustili. Rád jsem hovořil například s básníkem Janem Kühmeierem, který se narodil u Jablonce, po odsunu žije  ve Vídni a za totality i v časech svobody hovoří plynně německy, stejně jako jeho přítel Příhoda. Samozřejmá dvojjazyčnost střední  generaci chybí, až zdejší mladí autoři  tento nedostatek eliminují.  Byl to večer, který se nebude opakovat.

Otto Hejnic

 

Křest knihy v liberecké knihovně

Vladimír Mišík a ETC v červenci 2019

Zůstal jsem v Liberci, proto jsem mohl jít 19. července od 19 hodin na Mišíka. Bílé židle na zahradě  v Lidových sadech byly číslované, spousta diváků byla na dovolené, tak jsem si koncert letně užíval. Předkapelou byli mlaďoši, říkali si Peanus, hráli s odpichem, na baskytaru Tomáš Valenta, za bicími seděl Vasil Matěcha a sólovou kytaru držel a zpíval asi šestnáctiletý Vladimír Myslivec, řezal do toho pěkně, hrál jako o život, zpěv šel trochu stranou. Občas po vydařeném sóle někdo zatleskal, zběsilá sóla se hodila, zvlášť když měli přidat ještě jednu, ale dlouhou skladbu.

Vladimír Mišík zpíval v brýlích, okamžitě si sednul, rozhodil bílé vlasy a spustil známou „Šmajdáky, repráky“,  aby jako druhou dal „ Ztracený podzim“ z poslední desky. Mišík hraje svoje koncerty, aby předvedl něco nového, proto zpíval Ztracený podzim, žertuje o důchodcích. Dívám se kolem sebe, šedivé barvy prosvítají na vlasech a vousech, paní a pánové se nohama trefují do taktu. Jediní opravdu mladí přišli, aby potěšili rodiče. Nebo sebe?   Continue reading

Moonlight Benjamin překvapila v Jablonci

Ve čtvrtek 18.července v 17 hodin v rámci  Jabloneckého kulturního léta na letní scéně Eurocentra vystoupila neznámá černošská zpěvačka Moonlight Benjamin s mladou bílou thrash – rockovou kapelou Square One. Francouzská  kapela vedená Matthisem Pascaudem se dvěma sólovými kytarami,  jednoduchou baskytarou a bicími hrála hlasitě a tvrdě, ale melodicky byla jinde, nezněla pentatonika, známá z černošského USA, ani klasické  evropské melodie.  Moonlight Benjamin velmi pěkně zpívala, musím říci, a současně tančila bosá, nezastavila se, většinou se točila na místě, obezřetně přistupovala  k jednotlivým hudebníkům, nadšeně k náhodným posluchačům, dokázala postavit a přinutit k potlesku celé auditorium. Ke konci zpívala francouzsky, to když jela pomalou lyrickou skladbu jen s kytarou. Moonlight Benjamin upostřed představení klesla na kolena, nezvyklá byla též gestikulace, ale marně jsem určoval jazyk, kterým zpívá. Nebyla to angličtina, tou mluvila při představování skladeb dost kostrbatě, ani španělština, francouzsky zpívala tři skladby. Continue reading

Josef Jíra 2019

Josef Jíra má  od 27. 6. do 29. 9. 2019 výstavu v liberecké galerii Lázně. Vystavoval již dříve v Oblastní galerii i jinde. Na Malé Skále s kolegou Vladimírem Komárkem vyzdobili kapli sv. Vavřince, kde se počínaje vernisáží konaly jarní i vánoční koncerty libereckého ženského sboru Cantemus. Obdivoval jsem jeho biblickou křížovou cestu a Komárkův  hlavní oltářní obraz. Z údolí Jizery vede cesta rovnou nahoru, do oblak, až tam je kaple. Na koncerty přicházelo celé procesí, lidi se tísnili uvnitř, nemohl jsem se k mistru Jírovi dostat. Mistr přijel, ale s nikým moc nemluvil, říkali, že je nemocný. Znal jsem jeho grafiky, které zpěvačky dostaly. Venku se nesl andělský zpěv nad namrzlým listím a prvním sněhem…V Malé Skále se změnilo obsazení radnice, do kaple sv. Vavřince už ženský komorní sbor Cantemus nezvou.

Dvě tváře Liberce představuje český světlý pískovec z Českého ráje proti německým tmavým břidlicím z Jizerek. Jozef Jíra představuje s Vladimírem Komárkem světlou duši Liberecka. Stýkal se v Praze v Panské ulici s řadou literátů, herců a malířů, putoval po světě, byl v Itálii, v Arménii, v Německu, ve Francii a zároveň organizoval poloilegální Maloskalské kulturní léto. Jeho pražský ateliér byl místem, kde se za totality scházeli zakázaní s povolenými. V době již necenzurní vytvořil větší betlém v Kryštofově údolí  a menší v Malé Skále. Continue reading

Bohemia Jazz Fest

V Liberci na náměstí Dr. Edvarda Beneše se konal 11. července 2019 od 17.30 Bohemia Jazz Fest, jediný festival, který je pro diváky zadarmo. Placen je řadou sponzorů, které vyjmenoval na začátku česko-americký kytarista Rudy Linka,  zakladatel a šéf festivalu. Sedl jsem si na konstrukci napravo od pódia,  nazvučení bylo dokonalé.

První přišel na pódium Ondřej Konrád, známý kritik z beatových časopisů, zpěvák a hráč na foukací harmoniku, se svou kapelou Gumbo. Zahájil skladbou My Mojo Working, po cestách po USA zachytával  hořké stopy bluesmanů, znám ho jako sidemana z řady desek, hlavně jako precizního hráče na foukačku, kterou nenechával dlouho zahálet. Střídal zavedené pecky a méně známé věci, některé byly jeho vlastní z nového alba. Jeho naléhavý hlas se nesl náměstím, které se pomalu zaplňovalo. Jiří Šimek ho doprovázel na elektrickou kytaru, používal zaručené grify, kapela se valila dolů jako řeka, Jan Jakubec na basovku ho doprovázel,  Dan Šoltis na bicí držel muziku pohromadě. V druhé polovině setu se kytarista odvázal, hrál jinak než Konrád, jedním sólem se přidal basista, byla to stará bluesová muzika, od Ohia až k Jizeře a Nise. Otřískaný starý Ondřej Konrád vedl své mladé orlíky na zaprášenou cestu plnou sladkého zapomnění. Continue reading