Josef Král: Střemhlavý let v kleci (hovory s Bohumilem Hrabalem a jiné texty) 

Vázaná kniha, 352 stran s barevnou  obálkou a ilustracemi autora.
Doporučená  prodejní cena 285 Kč.
 
Vychází s předmluvou  literárního  teoretika,
překladatele a filosofa  PhDr.  Jiřího Pechara.

Osobité svědectví o setkáních s významným  českým spisovatelem Bohumilem Hrabalem v letech 1984 – 1986,  kdy   psal   trilogii Svatby v domě, Vita Nuova a Proluky.   „Naléhavost  vnitřního  proudu  mě přivedla k psaní až v  šestačtyřiceti  letech…“ píše Josef  Král, „muselo  uběhnout  ještě  hodně   času,  než   jsem  texty  sestříhal do knihy,  jak  se   to  dělá s příliš  rozbujelým  živým  plotem a věnoval ji panu Hrabalovi, protože  jiný v úvahu  nepřicházel, i když jsem prolistoval  dva slovníky  českých spisovatelů.“ 

Hranaté míčky s hřebíčky I. – II.  pokračují v hledání vlastní  identity „v domečku pod Dubovou strání“, sny a touhy souzní  s těsnou blízkostí přírody a kontrastují  s vnějším světem   tota­lity. Výsledkem  tvůr­čího hledání je „nekonečná  věta“ znepokojivá   spíše kladením  naléhavých  otázek,  než  nabí­zením  odpovědí,  jak   žít. Cyklické opakování  motivů,  prolí­nání snových  pasáží do  všednodennosti  vytvářejí pro citlivého čtenáře magické pole k evokaci vlastních, dávno již za­sutých  vzpomínek.

 Sametové  míčky s  hřebíčky –  poslední  část  trilogie  zobrazuje nadšení  nad  nabytou svobodou po roce 1989,  ale i obavy, „bychom se  nedožili  zpotvořené  demokracie… proč  nejsem  klidný, vždyť nad  městem  už  nezáří rudé  hvězdy? jak mohu  být,když  se  mezi  nás derou včerejší policejní  psi?“

Snažení, marné jak sněžení
           
   světlo zářivky se chvěje na zasněže­ných kontak­tech, jak se mám radovat z bílé nadílky, když  je sil­nice  tak vra­žedná? narov­nal jsem Mi­lence ka­puci a dal pona­učení o chůzi po okraji sil­nice, i když jsem věděl, že  to je zby­tečné, sněhový pluh tam nahrnul metro­vou závěj,
nadávám a  odhazuju sníh: dokud jsme bydleli ve městě, bylo ráno před čin­žákem uklizeno zasmušilým domovní­kem, jednou jsme se vraceli  z kina za třesku­tého mrazu a u nich v přízemí větrali všemi okny, aby mohl ule­tět, když  před chvílí   umřel, myslím na jedenáctiletou  dceru s úzkostí, jestli  už minula nebezpečné  místo, kde špatně kloněná silnice  vynáší rychle jedoucí do smyku, proházená cestička končí  u silnice, běží tam kráva legračním těžkopádným klu­sem, auta přibrzďují a já, opřen o lopatu, zpocen ná­mahou, zapomínám na  úz­kost, odkud utekla, aby  mě rozptý­lila? míjí  první domky vesnice, záclony se poodhr­nují  žádosti­vostí a jestli  odbočí k lesu, tak špatně skončí i ve mně se zvedá lovecký pud, vběhnu do chodby, vrazím pohrabáč do kotle  jako do chřtánu  do­bytčete a rumpluju až lítá žhavé, doutnající bačkory ha­sím ve vaně sprchou, lekám se bledé tváře s rozcuchanými vlasy, páchnu jako  deset let ne­vybraná žumpa, kam se poděl humanista milující Mar­tina Bubera,  člověka se zla­tým srdcem?

… [ více ] …

Ukázky ilustrací:

[nggallery id=6]