Josef Král – Střemhlavý let v kleci

Josef Král: Střemhlavý let v kleci (hovory s Bohumilem Hrabalem a jiné texty) 

Vázaná kniha, 352 stran s barevnou  obálkou a ilustracemi autora.
Doporučená  prodejní cena 285 Kč.
 
Vychází s předmluvou  literárního  teoretika,
překladatele a filosofa  PhDr.  Jiřího Pechara.

Osobité svědectví o setkáních s významným  českým spisovatelem Bohumilem Hrabalem v letech 1984 – 1986,  kdy   psal   trilogii Svatby v domě, Vita Nuova a Proluky.   „Naléhavost  vnitřního  proudu  mě přivedla k psaní až v  šestačtyřiceti  letech…“ píše Josef  Král, „muselo  uběhnout  ještě  hodně   času,  než   jsem  texty  sestříhal do knihy,  jak  se   to  dělá s příliš  rozbujelým  živým  plotem a věnoval ji panu Hrabalovi, protože  jiný v úvahu  nepřicházel, i když jsem prolistoval  dva slovníky  českých spisovatelů.“ 

Hranaté míčky s hřebíčky I. – II.  pokračují v hledání vlastní  identity „v domečku pod Dubovou strání“, sny a touhy souzní  s těsnou blízkostí přírody a kontrastují  s vnějším světem   tota­lity. Výsledkem  tvůr­čího hledání je „nekonečná  věta“ znepokojivá   spíše kladením  naléhavých  otázek,  než  nabí­zením  odpovědí,  jak   žít. Cyklické opakování  motivů,  prolí­nání snových  pasáží do  všednodennosti  vytvářejí pro citlivého čtenáře magické pole k evokaci vlastních, dávno již za­sutých  vzpomínek.

 
Sametové  míčky s  hřebíčky –  poslední  část  trilogie  zobrazuje nadšení  nad  nabytou svobodou po roce 1989,  ale i obavy, „bychom se  nedožili  zpotvořené  demokracie… proč  nejsem  klidný, vždyť nad  městem  už  nezáří rudé  hvězdy? jak mohu  být,když  se  mezi  nás derou včerejší policejní  psi?“

Snažení, marné jak sněžení
           
   světlo zářivky se chvěje na zasněže­ných kontak­tech, jak se mám radovat z bílé nadílky, když  je sil­nice  tak vra­žedná? narov­nal jsem Mi­lence ka­puci a dal pona­učení o chůzi po okraji sil­nice, i když jsem věděl, že  to je zby­tečné, sněhový pluh tam nahrnul metro­vou závěj,
nadávám a  odhazuju sníh: dokud jsme bydleli ve městě, bylo ráno před čin­žákem uklizeno zasmušilým domovní­kem, jednou jsme se vraceli  z kina za třesku­tého mrazu a u nich v přízemí větrali všemi okny, aby mohl ule­tět, když  před chvílí   umřel, myslím na jedenáctiletou  dceru s úzkostí, jestli  už minula nebezpečné  místo, kde špatně kloněná silnice  vynáší rychle jedoucí do smyku, proházená cestička končí  u silnice, běží tam kráva legračním těžkopádným klu­sem, auta přibrzďují a já, opřen o lopatu, zpocen ná­mahou, zapomínám na  úz­kost, odkud utekla, aby  mě rozptý­lila? míjí  první domky vesnice, záclony se poodhr­nují  žádosti­vostí a jestli  odbočí k lesu, tak špatně skončí i ve mně se zvedá lovecký pud, vběhnu do chodby, vrazím pohrabáč do kotle  jako do chřtánu  do­bytčete a rumpluju až lítá žhavé, doutnající bačkory ha­sím ve vaně sprchou, lekám se bledé tváře s rozcuchanými vlasy, páchnu jako  deset let ne­vybraná žumpa, kam se poděl humanista milující Mar­tina Bubera,  člověka se zla­tým srdcem?

Nálady se střídají jako by někdo neviditelný listo­val knihou, míhají se písmena, kousky obrazů, zla­cený hřbet, vystouplé obratle, vzpříčené plotýnky… při setkání se neote­vírám jako lotosový květ: prolejvám se pivem, abych  na pár hodin nebyl tak sám, mlu­víme všichni do­hromady pod  cigaretovým mrakem, otevřu do zimy a pustím kočky k mléku, sly­šíte kmi­tání ja­zýčků na bílé hladině? pak si lehnou  na kanape a  bu­dou příst chválu  a taky vzpomínku na čer­ného ko­courka, kterého  včera  přejelo auto na první vycházce sněhem, našel jsem ho ještě vláčného  s trochou krve, dnes ještě nepukla nebeská klenba tryská­čem, ještě nezadu­něl při překonávání zvukové bariéry, po ko­lika hro­mových   ranách  popraská  kostra uložená  na pružných kloubech? nad Mexic­kým zálivem explodo­val raketo­plán a svět  trne nad sedmi zabitými,  ale za chvíli  jsou mnohonásobně překryti mrtvými v Libanonu a jinde žena utloukla kladivem ochrnutého, aby mu  nemusela  posluhovat,  jak můžu ovlivnit budoucí  události, když ne­vím o existenci školníka? nemůžu ho srazit pěstí, aby nejel přiopilý v půl páté odpoledne, už  skoro  za tmy, neza­bráním  Milence,  aby  nešla  s  kamarádkou  ze  školy po okraji silnice, protože k  nám jiná cesta ne­vede: ne­mohl jsem  než čekat na návrat dcery a strach z neštěstí  potlačovat vzpomínkou na předchozí šťastné návraty, najednou se rozštěkal pes a u branky stála  upla­kaná kama­rádka, řekla obyčejnou oznamovací větu: Mi­lenku přejelo auto, už ji  odvezli  do ne­mocnice, utíkal jsem k telefonu s děsivou jistotou,  že už nic neovlivním, ciferník jindy roztáčený k nicotným rozhovorům  se točil  neuvěřitelně pomalu a potom nesmírné ulehčení, že má jen otřes mozku a už přišla k vědomí, jak vzdálená je  tragická událost! dvacetiletá dcera v podkrovním bytě, který společnými silami adap­tujeme, vypráví řemeslníkům romantické nesmysly: zed­ník přestává nahazovat maltu, vousatý elektrikář nata­hovat kabely a smějou se  historkám ze skal  zašněrova­ných do lan a nadšení, ně­kdy povolí skoba a pak všichni popadají  a když mají velké štěstí,  odnesou to jen nohy a zuby,            
Milenka není o mnoho větší než  před devíti lety,  malá mí­chačka v druhém poschodí vrčí, jsou tady haldy písku, pytle s vápnem, abychom to stihli co nejdřív, ře­mesl­níci těžší o pár tisícovek a já o udřené ruce a ochraptělý hlas z  hádání, protože dcera sedí  jako  kvočna  na penězích a  přitom chce nový byt, v předsíni jí šeptám: zavři klapačku  nebo to dnes nedodě­láme! copak nevidíš, že smíchem přestávají makat? s obavami myslím na střechu  v havarijním stavu a předem si kazím radost z šikovného zed­níka, který chce za čtvereční metr omítky jen dvaadvacet korun, nad městem neustále stoupá hluk a v něm lidské   beznaděje i ra­dosti, vše živé je bombardováno tvrdým gama  zářením a mezi zdmi s vlhkou omítkou se zmítají naše srdce: zaznamenáváním neukončených dějů se  le­kám tragických  variant,  vím, že postihnou bezbranné jako já, chtěl bych  zastavit útok neviditelných, ochránit neznámé od bolesti, je to ale marné,  zamrzlým oknem  vidím jen  květy  bez zahrad, telefonní sluchátko  zteplalo dlaní, přicházím do kuchyně a ženuška se   ptá:
 

             s  kým jsi tak dlouho mluvil?
             s panem Hrabalem, řeknu ledabyle a tak spolkla řeči o šetření… nedávno chtěla volat do  Anglie  Johnovi, co jí  osm­náct  let posílá  vánoční pohlednice s vlastním hotelem jako by nemohl zapomenout na dávná setkání, děti  divočí, že si ho měla vzít kvůli  hotelu,
 
 
 
 

             a co říkal?  odvětím a jdu do kou­pelny, dívám se do zrcadla, jestli se mi stará tlama nečervená radostí: byla bledá starostmi se sněhem a vražednickou silnicí, zarostlá narez­lým strništěm a  spoustou  obav z budoucna,             knížka se mu líbila…

            copak nemáš radost?
            ale mám…
            copak tě netěší  uznání lidí?

             jakých lidí, kde jsou lidi?
koukám oknem do tmy,  po skle šmátrají namrzlé jabloňové větve, prastará tele­vize vypověděla službu, obraz se smrskl  do silné  svítící čáry uprostřed  obrazovky, cválali v ní koně a střílelo se na padouchy, hřejivý rozhovor byl vzdálený jen hodinu a ja­koby už nebyl, ženuška  pořád myslela na syna, proč nešel do práce a v které  hospodě se  opíjí, takže nevní­mala, jak se nad ní nadlehčuju, abych ji nezalehl, ležím ve tmě zesvětlené  zapadajícím měsícem: chci myslet na lidi v dobrém, ale u každého najdu něco, čím nesplnil moje očekávání: i já zklamal jejich naděje, jakoby prasklo pero, zdálo se ocelové a bylo skleněné a tak tiše vyjeme bolestí od narození až do tohoto oka­mžiku, kdy  na stráni  piští nenadálá smrt a kolem  okna se  mihne  neslyšným  letem sova,

                       První setkání, které  mělo být druhé

            máme černé štěně, co vyje steskem po matce, poví­dám  ženušce: nevyroste do podoby  bernardýna? podívej, jak vy­datně chčije… a sku­tečně, louže na zápraží je bezedná, starý pes občas výhružně zavrčí a tak ženuška chová štěně na klíně  s rizikem, že ji zamokří jako ne­dávno přebalovaný chlapeček s nemocným srdcem:  na­jednou se mu to postavilo a stříkalo za výstřih, až si  myslela, bolestně zakoukaná na poskakující srdíčko pod tenkou kůží, že jí  tam ně­kdo sahá teplou dlaní,

  zanedlouho se to vyřešilo samo: chlapečka vzali na operaci a štěně se ztratilo, ženuška běhala půlden po okolí a use­davě plakala, poslední stopou bylo hovínko na okraji ovesného pole,

             měl bych psaní brzdit, volat prrr… jako můj po­labský děda, když koně letěli  polní cestou a za nimi mračno prachu a já, jedenáctiletý, nadska­koval na žebři­ňáku: z vysokého letního nebe padaly staniolové proužky proti radaru a do třídy nám přibyl siro­tek z bombardovaného  Kolína,

             v Kersku jsem dal první pusu dívence mezi ve­jmu­tovkami, až  se začaly otřásat smíchem a kluci padali  do zá­vějí  hebkého jehličí a třiadvacetiletý pan Hrabal  na zahradě  nymburského pivovaru psal poetické věty pod kvetoucí  jabloní,

  lidé mu posílají rukopisy, protože je považují za vele­díla a mezi takové pošetilce se zařadím i já, přestože mi do pade­sátky chyběly jen dva měsíce, jako kdyby mě opustil zdravý rozum a tiché bláznov­ství vyhrálo nad   skepsí,

  jednoho letního dne přijde do nakladatelství, při­jde  pozdě odpoledne, kdy je v kanceláři zakouřeno celo­den­ním cenzurováním, telefonováním a podtrháváním čer­venou tužkou, přijde  se sí­ťovou taškou, protože ces­tou   zpátky  se  zastaví  u   známého  řezníka pro  led­vinky,  redaktor  mu  dá  můj  rukopis a pan Hrabal se zlobí,

 kolikrát přece říkal,  nechci  nic! zalistuje  ve sto deseti strán­kách svázaných do modré koženky, snad ho zaujmou ilustrace, snad se sli­tuje nad neznámým pošetil­cem a tak moji knížku Hranaté míčky s hřebíčky  zastrčí do síťovky,

             odpoví na několik  otázek re­daktorovi, že jo, ať to klidně vy­škrtne, dozví se o jednom místě v rukopise, které je hrozně proble­matické,  až se toho leká i šéfre­daktor a tak to odnese vyšším šéfům a někdy  rukopis zcestuje půl  Prahy, než se vrátí s červeným  kategoric­kým NE!! pan Hrabal na titulní stránku napíše:   Zákaz dalšího opisování  a pošle rukopis mezi lidi:  budou si  to opisovat jako za středověku a množit moderními techni­kami,  za čas se knížka dostane i k nám na polosamotu a s ženuškou zajásáme nad  necenzurovaným proudem pábitel­ství,

             naléhavost vnitřního proudu mě přivedla k psaní až v šestačtyřiceti letech… muselo uběhnout ještě  hodně času, než  jsem  texty sestříhal do knížky, jako příliš roz­bujelý   živý plo­t a věnoval  ji panu Hrabalovi, protože jiný v úvahu nepřicházel, i když  jsem prolistoval dva slovníky  českých spisova­telů: někdy se lekám, že můžu umřít dřív než on, i když  mladší o devatenáct let, neroz­houpají  se zvony, protože nikdo nebude  vědět  o nena­plněných nadějích,

            někdo pečlivější by se na  setkání líp připravil, nepil by šest plzní a neseděl v hospodském hluku, nedí­val se na pijácké obli­čeje těhotné žízní pod klenutým stro­pem, který pamatuje  husity,

            potom jsme seděli u Vltavy čerstvě vykro­peni pivem jako nová křtitelnice, na loďce u žu­lové zdi se mladí v horku líbali, v takovém  horku jsme si povídali a kachny marně čekaly  na úlomky rohlíků,

  masíroval si palcem pravou dlaň po operaci, aby se ruka nezatínala a neodmítala psát na stroji… panorama známé ze sto­koruny pohasí­nalo, na to je nej­lepší husí sádlo vetřít do  dlaně, řekl a  trochu se ohlédl, aby viděl, jak ženy dlouhými róbami zametají dlažbu, pro­tože se schylovalo ke koncertu v Rudolfinu,

 řekl mi okřídlenou větu: ve vás je to psaní jako v koze! a já namítl, že v nemocné koze: srdce potřebuje tři druhy léků, aby zdolalo rodovou arytmii a kromě toho jsem koza na provaze, která spásá plácek  reality, kam až dosáhne, mlčel  a možná si vzpo­mněl na kdysi slavné, kteří mu v jeho psavých začátcích říkali něco  podob­ného, zto­tožnění odtéká jako pivo proměněné v čůrání, zatímco napsané  bolí  jako střepiny,

  nedávno dokončil Autíčko, jeden ze svých nejlep­ších textů o osudové havárii a zabíjení koček:  po dočtení jsem chodil  v mrákotách, jakoby  ještě nedo­znělo tříštění skla, borcení karosérie a opožděný výkřik: já vás vůbec neviděl! natočil se, aby předvedl tvrdé oči  filmo­vého  zabi­jáka,

  tvářím se  nechápavě  a tak chvíli trvalo, než jsme si  vysvět­lili, že myslí starý text Kain,  jak výstřelem dorazil  německého vojáka raně­ného do břicha, aby pořád nekřičel mutti, mutti… stejně vám nevěřím, namítl jsem a dodal: letos  jsem utopil  dvanáct koťat, aby se jim neza­líbilo na světě,  když je nikdo nechce,

 daleko široko není jiné  zrcadlo, než jeho oči, teď mi zase nevěří on, ale jen  já vím, že moje ruce ne­klidně  spočívající v klíně nastrkaly teplá tělíčka do kbe­líku s vodu a pak je nehybná nahá­zely  do popelnice,

  opravdu jste ty kočky zabil? no a?  kdo myslíte, že zastřelil německého  vojáka v Ostře sledovaných vla­cích?

  nikdy nebudu mít jistotu, jestli kočky v poštovním pytli umlá­til o břízu, i když to napsal v Autíčku, jako   by  chtěl spojit nebe a zemi my­tolo­gickým sloupem Axis mundi, marně zachraňoval labuť zamrzající v Labi, brá­nila   se  tvrdýmu   údery   zobáku  do  spásných   rukou,
           
             naše vražednické ruce gestikulují a půlmetro­vou meze­rou  mezi nimi fičí ledový vesmír, slova mají být chirurgickými řezy vlastním masem, pokusem vy­vrhnout  zlo jako shnilou rybu, ale zůstávají  bezmocnými slovy,

             vltavská  voda pod žulovou  zdí se uklidnila spí­cími kachnami s hlavami pod  křídly, za rok se nábřeží zřítí, ale to už budeme daleko odtud existovat každý ve svém  čase, kamenná la­vina nás nepohřbí v lodičce s milenci,  

  sedíme  s  hlavami  těsně   u   sebe  a   mlu­víme  o nepojmenovatelném Tao… podobá se  to čtyřruční  hře na  klavír:  když jsem doma tenhle příměr vyslovil, ženuška se smála: to je vidět, že jsi  ni­kdy nehrál  na klavír! Čtyřručně, je to ohromná otrava a myslela tím  mládí a sestru,
 
 v setkání  je obsaženo všechno, ale ne ve slo­vech,  v   ja­kýchsi   gravitačních   vlnách,  které  se  vzdouvají a mizí beze stopy, smrt a sex procházejí jeho dílem v těsném objetí a stárnutím se smrt stává domi­nantní: neza­pomene se ohlédnout za slečnami kráčejí­cími kolem, zrovna když si povídáme o pohlavní náruži­vosti Karla Hynka Máchy,

            taky jsme si vysvět­lili, proč je tohle se­tkání první,  přestože  mělo  být  druhé:  zatímco  jsem  v březnu  če­kal U zlatého tygra, pode­pisoval se  na auto­gramiádě, a tak jsme se minuli o  pou­hou hodinu, dů­kaz, že vnitřní čas setkání  ještě nena­stal,

            jestliže jsem v posled­ních le­tech k něčemu do­spěl, tak k vnitřnímu odevzdání, které ovšem nepodráží nohy mojí aktivitě: i když šustím papí­rem, ve vzpomínkách jsem nekonečně tekoucí, už si neříkám biblické,  hledejte a nalez­nete,  nýbrž, čekejte a bu­dete nale­zeni,

 šli jsme Starým Městem a potkali dívku spíš tlustou než kyprou: na chvilku zastavil černé mokasíny, šedivé kalhoty a ví­nově  červené tričko i hlavu opálenou  na Kypru a řekl: to je rubensov­ská tajle po česku…

  už  mi bylo dobře, protože jsme opustili hlučnou hos­podu U zlatého  tygra, přišel jsem v půl páté a nejdřív se zeptal pin­gla, kývl dozadu, jo, že tam sedí,

  zastavil jsem se u rohového stolu nad čtverhra­nem  rozpovídaných a rozesmátých hlav jakoby  po  vy­hrané bitvě, přijel jsem z dálky sto kilometrů a čekal, až  pan Hrabal dokončí větu, ale i to stačilo, aby se pozvedlo několik udivených hlav  a pobaveně zkoumalo zapadlého vlastence, mlčení nemohlo  přerůst do trapnosti, protože  jsem včas řekl představovací větu a pan Hrabal si hned vzpomněl na rukopis­nou knížku i telefonický rozhovor a řekl, že si mě za půlhodinu vyzvedne  a dál podepisoval  knížky, pivní tácky i účtenky: la­vice naproti byla obsa­zena čekajícími,
           
  šel jsem si sednout vedle do lokálu mezi ano­nymní  pivaře  a  pil  obvyklým  svižným  tempem, v duchu si nadávám do blbců, co tady dělám? proč zalejvám ne­mocný srdce pivem? co na něm chci, když mi chválu na knížku řekl do telefonu?

  hluk se mi v hlavě roztáčel do  vysokých obrátek a třeštil tam, ale po třetím pivu už  bylo dobře, větrák  pod stropem nadělal ze slov  fašírku a prohnal je uličkou, kde hlídkují  esenbáci u noblesních limuzín, neboť ve vedlejší galerii ještě neskon­čila slavnostní verni­sáž…  tatíci v zeleném  opásaní  bílým  řemením  zvedají nosy jako lovečtí ohaři nad libými zá­vany od moře piva,

  pingl s malou prdelkou, ale velkou kapsou na drobné se nakláněl k žíznícím a  pěna z piv mi kapala na hlavu a  housky v proutěném  košíčku  se leskly padlou rosou: zapomenutě jsem seděl, dokud kníratý pivař na pro­tější lavici se nezačal bít v prsa a   křičet: souzním s dobou, rozeznám každý její sebemenší zá­chvěv!  podní­cen  pivem  k drzé  sdílnosti  se ptám:

  i když se hroutí?  a málem jsem dostal přes hubu, na­štěstí ho drželi dva silní,
  jdu lomenou chodbou na záchod a už to prů­zračně tryská, neboť  pivo prošlo tak rychle útrobami, že nesta­čilo posbírat nažloutlé usazeniny… u dehtovaného žlábku se z pravé strany ozvalo:

 vy někam pospícháte?

 proč  bych pospíchal? odpověděl jsem panu Hra­ba­lovi, pivo je dobrý a čas  mě  netlačí, malý žiďák mezi dveřmi říkal  sprostý vtip a po­trhle se smál, ale močící jsme mlčeli, abychom si ne­přetí­nali úlevný  proud,

 zanedlouho jsem platil a pan Hrabal čekal před hospo­dou: šli jsme úzkými uličkami a povídali si na ná­břeží s líbajícími  se milenci, ospalými kachnami jako bychom  hráli čtyřručně na klavír,
           
            nezapomněl  jsem mu povědět, že náš selský rod  pochází z Kovanic u Nymburka: strejda Fanda tré­noval dlouhé tratě  podle Labe  až  do Poděbrad a já chvíli  běžel s ním a  pak   čekal u  vrbiček… už z  dálky jsem slyšel   těžký  dech,  protože od rána dělal na polích, snil o  dalších  medailích  a pohárech, kterých  měl už  plný  pokoj: večer se vracel strejda Jan z Nymburka, kde dělal účetního v pivovaru,

  třicetiletý  pan Hrabal se rozbíhal k psaní a už  tehdy psal krásné věty: Nač třeba slov, když mluva srdce je tak jednodu­chá, nač ještě slov, kdy myšlenky jako hejna  sněžných sov se slétají neslyšně naproti větvoví. Tvá duše mi napřed odpoví, aniž slovo  opus­tilo ústa. Jsou pro nás  králov­stvím i místa pustá,

            usvědčilo ho stárnutí z naivity, anebo  věty platí   zasuty v duši  dodnes? zeptat se nechci, i když sedí vedle mne a právě se rozpomíná na  strejdu  Jana, účetního z  jejich pivovaru a diví se,  jak je svět malej,

            sedmnáctka zabrzdila, cinkla a odjela, zamá­vali jsme si a hned  jsem přeskočil nízkou zídku  na svahu zarostlém křovím a vypouštěl deváté pivo  na místě, kde odstřelili  obrovský  Stali­nův  pomník,

  jedu spát ke známým na Vinohrady a zadý­chán pěti poschodími rovnýma nohama skáču do nervozity a podezírání, že jim kazím pětadvacetiletého syna indickou   mystikou,

 
  jeho táta byl do osmašedesátého důležitý minis­terský a teď dělá pochůzkáře na železnici, kladivem na dlouhé ruko­jeti ťuká do kolej­nic, utahuje šrouby, štěrkem vyspra­vuje  propadlá  místa a doma  počítá  kolik  bude  mít důchod, když si takhle  vychodí měsíčně čtyři tisíce: někdy zachrání na poslední  chvíli vlak před vykolejením, elévkám potom ukazuje, jak se staví návěstidlo do polohy stůj  a smutně dodává: už se mi staví jen návěs­tidlo a dívky se  nerdí, přestože věkem by měly být ještě pan­nami,

  víš, že David praštil dobrým místem stavbyve­dou­cího a dělá kurátora nesvéprávným?

 kývám ano a myslím  na svého syna, kterému bych  přál někoho, komu by se mohl svěřit jako David mně: se  syny je to vždycky tak, předpokládáme, že vy­rostou do našich podob a ne­všimneme si, že jsou jiní, až když je pozdě na dorozumění, nenávist v hádkách je vlastně lítost nad tím, že se v synech neopakujeme v dokonalejší podobě,

  mlčení matky se synem… a jak se víno v láhvi ní­žilo,  tiše  zapla­kala, proč porodila jen jedno dítě a to dítě málem dvoumetrové si v rozpacích hladí plnovous,

po půlnoci jsme zůstali sami a pokračovali ve staré hře na vzpomínání, kdy mi jako malý něco důleži­tého svěřoval a dodnes mi  vyčítá roztrži­tost, marně  mu vysvětluju,  že dospělí ne­vnímají starosti a touhy dětí i kdyby k nim mluvili  budoucí  Einsteinové,

  copak ti nestačí, že jsem tě už před lety pře­stal pova­žovat jen za syna přítele? rozdíl šestadvaceti let nejde vymazat a tak zůstáváme každý ve své  generaci  zašprajcovaný jako v bednění,

  hranatá věcička na stolku odměřuje přesný čas, piezoelektrický jev v tekoucích krystalech: 23.05,
             rozhlédl se rodičovským bytem:  tady jsem nikdy nebyl šťastný! možná, že za patnáct let si jeho syn   připomene  hračky  zamknuté  v kufru  pro pří­pad, že by museli narychlo jinam a snad si  po­vzdychne, kdyby se táta neženil  v osmnácti, mohlo být všechno jinak,

  David je smutný z neradostné vzpomínky i z toho, že jed­noho nesvéprávného musí dát do blázince, protože  při kouření necítí, jak se mu přiškvařuje kůže na prs­tech… chce slyšet posilovací věty a já mlčím, co taky říkat, když cigareta  propálí  kůži a spadne  do hořlavého?

  plujeme na alkoholickém oceánku, hledáme slova a stavíme lávku, jež má překlenout  nekonečnou vzdále­nost  mezi Já a  Ty:  sedíme odděleni stolkem se skleni­cemi, víno se čeří  drnče­ním noční tramvaje, a potom do usínání nadšeně křičíme opřeni o lokty, všechno bude do rána zapomenuto, nejde o  sdělování myšlenek, ale o radost, že jsme se v miliónovém městě nemi­nuli,

             za svítání se mozek přelejvá mezi spánko­vými kostmi: v domku tety Fanynky na okraji Sadské podávám ruku lidem sedícím kolem stolu jako bych ohmatával šrafované postavy: na ka­napi sedí pan Hrabal, zvedne  se, chce  mi něco  říct o samotě?  na  dvorku ale mlčí a leje do dřevěné pumpy vodu po mytí  nádobí, co se dává ko­zám k vypití, křičím vztekle, neblázněte,  zka­zíte  nám vodu!  hodil kbelík  ke kůlně a odchází  do kopečka ke kostelu s hřbitovem a  lamentuje:  to si  ne­můžu jít koupit hrob, abyste u toho nebyl?!
          
            
svítání se mi dere pod víčka… za snem se uza­vřela stěna z pružné  gumy,  vybouluje se ceněnými zuby, zatína­nými pěstmi, údery kolen, bezmocně kloužu   bláti­vou pláni, může to být mokrá podoba prachu, v který se proměníme,

  hranatá věcička na stolku odměřuje přesný čas, piezo­elek­trický jev v tekoucích krystalech: 4.56,  

             ve ved­lejším  pokoji  spí Davidova žena, obrov­ské břicho pul­zuje tajemstvím, kůže se nadouvá  trhavými pohyby, zevnitř  buší pěstičky a těhotná nabírá k pláči: pod krovem v pátém poschodí přistává poš­tolka s myší,  mláďata se  rvou o maso, až kapky krve stří­kají na  okno,

 
   vracím se z Prahy a zaprasenými okny auto­busu vi­dím svět hodně rozmazaně, míhá se tam šedivá  krajina   bez  hmoty, sním  o blažené době, kdy budu  zapomínat  rychleji než psát, potom  si snad  porozumím  se souse­dem, který neví, že  Pytha­gorovi  žáci  měli uloženo  pětileté mlčení: bě­hem léta ale postavil  perfektní zděnou kůlnu a narval ji voňavým senem, poku­řuje na dvorku,  kochá se krásnou stavbou  a  králíci  dupou spokoje­ností,

 a já, vzdálen necelých dvě stě metrů v domku pod  dubovou strání, trápím  se psaním a na seno k vystlání psí boudy  prší děravou střechou,

 ráno se ptám ženušky: ze spaní ses šťastně smála, copak se ti zdálo? odpověděla  a zadržuje slzy,

 že jsem našla černé štěně,


 
                        
                                                  Noc splašeného srdce

 
            doktor řekl: potíže    s  vaším    srd­cem  na­staly  v   třetím embryonál­ním týdnu, kdy se začalo vyvíjet z     mezodromu, sinus venosus byl tvořen nespoje­nými  pri­mor­diálními základy a já do­dal, pulzovalo pomalu a dvo­jitě,  protože se mnou v mámině břiše   žila   Mařenka,   která   brzy   po   narození  umřela  na  psotník  a  proto se  nedo­zvěděla, že kdyby rostla tak rychle jako   v děloze, byla by  ve dvou letech velká jako země­koule…předepsal mi obvyklé  léky a  taky krabičku   nitroglycerinu, kdyby  se  srdce  chtělo  zastavit,

            v pátek  třináctého  mi  skalpel  zajel  do  dásně: doktor  na  pohotovosti  se  tvářil účastně a  ještě jím  za- kverlal,  aby hnis  odtekl: plivám krvavé sliny a pinzeta každý  den  zasouvá  kousek gázy páchnoucí  desinfekcí do  díry v dásni,

            třicet  dní trvalo, než  to  zarostlo! a za  dalších dvacet  bude  resekce,  kdy  to  rozsekají   do  ještě větší hloubky, doktor   se  smál mojí  naivitě, že  by  resekce mohla být hned, když je  to  krvavé a zavřel tlustou knihu objednávek,

             budeš na  resekci  nahý?  zeptala  se   ženuška  a
obrátila se na  druhý, také  nahý bok,

             proč bych  měl být nahý?  zavrčel  jsem, jak mám
ve zvyku a hned se polekal, co když jo?

           
            málem  měla  pravdu, nejdřív  jsem  sundal če­pici, zimník, sestřička celá, v operačně  zeleném, povídá:  ještě  sáčko a  svetr,  jen  v tílku a  kalhotách  jsem   za­sedl  do zubařského  křesla:  nasála   injekční  stříkačkou  něco dvouprocentního, kdybyste se  trochu  nadlehčil, doktorka pode mnou  s  něčím  machruje,  dělám  všechno  přeo­chotně,  abych   nepopudil,  a  padám hlavou  k   podlaze! naštěstí  jsem se  bílými galošemi  zaháknul  za  pomoc­nou konstrukci a  péroval v poloze vhodné k přetržení,

            s mnoha omluvami mě zvedali…  protože je malá, mám  její pohoří  těsně  u očí, teď je  křeslo v poloze výhodné k resekci i souloži, to mě ovšem na­padlo až teď, kdy buším do černých klapek, abych stihl psaní, než se mi dáseň sešitá šesti stehy probudí,

             šel jsem  od autobusu  s Milenkou, vracela  se ze školy:   v   tělocviku   měli   novinku,   synchronizovanou
roz­cvičku kvůli ředi­telce na inspekci, písk, písk, rozběh­neme se v řadě a  následovaly  přeskoky, poskoky a úskoky, až z toho po­vstal vítr rozvířený mladičkými  kozičkami, ale taky už  nemocnými páteřemi a nálezy na plících, částečně zvápe­natělými koleny a odváp­něnými kyčlemi… ředitelka si psala do notýsku: čerstvý vzduch  v tělocvičně 1, kázeň  4, prohýbání parket  3, školník za úklid  5,

             jdeme  krajem silnice, auta sviští  bez slito­vání nad mojí re­sekcí a Milenka  odhrnuje nohavici, hele jaký  mám modřiny a  vskutku, jakoby jí na nohy napa­daly úlomky cihel z nepodařené synchronizace: jedna žákyně  si sedne na podlahu a druhá na písk, písk, skáče mezi roztahované nohy a než se to vyladí, chodidla ne­jednou skočí na holení kosti,

 
            šel  jsem z operačního sálu otřesen podivným zá­kro­kem, rány kladívkem se mi rozléhaly v hlavě jako když bourají  ka­tedrálu, v kapse mám cedulku:  provedl vám lékař chirurgický zákrok v ústech? a nažloutlé  pi­lulky,   jednu jsem spolkl a chvíli seděl v chodbě, okuko­ván pacienty v pruhovaných pyžamech s hubami zadráto­vanými, jak vyletěli z auťáků  přímo do patníků,

             injekční  stříkačka  nacucaná něčím dvoupro­cent­ním leží na odkládací desce a v rádiu monotónně  odříká­vají  pokyny  pro učitele matematiky: když žák obrátí  trojúhelník o šedesát stupňů, může ještě dostat jedničku,

             doktorka se  zeptala: co srdíčko, nebolí? aler­gie, nenadálé mdloby?             zatím nic, odpověděl jsem a hned mě několi­krát bodla do dásně a šla vedle telefonovat: ho­dili mi na hlavu  zelenou  roušku, nůžkami ji prošmikli a  kroužením otvor zvětšují, za horní pysk zaklesli  rozta­hovací   hák, musíte vysávat tímhle směrem, abyste ne­překážel, nařizuje dok­torka, rádio pořád diktuje  matematické příklady a ko­vové škrabátko ener­gicky drhne kost v blízkosti mozku a jiná ruka  cpe do pusy gázové tampony, okraj vystřiže­ného otvoru  krvaví, proč  zatí­nám ruce slo­žené v klíně, když  mě  nic nebolí ?

           
             malá cirkulárka  ušmikla kořeny zubu a zase  hor­livé škrábání kovových paciček hluboko v dásni, z týraného zubu se šíří  teplo bez  bolesti,

             chladit, chladit! nařizuje doktorka a šťouchá mě bři­chem  do nahého lokte… míchat! a zblízka cinká sklo  a pak mi cpou do pusy spoustu cementu a pořád roztahují pysk jako by mě připravo­vali na krasořečnění a dále: rejpání, uhlazování, šití, zauzlování a stří­hání, píšu rychle, než se mnou spolknutá pilulka praští do postele: sundali mi  krvavou roušku, vezměte si svetr, sáčko, zim­ník, čepici, dveře jsou támhle, a do kapsy tubičku s pilulkami, kdyby to bolelo, někdy  pacient  napuchne jako konev,
 
             šlo vám to pěkně  od ruky, paní doktorko, chvá­lím, když skládala dlátka, hubený  prak­tikant  odložil roztahovací  hák  a drze  jí  koukal  do podprsenky,

  dostaví-li se do rány po třech dnech po výkonu šku­bavé bolesti hlavně v noci, je žádoucí   naše kontrola ve shora uve­dené dny, pondělí, středa, pátek, ráno…  provedl Vám lékař chirurgický zákrok v ústech?        

            odpovídám ochable, ano, ano… ano a padám do postele k dlouhému spaní,

             
             den, kdy jsem si  začal hrát na točící se zeměkouli, byl k nerozeznání  od jiných: ale srdce tikalo jako časo­vaná bomba a mozek se zamlžoval  nedostatkem kyslíku, doktor mě proklepal po­lonahého ve starém křesle, za­tímco jsem mu šepotavě povídal, že jsem z dvojčat a že Mařenka umřela za čtrnáct dnů na psotník… dobrá, dobrá, zhluboka dýchat, konejšil mě studeným uchem na zádech, přestože jsem nijak nešílel,

            však jsem nechtěl, aby ženuška  volala 155, deset minut  jsem doufal, že se srdce uklidní a raději jsem se­děl, abych si při upadnutí nenabil… potom jsme frčeli s modrým blikáním na střeše a v nemocnici mě vezli v pojízdném křesle  na oddělení in­tenzívní péče,

            ráno mě odvezli domů sanitkou a asi za týden  jsem o tom podal zprávu  panu Hrabalovi v podobě tří textů, protože jsem už další nestihl a tím jsem naznačil, že druhá knížka už nemusí být,

 
  dál mě vychovával  spartánskými  meto­dami,  z   nichž   nejdůležitější  bylo   mlčení:  ale  po   čase U zla­tého tygra  jsem mu nemocné srdce  nemusel připomí­nat, ptal se, jestli můžu pivo a kolik, frajersky jsem objednal další, protože jsem si  myslel, že  z  nej­horšího jsem   už  
venku, chtěl  mě  potěšit  v  mojí  po­bledlosti  a vyhub­losti a tak řekl, že  nemůžu umřít, dokud  všechno, co mám v sobě, ne­dám na papír: já jsem  smrti blíž a nic si z toho  nedělám!

             pingl přinesl napěněné pů­litry a hned jsme se přestali strachovat,  pili jsme a kou­kali na sebe  rozma­zaně přes pěnu uvázlou na skle,

              při psaní musím dávat pozor, aby to nebylo rů­žový  pro mne ani pro něho: když mi říkal o mojí vzdá­lené smrti, díval jsem se mu nad hlavu,  jestli tam není svatozář  na důkaz, že to má přímo od pánaboha, ale nic tam nebylo   než cáry cigaretového kouře, zklamaně jsem vzdychl, dál  jsme nic nerozváděli, ani si nepadali do náručí, dopili a šli si povídat na procházku,

              tohle je blízkost smrti? rozkmitaná zelená  tečka na obrazovce kardioskopu, sva­zek  kabílků mě  pustí na dva metry od postele a tak můžu vidět svoje  srdce  jako svítící  tečku   v hlubinách  vesmíru,

              hodiny ukazovaly půl třetí, když se světélkující srdce natáhlo do přímky, mám být mrtvý?  palec na tepně mě ujistil, že srdce pracuje rytmicky přivedeno k rozumu chemickými dryáky, potom přišla sestřička a řekla: občas to blbne!  bouchla pěstí do skříňky a zelená tečka  znovu běžela s pravidelným výskokem upro­střed obrazovky,
           
             když  mě před desátou při­vezli, hned udělali  EKG a doktorka běžela očima po pásu papíru s klikyháky,  žílu mi napíchla prů­hlednou rozdvojkou, tlačí na píst injekční stříkačky a dívá se mi nad hlavu, kde srdce bláznivě poska­kuje na obrazovce, dotlačí a do žíly znovu pustí  odkapávající infúzi, profesionálně se usměje, a spěchá k jiné  naléhavé posteli,

              propadám se do trhaného  spaní, fičící vítr kolem šestého poschodí a lidské vytí z psychiatrie… člověče, spěte! řekla  sestřička ne­příliš hezká, ale profesionálně zdatná, přidržela mi skle­něného bažanta a já mu čůral do krku, až se zalykal, zhasla hlavní světlo a nechala mě s cvakavými ručičkami na zdi a vytím v hloubi ne­mocnič­ního labyrintu, tiše  mu  odpovídám, jako když se našli  vlci samotáři,

            snad se někdy dostanu k podrobnému po­psání noci splašeného srdce, i když bych  mohl už teď, v křesle pod prastarým šeříkem, který má s kvetením  měsíc zpoždění, jsme na dvorku tři: já v polostínu kvůli nemoc­nému srdci, Milenka u koťat a ženuška na lavici  s  obli­čejem  důvěřivě  nasta­veným slunečním  magnetickým bou­řím,

            najednou vykřikla: necháš toho! lekl  jsem se, že přišli biřici ohledně neúčasti v májovém průvodu, ale týkalo se to kočky, drapla kotě do zubů a nese ho do ba­ráku, ženuška za ní běží s bedýnkou a zbývajícími koťaty, v přístěnku  se  kočka bude cítit  bezpečněji a tak za nimi křičím: ať mi  neposere rukopisy! nejdřív na ně musí nadělat kritici,

            opotřebovanost srdce je těžko odhadnutelná: mu­sím odpočívat  pětinásobně víc, nenamáhat se a přesto nosím  těžké tašky s nákupem, zítra tomu  bude čtrnáct dnů, co mě sanitka vezla  ne s  kvílením, ale blikáním modrého světla, a sestřička sedící naproti  se každou chvíli ptala, jestli mi není špatně a já bodře odpovídal, že to je dobrý,

              nic se nezhoršuje ani nezlepšuje: odpočívám na místech, která jsem jindy   míjel  svižným krokem a ne­mám se prý už nikdy rozčilovat, ale kam se poděje vztek  zděděný po polabském dě­dovi? už mi konečně došlo, jak  jsem závislý na fungování dutého svalu o váze 350 gramů a je to skličující pocit,

              rozednívalo se zpíváním ptáků a brzděním první tram­vaje: v hlubinách nemocničního labyrintu ustalo  řvaní, asi mu dali utišující injekci, v půl osmé mě na­rychlo odpojili od kardioskopu a na moji postel dali chr­čícího dědu, stál jsem polonahý u okna a  kle­pal se zi­mou, napíchli mu žílu, do nosu strčili  zahnutou trubičku a z kachlíkové  zdi dostával gumovou hadicí pomocné  dýchání,

              nahými zády jsem cítil  výhled na vzdálené hory, jestli nezačnu hubnout, do deseti let budu jako tahle kupa promodra­lého masa, slabost srdce způsobila, že jsem ženušce prozradil tajný peněžní úkryt a ubyly dva tisíce! přísahala že jen na nejnutnější ná­kupy, snad by se ve mně zvedal vztek,  kdyby nebylo čerstvé vzpo­mínky na ne­mocniční postel, kde se  tak snadno umírá,

              
             jen ať si vzpomenu na kolísavou chůzi  ranním měs­tem do lékárny a  zpátky do nemocnice    na výměnu drénu v horní čelisti, stomatologové  už o mně věděli a jednali účastně jako bych utekl hrobníkovi z lopaty, po­tom jsem jel sanitkou a šel známým kopečkem k brance a dál k domovním dveřím  očicháván psem, který ve mně cí­til spoustu nových  pachů a snad i  smrt,

             nebojím se samoty, vždyť mám u postele Obrat­ník raka a  hned vedle dopisy Henri Milera  krásné Anais  Nin,  myslím na něj  s  něhou, když čtu: „… já se deru do popředí  jako lidská bytost,“  tvrdí, že nemá žádné ne­přátele kromě sebe, nedostatku  síly či vůle, s ním bych se určitě domluvil, kdyby  nebyl mrtvý, jak  ale s živými uzavřenými v plechu a skle za stokilometrové  rychlosti? i kdybych se nadechl  k velkému křiku, neuslyší mě a otráví  jedovatými plyny, ze  společného  konečníku,

              posílen  slovy moudrých pokračuju v psaní,  ale občas vstanu od stroje, zblednu nedostatkem kyslíku a na dvorku   zhluboka dýchám, pohne se záclona a ženuška vyděšeně kouká jestli nepadnu,

           
            chtěl jsem se  podílet na skládání  uhlí, které zava­lilo dvorek, ale ženuška křičela, že to se synem  nějak do kůlny dosta­nou a jestli okamžitě nepoložím lopatu, příště  nezavolá sanitku, zaraženě sedím u kuchyňského stolu a místo lopatou se oháním pro­piskou,

              sestra přivezla čtyřicet smrčků v igelitových  pyt­lích,  vykopala je na zahrádce, protože rostly příliš po­malu do podoby  živého plotu, nechtěl jsem, aby skončily na smetišti i když jaro už hodně pokročilo a není jisté, jestli se uchytí,

              musíme je zasadit hodně hluboko a  pořádně zalejt, řekl jsem a ženuška se ptala, proč tak šeptám,

              špatně se mi dýchá…            sakra, tak si jdi lehnout! křičela vztekle roz­máchlá motyčkou, aby prohloubila díru ve stráni kde stojím jako smrk s  podetnutými kořeny,

              ještě se mi točila hlava, ještě jsem si nezvykl na nové léky, děti, hodně vody k těm smrčkům, otočil jsem se zády, protože v  prvních dnech po nemocnici mi  často bez  příčiny bylo  do pláče…  utěšoval jsem se, že je to novými léky, které mě nutí  jít pět­krát za den na záchod,

              netvářím se svobodně, protože svobodný nejsem, ba ani vnitřně, jak si občas namlouvám,  drtivé tlaky světa blízkého i vzdáleného dotírají na všechny žijící v tomhle   rizikovém  srdci Ev­ropy,  kam jsou z východu i západu namířeny rakety s nukleárními hlavicemi, ob­klopuju se  přáteli obdobně hledajícími, je jim líto, že můj život může nečekaně skončit selháním srdce… a já jim odpovídám: náhodným odpálením kterékoli rakety umřou i srdce zdravá jako zvon!

              a tak si slibujeme, kdo z nás přežije, nepoběží vstříc vítězi Jeftovi, známe  tragický příběh jeho dcery: zběsilý válečník slíbil Hospodinovi, že když  mu dopo­může k vítězství, obětuje prv­ního, kdo ho přijde uvítat před brány města a slib splnil,

____________________
©  Copyright  Josef Král 2011
©  Ilustrations Josef Král 2011

Ukázky ilustrací:

[nggallery id=6]

[ Zpět ]

Napsat komentář