Otto Hejnic: Noc s porcelánovým ouškem – povídka z knihy O času a ohni

     Přišel do Malé výstavní síně na předvánoční dýchánek sběratelů a výtvarníků pozdě. Nejvíc z vystavovaných pohlednic se mu líbila litografie, kde vousatý chlápek drží půllitr a je na ní německy napsáno Pozdrav z Liberce, Reichenbergu, pochopitelně. A pak ta, jak jedou dolů z Ještědu páni a dámy na saních. Dýchala z nich pohoda, teplo sálající z vysokých kamen, hospodský cvrkot, kam se uchýlíte zmrzlí ze saní. Někdy snad byl Liberec šťastným městem.
     Pořád mu vadil okamžik, kdy všichni vyhlížejí u dveří své přátele. Upřímně řečeno, k společnosti, která velice úspěšně u Karla vystavovala staré pohlednice, nepatřil. Nesbíral v klasickém slova smyslu nikdy nic. Hlavním důvodem, proč ho přátelsky přijímali, bylo, že o nich mohl napsat do místních novin, nebo jak sám i oni společně doufali, i jinam.
     Přinesl Pavlovi láhev rumu. Sám se tenhle večer tvrdému vyhýbal. Spokojen a střízlivý se usmíval na paní, kterou už někdy viděl, a necítil potřebu být někomu představován. To všechno přijde samo.
     V pohlednicích, které sbírali, byla historie. Hospodářská výstava v roce 1906 pod patronací arcivévody Štěpána, stará a nová radnice vedle sebe. Historická skutečnost. Vzpomínce na bývalou skutečnost dával tvar zprávy. Na čtyři sta fotografií, většinou z přelomu století, z toho cca 100 ks tištěných litografickým způsobem, mělo stačit dvacet řádek.
     Otevřel svou láhev a přitáhl k ní Pavla, který ve fraku se starými vyznamenáními byl středem společnosti. Z hlavní místnosti vykoukla černovlasá optimistická Bára. Její muž zpívá ve smíšeném vokálním sdružení a má sólo v písničce California Dreaming od Mamas and Papas.
     Všechno důležité se stalo strašně dávno. Buclatá Mama Cass se na snímku ve vzácném, do Čech propašovaném Musical Expresu šťastně usmívala. Seděl u dřevěného stolu s pivem před sebou tak, aby celá hospoda viděla, že má anglické noviny. Pak přišli kamarádi a všichni vyrazili někam ven, do vybuchujícího předjarního slunce. Nevěděl, kdo tam všechno byl, nemohl si vzpomenout, co to bylo za hospodu. Anglické, již tehdy barevné, noviny budily zaslouženou pozornost. Jedna z holek si je půjčila. Zlato jejích vlasů zastínilo obdivované hvězdy pop music. Vypadala báječně. Všichni si připadali báječní, když šli jen tak, někam se cournout po zaprášených ulicích, bezstarostná parta lidí kolem dvacítky.
     Jinak byl jeho tehdejší studentský život sled průserů po sobě jdoucích, a snad proto si tohle odpoledne s Mamou Cass na obrázku a s cizí partou pamatoval. Asi jako když se do sklepní místnosti na pár minut dostane slunce.
     Ve vedlejší místnosti probíhala tombola. Kulatý Kurt byl přestrojený za Chaplina, namaloval si knírek a točil hůlkou špacírkou. Na prsou se mu třpytily velkokříže, příliš bohaté na to, aby brilianty mohly být pravé.
     Dámy pily cinzano, pánové se hádali nad pohlednicí, kde stál jaký barák v roce 1920. A u Nisy se původně točily vodní mlýny. Všichni kolem se tady narodili, on ne.
     Po včerejších Karlových veselých kalíšcích se destilátům vyhýbal. Vedle děti jásaly a nějaký kluk si na hlavu posadil maškarní čepici. Mohla být loňská, ale taky mohla pamatovat bály ve Zlatém lvu v roce 1923.
     Ze svého ateliéru se konečně vyhrabal Roman. Dodělal velkou knihu o městě a vrátil se ke svým grafikám. Věže a klece. Klece a věže podobné babylonské. Jehla a akvatinta.
     Fotograf Karel se obloukem přes labský šíf a hamerské vrtné soupravy vrátil do zdejší Malé výstavní síně, kterou začínal budovat. Teď, s úplně šedivým plnovousem, vypadal jak zmenšený Sean Connery.
     Zlatým hřebem večera měl být koncert tří historických gramofonů. Měly hrát současně Cikánku. Honza Pikous to v rozrušení popletl, pustil druhou stranu desky, a tak se musela umělecká produkce opakovat. V místnosti bylo teplo a bezpečno. Ze starých pohlednic na stěnách se sypal zlatý prach dávných let a dvě dvojice při starém gramofonu tančily.
     Věže a klece. Tady v zadní místnosti bylo všechno v pořádku. Držel bílé porcelánové ouško od něčeho, které vyhrál,a cítil se bezpečně. Přítomné paní a dívky byly půvabné a sympatické, pravé to ozdoby společnosti, ale žádný nápor nezvládnutelných emocí k nim nehrozil. Všechno už se dávno stalo.
     Díval se kolem sebe. V sedmdesátých letech se na instalaci výstav podílela tlupa lidí. Pro pivo se chodilo se džbánem a každý pokládal za svatou povinnost k tomu, jak jsou obrazy uspořádány, vyjádřit svůj jedině správný názor. Teď už se nehádal nikdo. Samí slušní a vychovaní lidé.
     Seděl na zemi a poslouchal. Buřinky, žakety, léta desátá a dvacátá, bezpečná historie. Pavel měl dokonce frak. Nad monumentálním bělovousým pánem, sedícím s řádem na smokingu taky na zemi a ucucávajícím ze sklenky víno, byl obrázek čerstvě postavené plodinové burzy, kde je dnes poliklinika. Tam jeho otec, který byl v Liberci na handlu, aby se dobře naučil německy, skládal drogistické zkoušky.
     Třeba jsme součástí většího, mnohem širšího kruhu. Nikdy s tátou o jeho pobytu v Liberci pořádně nemluvil. Představil si ho jako kluka, jak si utírá ruce, mastné od nalévaného petroleje, a chystá se jít tancovat do budovy s věží, nynějšího PKO. Kde tehdy bydlel? V jakém krámě se učil? Napadlo ho hodit do Nisy lodičku, která pak dopluje až k moři?
     U Hnáty bylo veselo. Po několika pivech konečně vpadl do hovoru, ale ostatní už byli rozjetí víc a nikdo ho pořádně neposlouchal.
     „Ivoši, když jste na lince důvěry a povídáte si s lidma, myslíš, že jim pomůžete?“
     „Kdo je na hlavu, tomu těžko. Ale spousta lidí je ve stresu a potřebuje se vykecat, uvolnit se. Sedíš tam od toho, abys jim pomohl.“
     „Změnit jejich situaci přece nemůžeš.“
     „Jde o momentální pohled. Když se holka rozejde s klukem, je to pro ni tragédie. Musíš jí to věřit, nechat ji vybrečet a vymluvit jí, když chce polykat prášky. Nemůžeš jí vysvětlovat, že život půjde dál a za deset let z ní nejspíš bude spokojená mamina,“ vysvětluje Ivoš.
     Ba, ba. Tak by to pravil i sám. Všechno víme, všemu rozumíme. Jen sami sobě ne.
     U Hůlky hrál Boby Houda. Vypravil se tam s Karlem, ale ten se najednou někam ztratil. Boby hrál originál americké blues, které se naučil v New Orleansu. Původně měl velkou chuť hodit s Houdou řeč, poklepat mistrovi na rameno. Ale co mu říct ještě k tomu? Co mu dát výměnou za jeho perfektně zahrané a odzpívané písničky? Kdysi dávno říkával, jednou tě oslavím ve svých písních. Celkem složil čtyři. Hrozilo, že se prokecne, že taky hrál, a impulsivní Boby mu strčí kytaru do ruky. Už by struny pořádně neumáčkl. Dopil pivo. Boby strčil kytaru do futrálu a šel.
     Jak odjížděly poslední autobusy a tramvaje, místnost se pomalu vyprazdňovala. Písničku Poslední tramvaj otextoval kamarád Miki. Mikoušek měl zvláštní vlastnost, dokázal usnout s chlebíčkem v puse. Kdysi nazpíval malou desku u Pantonu. Hrál s Neckářem, s Prokopem, s nějakou zpěvulí putoval po SSSR a na trhu v Samarkandu mu starý orientálec pokradmu prodal středoasijskou marihuanu. Měl veliký kotoučák, na který si nahrával svoje nápady a Doobie Brothers. Na jejich chatě ve Zlenicích mu pouštěl Maggie Bell a B. B. Kinga. Močili z verandy dolů a zapřísahali se, že to dokážou.
     Najednou bylo ticho, že bylo slyšet, jak ze zdí padá prach, pamatující svištící transmise. Tady původně vyráběl Ginskey koberce. Cítil, že se ta nit přetrhla. Že už se nechce vyznat ve skle, nechce nic vědět o velkých textilních exportérech. Vybavila se mu středověká města, Louny, Klatovy, Písek, Třeboň a Jindřichův Hradec.
     Pod pódiem ještě posedával kroužek mladých opilců. Jeden z nich přišel a požádal ho:
     „Pane, nezbyly vám čtyři koruny?“
     Mechanicky sáhl do kapsy a vytáhl dvacku.
     „Děkuju. Přinesu vám zpátky.“
     Dopil a zaplatil pivo, a když šel kolem jejich stolu na záchod, kluk se zvedl: „Pane, víte… Tady vám vracíme.“
     Nějaké drobné. Mlčky je položil na stůl. Neříkal nic, nechtěl slyšet nic. Venku ho rozrazila ledová noc. Domů je daleko.
     Vtáhly ho otevřené dveře Vraždy, rockové hospody s nápisem Suicide, se zdmi postříkanými spreji. Šedý cákanec připomínal vystříkutý mozek. U krajního stolku seděla partička, u pultu na vyleštěných lopatách bylo volno. „Pivo.“
     Číšník mlčel, sebral peníze a unaveně vyplachoval sklenice. Noční život se tuhle sobotu konal asi jinde. Kapelu z reproduktorů už někdy někde slyšel, Alice in Chains? Nevěděl. Dopil. Měl by vědět. Ale proč? Ve chvíli, než výčepní vytáhl další CD, vybavilo se mu šplouchání moře v nahrávce Doors, okamžik, kdy začínají Jezdci v bouři, Riders On the Storm.
     Co tady dělám? Cizost a siroba. „Pojedeme někam jinam,“ tohle byl slogan, ke kterému kdysi chtěl přidělat písničku. Odjet někam, kde by to bylo lepší. Jenže od té doby poznal, že vnější svět svým způsobem zrcadlí jeho svět vnitřní. Lepší a horší záviselo na momentálním stavu duše. Smíření by snad přineslo několik dalších piv, ale taky ztěžklé nohy a měl by ztíženou cestu nebezpečným územím. Tady kus dál přece zmlátili a okradli Harryho.
     Nebylo proč se dostávat do nálady, nebylo čím otravovat přítomné. Úsměvné odpoledne jako by zajelo do plechové krabice a samo zavřelo za sebou víko. Čerstvá emoce z českoamerického bluesmana vyprchala. Zbyl ztracený chlápek, který ve dvě v noci do sebe lije pivo. Pryč!
     Na dně noci, na dně vystydlé tmy, na dně něčeho starého a pradávného. Nebezpečná krajina. Vytáhl z tašky klíče, sevřel je v levačce. Mně nikdo jen tak nezmlátí. Nebezpečí mohlo číhat hned za rohem.
     Nikdo. Noc byla prázdná, špinavý, znovu zmrzlý sníh skřípal pod nohama.
     Vypadl z běžných stereotypů, vypadl z obvyklého životního rytmu, ale zároveň s tím se v něm probouzely staré instinkty. Obcházel rohy, za kterými by mohl někdo číhat, našlapoval tiše, měkce, aby nebyl moc slyšet, a když kolem projel taxík, přimáčkl se ke stěně, aby ho jeho rozsvícené reflektory nezachytily. V tašce měl řadu dokladů a průkazek, ale co na nich bylo, pro tuto chvíli přestávalo platit. Jak by vystoupil ze svého každodenního života. Šel směrem k domovu, držel se trasy, ale cíl jako by se pro tu chvíli ztratil. Prostě šel, sám, po dně noci. Opuštěné domy, rozpíjející se pouliční osvětlení na šedavém sněhu, zábnutí, znepokojivý bodavý vítr. V téhle chvíli jak by byla smazána jeho minulost, byl jen každý další krok, každý další nápor větru. Přestala existovat jeho žena a děti, byl jediným pohyblivým bodem v nehybné hmotě domů. Přestal vnímat známá místa, z přítomné civilizace zbývaly jen mlžné lampy. Jak by vystoupil z konkrétního letopočtu, mohlo mu být pět, patnáct, padesát, sto, jeho konkrétní věk se od něj oddělil, jeho starosti a strasti zmizely, boty ho přestaly tlačit, vnímal jen poryvy větru, bodající do krku a do tváře. Na dně nekonečné noci. Na dně něčeho podivného, iracionálního, co s ním splývá, co ho pohlcuje, co ho vede. Šel a šel a cítil, že nad nízkými mraky je Měsíc, dál Jupiter a Saturn, cítil prázdnotu mezihvězdného prostoru, šel a zároveň letěl s planetou Zemí mezihvězdným vzduchoprázdným prostorem.
     Až doma, když potichu otevřel klíčem byt a sundával si bundu, vracel se do svého těla.
     Ani teplá sprcha nedokázala z něj smýt zimu. Cítil, jak se kůže roztahuje, ale uvnitř v něm jako v ledničce zůstávala hluboká opuštěná zimní noc, cizí těleso uvnitř těla, jakási imaginární střepina.
     V polospánku se mu vybavovalo, jak šel do nočního lesa pro klestí, jak také v zimě a po sněhu šel kilometr kolem vodního potrubí z rychlotrubek hledat místo, kde ze spojky vyletělo těsnění. Nikomu se do zimy a tmy nechtělo, ale on to dělal rád. A vlastně takhle chodil i dřív. Když jezdil stopem, pochodoval po opuštěných silnicích a vdechoval plnými doušky noc. Jako kluk na táboře se při bojové hře ztratil a nevadilo mu to. Byl všude cizí, ale byla v něm souzněnost s tichem a tmou.
     Na stole prosvítalo bílé porcelánové ouško, v šuplíku pod ním byla ukryta borová šiška, kus dřívka, amulety z dalších míst. V noci se narodil a noci patřil.

Liberec 1997 až 2006

[ zpět ]

Napsat komentář