Setkání v bazénu
     Šestatřicetiletý triatlonista Berta s bušícím srdcem v krku konečně dohmátl. Odrazil se a přetočil se na záda. Oči našly rafičky hodin nad bazénem. Takhle rychle dva kilometry ještě neplaval. Padesátimetrový krytý bazén se pozvolna plnil, právě přicházela třída holek. Venku je zima balila do bund, ale tady látka plavek skrývala z šestnácti, sedmnáctiletých těl minimum. V pubertálních letech si  občas představoval, jaké by bylo prožít týden, uzavřený na dívčím internátě.
     Přetočil se na břicho a pomalu se pustil na druhou stranu, ke skákacím prknům. Za sebou slyšel repetění mašlí a stuh.
     Konec dráhy blokovali tři kluci  s krátce ostříhanou dívkou, všichni něco přes dvacet. Jim děkoval za výborný čas, poslední bazény se jich pokoušel držet. Levý byl podobný Berdychovi, prostřednímu zarůstala holá lebka,  třetí s ocáskem padajícím na krk něco žertovného prohodil  k dlouhým řasám. Dohromady vypadali  suverénně, nadupaně, jako první řady  ef jedniček na startu v Monze.
     Možná že by jim to natřel v krosu. Aby někdo  dlouhou trať slušně zaběhl, musí každý den trénovat. Na lavičce za cílem by si provokativně zapálil cigáro, otevřel lahvouše, hýbal palci u nohou a čekal, až doběhnou.  Anebo ne.
     „Ten je boží…“ Otočil se po hlase. Sladká sedmnáctka, vlasy sepjaté krajkovou mašlí, pozorovala někoho z trojice. Za ní připlouvaly další  a další. Do šplouchání vody se ozývaly povzdechy. Mladé kačenky připlouvaly, krky vytažené nad vodou, aby jejich očím neunikl jediný detail fešáků pod prknem.
     Kluci si stoupli na startovní bloky. Tři těla proletěla vzduchem. Tak takhle plavou, když opravdu plavou. Jako nože prořízli kraulaři houf kačenek.
     Jejich kamarádka zůstala v jeho dráze, pod třímetrovým skákacím prknem. Pravičkou se držela nerezového chňapadla a mhouřila oči. Dosplýval  a otočil se. Kluci na obrátce točili kotoulem a vraceli se.
     „Jedou jako fretky. Mají formu,“ řekl uznale k dívce sledující jejich závod.
     „Snaží se.“
     „Že jsem vás nikdy v bazénu neviděl.“
     Jsem tu prvně. Bydlíme na chalupě pod Rudolfovem.“
     „Tam chodím běhat. Řekněte mi kde a zaklepu u vás na okýnko,“ vyletělo z Berty. 
     Konečně k němu obrátila hlavu. Vydechl. Měla v sobě něco nedefinovatelného, nezapomenutelného, jedinečného. Usmála se a po několika vteřinách prohodila: „Nad dveřmi je kovová tepaná lucerna.“
     Díval se na ni. Pekelně se mu líbila. Něco takového se mu nestalo už řadu let.
     „Fajn. To vás najdu,“ řekl Berta.
     Kachničky doplouvaly. Otočila se zase k bazénu. Trojice se vracela zběsilým tempem.  Uvolnil jim místo. Ve chvíli, kdy se první prsty dotkly stěny, řekla: „Jsem tam do neděle.“
     Vítěz od ní dostal pusu. Druhý a třetí také. Pořádnou, ne kamarádskou. Kluci byli pěkně zadýchaní, nejbližšímu, Copánkovi, divoce pulsovala krční tepna.
     Berta se ponořil a proplul mezi smutnými  kachničkami. Sežrat mu to dala pěkně, musel uznat. Ruce ho bolely, cítil, jako by měl do levého chodidla dostat co nejdříve  křeč, ale chtěl  být od čtveřice co nejdále.
     Přetočil se na znak. Plavala, ti tři kolem ní a kachničky opodál za nimi jako operní sbor. S mašlemi na hlavách, pestrobarevné, právě utržené lekníny.
     Ještě dobře, že mám kamenné srdce, říkal si Berta, když lezl z vody.  Tahal šaty ze skříňky a rychle se oblékal. Ti kluci jsou slepí. Třicet kočiček na nich může oči nechat, ale oni vidí jen tu jednu.
     Před bazénem tály zčernalé zbytky sněhu. V Rudolfově je ho nejmíň metr. Představil si, jak přijíždí na běžkách. Najde tu chalupu a v ní si čtyři báječní mladí lidé užívají zimu a sami sebe. A do toho jim na okýnko zaťuká nějaký otrapa. Ozvalo by se: „Hledáte někoho, pane? Nezabloudil jste? Zastávka autobusů je támhle za hřebenem.“ Panebože, co blbnu.  V tramvaji si otřel čelo mokrým ručníkem. Pokusil se myslet na kachničky.

Retrospektiva – diskotéka
     Když se jeho bytná Klára minulý podzim zase urazila a odjela za sestrou, zašel Berta na diskotéku. Dunělo techno a stroboskop vykusoval  z mnohohlavé masy mladých pružných těl jednotlivé tváře. Všichni tancovali. Nikdo nemluvil a ani nemohl, nebyl by slyšet.
     Už dospělou Ještěrku vídal ve firmě. Pozval ji na bar: „Chtěl bych se na něco zeptat,“ začal konverzaci.
     „Jsem v pohodě. Ale jestli tu hledáš dceru, tak ti nepomůžu. Jsem tu prvně,“ řekla.
     Naštval se: „Hledám svůj ztracenej život.“
    „Nevaž se. Odvaž se!“ řekla. Nevěděl jak. Sklouzla ze stoličky a někam zmizela.
     Přimotala se k němu šestnáctka. „Ahoj. Já tě odněkud znám. Všichni kolem mě lítaj a já si připadám jako brouk s utrhanejma krovkama. Že jsem originální?“
     „To víš, jsi. Stalo se ti něco? Není ti zle?“
     „Trochu. Víš…  jeden kluk…  Ale je to tu super, ne?“
     „Super. Nedáš si skleničku?“
     „Myslíš?“
     „Tequillu?“
     „Nevím. Třeba. Nemůžu si vzpomenout, odkud tě znám,“ řekla.
     „Není to jedno?“
     „Taky jsi mimo? Nemáš tu auto? Nehodil bys mě domů? Na Františkov?“ Oči jí plavaly v andělíčkovské tváři. Zavřela je, ale ještě předtím  ho chytila za ruku. Jak by spolkla nějakou oblbovací pilulku.
     Vyšli ven. Vyhazovač se na něj ušklíbl. Jezdili spolu ranním autobusem, ale to ještě měl dlouhé vlasy. Až strojek na psy obnažil všechny šišatosti jeho hlavy: „Přišel jsi akorát, kámo. Pohybujou se tu divný hoši. Nemusel bys svoji kytičku už nikdy najít.“
     „Díky.“
     Povlávala k parkovišti. Odemkl auto.
     „Jsi hodnej,“ řekla.
     Měl dvě pressa, Jeníka Chodce a tequillu a za sebou poskakování v hypnotickém rytmu. Jel opatrně. Hlídkový vůz policie ho minul v dolní zatáčce. Podívala se na něj. Rozepnula si knoflík u kalhot a zavřela oči.
     Knoflík ho přitahoval. Měl s ženskými nevyřízené účty. Proplétal se nočními ulicemi středu města. Uprostřed diskotéky byl ten, který by se měl vrátit do hrobu. Ve vlastním autě se cítil dobře, pedály ho poslouchaly. Jeho spolujezdkyně má pružný pas, sladké boky a na sobě ani gram přebytečného tuku. Jednu chvíli ho napadlo, že s ní odjede někam pryč. Benzínu má dost a v kapse kreditní kartu. Takhle se to dálo padesát tisíc let. Chlap si ženskou vyhlídl, popadl ji a unesl. K jejímu kmeni ji pustil, až když měla dvě tři děti. Přistihl se, že při tom přemítání nezahnul k dálnici, ale jede zpátky.
     Probudila se. „Promiň. Já musím,“ vyhrkla a vyběhla z auta. Myslel, že je jí špatně. Že bude zvracet.Vystoupil a nesl jí papírové kapesníčky. Stáhla si úzké těsné kalhoty a čurala. Tři metry od auta. Díval se shora na  její malý ve tmě svítící zadeček. Natáhla si kalhoty. Dělal, že nic neviděl. Nastoupila. Takový malý do tmy svítící zadeček.
     „Promiň,“ řekla.
     „Přírodě se nedá poroučet, kotě.“ 
     Zip si zatáhla, ale knoflík zůstával rozepnutý. Auto zastavilo  červené světlo na přejezdu. Teď, říkal si. Nakonec ale neudělal nic. Možná kvůli tomu, že ta prdelka byla opravdu příliš malá. Nebo že je zbabělec.
     Když vlak přejel  a rozsvítilo se zelené světlo, řekla: „Už vím, odkud tě znám. Jednou jsi byl u nás a půjčoval sis od táty elektrickou vrtačku.“
     „To je možný.“
     „Neřekneš to tátovi?“
     Zastavil pod dlouhou frontou  paneláků. „Neřeknu.“
     „Díky.“ Dala mu pusu na tvář. Nehýbal se. Váhavým rozhozeným krokem přešla k domovním dveřím a povedlo se jí strčit klíč do zámku.

Úvahy o něžném pohlaví      
     Po příchodu z bazénu Berta přemáchl ručník od chloru,  snědl od Kláry nachystanou večeři, viděl zbytek zpráv a přepnul na sportovní kanál. Klára mu dala pusu a šla si pustit do ložnice nějakou  televizní romanci. Berta si u fotbalu zdříml. Udělal si turka, dokoukal se na druhý poločas. Jak začalo parkurové skákání, podíval se z okna do zasněžené, zatažené zimní noci a vybavila se mu příhoda s dcerou bývalého souseda. 
     A zase musel myslet na krásnou neznámou z bazénu! Ta je dospělá. Jak plavala a nechávala kolem sebe kroužit své chlapce, neukazovala tím kačenkám, že nestačí jen dokonalá sedmnáctiletá figura? Kolik jí může být? Dvacet? Pětadvacet? Se kterým z těch tří něco má? Se všemi? S nikým? Přál si být někým z nich, ale jednadvacet už mu nikdy nebude.
     Když už si nechci jít lehnout k oddané Kláře, která mě chce definitivně uhnat, to už je lepší myslet na holky do dvaceti.  Kamarád, proutníček Ludvíček, si jednu pořídil. V práci řekl, že jede na katastrální úřad, naložil ji kousek před školou. Je to takové oprsklé zlobidlo, říkal o ní Ludvíček nadšeně.   Ludvíčkova manželka v kanceláři zjistila, že ráno ve spěchu  nechala klíče od trezoru doma. Vzala si podnikové auto. Ve dveřích ložnice uviděla ve  posteli cizí holku. Ludvíček se schoval pod deku. Manželka stála jako solný sloup. Zlobidlo žertovně prohodilo: „Neděje se tu nic, co si myslíte, paní. Čistě náhodou jsem zašla za panem inženýrem a napadla nás taková hra. Na koho láhev ukáže, ten sundá něco ze sebe. Nechcete si s náma taky zahrát?“ Sáhla po láhvi, ale jak vylezla z deky, ukázalo se, že nemá kalhotky. Vtipně to zamluvila: „Budete mít, úplně oblečená, proti nám výhodu.“
     Druhé kolo ale patřilo oklamané manželce. S pomocí advokátky a soudkyně vypakovala Ludvíčka z jeho bytu s kufrem na ubytovnu a Ludvíčkovo místo záhy zaujal  fádní, ale spolehlivý manželčin kolega, který jí už dlouho nadbíhal.
     Závěr byl pro Ludvíčka děsivý. O věčně dobře naloženou manželku přišel a z roztomilého zlobidla, telecího masíčka,  se stala mladá saň. Stavěl garáž. Řekla mu před kamarády, kteří mu pomáhali: „Ludvíčku, prosím tě. Můžeš postavit alespoň tuhle lať, když už nic jinýho?“
     Zlobidlo ne, kačenku ne, ještě mladší sousedovu dceru taky ne, zvažoval dál Berta.  Ještě musí existovat nějaká další možnost! Měl pocit, že se blíží k definitivě, k nějakému celkem pohodlnému bezčasí, kdy vedle smířlivé flegmatické Kláry bude všechno čím dál tím víc stejnější. Nový život se mu povedl jen napůl. Vrátil se ke kolu, začal běhat a chodit do bazénu. Rekreačně dělaný triatlon mu vrátil figuru a částečně sebevědomí, doma se však sotva stačil osprchovat a padl do postele.
     Čím víc mu Klára ošetřovala modřiny, tím víc ho omotávala neviditelnými vlákny. Balila ho do kokonu, ze kterého se vylíhne neškodný, se vším svolný bačkora.
     Kratičký rozhovor s plavkyní probral Bertu z letargie. Mám ještě šanci pořídit si  jinou ženskou? Mám začít ukecávat paní provozářku? Rozvedenou účetní? Fešandu od kasy v obchoďáku? Probíral všechny ženské, které by si snad daly říci, ale bylo jich podstatně méně než při podobné bilanci před třemi  lety.
     Vypnul v ložnici televizi a natáhl  se vedle Kláry.

Druhý den
     Od rána měl Berta fofr. Jejich firmu koupil německo-italský koncern. Mají se na ně přijet podívat noví majitelé. Rozhodnou se,  jestli je nechají dál budovat kapitalismus, nebo jejich fabriku zavřou a stroje přestěhují do Karáčí nebo do Istambulu. Berta s dalšími běhal po  halách, aby bylo všechno v ažůru. V pět večer najednou přestalo půl haly svítit. Sehnal elektrikáře, závada byla v blbém spínači. Cvak. Hala se celá rozzářila. Na druhém konci nakoukli dovnitř dva pánové v dlouhých pláštích, doprovázení generálním ředitelem, a zase zmizeli. Ředitel výroby si otřel zpocené čelo sváteční kravatou a poslal je domů.
     Venku taje sníh. Běžím a podrážky do mokrého chodníku vyťukávají. Ko-vo-vá lu-cer-na.   Do Jizerek to už dneska nestihnu. A i kdyby, co bych  jim v chalupě mohl nalhat? Nic!
     Roky letí. Bude mi sedmatřicet. Kouřím už jen v hospodě a jednu  po závodě a jednu po obědě. Zkusil jsem zaběhnout maratón, dopotácel jsem se k cíli za pět hodin. Ještě se ale necítím na zahrádkáře, Kláro!  Ještě mám trochu času doopravdy žít! přesvědčoval se Berta, když poklusával tajícím sněhem domů.
     Podíval se do zrcadla nainstalovaného ve výtahu a  optimismus ho přešel. Uvědomil si, že začíná platit nepřímá úměra. Z dvaceti mladých holek, když byl v jejich věku, se mu líbila jediná, nad ostatními ohrnoval nos. Teď se mu líbily pomalu všechny, ale už ho většinou braly jako oživlou součást scenérie,  překážel jim, když vyhlížely nějakého hezkého kluka.

Moravská retrospektiva, nejdřív ošustěný, pak opuštěný
     Taky takový býval. Vojna desátníka Bertu deptala, štvaly ho hospodské khaki bláboly od dříve sloužících, přestalo mu chutnat pivo Litovel, i když bylo zadarmo. Kavárna měla dole nápis „Instalovali  jsme italské presso.“ Pár minut před ním dorazil německý zájezd, stařenky s fialovými přelivy si něco sdělovaly,  špatně přilepené protézy jim padaly z horního patra. Volno bylo jen u  stolku, kde seděly dvě slečny, zajímavá jemná holčina z gymplu  se zdviženým nosíkem a veliká prsatka. Pohrdlivá očička přejela po jeho rovnošatu s notným despektem.  Připadal si jako kretén. I  další spolužáky nevzali na vysoké, jenže on jediný  narukoval do armády, vrcholu zbytečnosti, ale jak viděl posměvačný úcul mladé místní intelektuálky, prohodil několik cizích slov. Konstatoval, že románskou kapli postavili měšťanostové v roce 1906 a zavalil ji vědomostmi, které měl použít při neúspěšných přijímacích zkouškách. Zkoprnělou intelektuálku pak pozval do kina. Jan Zlatoústý sice podruhé nevstoupil do jeho pusy, intelektuálka ho líbala zdrženlivě,  ale rýsovalo se to nadějně. Na čtvrté rande však přišla  zase s macatou kamarádkou Soňou. Vyhrkla, že si ho váží,  ale pořád miluje někoho jiného. Zvedla se. Vyběhl za ní ven, ale někde se ztratila.
     Soňa rázovala metr vedle něj a snažila se vysvětlit mu situaci. Bertova jemňounká intelektuálka není panna, jak se domníval, ale spustila se s mladým ženatým profesorem: „Pohádali se, nechala ho, chtěla na něj zapomenout,  jenže je do něj pořád zabouchnutá,“ vysvětlovala Soňa.
     Berta viděl komín kotelny mezi letícími mraky, rezavý drátěný plot kolem skládky a před ním šišatou boudu. Měl bláto na botách a spustil se řídký lezavý déšť. Schovali se do boudy.
     „Už se kvůli ní netrap, nezaslouží si to,“ řekla Soňa. O něco v boudě zakopl, chytil se jí. Objala ho. „Ty jsi doopravdy nic nepoznal?“
     Bylo mu málem do breku, ale vedle sebe měl horké ženské tělo. Přitiskl ji k sobě. Chytila ho  kolem krku, že ho málem zadusila. Stáhnul jí punčocháče, objevila se bílá stehna. Zabouchl  dveře boudy. Stalo se to na ztvrdlých pytlech cementu.  Zjišťoval, že má velká kulatá prsa, velkou měkkou pusu, velký zadek…
     „Bertíčku, tys měl oči jen pro ni.“
     „Neměl.“
     „To jsi nepoznal, že jsem tě milovala od první chvíle?“
     „Opravdu?“
     Po třech měsících sexuální abstinence Berta přijal důkazy Soniny lásky připravený. Po dvou hodinách vyšel hrdě a s pocitem lehkosti z boudy. Na nedalekém smetišti kuka vozy dávily svůj náklad. Čmoud z komína kotelny táhnoucí se nad údolím a zvuk vysypávaných kuka vozů dokresloval scenérii, ale Bertovi bylo fajn. Už ho žádné noční poluce znemožňovat nebudou. Soňa byla udělaná, asi o dva tři centimetry větší, měla tuhé, pevné tělo. Vraceli se alejí do ctihodného klímajícího moravského městečka. Měl ruku na její pravé půlce: To všechno je moje! A bylo.
     Desetkrát lepší řeznice Soňa nežli Anča Dlaňová, říkal si ze začátku Berta, ale Soňa byla mnohem lepší, než si opovážil myslet.  Nebyla na vojáky, nebyla potvora házející oči po jiných.  Doma ji drželi zkrátka, musela pomáhat v krámu, učit se  a být doma do deseti. Čekávala na něj u kasáren na bráně, nosila mu šunku, klobásky a debrecínku. Všichni onanisti mu ji záviděli, a nejen onanisti.     
     Místo do tváře se Soně ze začátku díval na prsa, ale brzo uvěřil jejímu velkému upřímnému šťastnému úsměvu, který ji dělal mnohem hezčí. Milovala ho, zbožňovala. Občas nevěděla, o čem mluví, ale měl pravdu. Když ho napadlo, že ho strojařina, ze které odmaturoval, netěší a mohl  by jít studovat třeba teologii, jak si ověřila, že ne katolickou, kde platí celibát, ale evangelickou, kde se faráři mohou ženit, nadšeně mu to odsouhlasila.
     Bertova školní láska se na vysokou dostala. Věčně ho chtěla zkultivovat, mívala k němu nejrůznější připomínky. Nechápala, jak mohl spadnout do chřtánu armádě, a po dvou měsících mu přestala odpovídat na dopisy. Měl ji rád víc než ona jeho. Teď to bylo naopak. 
     Soňa absolvovala řeznický učňák, aby byla připravená do kšeftu. Jak se její otec osamostatnil, dostal ji na ekonomku, aby se naučila podvojné účetnictví a daně. Nové spolužačky Soně říkaly Jitrnice, napůl jí pohrdaly, napůl ji nenáviděly a říkaly, že nikoho jiného než vojcla si pořídit nemohla. Slova jsou slova, jen slova, možná těm pupínkatým polopannám, Soniným spolužačkám, trošku lhal, ale do Prahy, kde byly jednou na školním výletě, každý měsíc jezdil. Stačil na ně pocit převahy, něco intelektuálních žertíků, pár choulostivých otázek, po kterých se začervenaly. Naznačoval, že by je třeba v posteli ozkoušel. Směsice šarmu, vtipu, drzosti a arogance na studentky ekonomky spolehlivě zabírala.  Odměnu si vybral od rozesmáté  Soni v noci.

xxx
     „Já jsem doopravdy v jináči! Čti!  Slepej snad nejsi, Bertíčku. Dostaneme od našich celý první patro!“ řekla Soňa nadšeně. Nejšťastnější byla, když se vdávala, bílé volánky zamaskovaly čtvrtý měsíc.

xxx
     „Že je to krásná holka? Soničko, udělej kuk na tátu. Co jsi naší holčičce udělal, že se tě bojí?“ ptala se věčně nervózní naštvaná Soňa.

xxx
     „Mami, on ani neumí dát holce sunar. Tati, ty se ho zastáváš. Víš, co o vás říká? On, kterej přitáhnul s nahou prdelí? Že smrdíte škvařeným sádlem. Mami, drž mě. Ten můj blbec si koupil knížku! Takhle vlastní auto nebudeme mít nikdy!“

xxx
     Změnu v Sonině chování nemohl pochopit. Vytrhl ji z  kruhu, kde vrcholným uměním bylo správně naporcovat maso. Její rodiče svojí prací žili, nic jiného nebrali na vědomí. Maso, peníze, maso, peníze. Postavili si barák. Na všechny se obchodnicky usmívali, ale uznávali jedinou řeznickou pravdu, maso dělá peníze. I když si ji vzal, byl mimo. Pod půlkou prasete mu vrávorala kolena, jak okořenit vinnou klobásu, tomu nerozuměl vůbec. Zaměstnání si našel v místní fabrice u rýsovacího prkna, a když Soně řekl, že zkusí  studovat strojárnu dálkově, nadšeně mu to odkývala. Jenže jak se Sonička narodila,  vadilo jí, že ve vedlejší  místnosti v noci při učení svítí.  Jednou se Soňa rozesmála nad jeho výplatou. Naštval se, přešel z kanceláře do montážnické party, kde bral podstatně víc, ale domů jezdil na neděli, někdy ani to ne.  Nikomu v baráku nechyběl. Slovutné řeznictví rozjíždělo  výrobu  speciálních klobásek, aby mohlo konkurovat lacinějším marketům. Svěřili mu akorát kočárek s miminem, když se malá venku probudila, málem ho nepoznala. 
     Většina montážníků byla rozvedená, někteří i několikrát.  Veselí, usměvaví, někdy trochu nametení, přinášeli do opuštěných domácností  lásku a radost. Když se přesunuli na další štaci, někteří se ke svým milenkám vraceli, většina ne. Vysokou musel Berta nechat. S partou fachmanů zažíval horké chvilky, ale nakonec vždycky všechny mašiny a přístroje sestavili, uvedli do provozu  a oslavovalo se.
     Proč si všechny myslí, že je nemám doopravdy rád?
     Berta se konečně se Soňou rozvedl. Nechtělo se mu vracet se na Moravu. Našel si místo u libereckého podniku, ve kterém renovovali jednu linku. Dobře tancoval, rád se bavil, ve společnosti dam se neopíjel. Jeho nové kamarádky a dvě přítelkyně z montáží, ke kterým se mohl vrátit a rovnou nastěhovat, mu vrátily základní sebejistotu. Víc si s nimi rozuměl, byly zajímavější než Soňa, která si vzala nějakého řeznického valibuka. Jak poslouchal rozvodové historie montážníků, on či ona, většinou oba, si našli během manželství někoho jiného, indicie mu kamarádi rádi vysvětlili. Jenže Soňa, když se jí narodila Sonička, žádného jiného chlapa neměla! Ani on žádnou ženskou.
     Na jednu montážnickou štaci s nimi jel jako brigádník student psychologie. Jednou se sami dva namazali a začali se svěřovat. Vyklopil mu celou historii se Soňou. Adept psychologie řekl vážně: „Prostě tě vytěsnila.“ 
     „Jak vytěsnila? To ona mě přeřízla! Běhala za mnou, vysadila pilulky, aby se mnou mohla otěhotnět. Jednou i v náručí mě nesla! Vždycky jsem měl pravdu!  A najednou mě měla za úplný ořezávátko,“ vztekal se Berta.
     „Jak vypadá její otec?“
     „Klasickej řezník, velkej, ramenatej, tlustej, asi sto dvacet kilo, ale ten Soňu v závěru spíš krotil,“ vysvětloval Berta.
     „Berto! Tatínkovi řezníkovi chozením s tebou dokazovala, že už není malá holka, ale má  vlastní hlavu, svůj vlastní život. Podívej, na začátku sedí v kavárně dvě spolužačky ze základky, jedna načančaná chodí na gympl, v kapse má dvacku, ale je zajímavá. Druhá je vyučená, prachatá, ale fádní. Kouzelný na tvým příběhu, Berto, je, že tvoje televizní drby a intelektuální kecy, namířené na gymplačku, zaujaly řeznici, ke které nikdo takhle nemluvil. Brala tě jako hvězdu z Prahy a milovala tě. Jak se jí narodila dcera, stala se pro ni hlavní osobou. Začala tě vidět bez aureoly. Zjistila, že půlku prasete neuzvedneš, že se k nim do řeznický firmy absolutně nehodíš. Prokoukla tě.  Vrátila se ke svojí řeznický identitě, k prejtu a tlačence, na tom jdou vydělat prachy. Vytěsnila tě, z obdivovanýho miláčka se stal sedmilhář a slibotechna.“      
     Většina kolegů  šla z fabriky za partnerkami a dětičkami nebo na zahrádky, na neděli odjížděla na chaty. Nová práce ho bavila. Jako perspektivní zaměstnanec dostal přes podnik od města neperspektivní jedna plus jedna, ale musel si dodělat další maturitu.
     Začal znovu rekreačně běhat.
     Dost holek se mu líbilo, na některé byl opravdu zvědavý. Většinou po několika schůzkách vycítily, že má panický strach z trvalejšího svazku. Pár si jich vzal k sobě domů nebo chodil k nim,   vydrželo to dva tři měsíce. Říkaly, ty už mě nemáš rád, i když už si na ně pomalu zvykal. Poznaly, že to od něj není ta pravá láska. Pěna jedenáctky U Kozla obalí čerstvé rány, tři čtyři kilometry v terénu vrací optimismus, jenže i když přišel rozesmátý, stejně byly ve střehu a následoval další rozchod. 
 
Seznámení s Klárou
     S Klárou se seznámil, když vyřizoval nějaké firemní papíry na městě. Oba byli rozvedení, nezávislí, vzájemně si sympatičtí. Až když ji déle pozoroval, došlo mu, že je opravdu hezká. Milá, zakřiknutá na zvláštní způsob vřelá. 
     Šel s ní do divadla ve vší slušnosti, uvažoval o ní jako o možné záložní variantě. Počítal s tím, že ji odveze domů a bude pokračovat v trase do  Jablonce, kde zatím jiná rozvedená paní spolehlivě uspí svoje děti. Do vedlejšího města nakonec nedojel a založil svůj telefonní seznam kočiček do poslední zásuvky pracovního stolu.
     Se svěřováním začala Klára. Měl pocit,  že je do bývalého šéfa, moudrého a ušlechtilého, kterého rozvedla a na dva roky odvedla od rodiny a dětí, pořád zamilovaná, i když se nakonec vrátil k rodině. Podobně asi milovala manžela, než své milence udělal  dítě a odstěhoval se k ní. Buď překousla kritický třetí měsíc, kdy Berta začínal vídat na svých partnerkách vady, nebo tentokrát byl výjimečně hodný? Tichá, oddaná, jako doutnající ohýnek, ze kterého ještě sálá teplo.
     Jenže podobně oddanou lásku už Berta dostával od Soni, a tak si první rok  nechával svůj byt neobsazený,  a i nyní ho neprodal, jen pronajímal, kdyby se něco zvrtlo, aby se měl kam vrátit. 
     Klára se občas dala přemluvit na nedělní výlet na kolech. Věděl, že jí nesedí jeho štvaní se po závodech. Jenže právě tohle je jeho svět! Stále se řítí, alespoň na kole ve sjezdu, někam dopředu! Ještě dokáže natrhnout krovky kdejakému mlaďochovi.

S Klárou
     „Přijeli včera ti Korejci?“ zeptala se Klára v sobotu dopoledne.
     „Nebyli to Korejci, ale Italové a jen do haly nakoukli, “ odsekl Berta. Dál neřekla nic. Stála v kuchyni u dřezu a něco krájela. Byla smutná. Kvůli němu. Po pěti letech ho už nic vtipného nenapadalo. Nakonec ji políbil na ucho.
     Obrátila se k němu a přivinula se. Pořád to fungovalo. Sebral jí dranžírák, aby ji náhodou nenapadlo ho propíchnout. Vzal ji do náručí. Krátkými krůčky se dostali přes chodbu do ložnice. Ještě spolu chvíli leželi v posteli. Neříkala nic.
     Zpočátku mu Klára přišla upovídaná, ale čím dál spolu byli, tím méně spolu mluvili. V posteli už vůbec ne. Dala mu pusu. Vstala. Díval se, jak si obléká. Líbila se mu, když  se někdy ráno vzbudil s ní a  nalíčená se začala se oblékat, dojde do krámu. Párkrát ji stáhl do postele. Teď už málokdy. Byla o dva roky starší, ale na svůj věk vypadala pořád pěkně.
     Kovová lucerna? Mam a klam. Déšť venku rozmáčel zbytky sněhu, nahoře v Rudolfově už musí být pěkná břečka. Vyběhnout na běžkách nebo jen tak se Bertovi nechtělo. Partička z chalupy stejně nejspíš odjíždí, v takovém počasí jim bude lépe doma. Chvíli si opakoval angličtinu. Po obědě seřizoval ve sklepě kolo a uklízel. Našel na zadní polici zaprášenou krabici, v ní nějaká chrastítka a hračky pro nejmenší děti. Přinesl ze sklepa boty na jaro.  
     Večer Klára pustila nějakou detektivku. Věděl,  že teď je mluvení na něm. Věděl i, co  chce, aby řekl. Jenže jemu se nechtělo. Nemusel to říci přímo, existovalo asi patnáct způsobů, jak by to rozhodující, vezmu si tě, vyjádřil.
     Tvrdil jí,  že oba si manželství  svázaného prstýnky užili dost. Neměli spolu děti, které by je držely pohromadě. Tušila, že by jí mohl říct, ahoj, kamarádko, bylo to fajn.
     Šel za ní a sedl si k televizi. Vzala ho za ruku. Usnul. Klára ho probudila po půlnoci. Na obrazovce běžel nějaký film, kde šplouchalo moře. Mezi vlnami k němu plavala holka z bazénu. Ne přímo ona, ale hodně jí podobná.
     „Musíš vstát a lehnout si do postele, Berto.“
     „Nemusím.“
     „Tak dobře, nemusíš, ale v posteli by ses vyspal líp.“
     Plavkyni na obrazovce vystřídala jachta…  Věděl, že příběh bude pokračovat, něco  dramatického se stane, jinak by to nebyl dobrodružný film. Jachta odplouvá na širé moře. Jenže jeho jachta, něco velkého, nečekaného, silného a stále ještě možného, mizí do nenávratna. A jestli ji nedožene zběsilým kraulem, už ji nedohoní nikdy.
     K dvojici z jachty přisedl chlápek. Byl vtipný, okouzlující, jak by mu Bůh  lil trychtýřem do hlavy nápady a na něm zbývalo, aby otevíral pusu. Krásnou herečku a jejího partnera okamžitě zaujal. Berta většinou  sedával bokem, ale párkrát ho něco osvítilo a stal se  středem společnosti. V podobném vytržení oslnil Soňu. Berta začátek změny na obrazovce nepostřehl, ale najednou to mezi  příchozím chlápkem a krátkovlasou herečkou zajiskřilo, aniž by si její dosavadní partner něčeho všiml. Utekli spolu do hezky vymyšleného dobrodružného příběhu. 
     Všem slečnám se přece nemusí líbit jejich vrstevníci! Co když si z něj plavkyně nedělala srandu!? Byl to flirt? Nebo něco víc?

Neděle u kovové lucerny
     Berta si v neděli ráno vzal goratexky s návleky, na hlavu čelenku a vyrazil. Přestalo pršet. Domky kolem silničky z Kateřinek na Rudolfov jsou rozházené, jako by je někdo zasel z letadla. Berta utíkal mokrým tajícím dopolednem a nohy vyťukávaly: Ko-vo-vá lu-cer-na. Někde tady musí být!  Silnička byla černá, ale na loukách, kolem chalup a v lese zůstával těžký mokrý sníh. S námahou z něj vytahoval nohy.
     Chalup hodně,  ale u žádné kovová lampa. Prodral se až nahoru k nejzadnější chatě pod lesem. Otočil se. Pod sebou uviděl na zrenovované chalupě tepanou lucerničku vedle dveří.
     Okenice jsou otevřené.
     Zaťuká. Co když se vysouká celá čtveřice? Musí vymyslet nějakou legendu. Koho hledáte? Já ani nevím, jak se jmenuje…uvědomil si zděšeně.
     Pozoroval okna. Nic. Z komína se kouřilo. Už se rozhodoval k návratu, ale nedalo mu to. Vrátil se a kradmo přes okno nahlédl dovnitř.
     Seděla u stolu, před sebou knížky a skripta. Jinak nikde nikdo. Zaťukal na okýnko.
     Zvedla hlavu a podívala se na něj. Vstala, šla mu otevřít.
     „ Ty jsi vážně přiběhl.“
     Přikývl. Má jantarové oči. Pane Bože. Jak tohle může dopadnout?
     Jizerky se propadají pod hladinu moře. Hoši se vesele vrátí s proviantem a budou halekat: My tě tu nemůžeme nechat chvíli samotnou!
     „Pojď dál. Udělám ti čaj.“ Políbili se ještě ve dveřích. Hladově, horce, přimáčkli se k sobě. Ještě nevěděli, jak se jmenují,  ale bylo to, jako když chytne nádrž s benzínem.
     Odtrhla se od něj a zeptala se: „Nechceš se zatím osprchovat?“
     Podávala ručník, přitáhl ji k sobě.
     Když se konečně vydýchal, převalil se na záda. Na sebe přitáhl její  štíhlé zpocené tělo, a když ji položil ruku pod lopatku, cítil, jak ještě pulsuje její horké malé srdce, jak dobíhá a pomalu se uklidňuje.
     Berta zjišťoval, že je den, za oknem se snášejí velké těžké sněhové vločky. Nějak mu při  milování vypnul mozek. Byla to tělesná přitažlivost, spojili své zázraky v jeden, nedovedl si vybavit, jak se co stalo.
     Na stolku mezitím chladl čaj.  Usmála se, otřela mu  prsty pot z čela a podala mu šálek: „Ty jsi přiběhl,“řekla a krátce se zasmála.    
     „Kde máš  kamarády?“ zeptal se.
     „Asi jsou na koleji nebo doma. Musí se učit.“
     „Nezlob se, ale já jsem myslel….“
     „Známe se dobře třetí rok. Jsou to nejbáječnější kluci z ročníku. Jeli jsme se sem doopravdy učit. Copak jsem mohla tušit, jak to dopadne? Všichni tři jsou senzitivní. Charakterní, báječní,  frustrovaní a zadaní. Navzájem tvrdí, že jsou nejlepší kamarádi.“
     „A všichni tě milujou,“ řekl.
     „Dneska už ne. Buď pilně studují,  nebo jsou se svými partnerkami. Vykoupala jsem je v bazénu, zabalila jim baťůžky a poslala je autobusem domů.“
     „To je dobře,“ řekl.
     „Už si to taky myslím,“ řekla a rukou se snažila srovnat  rozlítané zpocené vlasy. Berta si uvědomil, že chalupa je otevřená, okny je vidět dovnitř a v krbu se na ohořelém  zčernalém polínku  sotva kroutí poslední plamínek. Vstal z válendy. Na stolku  u křesla zůstávala skripta a nějaké odborné knížky. Přiložil do krbu drobné nasekané dřevo, jazyky plamenů vyskočily nahoru. Obrátil se k ní, ležela na posteli jako nahá Maja, hlavu podepřenou rukou, ženská, kvůli které se chlapi zabíjejí.
     Natáhl se proti ní, taky si dal ruku pod hlavu a díval se do jejích  nemrkajících jantarových očí. „Je to divný, ale mám dojem, že jsem na tebe čekal celej život,“ řekl rozpačitě.
     Slyšel jen, jak dřevo v krbu praská, a už chápal výraz, v jejích očích se utopil. Olízl jí rty a pak se políbili. Zaklonila se a řekla, jak se jmenuje. Taky se představil. Když se seznámili i formálně, hladili se  jako  stálí milenci, kdy jeden druhému chce učinit potěšení. Dotýkali se a pak se milovali na různé způsoby.
     „Co kdybych s tebou zůstal přes noc?“ zeptal se Berta.
     Už byla oblečená a sedala ke stolku s knížkami a skripty: „Zůstaly by z tebe jen trenýrky. Ba ne. Nechceš to nechat, jak to je? Měl bys doma malér a já potřebuju ještě přečíst a nastudovat minimálně šedesát stránek.“
     „Já ale nejsem ženatej.“
     „Myslím, že i když nejsi, tak jako bys byl. Jinak by ses podruhý nesprchoval. Nebo jo?“
     „Můžu tu klidně zůstat.“
     „Radši ne. Hlavně abys  vůbec došel domů, ty sportovče.“
     „To je krytý. Zítra přijdu a přinesu  láhev bikavéru a šunku. Jíš šunku?“
     „Ani ne. Žiju zdravě. Jdi a vrať se.“
     „Přinesu kuře. Ale pořád mi není jasný, lásko moje, srdce moje, proč….“
     „Úplně mě udělala tvoje čelenka! Ahoj!“
     Ležela na břiše, před sebou skripta. Políbila ho na rozloučenou na tvář, tak jak líbávají spořádané neteře šlechetné strýčky. Ale když se ve dveřích otáčel, zvedla hlavu a zavolala: „Zítra přijď!“
     Vrátil se k ní. Skripta dopadla vedle krbu, mimo dosah plamenů. Rozesmála se a chytla ho kolem krku. Napotřetí to bylo, jako to bývá napoprvé. Zpětné zapínání knoflíků. Obrana podprsenky, stahování, natahování a stahování kalhotek. Už byl skoro nahý, když mu  strhla čelenku. Zakousla se mu do ramene. Bolí to, ale bude si ji pamatovat. Po bolesti a ještě po stopě zubů na kůži. 
     Nakonec se doopravdy rozloučili. „Vrať se, budu na tebe čekat,“ řekla.
     Už byla tma. Všechny autobusy z Rudolfova odjely. Vzal to úvozem, zkratkou do Lidových  sadů. Když bylo víc sněhu, párkrát to jel dolů na běžkách. Chvíli šel pomalu, ale pak se rozeběhl dolů, přeskakoval velké zlomené větve, klouzal po sněhu. Sladký pták mládí se vrátil!  Dvakrát se natáhl, vstal a běžel  dolů dál. Světla prvních domů před ním tiše couvala. Vyskočil přes hrbol, sklouzl. Ucítil palčivou bolest v kotníku. Tak tak se dobelhal na konečnou tramvaje v Lidových sadech. Vystoupil nahoře. Sídlištní chodník klouzal. Kotník ho bolel čím dál víc. Berta cítil, jak ho zalévá horečka.
     Ráno se nemohl postavit na nohu. Auto měl v opravně. Vzal si lyžařské hůlky a s jejich pomocí  se došoural k doktorovi. Poslal ho na rentgen, pak mu zasádroval nohu, půjčil mu berli a na závěr ho přinutil, ať vyplázne jazyk a vezme si teploměr. Napsal mu nemocenskou na tři neděle.

xxx
     U všeho byla Klára, ale vnímal ji, jako by se pohybovala za nějakým poloprůsvitným závěsem. Z telefonního automatu u střediska volal automechanikovi. Ležel s chřipkou, jeho auto měl rozhozené. Na cestě ze střediska potkal Berta souseda, poprosil ho, jestli by ho neodvezl na Rudolfov. Musel něco neodkladného zařídit, ale strčil mu do ruky klíčky a doklady. Jak se Berta hrnul k jeho autu, sklouzl, upadl a zařval bolestí. Soused mu klíčky sebral a vynadal mu, ať si jde domů marodit.
 
Rekonvalescence
     Kotník se hojil pomalu. Za týden přivezl automechanik Bertovu starou škodovku. Berta se k ní nějak dopotácel. Dojel na Rudolfov. Kolem bylo nádherně, slunce jiskřilo na čerstvě napadaných třiceti centimetrech nového sněhu. Urputně se prodíral  závějemi. Konečně uviděl chatu s tepanou lucernou. Kolem ní ani ťápota. Z komína se nekouřilo, okenice směrem němu byla zavřená. Odjela.
     Nemusela odjet! Sedí u stolu, tamto okno je na druhou stranu. Nemusí topit, má pod dekou elektrickou dečku a učí se. Určitě. A čeká mě, namlouval si Berta.
     Měl před sebou sto padesát metrů hlubokým sněhem. Na  kotník se stále nemohl postavit. Vzal to přímo, a tak spadl a zajel pod závěj. Bílo, bílo, studeně a zebavě. Okenice byly zavřené všechny, na dveřích chaty visel veliký těžký zámek.
     Cesta zpátky sněhem byla horší. Místo její náruče ho čekalo vystydlé auto. Mrzlo. Rampouchy na vlasech se pomalu rozpouštěly, stará škodovka naskočila až na třetí pokus. 
     Kláře doma něco namluvil. Všechno mu uvěřila a obětavě se o něj starala. Z angíny se vyvinul zápal plic.
     Berta dál myslel na plavkyni.  Věděl, kde má po těle mateřská znaménka, ta pečlivě spočítal. Neměl její telefon, nevěděl, jak se jmenuje dál, kde bydlí, co studuje, nic.

Jaro
     Když Berta dobral antibiotika a začal chodit jakž takž normálně, přicházelo opravdové jaro. Klára se v sobotu vydala na obvyklý  výlet za sestrou. Berta vystoupil v Rudolfově z auta. Bez sněhu vypadalo všechno jinak, chalupu s kovanou lucernou musel znovu hledat. Do kopce mu to moc nešlo. Forma mu odplavala spolu se sněhem.   
     Před chalupou stál  dědeček jak z reklamy na důchodové připojištění. Dole parkovalo patriarchální auto, k zabezpečenému stáří  též neodmyslitelně patří.  Dědečkovy nůžky odstříhávaly výhonky z živého plotu.
     Už už se k němu hrnul, když si všiml, že na cestě od Rudolfova jde jeden z těch tří plavců, Ocásek. Vedle něj šla dlouhá sebevědomá holka a za ruku vedla asi dvouletého kluka.
     Berta vytáhl turistickou mapu a předstíral, že něco hledá. Chlapeček proběhl kolem, rozzářená maminka a jásající tatínek prcka následovali. Ocásek vypadal podobně jako v bazénu, svěže a nadupaně. Z celé trojice vyzařovalo, že se jim na světě líbí a  mají před sebou nádherný  život.  Ocásek Bertu nepoznal. Viděl ho jen chvilku v bazénu a to ještě měl oči jen pro tu druhou, která tady nebyla. Berta složil mapu a předstíral, že je poutník, který uhnul ze své trasy.

xxx
     Berta si znovu vybavil, jak se tenkrát všechno seběhlo. Znovu zauvažoval, co by se stalo, kdyby měl čas  nyní nepřítomné, krátce ostříhané studentce říct, že bez ní nemůže žít, kdyby si nevyvrknul kotník a nedostal angínu. Jestli by ji  přesvědčil.  Uvažoval, jak by to s nimi dvěma mohlo pokračovat dál, kdyby se nechala ukecat. Věděl, že nenechala, ale když tuto variantu zkoumal, připadal si, že vymýšlí scénář k romantickému, zamilovanému, vysoce nepravděpodobnému filmu.
    
S Klárou
     Nic podstatného se v Bertově životě nestalo. Noví majitelé fabriku do Karáčí nepřestěhovali. Pilná a pracovitá Klára povýšila a koupila do bytu ručně malovaný obraz. Berta nemohl zapomenout na plavkyni s jantarovýma očima, ale nevěděl, jak by ji znovu našel. Kláru nic ani nenapadlo, ráno vyběhl, večer se  s vyvrknutým  kotníkem vrátil z Jizerek.
     Nevěrník Berta párkrát zjišťoval, jestli Klára opravdu na aerobik chodí, jestli v té době třeba necvičí v soukromí se svým  novým kamarádem a kolegou, ale kdykoliv pro ni přijel autem před tělocvičnu, byla ráda, že si na ni vzpomněl, a nechala odvézt domů i své kamarádky. 
     Něco ale chystala: „Kdybych vyměnila tenhle tři plus jedna za dva plus jedna v Praze, kousek vedle sestry, mohla bych do pražských divadel jezdit tramvají.  Nemusela bych tě  obtěžovat. A ty přece pořád máš byt na Františkově, ne?“
     Zíral jak puk, cosi zamumlal, ale nebyl schopný  zareagovat. Začal mluvit o něčem jiném.

Na místě činu
     První závod dopadl pro Bertu bledě. V plavání vždycky ztrácel, nejlepší býval na kole, teď  si sotva udržel pořadí, největší malér přišel na konec, před cílem ho předběhl  proplešatělý šedivějící padesátník. Berta už se k pravidelnému tréninku těžko nutil. 
     V neděli sotva lezl, ale stejně se vypravil do Jizerek. K večeru se dostal na dohled  chalupy s lucernou. U ní stálo drahé auto.
     Plavkyně s jantarovýma očima  vyšla z chalupy, otevřela kufr auta a naložila tašku. Berta se k ní rozběhl krajem lesa, ale o něco zakopl a zaryl čenich do jehličí. Z chaty vyšel elegantní chlapík po čtyřicítce. Berta si strhl čelenku a zacouval za stromek. Elegán plavkyni objal. Políbili se. Bylo vidět, že ti dva spolu spí a činí tak s potěšením. Sedla si za volant,  pustila spojku. Auto zahrabalo a prudce vyrazilo po lesní cestě na silnici . Byl to v klonícím se slunci docela hezký  záběr, hodil by se do remaku filmu Muž a žena. Auto zmizelo, divák Berta se konečně postavil a oklepal ze sebe suché smrkové větvičky.
     Uvědomil si, že se jmenuje jako jeho milostné omyly: Panna pipina na samém začátku, co mu dala jen sexuální trýzeň – poslední školní láska, přezíravá a chytrá jako rádio – hysterka z Náměšti  – totálně šílená panička z Plasů.  Všechny stejné křestní jméno. Jediná hvězda z nich odjížděla, aby se k němu nikdy nevrátila. Plavkyně s jantarovýma očima, super ženská, kterou potkal, aby ji vzápětí ztratil. Zažil s ní něco jako zázrak, ale zázraky se neopakují, alespoň ne běžným smrtelníkům.
     Zpocený špinavý Berta zapadal do třicítky ucabrcaných výletníků, kteří pomalu šli na zastávku městského autobusu v Rudolfově. Bolela ho lýtka, stehna i chodidla,  pomalu se došoural k přistavenému autobusu. Byl  jediný, kdo byl v Jizerkách na výletě sám. 

Finále
     Klára se večer od sestry vrátila načuřená a správně nažhavená. Méněcenná družka,  která halamovi jen posluhuje a obskakuje ho, zatímco on leží rozvalený na gauči a čte si noviny.
     „To jsi snědl úplně všechny párky, Berto?“ zeptala se rezolutně.
     „Tři dny jsi nebyla doma. Kdo se má starat o jídlo?“
     „Nejsem tvoje manželka ani služka,“namítla.
     Vyletěl: „Dávám ti prachy, tak nakupovat budeš ty.“
     „Já?“
     „Už jsem řekl!“ V ten moment si Berta uvědomil, že rozbil  tvrdě hájenou hradbu své nezávislosti. Ledničku vyjedl, měl jít dokoupit potraviny on. Dřív, než ona přijede.
     „Dobře, Bertíku, jak chceš. Zaskočím pro něco do večerky. Mohli bysme si zase vyjet na kole, tenhle týden má být hezky,“ řekla Klára.
     Nakonec šel do večerky on. U bývalého stánku, rozšířeného na večerku, si dávali frťana důchodci a vdovci, skupinka Ukrajinců pila u lavičky lahvové pivo. Nakoupil a vracel se, najednou smířený. Nechce, aby mu Klára utekla do Prahy, vezme si ji. Zle mu s ní nebude.
     Klárka usmažila omeletu.
     Plavkyně s jantarovýma očima je kometa, která zmizela. Klárka je jeho kousek Země.  Jedl a zase si všiml,  jak drží vidličku. Musel se zasmát.  „Stalo se něco?“ zeptala se.
     „Ne. Hezky způsobně jíš,“ řekl Berta.

Hanr na Jezeře 1982 / Liberec 2009

[ zpět ]