1. kapitola
Ivana vyběhla z tělocvičny. Ondřej se rýsoval v pouličním světle, patka mu padala až na nos. Nemohla si vzpomenout, kdy se začali víc vídat. Ze začátku si jeden z druhého hlavně utahovali. Líbilo se jí, že je naprosto uvolněný, bezprostřední. Vybafl cokoli, co ho právě napadlo, a dokázal se ovládnout, teprve když vymýšlel další recesi.
Hlásil se do telefonu jako Městský úřad, vnitřní odbor, a rozčiloval se, že rodina nezaplatila daň z chovaných vepřů. Mluvil přes kapesník, takže ho Ivana nepoznala. Zmateně vysvětlovala, že žádná prasata nechovají.
Nikdy nevěděla, co v příštích třiceti vteřinách udělá, ale asi to nevěděl nikdo. Jeho otec neměl pro Ondřejovy fórky sebemenší pochopení. Přestal mu dávat kapesné a zacházel s ním, jako by mu bylo devět, ale Ondřej vzdoroval. To ho s Ivanou sbližovalo. Blbli spolu a bylo jim fajn. Ani nevěděla, jestli je to láska, protože když vydechl: „Já tě miluju,“ bylo to uprostřed parku plného lidí a padl při tom na kolena. Teď stál a pozoroval vikýř protějšího domu, velkou tašku u nohou.
„Ahoj, Ondřeji !“
„Ahoj!“ chytil ji za ruku. „Mám pro tebe překvapení.“
Rozběhli se. Sotva mu stačila. Doběhli k plácku na okraji centra. Lunapark byl naložený na valnících a korbách náklaďáků. Foukal studený, sychravý vítr a byl cítit čmoud z pálícího se listí. Holé větvičky se ve větru ohýbaly a něco nenávratně končilo.
Ivana si povzdechla : „Odjíždějí !“
Ondřej řekl: „Pojedeme s nima.“
Nechápala. Vedle nich zastavil dýchavičný náklaďák, šofér se podíval na silnici, zařadil rychlost. Bílé mechanické labutě pomalu opouštěly plácek.
„Poslední pojedou houpačky. Naskočíme si na vlek,“ řekl Ondřej a tvářil se smrtelně vážně.
„Kam chceš jet, Ondřeji?“
„To je jedno. Kam pojedou oni. Říkala jsi, že tě doma všechno štve. Mě taky.“
První auto už bylo pryč, ale přejetý, teď už zprohýbaný plech na chodníku ještě drnčel. Nahý, vyprázdněný podzim. Ivana se nemohla zorientovat. „Fajn, někam dojedeme, ale co tam budeme dělat?“
„Žít, Ivanko. Hned. Nečekat, až nám bude osmnáct. Prodal jsem aparaturu, lyže a další věci. Už mám všechno dávno promyšlený. Najdu si práci. Nikdo nám nebude nic nakazovat!“
Naložené náklaďáky a přívěsy odjížděly. Stála vedle Ondřeje a neříkala nic. Všechny vozy zastavovaly před výjezdem na silnici. Ivana se dívala. Od nohou jí byla zima a zároveň jako by měla horečku. Plácek se prázdnil.
Poslední opravdu jela kašlavá rachotina a za ní, na nízkém dvoukolovém vleku, byly naskládány plechové houpačky a bílá zábradlíčka. Vzadu zbývalo trochu místa. Vlek zastavil těsně vedle nich. Ondřej hodil tašku nahoru a naskočil. Věděla, že je to nesmysl, ale krásný, báječný, bláznivý nesmysl. Naskočila taky.
Ondřej se usadil na dně vleku, Ivana vedle něj. Blížila se osvětlená ulice. Přitiskl se na podlahu a přitáhl ji k sobě. Z chodníků je nemohlo být vidět. Nahoře v patrech se svítilo. Jedno okno se otevřelo. Stará paní se dívala přímo na ně, ale nijak nereagovala.
Vyjížděli z města. Náklaďák zahnul na silnici vedoucí přes horské sedlo. Míjeli poslední domy. Začínal les.
Ondřej sáhl do tašky a vytáhl jablko. Silnice se kroutila v ostrém stoupání.
Ivana řekla: „Táta se už dívá na hodinky.“
Podal jí jablko. Ivana ho bezradně držela v ruce a namítla: „Zítra mám trénink.“
Ondřej mávl rukou.
Vypadá to naprosto bláznivě. Rodná vilka se schovává za lesem. Ondřej mne unáší! Fakt. Unáší, a dole v údolí zůstává naprosto všechno. Na jazyku mám omamnou chuť něčeho nepoznaného, zakázaného, neuvěřitelného. Co bude dál? Ondřej se tváří naprosto suverénně. Stoupáme do sedla. Někde dole je náš dům, jejich dům, radnice, škola, kostel u zastávky, ale rozeznat jdou jen zářící body. rozmyté slabou mlhou a v ní klímají staré panny ve školce, ze které jsem utíkala, a cukrárna dlouhých, sladkých, cucavých štanglí. Máma. Nesmím na ni myslet, nebo to vzdám.
Pomalu vyjížděli nejstrmější úsek. Ivanin pohled sklouzl na dolarku, která vyčuhovala z náprsní kapsy Ondřejovy bundy. Třeba… Chramstla po ní a otevřela ji. Pero drželo padesátikorunu a dvě stovky.
„Ty obludo! Já ti to celou dobu žeru. Se všema se loučím,“ zakřičela úlekem, „a ty….“
Auto s valníkem se ploužilo. Než Ondřej stačil cokoli namítnout, vyhodila sportovní kabelu a přeskočila zadní čelo korby. Ondřej seděl dál na vleku a díval se na ni. Pomalu se vzdaloval. Když se Ivana sehnula pro kabelu, seskočil taky.
Vraceli se mlčky. Doprovodil ji až domů. Otevřela vrátka, Ondřej pořád nic. Chytila ho kolem krku a dala mu pusu: „To byl fantastickej fór.“ Jak ho držela, napadlo ji, že se otec může dívat z okna. Vytrhla se a pádila domů. Když odemkla dům, uvědomila si, že tátovo auto je pryč, ale Ondřej už zmizel ve tmě.
xxx
Srazila se s ním na chodbě ve škole až třetí den.
„Moc se ti to povedlo,“ řekla uznale.
„Jsem rád, že se ti to líbilo.“
Byl  jediný den, kdy měla trochu volno. „Doma to klaplo, táta přijel až ve dvanáct. Co budeme podnikat?“
„Nezlob se. Musím něco nutnýho zařídit,“ prohodil a odpochodoval.
xxx
Ivana odložila starosti venku na chodbě. Uprostřed tělocvičny stála trampolína, ocelový trubkový rám, ve kterém sto šedesát speciálních per drželo plachtu. Už měsíc zkoušela dvojité salto. To byl její hlavní problém. Holky už postávaly kolem. Rozcvičily se. Nejdřív si zaskákaly povinnou sestavu. Už ji měly všechny zažitou. Pak Soňa zkoušela salto vzad s vrutem. Uvázaná v lanči připomínala v těch kšírách přerostlé zdivočelé nemluvně. Lanč – to byla záchrana. Trenér kmital vedle nářadí, tahal lano nahoru dolů. Ivana s Míťou stály proti sobě s molitanovou matrací, připravené ji strčit mezi kovovou konstrukci a Soňu, kdyby se dostala ze středu k nebezpečnému kraji. Cvik Soně nešel. Odepínala se.
„Teď ty, Ivano! Nechceš to zkusit nejdřív v lanči?“
„Nechci!“ zahučela. Soustřeďovala se. Následoval odraz. Šestý, sedmý, devátý volný skok. Teď! Jednou, dvakrát! Zapíchla se přesně doprostřed plachty. Ještě jednou nahoru, dvě otočky, ale to už dopadala k samému kraji. Riskne to ještě jednou.
Soňa jí přistrčila molitan. Jednou nohou do plachty, druhou do měkkého. Přeletěla na druhou stranu, minula matraci, kterou jí hodila Míťa, škrtla bradou o konstrukci a žuchla na zadek vedle nářadí.
Míťa vykřikla a popadla otřesenou Ivanu za ramena. Ta se otřepala, vstala, sáhla si na bolavou bradu. Krev. Zahlédla trenéra, jak jde k ní. Raději se obrátila a šla ven. Bude ji pérovat. Potřetí, to byla blbost.
„Ivano, ty jsi mě neslyšela?“ křičel a mašíroval za ní. Zůstal stát až před dveřmi s panenkou. Studená voda zastavila krvácení. Přilepila na ránu kousek toaletního papíru.
Mítěnka docvičila sestavu a slézala z nářadí. Trenér stál stranou. Ivana se na něj ani nepodívala a vylezla na trampolínu. Míťa vzala molitan. Desátý volný skok. Teď! Povedlo se! Dopadla moc dopředu, ale skočila to. Podívala se na trenéra. Spokojeně přikývl a dodal: „Vezmu tě do nemocnice, tři stehy to spraví.“
„To nic není,“ protestovala.
Brada pálí, jenže po těle se rozlévá teplo úspěchu. Klepu se, ale je mi blaze. Ještě skok párkrát pokazím, ale mám ho. Mám ho, opakuji si, když mi šijí bradu.
xxx
Sláva! Vydržela jsem to. Nepřicupitala jsem. Kdopak to nenápadně stojí ve dveřích krámu a překáží ostatním? Není to Ondřej? Nehodlá mě náhodou potkat?
„Ahoj. Kde se tu bereš?“
Jdu z tréninku, nejkratší cestou domů, což dobře ví. Musím ho trochu zmást.
„Chtěla jsem k Mítě, že si půjčím kazetu. Najednou mě něco zastavilo a řeklo: Musíš do Hálkovy ulice, a hned!“ Tak, Ondřeji, teď si zase vymýšlej ty, ale honem!
Ondřej zamžikal, ale nedal se: „Víš, Ivanko, nerad o tom mluvím, ale byl to můj osobní magnetismus!“
xxx
Čekáme před obchoďákem na smažené hranolky. Někde něco cinklo. Ondřej se shýbá, rejdí očima po zemi.
„Co hledáš?“
„Vypadla mi dvacka.“
Jako by se do země propadla. Nikde není. Už ji hledá půl fronty. Vážný pán stojí u zdi a někoho vyhlíží. Desetiletý kluk, při hledání nejiniciativnější, dorazil k jeho nohám: „Pane,  nemohl byste udělat krok?“
Pánův pohled se vrací ze vzdálené zastávky ke klukovi: „Proč?“
„Jestli náhodou nestojíte na dvacetikoruně,“ říká důležitý tlouštík z fronty. Všechny pohledy míří na pána. Ten ukročí. Mince tam není. Zahanbený tlouštík něco mumlá a opouští frontu, zneklidněný pán mizí taky. Ondřej mě táhne pryč.
„Co blbneš? Někdo ji najde,“ říkám.
„Nenajde. Kde bych dvacku vzal?“
„Jsi vážně cvok, Ondřeji.“
Blaženě se culí: „To aby ses trochu rozptýlila. Mám senzační návrh. Parta z Corsa jede v neděli na chalupu. Můžem jet s nima.“
„Nemůžu, mám závody.“
„Doma řekneš, že jedeš závodit, a zatím si to spolu užijeme.“
„Jenže já na závody musím.“
„Ach jo. Tak aspoň vyhraj!“

ukázka z 12. kapitoly

Ulicí pádí Janička, kytička, opět rozevlátá víla. Musím ji chytit za ruku. „Ahoj! Co kluci, démoni? Co  dělá umění? Co škola?“
Sedáme si na kafe. „Má tápající prostá duše opět narazila na integrály. Asistent přestal jihnout a zakryl si oči. Použila jsem veškerých svých půvabů, ale stejně prohlásil, že si mne nevezme na svědomí a zápočet mi nedal. Donutil mě změnit profesi. Hodlám se stát pedagogickou pracovnicí a v budoucnu nalévat do dětských hlaviček zeměpis a češtinu. Budu naší mládeži vnukávat lásku k poezii a všemu krásnému. S Verlainem proti toluenu.“
„A balet?“
„Fantazie. Já se vznáším a publikum  je uneseno.“
„Ty ses tam vecpala?“
„Někdy jsi o mně pochybovala? Tančím poslední vílu, v opeře děláme křoví. Je to božské. Jsem fascinována. Divadlo je všechno!“
„Jani, to je paráda.“
„Nádhera! Když budu na sobě pracovat a vydržím, ve třiceti hodím nožku v sólu.“
„A krásní kolegové umělci? Třepotání duší a podobně, jak říkáš?“
„Ivo! To bylo! Story jak blbec. Představ si kombinaci: zajímavej, urostlej, oduševnělej, chytrej a pekelně krásnej. A já děvče z hor. Jak na to? Po premiéře se sedělo v klubu. Vykládal. Naprosto jsem ho chápala. Po dvoudecce červeného jsem předstírala, že ztrácím zábrany a sklonila jsem hlavu k jeho mužnému bicepsu. On nic. Přivřela jsem oči, prostě dívka, která potřebuje ochranu. Zas nic. Otevřu oči, celej klub se řehtá. Chechtaly se mně,  káči.“
„Je to známej proutník?“
„Omyl, já byla zamilovaná do něj, on byl zamilovaný do barytona. Neřešitelnej trojúhelník. Bylo to marný.“
„Jak to dopadlo?“
„Jsme přítelkyně. Poradil mi parfém, čuchni.“
„Paráda.“
„Dneska se říká fantazie. Nebo super? Tápu. Ty pořád skáčeš?“
„V jednom kuse.“
„A srdéčko?“
„Místo aby plaše třepotalo, je jako kámen. Je to normální?“
„Nikdo není úplně normální. Chlapi jsou neřádi, zvlášť ty přešupajděný. To nic, všechno nás ještě čeká. Hlavně že začíná léto.“

Ukázka ze 16. kapitoly

Vysadil je před Levočou. Recepční v kempu vrtěla hlavou. Nakonec budu spát v nádražní čekárně, pomyslela si. Představa železniční stanice ji moc nenadchla.
„V Levoči je na náměstí hotel a asi pár kilometrů za městem další kemp,“ vzpomněl si Roman.
Městské hradby byly nepobořené, zpevněné věžemi, a Ivaně se zdálo, že tohle už někde viděla, snad ve filmu. Déšť ustal, do zad se zase opíralo slunce. Prošla vysokou bránou, nakoukla do barokního kostela. Vedle něj štěbetaly dvě čtrnáctky v džínách, chlápek v klobouku táhl krabici s televizorem.
Ivana pocházela z města, které se pořádně rozrostlo až v průmyslové éře, kde hotel byl vyšší než blízký zámek. Když bylo potřeba místo pro nové náměstí, vyboural se blok domů.
Neděle trávívala na zahradě nebo na závodech, prázdniny s rodiči a karavanem u vody. Samozřejmě znala Prahu, ale tam se vždycky něco vyřizovalo nebo shánělo. Na Slovensko přijela na své první velké cestě, bez běžných starostí a problémů, otevřená dojmům. Došla na náměstí a Levoča ji spolkla.
Pomalu, systematicky obcházela náměstí, nakukovala do průjezdů i lidem do oken. Tohle nebyla výkladní skříň pro turisty, staleté i dnešní se sráželo na chodníku. Dřív sídlo bývalé župy, pak město odstrčené od železnice a průmyslu.
Prohlížela Thurzov dom, Mariássyho dom, nevadila jí padající omítka, prázdná okna. Tohle nebyla fasáda, ale pravda. Jeden z domů se opravoval, byl krom obvodových zdí vybouraný celý. Vedle za oprýskanými pootevřenými dveřmi se místo očekávaných rozbitých cihel otevíral dvůr s dvojitými arkádami.
Roman se jí ze začátku snažil dělat průvodce, ale moc ho neposlouchala. Stačily jí plechové tabulky na domech, pokukovala doprostřed náměstí, na pranýř, na zvonici, na rozkročenou, pevně usazenou radnici, na nový kostel, přikrytý kovovou baretkou, k štíhlé věži, za níž se rýsovala loď gotického kostela. A vedle výkladu, za kterým byly mikrovlnné trouby, se tyčil pískovcový portál. Cikánské děti, stará žena v kroji s igelitovou taškou v ruce, slovenština, rómština, němčina, polština, všechno smíchané dohromady, vzdálené i blízké.
Začínala Romanovi, který někam odběhl, rozumět. Dívala se do renesančního okna v prvním patře a čekala, že z něj vykoukne dáma ze starých obrazů, ale vyletěla jen moderní záclona. Po chodníku šlapaly lodičky, mokasíny i tenisky, ale Ivaně se najednou zdálo, že současnost, dnešek, je jen úzká mezivrstva, že dvacet centimetrů pod dlažbou začíná třinácté a metr nad obarvenými účesy šestnácté století.
Roman se objevil, v ruce lístky na prohlídku kostela.
„Tak co?“
Zamžourala.
„Nenudíš se?“
Zavrtěla hlavou.
„Hlad nemáš?“
Měla, jenže se bála, že jak kousne do rohlíku, vypadne z té podivné nové atmosféry.
„Pojď se mnou, to hlavní tě teprve čeká.“
V kostele panovalo příšeří, oči se samy zvedaly podle vysokých lomených oken až ke stropu a pak se pomalu spouštěĺy po rozvětvujících se dřevěných ornamentech až k jakési skříni, uprostřed níž stála madona s dítětem, po levici vousatého apoštola v turbanu, po pravici bezvousého svatého s vlnitými vlasy. Oltář byl vysoko, ale postavy na tu vzdálenost zachovávaly přirozenou velikost.
Věděla, že všechno je ze dřeva, ale zdálo se jí, že sochy v něčem plavou, že se trochu pohupují, i vzduch jako by zhoustl tak, že začíná být tekutý. Sochy se pohybují nezřetelně, milimetr po milimetru, a andělíčkové se za dalších pět set let zvednou o metr i s madoninou korunou a jednou vyletí v plameni spletených gotických fiál. Dívala se až nahoru ke stropu a zase zpátky, zdálo se jí, že toho bezvousého svatého někdy dávno potkala, a jak se na něj dívala, přestala si uvědomovat, že hledí šikmo vzhůru a připadalo jí, jako by byla s nimi v tom zahuštěném tekutém vzduchu tři metry nad zemí. Najednou se celý oltář pohnul. Uvědomila si, že se jí zatočila hlava. Podívala se na své botasky. Stály pevně na dlažbě. Apoštol s loknami se vzdáleně podobá  jednomu anglickému zpěvákovi..
Od té chvíle zůstávaly sochy na svých místech. Držela se Romana. Měl v ruce plánek a všechno jí ukazoval, upozorňoval ji na Poslední večeři, na další oltáře a sochy. Stará Němka si posouvala brýle ke kořeni nosu. Dál už bylo všechno normální. Jenom jí nešla z hlavy ta spojnice, biblický apoštol, jeho dřevěná socha, kterou vyřezal Pavel z Levoče, a pop hvězda z cizího časopisu. Něco v ní zasutého a zkrabaceného se uvolnilo a narovnalo.
V radnici je muzeum a mají tam meč, v bufetu už je zavřeno, ale masiar má klobásku. Jdeme kolem náměstí, hledáme, kde koupit pečivo, už to tu znám. „Tady ve dvoře jsou lodžie,“ ukazuji Romanovi a ten je paf, kde jsem tohle slovo pochytila.
Náměstí už nevypadá vznešeně, ale nějak domácky, trochu jako nakřáplý kamenáč po babičce. Vzadu u hradeb je gymnázium a vedle něj další kostel. Tenhle oltář má točité sloupy, šroubovice, jako DNK. Když Roman mluví o mikrobiologii a plete se, je pořád lepší, než když vykládá, že Levoča byla obchodní centrum Spiše a že tu chodili kupci.
V lokálu na náměstí si dáváme večeři a badascon füredi. To už jsou krámy zavřené, stmívá se. Roman, zatímco jsem bloumala po náměstí, zaskočil do hotelu. Recepční mu řekla, že v kempu je volno, možná seženeme i chatku. Renesanční štíty se ztrácejí ve tmě, jdeme do kempu a první kapky deště do nás buší. Otáčím se. Tohle je město zázraků. Přece jen existuje svět mimo příčiny a souvislosti. V baráku u hradeb bydlí cikáni, na cestě stojí kočárek a v něm je nasekané dřevo. Najednou se mraky roztrhly a leje, jako by na nás někdo seshora obracel vědro po vědru.
 U rybníčku předělaného na koupaliště je trochu větší budka, nejspíš pro pokladní. V botech mi čvachtá, tady je sucho a proti předpokladu voňavo, do rybníka teče z lesa potůček, vybíhám, nabírám do ešusu vodu, suchý líh hoří modrým plamenem, venku prší čím dál tím víc. Košili mám promočenou, svetr v pinglu snad bude suchý, sfoukávám líh, ale Roman místo, aby pil čaj…, je to skoro zápas, on je silnější, já mrštnější, jenže se bojí pořádně mě chytnout, a tak konečně mám na sobě svetr a Roman nic. Urazil se, trucuje.
„Jsi fajn kamarád a všechno, ale víš, tamto ne!“
On se směje! Bleskově rozmotávám spacák a lezu do něj. Honem usnout. Tahá mě za palec u nohy. „Romane, neblbni!“
„Nemůžu spát.“
„Tak mi něco povídej.“
Povídá. Takhle krásně lhát může jen holkař – profesionál. Držím pevně zip. Docela pěkně se to poslouchá, i když to není pravda.
Venku už neprší, v boudě bez dveří plaveme po dně tmy. Zbytky strachu se rozpouští, jak by mi v plicích doutnal pařez. Místo abych ho odstrčila, držím ho kolem krku.
Bolest se rozstřikuje a topí se po jiskřičkách ve vodě. Lásko moje.
Sedím a bulím. Kvůli tomuhle vousatýmu, chlupatýmu, vychrtlýmu se budu jen trápit a do boudičky táhne a nejsou tu žádný bílý prostěradla a všude je prach.
Je noc, chladno a ještě mlha. Pod palcem mi povoluje bahno, ale dál je písek, voda jako kafe, rozhrnuju hladinu, určitě je to tady samej pulec, ale to mi nevadí, protože ten stav trvá a já jsem šťastná, dospělá, praštěná a naprosto nemožně zamilovaná ženská.
Odfukuje jako hroch. Potichoučku rozevírám spacák. Byla to lest.
„Romane, ale já tě vůbec neznám,“ namítám trochu pozdě.
„Já tebe přece taky ne.“
„Ale já to mám mnohem těžší,“ namítám oprávněně.
„A co já, zavlečenej cizí ženskou pět set kilometrů od maminky!“
Asi vážně je čas před a čas po, jak říkala Míťa. Držím krk, který je mi nablízku, pevně, protože je můj, a najednou spousta věcí, o kterých jsem neměla potuchy, mi patří. I lipový oltář a ztichlé starobylé městečko a jeho prastará městská práva.
Nestydím se. Skočila jsem nahá do nádrže. Všude je mlha a v baráčku s vyraženými dveřmi vaří Roman na suchém lihu čaj. Jdu dovnitř. Roman zvedá hlavu a říká: „Tobě to sluší.“ Balím se do ručníku a říkám: „Měl bys ještě alespoň chvíli spát.“
„Zavřu oči a ty mi utečeš.“
„Vrátím se.“
„Já ti nevěřím,“ říká a přitahuje mě k sobě.

[ zpět ]