Šel jsem pozdě v noci k nově přestěhované maringotce. Začínaly první opravdu teplé dny. Vyběhl jsem ještě za světla, a teď jsem se vracel před třetí ráno, v jedné ruce cementační váhy, v druhé vzorky s cementem, a neviditelné větvičky mě škrábaly po rukou.

Opatrně jsem se prodíral lesem. Nad úžlabinou svítilo slabounké světýlko. Byla to primitivní lampička, svíčka ve vyříznuté plechovce. Na druhé straně Mlékařské cesty dohořívala další, u které seděl voják s šikmýma očima, zahalený do pláštěnky.

Rozsvítil jsem v maringotce všechna světla. O sto metrů dál rachotily v rotačních stolech unašečky, výplach vynášel z hloubi rozrušenou horninu. Vrtné věže svítily. Některé byly světly poseté tak, že připomínaly vánoční stromečky. Anebo majáky, či svítící bóje, které moři oznamovaly, že sem už se vrátilo Československo. Podíval jsem se opačným oknem. Deset metrů od maringotky blikala další lampička. Voják na protější straně úvozu zmizel.

Vypsal jsem protokoly a šel obejít věže. Ve vzduchu byla cítit spálená nafta a smůla z čerstvých pařezů.

Ráno jsem obhlížel naše nové stanoviště. V blízkém žlebu byly zřetelné stopy tankových pásů, na jednom místě bylo vidět, jak tank serval ze samého horního okraje tankodromu drny.

Střídal mě podplukovník. Jeho zšedlý obličej jak by se probouzel z temného snu. Podíval se z okna na tankodrom. Prvně jsem ho viděl po ránu usmívat se.

„Pane kolego, doufám, že jste se v naší maringotce nebál.“

„Neměl jsem čas,“ řekl jsem po pravdě. My doopravdy nemuseli večer o půlnoci a ráno obcházet všechny věže, mohli jsme si odvrtané metry vyslechnout z vysílačky ve vrtmistrovské maringotce, ale probouzející se les, ve kterém se ozývali první ptáci , uklidňoval. Nebylo čas myslet na to, co se stalo. Tady byl čas naplňován, za vrtnými soupravami zůstávaly odvrtané, zapažené a zacementované sondy, zatímco čas mimo jako by se zastavil.

Ještě občas se někdo ožral a strhnul vlajku se srpem a kladivem. Byly hlídány dobře a samosoudce měl vždy dost svědků. Přestávaly vycházet v edičních plánech zapomenuté méně nebezpečné knížky. Brácha, který byl nějakou dobu na teplické konzervatoři, jako jediný z příbramských rockových kapelníků udělal přehrávky. Jeho The Toys, čerstvě přejmenovaní na Hračky, hráli už jen v zastrčených venkovských sálcích, s vidinou rychlého konce, jestli se něco prosekne.

Míra Hanzlík vozil z pražské burzy fantastické desky. Měl štěstí. Jako seriosně oblečený, pečlivě zastřižený třicátník nebudil pozornost a při zátazích Bezpečnosti unikal. Venku začínala nová rocková éra Deep Purple a Led Zeppelin. V naší televizi se od ucha k uchu smál Pavlík Lišků, který iniciativně jako první jel s kapelou poděkovat za invazi do Moskvy. Bezpečné nebyly ani domácí mejdany. Na dveře zabušili přičinliví příslušníci a dole na ulici čekal policejní anton.

Ale co, jiní dopadli hůř. Kdybych tenkrát řekl, že to je moje povolání, možná že by mě doktor pustil fárat i s brýlemi. A kdybych jel, jak jsme měli v plánu, do Jugoslávie… Kdybysme, kdybychom…Tyhle otázky vždycky někdo na mejdanu vytáhnul. Anebo se pustila páska s Krylem: „Nejsme na kolenou. Rejem držkou v zemi!“  Dodat nebylo co a bylo po mejdle.

Ruským vojákům ve Stráži jsem se snažil vyhýbat. Teď jsme měli maringotku pár metrů od jejich trankodromu a jinak realistický vyhozený podplukovník letectva, který nám dělal parťáka, se tomu ještě usmíval.

Založil jsem učebnici angličtiny do spodního šuplete, stejně se už nikam nepodívám. Zůstával jen les, který nepřestával vonět, jako by tušil, že bude zanedlouho pokácen.

Vrtné pole VP 9 už nezarovnávaly do roviny buldozery. Kácelo se méně. Ale i na čistém písku se uchytávala první tráva a prťavé břízky a borovičky. Byl jsem při své práci napůl v lese. Sledoval jsem, jak červenají maliny, a sem tam našel podborováka. Při sobotních šichtách jsem viděl party čundráků mířící k blízkému Černému jezírku. Táhlo mě to k nim, k poradnímu ohni. Zahrát si na kytaru a dívat se do plamenů. Jenže už jsem neměl sílu předstírat si, že jsem v lůně neporušené přírody, když jsem věděl, že dva kilometry dál je ruský garnison s padesátkou tanků. Bljať!

Švagorko chtěl přestěhovat marinu jinam, ale podplukovník Venda ho poprvé seřval:  „Vrtné pole půjde až za tankodrom! Já neucuknu!“

Trochu schíza, trochu vzdor. A na marině se ocitl nápis azbukou: „Zaminováno.“

Lampičky hořely a pořád nic. Už u nich ani nikdo neseděl. Do jedné jsem kopnul. Skulila se dolů a zhasla. Rána agresorovi, zachvatščikovi mě nijak nepotěšila. Tanky se stejně vrátí.

Život je jinde. Dál pulsuje v pražské Redutě, kde dál hrajou jazzové skupiny. Viděl jsem na vlastní oči Zbignieva Seiferta hrát na housle tak, že mu zněly jako saxík. V Redutě, kde jsem se na svých cestách do Příbrami stavoval, jsem začal chápat a cítit free jazz. Na cestě z Reduty nočními vlaky do Příbrami jsem se seznámil s Cecilem Jandou, který hrál na klávesy, a kožešníkův syn, Bořek Masner, který  měl před svým podkrovním pokojíčkem vycpaného vlčáka, nám pak přehrával z desek na pásky Aylera, Coltranea a Colemana. Do tohohle světa žádný iniciativní kádrovák nemohl.

Stráž pod Ralskem mi pila krev. Do ospalého městečka se přihrnula tisícovka nadržených brigádníků. O povolné ženské byla nouze. Na místní zábavu do Družby se přihrnulo dvacet mladých ruských důstojníků. Krásná Anita se zamilovala do navoněného lajtnanta tankových vojsk. Tvářil se vlastnicky a cítil se jako dobyvatel. Její kamarádky, které měly zakázané Brno, Ústí, Prahu atd., na těch bylo vidět, že jinde by se nechytaly. Holky z Kostomlat. Anita byla oplácaná dlouhonohá s tmavými vlasy a mandlovýma očima. Na rozdíl od ostatních jí to trochu myslelo. Zamiloval se do ní Jirka Sirka, s těkavými prsty a hladovým pohledem. Nechtěla ho.

„Tak dobře. Budeme alespoň kamarádi.“ Myslel, že ji opije a nakonec ukecá. V sedmnácti se dostala do maléru, s partou čistila chaty a chytli je. Jirka dovedl opravit rádio a rozebrat motor, ale s holkama to moc neuměl. Bral ji za ruku a dělal na ni hladové oči, jak moc ji chce.

„Kdepak, Jiříčku. Z toho nic nebude. Mamince domů bys mě nepřivedl. Jsi milej kluk, ale porozhlédni se jinde. Alexejovi je moje minulost volná. Má mě rád takovou, jaká jsem. Vezme si mě. Už brzy.“

„Jsi kurva!“

„Vidíš? Tohle bys mi řekl při první příležitosti. Pěknej kamarád. A teď se pakuj! Nebo mu to řeknu, a vynese tě ven v zubech!“

S Jiříčkem jsme byli dva, vedle u stolu sedělo pět kluků z průzkumu. Ale Alexeje jich doprovázelo dvacet zatím střízlivých. Anita k němu přímo letěla, nejhezčí holka na sále.

„Dám tomu okupantovi do držky!“

Vytáhli jsme vzpouzejícího se Jiříčka vedle ke Králi. Pili jsme rum a svíjeli se bezmocným vztekem a ponížením.

Snad si Alexej Anitu doopravdy vzal a učinil z ní hodnou a věrnou manželku. Možná. Snad ji pak vzal ssebou i na rusko čínské hranice na Ussuri.

O jednoho z navoněných důstojníků byla na další družební zábavě rozbita židle. Teoreticky měla hospodská rvačka skončit vyhnáním okupantů alespoň z hospody, ale patrola přivolala pomoc. Vilda pak měl na zádech obtisklou hvězdu z přezky vojenského pásku.

Bystrá očka donašečů si zapamatovala největší rváče. A kdopak je soudil? Nikdo už si nevzpomíná? A kdo práskal?

Brigadýrka se skláněla nad papírem: „Říkáte, že jste měl šichtu? Že jste podepsaný ve vrtném deníku i s hodinou?  O napadení příslušníků sovětské armády jste ani neslyšel? Ne? Ještě si vás prověříme. Tady bude pořádek. Rozumíte?! Pořádek!“

U Krále Jiřího, kde jsem byl ubytovaný, jsem nechal záložní svetr a přestěhoval jsem se do maringotky.

Láďa Motz hodil do tankodromu soušku. Tankové pásy z ní udělaly třísky. Bylo na zátop. Když se tanky valily prohlubujícím se korytem, předstírali jsme, že je nevidíme. Podplukovník věřil plánům, které viděl na správě závodu, ale vrtné věže, místo aby se stěhovaly k nám a za tankodrom, se držely dál, v bezpečné vzdálenosti. Koryto v navětraném pískovci se prohlubovalo, až z oblaků prachu bývala vidět jen zdvižená hlaveň. Ale těsně pod námi se objevovaly další lampičky, protože tvrdší hornina kus pod námi dělala solidní hup.

Když nastaly deště, stala se z kaluže za hupem docela slušná past. Díval jsem se a čekal, ale za mne nezapadl žádný tank, ani nově zaváděné pásové vozidlo pěchoty.

Létlo vyschlo na troud a o kilometr dál chytil les. Proudy vody z fekálů dusily každou jiskřičku, zbytek plamenů udusil starý výplach. Oheň se ale schoval mezi kořeny stromů a jak trochu zafoukalo, plameny znovu vyšlehávaly a natahovaly se po kmenech borovic. Tanky jezdily dál. Až za dva týdny třídenní neustávající déšť udávil poslední ložiska plamenů. Prohořelá padanka plná pečených žížal štiplavě páchla.

Poté, co náčelník garnisonu nabídl deci vodky někomu, kdo se připletl mezi pravověrné, a ten mu ji chrstl do ksichtu, družící večírky ustaly.

Ale chrstl ji doopravdy? Nevím. Nebyl jsem u toho. Říkalo se to. U Krále jsme spal tak dvakrát do měsíce, a protože průzkum vrtal po celé oblasti, a fekály vrtům vozily výplach ve dne v noci, i přes sobotu a neděli, nebylo problém svézt se s nimi někam dál, na venkovskou zábavu, kde nebyli ani ruští vojáci, ani brigádníci.

Naše zrudnělé vrtné pole znamenalo Československo, tankodrom a prostory za ním Rusko. Šlo do tuhého. Dokonce jsme znovu začali brát k cementacím s váhami i skleněné odměrné válce na měření odstoje cementu. Zdálo se, že pomalu dojde na podplukovníkova slova. Další vyluhovací pole bylo odvrtáno a začalo se vystrojovat. Poraděnkové z ředitelství se objevili v přítomnosti důstojnických brigadýrek o velikosti LP desky. Náčelníci zakroutili hlavami a poraděnkové sklopili uši. Vypadalo to na prohru, tanky dál hrčely svým vymletým korytem, ale Podplukovník zdvihl hlavu a začal si mýt gumové holínky obzvláště pečlivě.

Klidili jsme se komisím z cesty. Pokud se na věži vyskytl někdo namazaný, ostatní se ho snažili někam schovat.

Ruští důstojníci věděli svoje. Ostatně i kdyby jim někdo hrdě vmetl do tváře: „Idí damoj, zachvatčik!“ shovívavě by se usmáli a trpělivě by mu vysvětlovali, že obrana míru je obrana míru a imperialisti nikdy nespí. Pár ještě nechápajících je nedokázalo rozházet. „Vy že máte pravdu? Pravdu má přece tank!“

Přituhovalo. V Příbrami zakázali hrát Hračkám i na nejzapadlejší vesnici, přestože brácha před časem jako jediný přehrávky udělal. A do ticha se ozývalo jásání Plamenů. Ale ještě se podařila jedna velká ilegální akce Supersession v hospodě U Cempírka na Vysoké. Znova a naposled, což jsem tehdy pochopitelně nevěděl, jsem stál s kytarou na pódiu, vedle mne Hanys a vypálili jsme Jailhouse Rock, hymnu dřevní éry. A pak jsme se různě u nástrojů střídali staří rokenroleři s bigbíťákama a při pivu, prakticky sami pro sebe, jsme řezali do kytar. Na shledanou, krokodýle, Hush, a With a Little Help From My Friend. To byla poslední tečka.

Za humny ale začínala nová éra. V Money od Pink Floyd cinkala pokladna, cinkaly peníze, prachy, které nakonec českou normalizaci rozežraly zevnitř.

Přes všechny vytyčené mapy se začalo vrtat jinde. Podplukovník se vztekal, Láďa taky. O volnu jsem si bouchal do hlavy LP Floydů. Skřípání pokladny připomínalo skřípání karotážního vrátku. Pod zemí je přece docela slušná ruda! Vyhodnocovali jsme karotážní křivky, měli jsme to z první ruky. Ruda znamená prachy. Money nakonec vyženou tanky z pár metrů české země, Money, které indikoval ve vzorcích jádra Geiger-Müllerův přístroj.

Něco mě vzbudilo. Noc černá jako duše ztracenců se rozprostírala v krajině pod Ralskem. Automaticky jsem sáhl po cementačních vahách, nazul holínky a až venku jsem si uvědomil, že moje práce skončila už v jednu. Do klepání unášeček, železo na železo, se ozýval jiný zvuk.

Už zase jedou tanky.

Temné něco ztrácelo ve tmě kontury, tlumená světla vyřezávala z prachu podivné zmítající se chuchvalce. Najednou se pár metrů ode mne utrhl kus břehu a ocelový pás se začal drát nahoru. Vzrostlá borovice spadla do tankodromu. Na kus břehu, který se utrhl, začaly vjíždět další tankové pásy. Dřevo praskalo.

Držel jsem v ruce váhy a najednou jsem se nemohl pohnout. Stržený břeh vytvořil nový hup. Tank namířil na mě hlaveň a pak se zase sesul dolů s dalším kusem břehu. Motory řvaly, železo skřípělo. Stromy praskaly tiše a decentně. Tank po tanku mířil na mě hlavní. Jelo jich asi sedmdesát, železná kolona pomalu se šinoucí nocí a úvozem. Prach se místil se spálenou naftou a teprve když poslední pásy přestaly seškubávat břeh, když rozjezdily čerstvý hrbol, když hlomozily zase hezky dole, v bezpečí, dokázal jsem se pohnout.

 Noční cvičení odnesla jedná velká borovice, pár menších stromů a asi deset metrů břehu. Nespíš jsem ani nebyl přímo ohrožen. Leda by tanky vyjely z koryta a začaly by mě honit, ale ve velkých borovicích by na mě neměly. Leda že by mne zasáhla padající mladá bříza, která jednou z větví rozbila vnější sklo okna u maringotky.

Za týden se k průzkumným zifkám přestěhovalo za tankodrom první úerbéčko, souprava určená pro vrtání vyluhovacích vrtů. Měl jsem po noční, spal jsem vzadu. Vzbudil mne známý rachot. Ve dne se jezdilo na čas. Hřmotící obluda se prosmýkla úžlabinou pod naší maringotkou a za minutu zmizela za kopcem. Podplukovník v zelených terkakalhotech stál nad tankodromem a oblak prachu ho zvolna zahaloval. V ruce držel vyleštěný skleněný odměrný válec, na nohou měl bezvadně vyčištěné gumáky, na hlavě plastikovou helmu, ale i z průzoru tanku muselo být zřejmé, že postava nad tankodromem patří vojákovi. Jeden z tří bechyňských Tří králů se hrdě usmíval. Měl vyceněné zuby, ale koutky nahoru. Ještě nikdy jsem ho takhle neviděl. Vyšoural jsem se ven a postavil se vedle něj. V roztrhaných teniskách a vlající košili jsem vypadal značně nevojensky. Na druhý břeh se stěhovalo další úerbéčko.

Už mi to bylo jasné. Bývalý velitel Venda si pro tuto příležitost vymyslel jakýsi pozor pracovní čety, s válcem a váhami v rukou. Nechal jsem situaci pojmenovat jeho. Jako bývalý vedoucí létání byl zvyklý vyjadřovat se stručně a jasně.

Nadechl se a vykřikl povelovým hlasem: „Dneska tady jedete naposled, málčiki!“

A taky jo. U tankodromu se objevily odpoledne další věže, přeťala ho pečlivě označená kotvící lana. K večeru bojový transportér přejel dřevěné zakřížení, ale zastavil se u označených kotvících lan. Obrátil se a jel zpátky.

Když se tankodrom posunul o pár set metrů dál a vrtné pole definitivně vrátilo kus Ruska zase Československu, udělali jsme v maringotce a pak na Letově výrobní poradu, na které nás podplukovník poprvé požádal, ať mu tykáme. Pili jsme červené víno na znamení vítězství. Vrátil jsem se na Letov po cementaci, kolem desáté. Láďa už byl jak doga, ale podplukovník Venda se držel. První vítězství po tolika porážkách: „Vyhnali jsme je!“

Jenže fekál, který pak pokračoval kolem Letova pro výplach na míchárnu, byl poslán do příkopu ruským neosvětleným náklaďákem. Na naší podnikové silnici. Šofér přišel na Letov v jedenáct. Dal si kafe a držel si ruku. „Už zase magoří, debilové. Kamaz mi ohnul nárazník, hodil mě ze silnice a jel dál. Kdyby alespoň zastavil ten poslední. Kdepak. Kdyby nejel Pepa, tak ještě trčím mezi břízkama pod míchárnou.“

Vybavil jsem si skřípání plechu. V zimě, v noci jsem se vezl vrtmistrovským gazem a na zledovatělé cestě jsme se potkali s krazem. Když pak Naháňačka sháněl přes vysílačku esenbáky, dispečer ho uťal: „Nikomu se nic nestalo a blatník se vyklepe. Neprokážeš nic.“ Musel jsem ven. Ve vzduchu byla ještě cítit spálená ruská nafta, ale silnice už byla prázdná. Na dně noci zářila světla šachty Trojky. Někde za plechovou boudou autobusové zastávky jsou Boží muka bez kříže. Opustili jsme Ho a On opustil nás.

Vrátil jsem se do bezpečí hospody. Podplukovník vyprávěl, jak jejich bechyňská letka to na posledním cvičení v navigaci pěkně Rusákům natřela. A že na letišti, kde cvičili, nouzově přistál bombardér s raketou vzduch země, chtěl se k letadlu podívat, ale nepustili ho.

„Byla jaderná, Václave?“ zeptal jsem se.

„Nevím. Možná ano. Určitě měla víc jak půl metru v průměru.“

Nalil jsem si panáka. Láďa se trochu kolébal, ale Venda seděl rovně, s hlavou hrdě vztyčenou: „Na to, že jsme je vyhnali.“

„O kilometr dál,“ namítnul desátník Láďa, který nemohl odpustit podplukovníka nasrat.

„Ale vyhnali. Alespoň něco.“

„A  uran, kterej se z našeho pole vytěží, bude určitě sloužit míru.“

„To si piš, ty vole, jedině míru. Čteš to přece denně v novinách,“ rozesmál se Láďa.

x x x

Naše vytěžené  vyluhovací pole je odstaveno a bude se tamponovat. V bývalém garnisonu je průmyslová zóna nové kapitalistické Stráže a z tankových garáží jsou sklady. Podplukovníka jsem naposledy viděl předloni a o Láďovi jsem neslyšel pět let. A písnička Pink Floyd o penězích z Odvrácené strany měsíce, kterou jsem si nedávno pouštěl, už znamená něco docela jiného.

[ zpět ]