Otto Hejnic, se narodil  15. XI 1945. Pracuje jako redaktor podnikových novin, žije v Liberci. V roce  1983 vydal knihu povídek V pátek večer, v roce 1988 román Dvě lásky na začátek, v roce 1997 povídky Ztracená závrať. Je autorem libreta muzikálu Chytit kometu. Ukázka je z jeho poslední knížky, která vyšla před Vánocemi roku 2002 v nakladatelství Erika. Velká láska by se do stanoveného rozsahu nevešla,  potkáváme tedy hlavní hrdinku, nyní  citově nezainteresovanou Ivanu, na mejdanu v Jizerkách, kam ji vytáhli kamarádi, bývalí spolužáci.

X X X
Zavoněl omastek, Kátě spadl buřt do popela. Šla blíž k ohni. Sálal a zářil. Vedle ní se objevil Dudlík. „Kdepak já tě viděl?“
„Dole u autobusu. Pomlouval jsi moje město. Kam chodíš?“ zeptala se ho.
„Na silnoproud. Nic moc. Ale budu důležitej. Až nebudou kilowaty, zmáčknu knoflík a rozjedou se turbiny vodních elektráren.“
„A když to nevyjde?“
Dudlík se otřásl: „Pak budu v Počeradech při nočních hodně dupat, abych nikoho nechytil spát. Nebo budu prodávat ledničky? Možná, že pojedu do Států a udělám štěstí u General Electric. Všechno je otevřený. Šance prej máme ohromný. Nějakej starouš mi říkal, že když on byl mladej, dostal se akorát do Bulharska, my ale že můžeme všude a všechno. Viděl jsem, jak mi ty šance závidí, docela mě to potěšilo. Jenže pozvolna mi dochází, že je deset povolaných a jeden vyvolený. Tak ti nevím. Ale makám na sobě, sleduj!“
 Dudlík vypadal, že toho víc vypil a sotva stojí na nohou. Zvedl ruku a padal doprava. Jak padal, udělal judokotoul přes ruku. Celý večer byl optimista. Nyní, ležící, se svými dvěma metry, připomínal pokácený strom. Usmál se, jako že to byl fór, a natáhl k Ivaně ruku, ať jde k němu. Zavrtěla hlavou. Chytil se za srdce a zatvářil se lítostivě. Ivana se odvrátila. Nejsem žádná poslušná pipinka. Když se po chvíli na něj podívala, už spal, loket pod hlavou. Tvář mu sjížděla po ruce a užuž se zapichovala do ostré zlomené větve. Ivana se natáhla a klacek odstranila. Něco zamumlal a spal dál.
Přisedla blíž k ohni. Dvě kytary držely monotónní rytmus. „Musím jít k metařům, už nemám za co pít.“
Hubeňour vedle zamžoural přes brejličky, v ruce se mu objevila harmonika. Strčil si ji do pusy, druhou rukou kolem ní udělal kornout. Na foukačku hrával na gymplu Méďa veselé mezihry do country. Tohle znělo úplně jinak, jako by si hubeňour přes harmoniku stěžoval. Její ječivé sténání rozřízlo unavený smavý poklid, rozplétalo nostalgickou melancholii, přešmiklo polohlasné hovory, a když hubeňour dohrál, odpověděla kytara.
Vlasáč jezdil po strunách klíčem, výš a výš po hmatníku. Občas uletěli, byli nesehraní, technické pasáže sem tam zaškobrtly, ale jak by se tou muzikou dostávali někam až na dno.
Střídali se, předávali si sóla, těžký rytmus houpal celým posazem u ohně. Smetl vysokoškolskou bezstarostnost, vtipy, bonmoty, žertíky a zbyl jen pomalý spojující tep krve.
xxx
Oheň dohasínal. Vítr to ví. Michele byla už jen vzpomínka na něco, co dávno přestalo existovat, Michele na prvním kazeťáku ještě úplně podměrečného malého Honzy. Chlapci taky měknou. Odpadají. Dvě v noci.
 „Vstávejte! Proberte se, mrtvoly! Nesu vám poklad kapitána Flinta!“ hulákal Béďa, v každé ruce láhev rumu a tvářil se jako Mikuláš. Country boys se chytili dřev a banja. Spustila ryčná optimistická muzika.
Dudlík se probral: „Zdálo se mi, že tě držím. A jak mě kluci vzbudili, koukám, je to šutr.“
„Taková jsem já, matičko,“  řekla Ivana.
„Co je ti? Sleduju tě celej večer. Jsi smutná ze zásady?“
„To nesmím?“
„Jasně že ne. Deprimuje mě to.“
„Mám juchat?“
„Co ti tu chybí?“ Dudlík byl najednou čilý jako rybička. „Máš tady přírodu, pití, oheň tě hřeje, muzika hraje, kolem sebe máš hezký kluky, například mě. Ničeho si nevážíš.“
Tohle monstrum se bude do mne naváže? Vstala, že ho utře. Jenže ťafka, která by ho uzemnila, ne a ne přijít.
„Jsi hrdá, hladová a stydíš se. To je šílená kombinace. Radši si vyhrabeš kořínek, než bys požádala o kus žvance. Ještě že jsem tu já.“ Vzal ji za ruku a docela sprostě ji táhl k chalupě.
Musela by vší silou zabrat. A Dudlík by se řehtal.
Káťa, Dali a Diogenes se před chalupou přeli. „Káťo, kde máš ty klobásky?“
„V červeným baťůžku v kuchyni,“ odpověděla a obrátila se na Diogena: „Ty to vidíš úplně ahistoricky.“
„Dík!“
Ivana stála uprostřed kuchyně. Dudlík vylovil dvě nožičky, čichnul k nim a zamlaskal.
„Nemám hlad,“ prohlásila kategoricky Ivana, ale druhá klobáska stejně zamířila před ni.
Do místnosti vpadla Zita: „Dudlíku, přiznej se! Kam jsi zašil sylván?“
„Vyžahnul jsem ho na ex. Nic jinýho než sylván nepiju!“ řekl a přistrčil Zitě skleničku.
Ivana ochutnala klobásu. Od snídaně mimo pár koleček opečeného salámu neměla nic v puse. Zita si lokla. Z očí jí vytryskly slzy.
Podal jí zbytek klobásy. „Šedesátiprocentní slivovice. Nenadechuj se a zajez to. Víš, že když ustavičně nemeleš, že vypadáš něžně a bezbranně?“
„Trhni si nohou, Dudlíku!“ obrátila se a zmizela.
„Všechno na sebe řekne. To ty ne.“
„Proč ti říkají Dudlík?“
Ošil se: „Jednou v hospodě jsem tu věc vytáhl z kapsy a strčil klukovi, co spal na stole, do pusy. Trochu přitroublý. Byl jsem ale dost namazanej. Nechceš se vrátit k ohni?“
Kličkuje. „Kdes ho vzal?!“
„Koupil v drogerii. Nebo si myslíš, že jsem ho ukradl nemluvňátku?“
„Pro sebe?“
„Jasně, z recese.“
„Nelži!“
„Fakt. Docela lacino.“
„Ale pro sebe ne. To mi nenamluvíš.“
„Všichni tomu věří.“
„Já ne. Můžeš mi říct pro koho jsi dudlík koupil?“ Takhle agresivní dlouho nebyla. Dudlík ji dráždil. Něčím štval, něčím přitahoval a zrovna jako sama nemohla volat o pomoc, když ji vlekl od ohně, nemohl ani on teď vyklouznout.
Chvíli se díval před sebe. Zamrkal, pak vstal a začal přecházet po místnosti. „Není to žádná veselá historka.“
Její oči neuhnuly. „Pravdu.“
Sedl si vedle ní. „Byl to dudlík pro sestřinýho Ondřeje.“
„Proč jsi mu ho nedal?“ zeptala se automaticky.
„Opravdu to chceš slyšet?“
„Neuhýbej.“
„Nestačil jsem to. Zuzana jela s Ondřejem a mrňavým Ondřejem k našim do Chomutova. Pospíchali. Stačí?“
„Ne!“ Její ne bylo na pospíchali, protože se lekla, protože bleskem vytušila. Nechtěla, aby pokračoval.
„Byla řepná kampaň, silnice plný bláta. Vletěli v zatáčce pod kamión. Sanitka přijela pozdě.“
Mechanicky se napila. Horko jí spadlo do žaludku a pomalu jícnem stoupalo nahoru.
„ Ale…“ Víc už neřekla. Byla v jednom ohni. Viděla valníky bělavých sladkých bulev. Viděla pneumatiku klouzající po mastné hlíně. Slyšela skřípot plechu, výkřiky a pak ticho. Držela jeho ruku. Bouchly dveře, někdo přišel a zas odešel. Když ji k sobě přitiskl, zdálo se jí, že jeho velké ruce z ní všechno stírají a bude, alespoň pro následující chvíli, volná. Bez minulosti, bez bolesti.
Někdo vzal za kliku, nakoukl, řekl pardon a zmizel. Odtáhla od něj hlavu a zahlédla v jeho tváři úsměv. Byl to lišácký, sebevědomý, vítězný úsměv.
Něco nehrálo. Jde strčit dudlík, původně určený malému synovci, který mezitím zahynul při autohavárii, nějakému opilci do pusy. Ale jestli je to pravda a někdo tohle po řadě piv provede, těžko se  tomu dokáže vítězně smát.
Zůstávala opřená o jeho kyklopskou hrud‘ a zastrkávala své příběhy do správných zásuvek. Držela se ho a zároveň klesala dolů z oblačné výše. Náhlé vzplanutí zase zhaslo. Přetrhlo se.
Uznávala, že její partner je ramenatý, vtipný, energický, s bujnou fantazií, docela pohledný, přitažlivý. Jenže lhář. Byla pár minut zamilovaná, ale už není.
„Je tu moc světla,“ zavrněl. Vzal ji do náruče. Oddechoval, jak by ji nesl na rozhlednu. Hleděl na ni, jak nejněžněji mohl. Levičkou jí držel, pravičkou šátral po klice dveří do chodby. Musela se smát, ale její úsměv si vykládal jako něžné odevzdání.
„Dudlíku!“ řekla jasně a zřetelně. „Žádnou sestru jsi nikdy neměl.“
Dívala se mu do očí. Přivřel je. Držel se obdivuhodně. Mimoděčné přikrčení přistiženého okamžitě zamaskoval, že si sedl na lavici a stáhl si ji na klín.
Dívali se z očí do očí.
„Lepší žádnou než mrtvou.“ řekl nakonec.
„Málem jsem ti na to skočila.“
„Musel jsem si vymyslet něco napínavýho, abych tě dostal.“ Přitáhnul ji znovu k sobě.
Vysmekla se mu a zavrtěla hlavou.
„Vážně jsi zajímavá holka. Co když tě už nikdy nepotkám?“
Zdvihla se: „Steskem kvůli tomu neumřeš.“

[ zpět ]