Byla to neděle velkých řízků a bramborového salátu. V půl druhé jsem přijal mateřské políbení a pomalu šel na výpadovku. Postavil jsem se za město. Línou ospalou siestu profoukl ostrý vítr. Doběhl jsem k šedé škodovce.
„Bál ses, že dupnu na plyn?“ zeptal se řidič jízlivě.
„Nechci vás zbytečně zdržovat.“
„Myslel jsem, jak jsi bleskurychle vystartoval, že tady na silnici trénuješ sprinty.“
Kývl jsem a snažil se potlačit prudký výdech. Raději 50 metrů rychle utíkat, než půl hodiny pohodlně stát.
Vůz se vyhoupl na horizont, minul otřískanou kapličku, přeplul kolem dýchavičného Czepelu. Motor spokojeně vrčel. Na klíčcích zapalování se pohupovala malá opička.
Jel rychle. Slaný, klímající v biedermeierovském oparu, čekal na svůj velký den. Vyjeli jsme z města smykem. Za týden vyhodí zadní kola plochodrážních mašin lopaty škváry proti vysoko zavěšeným reflektorům. Chytil jsem se přístrojové desky.
„V sobotu se jede plochá.“
„Vím.“ Narovnal auto do směru.“Má přijet Barry Briggs.“
„Briggs? Mistr světa?“
„Exmistr, ale to nevadí. Jestli nebudu muset zase do Strakonic, tak tam určitě budu.“
„Jedete do Strakonic?“ Nadskočil jsem.
Pobaveně se usmál a přikývl.
„To je fantastický. Přes Dobříš?“ ujišťoval jsem se.
„Přes Dobříš, kudy jinak, ale co je na tom fantastickýho?“
„Pro vás nic,“ mnul jsem si ruce,“ale já, když mě cestou nevyložíte, budu mít z křižovatky pět kiláků na intr. To bude poprvé za dva roky, co tuhle trasu jezdím, že nebudu muset šlapat přes Prahu.“
„To je takovej problém dostat se přes Prahu?“
Zarazil jsem se. Mám mu to říct? Nebude se zbytek cesty na mne koukat jako na balíka? Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se svěřil.

„Teď už se trochu vyznám, ale když jsem jel potřetí, vyložili mě u Anděla. Jak jsem byl z nejrůznějšího zatáčení a objíždění zmatenej, sednul jsem správně na pětku, ale místo abych jel tři stanice na výpadovku, jel jsem na druhou stranu. Najednou koukám: Národní divadlo; Václavák. Když jsem identifikoval Prašnou bránu, začalo mi to bejt divný“
„Že ses nezeptal?“
„Nezeptal? Když mám v občance rodné město Praha? Když už jsem po dlouhých pochodech konečně zjistil, že jediná správná tramvaj je pětka?“
Našpulil zarostlou pusu a na dně šedých vystydlých očí ležela utopená vzpomínka na uhrovitou komickou klukovskou hrdost. Plácl do volantu. Zaklonil se a sešlápl plyn.
„To není všechno. Dostal jsem se na výpadovku a během pěti minut seděl v Avii. Dovezla mě dva kiláky za Dobříš. Tam mě chytla tma. Dvě hodiny jsem stál a pak patnáct kiláků pochodoval v dešti a v nových botách.“
Jemná síť vrásek kolem očí se roztáhla. Bylo mu asi dvaatřicet pětatřicet. Strašně let. Takhle se asi usmíval před lety, kdy nikam a nic nemusel a gramofon točil sedmdesát osm otáček.
Přibrzdil a vyhodil bunkr. Hrbolatá okreska pamatovala statkářské holínky a vrzání loukotí těžkých potahů.
„Objíždíme Prahu?“
„Stavím se u táty. Chci ho vzít na zpáteční cestě k nám. Za půl hodiny jedeme.“
Jednopatrový domek, zatčený dvěma vysokými topoly, se zlobně krčil a jeho oprýskaná fasáda připomínala potrhaný krajkový přehoz na babiččině posteli. Po dlouhém troubení se konečně otevřela okenice. Chumáče popelavých vlasů plandaly kolem vyzáblého obličeje. Šofér vypnul motor a vystoupil.
„Mohl bych zůstat venku,“ namítl jsem.
„Prosím tě, z dálky vypadá jako Einstein, ale jinak je fajn.“
Táhl jsem se vzadu, aby se neřeklo. Dlouhé pokrouceně oddenky svlačce mě chytaly za nohavice. Zplanělá jabloň natahovala po světle desítky neprořezaných větviček.
„Račte vstoupit, mladý muži,“ řekl stařík a obřadně se uklonil.
Zakopl jsem o práh, zamotal se v chodbě, přepadl do kuchyně, kde jsem se zachytil o stůl.
Nevím, co tam ještě bylo, vím jen, že nad stolem stála zavěšena na pomyslném zrcadlovém moři zmrtvělém bezvětřím vlaková loď admirála Nelsona. Někde v dálce by se měl černat egyptský břeh. Zplihlé plachty čekaly na vítr. Sto dvě děla. Napoleon se vylodil, ale co je invazní armáda bez zásobovací flotily. Z pýchy konzulské Francie zbyly jen plovoucí trámy a zbytky stožárů. Invazní armádu pak pohltil písek.
„To je Victory! Abukir!“ vydechl jsem.
„Trafalgar!“ opravil mne stařík.
Syn se ztratil. Mrzákova berle bušila do podlahy neúprosně a zatvrzele. Vyťukávala SOS – tajný kód, tady uprostřed pevniny, tady v zapomenuté vesnici při okresce. Znělo to jako marné nepřiznané volání po nekonečné slané dálavě oceánu, přizdobené bílými třásněmi
vodní tříště.
Stál jsem v cizí kuchyni. Obtisky v třetihorních usazeninách dokazují, že tady někde končil šelf třetihorního moře. Na kredenci, zabalená ve slávě prvotního nadšení a v pavučinách zapomenutí, spí ještě neumělá Santa Maria. Cítil jsem pach lepidla a hnijících brambor, ale nad zašlou kredenci a špinavou podlahou visela Victory, nádherná loď mých snových námořních bitev.
„Já myslel, Jarouši, žes mě zase přijel přemlouvat, a tys mi přivezl experta od Royal Navy, abych si měl s kým popovídat!“ houknul do síně stařík.
„Když si vodovod sám neopravíš, proč nenapíšeš?“ zlobil se v síni šofér.
„Syna si nevšímej. Myslí si, že nejdůležitější je, aby kohoutek nekapal a auto jelo. Tebe zajímají starý lodě?“
Horlivě jsem přikývl.

Když jsme se přistěhovali do Loun k babičce, nebyl v ulici jediný stejně starý kluk. Svět osamělých dětských her: Znovu podtrhuji okousanou tužkou černé tečky měst ve starém atlase. Bristol – Dakar – Kapské Město – Mombasa – Aden – Bombay – Singapur -Hongkong – Brest – Yokohama – Honolulu – San Francisko – Panama – Savannah. Barevnými křídami kreslím na betonovém dvorku dosud neobjevené ostrovy. Pluji na rozeschlé plachetnici s nákladem kopry. Zabalen do kožešin křičím na kapitána Beringa, že za skalnatým mysem je volné moře…
„Ani pořádně nevím, kdy jsem začal modely lodí dělat. Jestli chceš, tak ti jich pár ukážu.“
Usmívali jsme se na sebe úsměvem, který spojuje snílky, spiklence a pomatence. Pokynul mi a stoupal nahoru po dřevěných skřípavých schodech. Scvrklé prsty sevřely těžký oblýskaný klíč. Rozeschlé dveře se otevřely.
Pod červenými taškami, pod vyschlými trámy půdy visely zavěšené na rybářských vlascích modely lodí.
V načervenalém přítmí, se zplihlými plachtami, očekávaly koráby dětských snů dvanáctiletého chlapce, co se chce stát plavčíkem. Byly tam všechny lodi, co jsem znal, a nejmíň dvacet dalších.
Létající clipper s nákladem indického čaje. Řadové lodě z historických filmů. Pyšné galeony Vasco da Gamy. Primitivní šalupa. Kutr – jola – bílá karavela, o které se zpívá večer u táboráku, když praskající dřevo vyhazuje chomáče jisker a tráva voní … Brigantina z Verneových pošetilostí…

Stařík, raněný a zestárlý mořský orel, řekl:“Z ústí Šeldy vyplouvají kogy, bachraté kupecké lodě Hansy. Vezou plátno a přivezou jantar. Mají jeden stožár a jenom jednu plachtu. Tohle nahoře je čínská džunka, co se nebojí ani tajfunů jihočínského moře. Na těchhle lodích, stavěných podle staletých plánů, pašovali zbraně podloudníci z Kantonu při povstání Boxerů.“
Popocházel po půdě a jeho zažloutlý ukazovák mířil na
jednotlivé modely.“Monstrózní karaky málokdy vydržely víc jak dvě tři plavby. Vozily z Moluk do Lisabonu šafrán a hřebíček. Každá větší bouřka je poslala ke dnu, ale přepluly půl zeměkoule.“
Možná, že je blázen. Jeho domek saje vodu z porézních pískovců třetihorního moře a stoupající spodní voda kreslí na omítce mapy ostrovů, na kterých podle středověkých knih žijí třímetroví lidé s jednou nohou a obrovitým okem uprostřed čela. Zapomněl jsem na
pípání družic, zapomněl na Leonova, visícího na laně dvě stě kilometrů nad zemí. Cítil jsem podivný strach před nedohlednou slanou vodou a slyšel její volání.
„Za války jsem se napil ze Severního moře. Je to pověra. Nikdy jsem se tam nevrátil. Opravdovskej oceán neuvidím. Možná, že je to dobře. Asi bych byl zklamanej.“
Bylo to spíš kašlání, ale měl to být smích.
„Pepa Dohnal, taky už dědek, je kameník. Vytesal si náhrobek. Sedí v hospodě, srká dvě piva celej večer a bojí se, že kladenskej Hrouda, až bude do jeho růžovýho mramorovýho náhrobku sekat datum jeho smrti, pokazí zlacení číslic! Ze mne zbude deset deka popela a tyhle modely. Každý moje vnouče dostane jednu loď. Ostatní dostanou muzea. Jednou půjde kolem mojí makety kluk s velkejma ušima. Zastaví se před ní a pak udělá to, co jsem nemohl udělat já. Uteče na moře.“
Poťouchle se usmál, odrazil se berlou a přehopkal na druhý konec půdy. Prudkým fouknutím smetl prach ze zaprášených plachet.
„Tohle je Golden Hind. Nejslavnější plachetnice vůbec. Španělé tahali svoje galeony přes panamskou šíji rozebrané na hřbetech mezků. Tahle kocábka pod velením Francise Drakea obeplula Jižní Ameriku zespodu. Když zplundrovala tichomořské pobřeží, nemohla se vrátit zpátky. Tak se pustila napříč Pacifikem, kolem Jávy se protáhla do Indického oceánu, kolem mysu Dobré naděje do Atlantiku. Plula z Jižní Ameriky až do Sierra Leone, kde byla první anglická kolonie. Kdyby se Drake a jeho námořníci zastavili někde cestou, mohli si vybrat jen jednu věc. Ráhno, na které je pověsí.“
„Tak krásný lodě jsem nikde neviděl,“ přiznal jsem po pravdě.

„Třicet let práce,“ usmál se stařík.“Teď k posledku nedělám nic jinýho.“
„Co stavíte teď?“
„Po všech těch plachetnicích zase jednu veslici. Drakkar. Na nízkých otevřených lodích připluli vojáci Viléma Dobyvatele. Bitva u Hastingsu a tak dále. Vikingové neboli Normané dobyli Anglii, kus Francie, Sicílii. Měli primitivní mapy a neznali kompas, ale věděli, že jsou před nimi úrodné kraje a bohatá města. Proč ale vyrazili na západ? O Islandu nemohli mít žádné zprávy. Byla to pustá země.“
„Pokud si pamatuju, král je vyhnal,“ namítl jsem nejistě.
„Král!“ ušklíbl se stařík.“Další generace objevila Grónsko a Erik se dostal až do Ameriky.“
Berla rytmicky bušila do podlahy.“Museli překonat Humboldtův proud plnej ker. Kam se schovali, když začala sněhová bouře?“ Půda se prohýbala. Stařík popocházel a vzrušeně gestikuloval.“Otázka zní: Proč? Jen si to pořádně prohlídni. Je to přesnej model. Museli překonávat sněhové bouře, vyhnout se ledovcům…“
Už jsem toho měl dost. Hlava mi třeštila. Díval jsem se na útlý člun. Jeho boky se matně leskly.
„Čím to natíráte?“ zeptal jsem se ochable.
Tři šedavé chloupky na řasách se významně zvedly.“Výrobní tajemství. Copak ty vůbec stavíš?“ zeptal se s odzbrojující jistotou.
Horečně jsem zatápal v paměti.“Nejsem žádnej zvláštní šikula. Do ruky mi padne nejlíp sekera, ale loni jsem s jedním klukem lepil Bé sedmnáctku…“
Lekl jsem se, že upadne. Chvíli vrávoral, pak mne odstrčil, narovnal se a zasyčel tiše:“Bé sedmnáctku?“
„Létající pevnost, americkej bombarďák z druhý světový. Teda já dělal akorát vrtule a kormidla, zbytek můj kamarád.“
Očekávaný pochvalný pohled se nedostavil. Naběhly mu žíly na krku, vypoulil řídké oči. V jednom okamžiku se mi zdálo, že mě chce přetáhnout berlou, ale pak se najednou otočil a hrnul se dolů.
Zůstal jsem trčet na půdě. Paprsky slunce, propouštěné špinavým sklem, se opíraly o kosatky, vratiplachty a ráhnoví. Díval jsem se po lodích a cítil jsem, že jsem něco zkazil. V paprscích slunce se točily kotouče prachu.
Hádku zdola přehlušilo temné burácení. Vyhlédl jsem ven. Pár set metrů nad vesnicí přelétával Boeing 707. Jeho stříbrné tělo a důstojný řev turbin mě vrátil z magického světa dávných moří zpátky do skutečnosti.
Na schodech se objevil řidič.
„Jedeme!“ Byl pořádně rozčilený. Bouchnutí dveří dole v kuchyni značilo, že nás děda nechce vidět.
Škodovka vyletěla jako uštknutý králík. Zadní kola se smýkala po šotolině. Těžce jsme žuchli do výmolu.Teprve když se zdálo, že auto dojede bez kol, zmírnil a obrátil se na mě.
„Je v baráku sám. Postarali bysme se o něj. Měl by teplý jídlo, vypráno. Ze začátku se zdálo, že nebude proti, ale najednou si postavil hlavu.“
Krčil jsem rameny. Nic jiného jsem dělat nemohl.
„Ty jsi s ním byl. Co říkal?“
„Povídal mi o lodích.“
„To je mu podobný. Na plotě půlku planěk pryč, ale když má stěžeň o milimetr dál, tak se vzteká.“
„Tak krásný modely nemají ani v Technickým.“
„Před dvěma lety ještě spravoval lidem hodinky. Teď jen lepí lodě. Je do toho tak zabranej, že si nedojde ani pro rohlíky. Ty jsi taky takovej blázen?“
„Nemám na to prsty. Před rokem jsme stavěli s Edou éro, ale moc se nám nepovedlo.“
„Co jste stavěli?“
„Čtyřmotorák, B-17.“
„B-17?“ Klouby na volantu zbělely.“To se povedlo! To se moc povedlo!“
Raději jsem mlčel. Nešťastné auto kuckavě táhlo náklad bolestivých omylů. Konečně přeřadil.
„Měl jsem ti to říct předem, ale copak mě to mohlo napadnout?“ Rezignovaně mávnul rukou.“Jak slyší o letadlech, není s ním řeč.“
Oškubané větve švestek tvořily souvislou zeď. Zrezivělý barel zmizel mezi kopřivami. Nahnutý komín opuštěné továrničky vypadal jako vyklepaná cigareta.
„Tak ti to teda povím. Táta jezdil s mašinou. Koncem války se nápadně často u vagónů zadírala ložiska. Vzali si ho do parády. Šel z výslechu, zmlácenej, dva zuby pryč. Potkal ho Kozderka, soused. Od něj to vlastně všechno vím. Jdou, nadávají a najednou proti nim bombarďák. Letěl nízko, asi něco chytnul. Táta na něj mával a křičel:“Leťte hoši! Vysypte jím to na makovice!“ Najednou se od letadla něco odpojilo. Kozderka zařval a skočil do příkopu. Táta zůstal na silnici. Byla to bomba. Střepina zasáhla tátu do nohy. Chtěli mu ji uříznout, pak se to trochu spravilo, ale na mašinu už nesměl.“
„To éro byla létající pevnost?“
„Jo, tvoje B-17.“
„To jsem tomu dal…“
Na předním skle se rozstříkl motýl. Proudící vzduch odtrhával trosky bílých křídel a vyhazoval je nad střechu auta. Na skle zůstala žlutá mokvavá skvrna.
„Když ho pustili z nemocnice, šel do dílen. Opravoval zařízení k závorám a podobný věci. Každej den kolem něj projížděla jeho mašina. Po válce byl několikrát v lázních, ale nebylo to nic platný. Všade se ho ptali:“Jak se vám to stalo? Určitě to nebylo německý letadlo?“
Na klíčcích zapalování visela oběšená malá opička. Vyjeli jsme z brdských lesů. Za hřbitovem na kopci se červenal známý zámek.
„Když zjistil, že lázně jsou na jeho nohu krátký, vzal všechny tunely, mosty, přejezdy, vagóny a lokomotivy a nasypal je do krabice. Začal stavět lodě. Starý lodě. Plachetnice nebo veslice. Historický kusy. Prostě ty, který zanikly dřív, než se na obloze objevila letadla.“
Uculil jsem se nanejvýš pochybovačně.
„Víš, proč tak křičí?“ rozčílil se šofér.“Má v uších vatu, aby neslyšel tryskáče, co se mu točej nad chalupou!“
Skláněl jsem hlavu, až jsem ji měl pod přístrojovou deskou, a mumlal jsem si potichounku ne.
„Chtěl jsem si ho vzít domů, rozumíš! Nechci, aby lidi ve vsi, když ho potkají, si ťukali na hlavu. Chtěl jsem, aby měl teplo a každej tejden čistý prádlo. Jsem jeho syn, nemůžu ho nechat umřít mezi modely lodí ve starým baráku, kterej rozežírá spodní voda!“
Mumlal jsem ne, ale tak tiše, aby to neslyšel. Mohl jsem to zařvat a vystoupit. Na intr bych se dostal pohodlně. Měl jsem dvě hodiny náskok. Tutově bych něco chytil.
Pokoušeli jsme se bavit o Barry Briggsovi a Ivanu Maugerovi. Moc nám to nešlo. Konečně jsme dojeli ke křižovatce. Vystoupil jsem. Dveře zůstaly otevřené. Díval jsem se do převálcované tváře svého zatím nejlepšího šoféra a bylo mi všelijak.
„Děkuju za cestu . . . Nezlobte se, moc mě to mrzí.“
„To nic. V pondělí se vracím. Snad to dopadne líp.“ Zabouchl dveře a odjel na Strakonice.
Mlčenliví manželé mne naložili a vyložili bez jediného slova.
 
„Jakou jsi měl cestu?“ zeptal se bažant.
Zvedl jsem palec a významně jsem se na něj zašklebil.
„To jsi měl kliku. Já jel z Prahy asi na osmkrát,“ šel za mnou a vypočítával, kdo všechno ho vzal, a já mu přikyvoval a přitom jsem myslel na staříka, co žije v tlejícím domě a staví si na půdě drakkar, aby pochopil, proč se pustili někteří Vikingové bez mapy, busoly a sextantu na otevřené moře, o kterém nevěděli nic.
Absolvoval jsem školení o sexuálním životě spolužáků a šel jsem spát.

Zdálo se mi, že stojím se staříkem na přídí drakkaru, těsně za vyřezávanou hlavou na přídi. Máme na sobě kroužkové brnění a na hlavě ostrou špičatou přilbu nájezdníků. Díváme se do tmy, která pohlcuje úlomky ledovcových ker. Stařík si sundal helmu a severák mu okamžitě rozfoukl dlouhé řídké kadeře.
„Kam plujeme?“ zeptal jsem se a sevřel pevně rovný normanský meč.
„Hledáme svoji Zelenou zemi.“
„Proč ji hledáme právě tady?“
„Protože jsme silnější než led, mráz i polární záře,“ odvětil stařík a dlouhá vesla se nořila do ledové černé vody, zatímco záď lodi se ztrácela v neproniknutelné tmě.

[ zpět ]