Jackson Polock! Zběsilá změť čar ze sebe vyzařovala ohromnou energii.  Leo už byl v galerii čtvrtou hodinu. Polockovy obrazy viděl in natura úplně poprvé a znovu a znovu se k nim vracel. A když přišel k Chagallovi, vybavil si jiný jeho obraz, kde se postava vznáší ve vzduchu. Nějak podobně si jednou připadal, tehdy mu bylo něco přes třicet. Ještě ráno stoicky spolykal prášky na choroby přicházející se sedmdesátkou, ale nyní se do starého těla vlévala nová energie.

Do berlínské galerie Moma přijela na výstavu 200 pláten  Gugenheimova muzea dvě auta ze severních Čech. Harcovníci regionálního tisku, kteří se mohli prokázat novinářskou průkazkou, byli dovnitř vpuštěni bočním vchodem, ostatní se museli zařadit na konec dlouhatánské fronty, a ještě se nedostali dovnitř.

Leo vyšel z galerie ven. Kousek dál, na Postdamer platz, se tyčily mrakodrapy nového středu Berlína, jednoho z center nového svobodného spojujícího se světa. Berlín! Ano, stalo se to tady! Kousek dál, jenže dávno. V západním Berlíně na Kudamu v roce 1967 zažil něco zázračného.

Na stěně galerie visel telefonní automat. Lea napadlo, že zavolá Wernerovi, básníkovi, kterého překládal, který na tom večeru byl s ním, ale na poslední dopis před několika lety mu neodpověděl. Wernerovi musí být přes 80, naposledy se s ním sešel v Čechách ještě za totality.

Vytočil číslo, ozvala se nějaká služba, která ho přepojila na další linku.  Představila se frau Inge. Leo jí řekl, že přeložil Wernerovu básnickou sbírku, ale jak u Polocka natankoval energii, začal jí vyprávět, jak se s Wernerem poprvé sešel v roce 1967.

Najednou si uvědomil, že paní neodpovídá. Po ulici přejel offroad s tmavými skly, kolem prošly dvě dívky s pestrobarevnými vlasy, obří jeřáb se zdvíhal nad dostavovaným mrakodrapem. Copak neznámou může zajímat, co se přihodilo před tolika lety? Chtěl se omluvit, jenže najednou se ze sluchátka ozvalo: „Byl tam textapeal a vernisáž výstavy.“ Připomněla mu jméno klubu, který na novém Kudamu nemohl najít. Řekla, ať přijde, a popsala mu cestu U bahnem.

Leo řekl kolegovi, že jde na návštěvu, na ubytovnu se nějak dostane. V marketu koupil sedmičku moselského a pro paní kytici. Vybavoval si, že Werner býval také režisér avantgardních malých scén, polemický publicista, jednou rozevlátý bonviván, příště skeptický ironik. Autor se srdcem na dlani a zároveň jak by něco skrýval. I když si tykali a namazali se, stejně na některé   jeho otázky neodpovídal. Možná mu, svému překladateli, chce na sklonku  života ještě něco podstatného sdělit, aby ho konečně pochopil.

Byl to činžák ještě z doby císařství. Zmáčkl tlačítko zvonku a představil se. Schodiště lemovalo historické secesní kovové zábradlí, dolů sjel nejmodernější výtah.

Dveře jednoho z bytů se otevřely a stála v nich uhrančivá černovláska s velikými, krvavě rudými rty. Venku zůstalo fádní odpoledne, byla oblečená a nalíčená, jak by se chystala na představení opery Richarda Wagnera. Z velkého výstřihu jí vykukovaly napjaté polokoule. Hádal jí asi čtyřicet. Usmála se a pozvala ho dál. V temné předsíni ze stěn hleděly oleje a akvarely.

Ať to byla Wernerova poslední družka nebo dcera, chovala se jaksi dramaticky, gesto, kterým mu ukazovala, ať si sedne na divan, mělo patos velkých heroin. Vysoká okna salonu byla zatažena těžkými závěsy. Pod stěnou stálo starožitné pianino se svícny nad klaviaturou, na parketách ležel těžký koberec. Místnosti dominovaly obrazy, realistické i abstraktní, dohromady souznějící. Sebrala mu moselské a přinesla vychlazené šampaňské a dvě skleničky.

„A co můj přítel Werner?“ zeptal se Leo.

„Zatím vám budu muset stačit já,“ zasmála se a vycenila na něj velké bělostné zuby. Rudé rty a bílé zuby, příslib polibku. Jak šla, vlnila se nějak mnohoslibně. Je to ochránkyně jeho pozdního stáří? S třiaosmdesátiletým Wernerem si toho asi moc neužije, blesklo Leovi hlavou. Za hřích by rozhodně stála.

Vysoké, bíle natřené dveře byly na dva tři centimetry pootevřené, stařičký Werner se po odpoledním šlofíku konečně probudí a majestátně vstoupí do salonu. Možná se už obléká a váže si hedvábnou kravatu. Nebo nás pozoruje škvírou dveří? Že se mi jeho spolubydlící líbí, to musí starého ješitu těšit.

„Na co si připijeme?“ zeptal se Leo.

„Na jeden večer tady v Berlíně v roce 1967, kdy jste četli s Wernerem své verše. Co si z něj pamatujete?“

„ Přijel jsem z českého pohraničí, zpoza železné opony, díky kulturnímu atašé jsem dostal propustku do Západního Berlína. Najednou jsem stál v záři reflektoru, recitoval Wernerovy překlady a taky svoji básničku. Slavní lidé pod pódiem mi tleskali. Poprvé a naposled.“

„Poprvé?“ zeptala se Inge.

„Prvně jsem četl v cizině. V klubu byla také vernisáž a pokračovali jsme v nějakém ateliéru. Nic tak intenzivního jsem už nezažil. “

Její zářivý úsměv měl v sobě sexuální podtext. I když byl zamířený na něj, možná to je hra pro starého dekadenta Wernera. Lea fascinovala její pevná ňadra. Měla výborného plastického chirurga. Nikdy tohle spojení přírody a nejnovější technologie nedržel v ruce. Popíjí víno s nádhernou ženskou! Werner nemusí být vedle, nemusí dospávat poobědového šlofíka, možná je na procházce v parku!

Napadlo ho, co všechno by se dalo stihnout, než se vrátí. Jenže to by šlo před dávnými lety. Jeho chtíč se probouzel zřídka. Ruce by věděly co dělat, ale spodek těla nereagoval.  Nedalo se mu už důvěřovat, že ho v nejdůležitější fázi nezradí. A když se k ní vrhne, neobjeví se Werner, třeba na invalidním vozíku, a nebude se smát a tleskat?

„A pamatujete se ještě, jak večer pokračoval?“ zeptala se Inge a naklonila se nad něj.

„V ateliéru se hodně pilo. Podávali jsme si dokola ručně balené tlusté cigarety. Asi byl s tabákem smíchaný hašiš. Něco vím, ale ráno mi bylo zle,“ přiznal se Leo.

Šampaňské bylo vypité. Přinesla další láhev. Chtěl počkat na Wernera, ale Inge se urazila: „Přece mě nenecháte popíjet samotnou. Přichystám něco k zakousnutí, snad si vybavíte víc,“ řekla mnohoslibně a odvlnila se.

 

Konečně se pořádně rozhlédl po svátečním pokoji. Všiml si blondýnky na obraze. Byla to Anke! Mladičká plavovlasá Anke, jeho láska na první pohled! Přelud z berlínské noci, který se mu ve snech ještě někdy vrací.

Do ateliéru přišel s Wernerem a jeho literární a novinářskou tlupou. Tmavovlasá hostitelka, která měla v klubu výstavu, jim ukazovala, jak na tiskařském lisu tiskne grafiky. Když alkohol došel, všichni odcházeli. S Anke se vzali za ruce. Výtvarnice se vrátila k lisu ještě s Ivicou, ale hned někam zmizeli. Ivica byl mladý partyzán odněkud z Jugoslávie, také ten večer něco recitoval… Nechtěl se nechat fotit, aby ho zabijáci nenašli.

S Anke se objali a už se nepustili. Tehdy se ženským líbil, ale s žádnou to nebylo jako s Anke. Vedle byla ložnice. Zhasli a milovali se na širokém letišti. Usnul. Někdy v noci se nahá horká Anke k němu přitiskla…

Když se probudil, hlava mu třeštila. Zjistil, že vedle něj spí plavovlasá Anke a vedle ní tmavovlasá výtvarnice.

 

Inge je ta malířka! Má havraní přeliv. Může jí být minimálně… Přinesla na podnose slané sušenky, pravá očka a už vychlazenou láhev moselského.  Rozhodně na ty roky nevypadala.

„Už jste si vzpomněl?“ zeptala se významně.

„Nebyla to vaše vernisáž?“

Přikývla: „Byla a Anke,“ ukázala na stěnu na obraz, „tam byla také. Přinesla jsem tvoje oblíbená očka, bojovníku.“

Už byla líznutá. Oči jí zářily. „Jmenuji se Inge, proč mi pořád vykáš? Copak si na mne nepamatuješ?“

„Pamatuji. Byla jsi okouzlující, úžasná.“

Rozesmála se: „Akorát žes mě nepoznal. Říkal jsi: Anke, ty jsi nejlepší ženská mého života, a opravdu ses tužil. Jenže Anke ležela metr od nás a smála se do polštáře. Nepoznal jsi mě.“

 

Když si zpětně vybavoval tu noc, párkrát ho napadlo, že nad ránem to nemusela být Anke.

Na letišti vedle něj spala Anke a vedle ní Inge. Anke měla ruku na jejím boku. Tehdy ho napadlo, že se Anke spletla. Teď ji poznával na několika obrazech.

Když se s Anke loučil, sliboval jí, že si pro ni přijede. Musel se ale vrátit za zeď, do východního sektoru Berlína. Inge ho taky políbila a dala mu na památku  malou grafiku.

Pro Anke si nepřijel. Přišlo Pražské jaro, pak přijely tanky. Psal články proti okupantům, noviny od rotačky rozvážel po okrese. Za rok nato rozvážel na státním statku traktorem na pole kejdu z prasečáku. Přeložil pod cizími jmény z němčiny ještě několik sbírek poezie, ale jeho vlastní studánka vyschla. Po devadesátém roce měl občas povznášející pocit, že pomáhá spojovat rozdělenou Evropu, ale zadrhávalo se to. Nakonec je, vizionáře, odstrčili pragmatici tržního hospodářství. Absolutně šťastný se cítil jen jednou, pár hodin v západním Berlíně.

 

Inge vyhrkla: „Chci vidět jizvu, kterou máš na stehně od průstřelu samopalem!“

„Samopalem?“

„Jak jsi utíkal přes hranice. Byla to má úplně první výstava. Přišli na ni moji známí, taky literární smetánka, ale hvězdy večera jste byli vy dva, básníci a hrdinové…“

Nikdy přes hranice neutíkal, žádný průstřel neměl! Sáhl si na pásek. Přikývla a za spodek nohavic z něj stahovala kalhoty. Podprsenku nechala v kuchyni.

„Tak ono to nebylo na stehně, Ivico, ale tady, pod kolenem,“ divila se Inge. Sval mu propíchl hřebík krovák.

„Ten večer mi změnil celý život,“ řekla Inge a rozepjala blůzu. „Líbím se ti?“

Leovi bylo v tu chvíli jedno, jestli stařičký Werner zrovna venku drobí housku ptáčkům nebo je pozoruje odvedle, protože se stal zázrak! Jeho unavený válečník vstal v pravý čas a najednou mířil nahoru, navzdory stáří a neurózám. Trčel jako před lety pevně vzhůru! Přitáhl Inge k sobě. Byla horká, žádoucí a vlhká. Nebyl to pornografický sen, ale skutečnost.

 

Uprostřed vedlejší místnosti trůnila veliká postel. Ve tmě se potkala dvě žhnoucí těla. Nemocný Leo, který si ráno nasypal do pusy několik pilulek, řádil na cizím ženském těle. Klopýtající staré srdce ho podrželo. Cítil, že jeho válečník je větší až vůbec největší. Převrátila ho na záda. Jak by vystřelila Tlustá Berta, nejslavnější německý obléhací kanón z první války.

„Vydrž!“

Zbývala vůle a mužská ješitnost, chytal dvě pevné, nad ním se zmítající polokoule do ruky, ale jeho vzrušení pozvolna odplouvalo. Přesto neumdléval. Z jeho zpoceného těla dál trčela ta tuhá věc, na které jak na čarodějnickém koštěti poskakovala Inge. Na chvíli přestala, otřela si pot a vyhrkla: „Tatínek s maminkou se zase potkali a mají se rádi.“

Už jen trčel. Docházelo mu, že za jeho totální erekci může viagra a něco podobného asi existuje i pro dámy. Snědl rybí očka a mezi solí to bylo přisypáno. Před lety v ateliéru se krom Anke pomiloval i s Inge.  Ale proč říká „tatínek s maminkou“?

Inge se konečně dostávala do transu. Zaryl nehty do jejího zadku. Zkroutila se, dopadla na něj, vykřikla. Ležela na něm a třásla se. Nakonec se uklidnila a sklouzla vedle něj. Tuhý bojovník trčel do vzduchu dál.  Povzbuzující prášky na potenci, před kterými ho jeho doktor důrazně varoval, fungovaly.

Konečně se uklidnil. „Nejsem Ivica,“ řekl.

Vydýchala se a za chvíli řekla: „Promiň, ale stejně dobře bys mohl být tatínkem Hermanna ty.“

„Hermanna?“ Přišla na něj nějaká slabost.

„Neboj se, nebudeš mít z toho žádné komplikace. Příjmení má po Wernerovi,“ konstatovala.

„A kde je Werner?“ zeptal se.

„Tady.“

Už věděl, že v Berlíně se může stát naprosto všechno, ale tohle se mu přece jen nezdálo. Rozhlédl se po ložnici, nic. „Tady?!“

Vstala a otevřela nástavec šatní skříně. Někde nahoře se rýsovala hlava s námořnickou čepicí na hlavě. Sundala čepici z hlavy a rozsvítila miňonku nad ní. Nahoře v horním fochu nebyla uříznutá a mumifikovaná Wernerova hlava, ale měděná urna. S Leem se zatočila postel.

 

xxx

 

V salonu zářil křišťálový lustr. Leo zjistil, že se nad ním sklání ctihodný vážný muž v brýlích se stetoskopem na krku a říká mu: „Dal jsem vám povzbuzující injekci. Teď byste měl být dva tři dny v klidu a v domácím ošetření. Pokud by se váš stav zhoršil a vyskytly by se jakékoliv potíže, musíte do nemocnice. Poroučím se, paní profesorko.“

Leo se díval za odcházejícím doktorem. U dveří visel portrét mladičké Anke, s rozzářenýma očima a smyslnými rty, která ho tehdy večer okouzlila, na obraze  u protějších dveří seděla Anke mezi třiceti a čtyřiceti, snad ještě hezčí. A v rohu místnosti byl autoportrét, Inge asi ve třiceti, krásná na zase jiný způsob. Vedle okna, na místě, které předtím zakrýval těžký závěs, byl pastel. Anke a Inge na něm způsobně seděly vedle sebe, kompozice připomínala předválečné ateliérové svatební fotografie.

 

Leo ležel na divanu. Kdyby nebyl celý rozlámaný a vyčerpaný, asi by dospěl k závěru, že se mu na zdvořilostní odpolední návštěvě udělalo nevolno a hrdinská postelová scéna se mu zdála.

Paní profesorka, elegantní starší dáma s přísně staženým drdolem, ve splývavých, vše zakrývajících domácích šatech stála nad ním. Upjatá vážená umělkyně uprostřed svých obrazů. Přinesla mu čaj.  Najednou se rozesmála. Naklonila se nad něj a dala mu pusu. Rozpustila husté havraní vlasy a řekla: „Přežili jsme to!“

Přikývl.

„Mohu ti to vyprávět od začátku?“

Souhlasil.

„Jako dospívající jsem zažila… dnes by se to bralo jako znásilnění. Do dvaceti jsem si

myslela, že jsem na kluky, jenže když už se to mělo stát, vždycky do toho něco přišlo.

Byla jsem u staršího spolužáka dopoledne na privátě. V rámci slušnosti jsem mu odolávala.

Dovnitř vtrhla bytná. Zapomněl zamknout a ona si myslela, že dostal epileptický záchvat.

Později mi řekl, že teď už všechno klapne. Začala jsem se smát a uvědomila si, že tohohle chlapa ani ty další s vypoulenýma očima už nechci.

Anke v sedmnácti zdrhla od měšťácké rodiny k jedné odvázané partě. Z nekončícího tripu  vzešlo mimoděložní těhotenství a těžká operace. Už nemohla mít děti. Poletovala jak zraněný motýlek a já ji chtěla ochránit. Když jsme se potkaly, bylo to jako blesk. Byla nádherná. Však víš. Ženské se na rozloučenou líbávají, ale já ji k sobě přitiskla a nechtěla pustit.

Chtěly jsme všechno ozkoušet. Říkala, že nejsme čisté lesby. Máme se rády, ale můžeme to dělat i s chlapama. Zvláště, když to ta druhá slyší nebo vidí.“ Dolila mu čaj.

„Anke měla tehdy pocit, že náš vztah je nějaké vybočení, krátké vzplanutí, ale až tenhle úlet pomine, najde si nějakého partnera. Nemohla jsem jí to vymlouvat. Rozumíš mi?“

„Snažím se.“

 

„Byl to fantastický večer. Má první velká vernisáž měla úspěch, fotili mě do novin. Ivicu hledala tajná policie, měl už na ráno letenku do Hamburku, a ty ses musel vrátit do východního sektoru!

Oba jste zmizeli a my dvě zůstaly spolu. Když jsme vás dva porovnávaly, připadaly jsme si, že jsme naprosto bez předsudků. Absolutly free! Asi za týden jsme seděly v parku na lavičce, říkám jí: Anke, támhleten kluk je ale opravdu nádherný. Mrkla na něj, zasmála se a dala mi pusu. Za dva měsíce jsem ke svému překvapení zjistila, že jsem těhotná.“

„Myslela sis, že se mnou?“ ozval se Leo nervózně.

„Napadlo mě to, když ses představil jako Wernerův překladatel. Hermann má talent na jazyky, ale jeho otec asi nejsi.“

Oddechl si.

„Werner byl můj vzdálený bratránek, měli jsme k sobě blízko. Byl na kluky, což jsem zjistila, ale před rodinou to úspěšně tajil. Žila jsem s Anke a čekala miminko s jedním ze dvou chlapů, kteří zmizeli. Svěřila jsem se Wernerovi a ten povídá: My se vezmeme! Ty budeš maminka, já tatínek a budeme mít od rodiny a od společnosti pokoj!“

Leo se rozesmál, Inge se přidala: „Měla jsem bílý závojíček, Anke a Wernerův Heinz šli za svědky. Pratety brblaly, že nevěsta se za jejich časů vdávala jako panna, ale nakonec si všichni oddechli. Chlapečka jsme pojmenovali po Hessem.

Werner přinesl Hermanna v peřince ukázat na fakultu, kde přednášel.  Bydleli jsme spolu všichni dohromady, jenže Werner si začal tahat kluky z ulice, tak jsme se za tři roky rozvedli. S Anke jsme měli svého chlapečka, ale měl ho opravdu rád i Werner. Uznej, nevypadali jsme jako šťastná rodinka?“

Leo se podíval na fotku, klučík mezi Inge a Wernerem byl podobný jednomu jeho bratranci.

„S Anke nám před očima vyrůstalo naše dítě. Jednou za týden si ho bral Werner. Vodil ho do lunaparků, a když byl větší, bral ho na fotbal nebo jachtařit.“

„Promiň, Inge, ale jednou mu to muselo začít být divné.“

„Werner byl oblíbený profesor. O víkendech se s ním o Hermana staraly studentky. Jedněm dělalo dobře být v blízkosti známého básníka, další chtěly uspět u zkoušky. Pár z nich, pyšných na své mladé tělo a úspěchy u mužských, si dokonce věřilo, že jim odolat nemůže. Přešupajdit Wernera se jim nepovedlo, ale malý Hermann věřil, že tatínka od maminky odtáhly tokající mladé studentky.

V našem velkém bytě s ateliérem bylo věčně plno návštěv, hlavně výtvarníků.

Antropoložka Anke jezdila na několikaměsíční výpravy a v pokoji pro hosty sem tam někdo z kamarádů bydlel. Když se vrátili k partnerkám nebo si našli něco svého, malý Hermann byl rád. Říkal, že mu jeden tatínek úplně stačí.

Pravda ale je, že když chtěl Hermann dostudovat střední školu v Německu, moc jsem mu to nevymlouvala. Příbuzným v Mohuči bylo samotným ve vile smutno. Hermann dál za mnou pravidelně jezdil.  Po střední škole dostal stipendium na americkou univerzitu. Za dva roky přijel s drobnou blondýnkou. Prováděli jsme je s Wernerem po Berlíně. Byla nadšená a okouzlená.“

Nervózní Leo ji přerušil: „Inge, můžeš mi Hermanna konečně ukázat?“ Přemýšlel, co by měl dělat, kdyby s ní měl dospělého syna.

„Počkej ještě chvilku. Měla jsem zrovna chřipku a splín, když mi Hermann volal z letiště. Z mého chlapečka se stal americký mladý muž, dospěl, zesílil a hýřil optimismem. Měl svůj budoucí život dopředu narýsovaný.Vezme si svoji blondýnečku a v nějakých nových technologiích, které mi marně vysvětloval, udělá díru do světa!

Zeptal se na Wernera. Jak jsem byla unavená, uklouzlo mi, že s kolegy křtí společnou publikaci v klubu školy. Bylo už pozdě, chtěla jsem, ať si raději lehne. Řekl, že se prospal v letadle, tátu by moc rád viděl a vyrazil do ulic. Od té doby jsem ho neviděla.“

„Proč?“

„Řekla bych, že mě podrazila moje správná výchova, že má každého vyslechnout, i toho, kdo ho na první pohled štve.“

„Co se stalo?“

„Akce v klubu už skončila, ctihodní profesoři, spoluautoři, decentně popili, vzletně pohovořili a vrátili se domů, ale Werner se musel dorazit ve svém oblíbeném gay podniku. Tam číšník Hermanna, který se nenechal odbýt, nakonec poslal.

 

Hermann Wernera nezahlédl, sedl si k baru a ptal se po něm. Když mu chlápek pohladil prsty, Hermannovi to přišlo směšné. Ujistil ho, že jde za slavným profesorem, který s ním a podobnými rozhodně nic společného nemá. Jenže poslouchal dál. Byl to Karl, známý kritik, kdysi Wernerův důvěrný přítel, pak zavilý nepřítel. Ukazoval mu v místnosti mužské, se kterými Werner něco měl, a vysvětloval mu, že je stoprocentní gay.

Má přece syna, namítl Hermann.

Oženil se se svojí těhotnou sestřenicí, aby ho tehdejší moralisti nevyštípali z katedry, tetelil se blaženě Karl.

Hermann se postavil: Já jsem ten syn! a praštil Karla, že letěl z barové stoličky do rohu místnosti, a kráčel pomalým krokem Garryho Coopera najít otce a vytáhnout ho z bahna neřesti.

Werner se zjevil, pod křídly dva hošánky, kteří prodávají své prdelky za peníze. Rád se vídal v televizních debatách. Právě rozhazoval rukama a švitořil o Písni o perle. Poslouchal se a přitom sledoval v zrcadle, které pokrývalo sloup místnosti, jestli hezky gestikuluje. Mezi tím se Karl zvednul, dohnal pomalu kráčejícího Hermanna a vypálil: Postav se vedle něj a podívej se do zrcadla. Uvidíš sám, jestli to může být tvůj otec!

Namazaný Werner, jak uviděl Hermanna, mladičké cukroušky pustil, objal ho a povídá:

Chlapče můj, ty jsi přiletěl?

To máš, Wernere, novýho kocourka? někdo zavolal.

Hermann se po něm ohnal pěstí. To by nevadilo. Horší bylo, že se do toho zrcadla na sloupu podíval.“

„To Hermanna za ta léta nic nenapadlo?“ vyhrkl Leo.

„Proč? Všichni kluci měli otce, on měl taky otce, který ho měl rád. Posadil ho na koně nebo mu podržel pušku na střelnici u kolotočů. Chtěl mít otce. Až v zrcadle po upozornění zjistil, že si nejsou vůbec podobní! A dorazilo ho, když Werner Karlovi řekl: Nepostrkuj ho ke mně, za ta léta mě přece zná.

A že Werner Karlovi tykal, opona mámení se roztrhla úplně. Hermann, kterému to najednou došlo, srazil Wernera k zemi a křičel: Ty nejsi žádnej můj táta, lháři!

Pak se ukázalo, co jste vy egoističtí chlapi za hovada. Werner byl řečník, miláček poslucháren, rétor, který dokázal vysvětlit, že bílé je černé. Byl to strukturalista, existencionalista, trockista, konzervativec a příště obdivovatel moderny, vždycky dovedl vysvětlit, že má zase znovu pravdu. Mohl ze země nakecat Hermannovi, co chtěl.

Jenže ho nikdy nikdo předtím nepraštil. Jak ležel na zemi a jeho perverzní scvrkávající se tělo nemělo šanci, dokázal bodnout protivníka tak, aby ho to co nejvíc bolelo.To zřídlo intelektu, profesor doktor Werner, najednou přestal myslet, co může ztratit a získat, a jak byl uražený a zesměšněný před  svou bandou úchylů, řekl: Bral jsem tě jako vlastního, měl jsem tě rád. Tvoje matka léta žije s tetou Anke. Jednou se opila, nafetovala a rozdala si to se dvěma chlapy, které už nikdy neviděla.

Pak nastala mela. Rozzuřený Hermann přerazil nejbližšímu hostu nos. Ostatní se na něj vrhli. Pustili ho, až když zvenku byla slyšet houkačka projíždějící policie. Barman pomláceného Hermanna vyvedl zadním traktem na další ulici.“

 

Leo se přistihl, že má zaťaté pěsti, že horda teplajzníků mlátila… jeho syna, ale on se jim nedal! Jednomu přerazil nos!  Tenhle instinkt tvrdí…To přece není možné….

 

„Ráno Hermann nikde. Werner se neozýval, doma nebyl. Až odpoledne jsem zjistila, že Hermann odletěl z Berlína. Napsala jsem mu e mail: Co je s tebou? Upekla jsem ti koláč. Nestalo se ti nic?  Asi za týden mi přišlo: Werner není můj otec, řekl mi to. Všichni jste mi lhali, ty nejvíc. Nechci tě už nikdy vidět.“

 

Tomu klukovi, se musel zřítit svět, horečně uvažoval Leo. Je to padesát na padesát!  Ale pokud je můj… Co jsem přeložil a napsal, co je v širším kontextu pozapomenuto, může mít ještě jeden smysl, že pomůže Hermannovi smířit se s Inge a že si nebude myslet, že je dítě absolutní náhody. „Inge, prosím tě, můžeš mi konečně ukázat Hermannovu dospělou fotku?“

„Tady ho máš, Leo!“

 

Na fotografii se usmíval dlouhý sebejistý fešák s blondýnkou po boku. Instinkt mě obelhal, uvědomil si Leo. Nepodobal se ani jeho synovi, ani jeho otci, ani jemu na mladších fotografiích, ani nikomu z jeho přímých příbuzných. Pohledný svalnatý mladík vypadal jako Sylvestr Stalone v pětadvaceti. Takže tatínek je Ivica. Šmytec. Leo přivřel oči a zavrtěl hlavou:„Ty jsi myslela, Inge?“

„Po těch letech už jsem si tě nepamatovala, a když jsi řekl, že jsi překladatel…“

Leo vzal Hermannovu fotku a přidržel ji vedle svojí tváře. Inge se rozplakala: „Promiň.“

Leo, už definitivně bez dalšího potomka, si oddechl a zároveň mu to bylo nějak praštěně líto. Usmál se: „Není zač. Docela se mi to líbilo, nikdy bych nepomyslel…“

Vzala ho za ruku: „Já taky ne.“

„Inge, tys mi něco musela nasypat do oček.“

„Sobě jsem to dala do čaje. Kdybych to neudělala, Leo, řekla bych ti pár vět, jak Werner umřel, nic víc.“

„Ivica přece tvrdil, že je básník. Najdeš ho na internetu!“

„Nenajdu. Jizvu na stehně měl, možná ne od samopalu. Básničky byly od Vasko Popy, součást falešné identity, jeho papír se našel v klubu mezi polštáři křesla, identifikoval ho  Werner. Mohli ho honit cizí tajní, ale nejspíš utekl na poslední chvíli naší policií. Myslím, že něco pašoval, jen hašiš to asi nebyl.  Říkal mi tehdy v noci, že musí zmizet z Evropy, dala jsem mu na cestu nějaké marky. Možná se ani nejmenoval Ivica.“

 

Tady končila její část podivného příběhu. Už konečně byla řada na něm, aby se zeptal, i když tušil, že potěšen nebude: „Co dělá Anke?“

„Někde v Bolívii jejich pronajaté malé letadlo narazilo v mlze do skály. Moje hvězdička Anke našla místo indiánského sídla smrt. Už jsem žádnou ženskou k sobě nepřitiskla.“

Leo se díval na oleje, na kterých byla Anke, objevená a ztracená. Definitivně.

 

„Zamejlovala jsem Hermanovi: Ať si o mně myslíš, co chceš, pořád jsem tvoje matka a mám o tebe starost. Občas mi napiš, co děláš. Neodpověděl. Werner mi vzkázal z nemocnice, že umírá. Prosil mě, ať mu odpustím, že udělal největší chybu v životě. Jeho Heinz mu umřel. Nakonec jsem se o nemocného Wernera starala, přestěhovala se k němu, za dva roky umřel taky. Jsem sama a kolem mě se rozprostírá hřbitov.“

„Já věřím, že se s Hermanem nějak srovnáte,“ řekl Leo.

„Pořád neodpovídá. Došlo mi svatební oznámení, asi ho poslala jeho blondýnečka.Vidět mě pořád nechce. V jednom kuse maluju, řeším barvy, kompozice. Snažím se na minulost nemyslet. Snad až se jim narodí dítě, budou  mu jednou chtít ukázat evropskou babičku. Doktor říkal, že asi za hodinu usneš, Leo. Dojdeš do ložnice, nebo ti mám ustlat tady?“

„Musím za naší partou. Zítra se vracíme do Čech. Už se cítím docela dobře. Můžeš mi zavolat taxi?“

„Odvezu tě.“ Jela svižně, ale opatrně. V autě ho uspala vůně olejových barev. Probudila ho na správném místě, trefila podle plánku. „Až přijedeš do Berlína, ukaž se, Leo.“

„Sejdeme se někde v kavárně,“ řekl a vzápětí se zastyděl.

„To nebude nutné, příště to bude ve vší počestnosti. Kdybychom těch prášků, Leo, vzali víc, možná by nás našli mrtvé. Poprvé bych se ocitla na titulkách Bildu. Staré milence našla nejkrásnější smrt!“ zasmála se Inge a dlouze ho políbila.

Z jídelny pod ubytovnou se ozývala polština a taky čeština. Zamávala mu a odjela, koncová červená světla se vzdalovala, až se ztratila za křižovatkou.

Otto Hejnic