Josef Král – ukázky z tvorby
Josef Král: Střemhlavý let v kleci (hovory s Bohumilem Hrabalem a jiné texty)
Vázaná kniha, 352 stran s barevnou obálkou a ilustracemi autora.
Doporučená prodejní cena 285 Kč.
Vychází s předmluvou literárního teoretika,
překladatele a filosofa PhDr. Jiřího Pechara.
Osobité svědectví o setkáních s významným českým spisovatelem Bohumilem Hrabalem v letech 1984 – 1986, kdy psal trilogii Svatby v domě, Vita Nuova a Proluky. „Naléhavost vnitřního proudu mě přivedla k psaní až v šestačtyřiceti letech…“ píše Josef Král, „muselo uběhnout ještě hodně času, než jsem texty sestříhal do knihy, jak se to dělá s příliš rozbujelým živým plotem a věnoval ji panu Hrabalovi, protože jiný v úvahu nepřicházel, i když jsem prolistoval dva slovníky českých spisovatelů.“
Hranaté míčky s hřebíčky I. – II. pokračují v hledání vlastní identity „v domečku pod Dubovou strání“, sny a touhy souzní s těsnou blízkostí přírody a kontrastují s vnějším světem totality. Výsledkem tvůrčího hledání je „nekonečná věta“ znepokojivá spíše kladením naléhavých otázek, než nabízením odpovědí, jak žít. Cyklické opakování motivů, prolínání snových pasáží do všednodennosti vytvářejí pro citlivého čtenáře magické pole k evokaci vlastních, dávno již zasutých vzpomínek.
Sametové míčky s hřebíčky – poslední část trilogie zobrazuje nadšení nad nabytou svobodou po roce 1989, ale i obavy, „bychom se nedožili zpotvořené demokracie… proč nejsem klidný, vždyť nad městem už nezáří rudé hvězdy? jak mohu být,když se mezi nás derou včerejší policejní psi?“
Snažení, marné jak sněžení
světlo zářivky se chvěje na zasněžených kontaktech, jak se mám radovat z bílé nadílky, když je silnice tak vražedná? narovnal jsem Milence kapuci a dal ponaučení o chůzi po okraji silnice, i když jsem věděl, že to je zbytečné, sněhový pluh tam nahrnul metrovou závěj,
nadávám a odhazuju sníh: dokud jsme bydleli ve městě, bylo ráno před činžákem uklizeno zasmušilým domovníkem, jednou jsme se vraceli z kina za třeskutého mrazu a u nich v přízemí větrali všemi okny, aby mohl uletět, když před chvílí umřel, myslím na jedenáctiletou dceru s úzkostí, jestli už minula nebezpečné místo, kde špatně kloněná silnice vynáší rychle jedoucí do smyku, proházená cestička končí u silnice, běží tam kráva legračním těžkopádným klusem, auta přibrzďují a já, opřen o lopatu, zpocen námahou, zapomínám na úzkost, odkud utekla, aby mě rozptýlila? míjí první domky vesnice, záclony se poodhrnují žádostivostí a jestli odbočí k lesu, tak špatně skončí i ve mně se zvedá lovecký pud, vběhnu do chodby, vrazím pohrabáč do kotle jako do chřtánu dobytčete a rumpluju až lítá žhavé, doutnající bačkory hasím ve vaně sprchou, lekám se bledé tváře s rozcuchanými vlasy, páchnu jako deset let nevybraná žumpa, kam se poděl humanista milující Martina Bubera, člověka se zlatým srdcem?
Ukázky ilustrací:
[nggallery id=6]
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.