Výstava Jana Měřičky Neklid davu byla slavnostně zahájena ve čtvrtek 17. 1. 2019, davy kultury chtivých lidí zaplnily sál vedle kavárny a postupně přicházely další vzdát poctu svému Mistrovi. Lepší výraz by byl znovuobjevitel, protože Měřička celou dobu dělal, co není obvyklé, mimo jiné obnovoval výrobu ručního papíru,na něj zachycoval obtisky tvárnic nebo součástek, začal s výtvarníky dělat autorské knihy, vzal převážně knižní grafiku a rozvinul ji na plachty. Na výstavě Neklid davu zachycuje autor, nač přišel a čím se zabýval od roku 2005 do dneška.
Jádro výstavy je ve velké místnosti pod bývalým bazénem, kde visí jednotlivé artefakty, většinou jde o stovky jednotlivých různě rozvrstvených postav, o dav, bez nějakého rozpoznávání jednotlivců, muži, ženy, rozdíly jsou setřeny na m
inimum. Od dob ikon jde výtvarné umění k zachycení individuality, tady je to naopak. Měřičku zajímají anonymní lidé, masa, dav, statistické údaje, způsob práce, jaké činnosti vykonávají, aniž by autor uvažoval proč, a to je zachyceno na papíru dvaapůl krát čtyři metry, a při pohledu z dálky nevíte, na co se dřív soustředit.
V jediném obraze, v Porcování berana, se do černobílého zobrazení přidává červená. Na dalším jsou místo pěšáků cyklisté, patrně odněkud z Číny. Demonstrace zachycuje útočící a proti nim sevřený pevný zástup četníků. Většinou jde o velkoformátové plochy, nikde není zachyceno, jestli je dav něčím tísněn, většina dějů se odehrává na náměstí. Serigrafie na papíru zachycující moře je dlouhatánská, postupně šedivějící nudle, a přitom svou obrovitostí a nekonečností zachycuje věčnost s přílivy a odlivy. Na artefaktech Kvóta se stohlavý dav shromažďuje kolem jistého místa, jindy živí odcházejí a ležící mrtví zůstávají, je to inspirováno skutečností, že v odstaveném kamionu v Maďarsku bylo nalezeno 71 obětí, včetně žen a dětí, šlo o uprchlíky.
Rodinný oběd, umístěný v grafickém kabinetu, je krychle, v ní je sedm skel a na nich sedm grafik, inspirovaných jídlem.
Osmdesáté čtvrté narozeniny mého tchána je animace, umístěná v chodbě. Na projekční plochu se promítá situace, zachycená v notebooku. Jsou zde větší postavy, které se hýbají, jen nesmíte stát před objektivem. Kresby jsou inspirované fotografiemi s různou světlostí zeleně, děti jsou nejsvětlejší, starý tchán nejtemnější.
Další dílo zobrazuje, co zbylo po mrtvé užovce. Jinde jsou zachyceny kosti ryb, které během roku rodina snědla. Dole na podlaze jsou zachyceny ryby celé.
Výstavu jsem navštívil dvakrát, píši to potřetí. Poprvé na zahájení jsem narážel na staré známé, 22. 1. jsem byl v Lázních prakticky sám, a tak jsem přečetl, kolik dalo úsilí zachytit třeba užovku. Měl jsem čas zběžně prolistovat velkoformátovou knihu o dvou stech deseti stranách, Jan Měřička 2005 až 2018, od Jany Bendové, Jaromíra Typlta a Jana Měřičky.
Jan Měřička spojuje výtvarno s poezií, viz ukázka z autorské knihy Špitál, dělaná sítotiskem, kde vedle postavy ležící na posteli, někdy se zmítající v bolestech, autor píše na doprovodné zelené listy,které ty světlé s obrázky dělí, věty či útržky vět, jež ve Špitálu zazněly, nezařazuje je, nechává je plavat na stránce v prostoru. Poslední grafika se jmenuje Máje v Křižanech, 2019, má tvar stromu pozvolna se rozdvojujícího, ozdobeného fábory.
Jan Měřička, narozený v roce 1955 v Pardubicích, vystudoval farmaceutickou fakultu UK v Hradci Králové, od 1979 do 1993 byl spolu s manželkou v Liberci lékárníkem, ale zároveň studoval střední odbornou školu výtvarnou v Praze. Od roku 2006 je pedagogem na katedře fotografie FAMU. Znám ho od Síňky, vždy stál kousek mimo a svoje cesty si dovedl zdůvodnit. Na výstavě Hibernace jsem fotil jeho plamínky ve tmě. Nejdůležitější výstavy byly ty skupinové, ve šťastných letech po Listopadu uspořádal v nové liberecké synagoze, součásti dnešní knihovny, výstavu Nenávist. Dovedl do Liberce přitáhnout mladé grafiky, malíře a sochaře, vedené anglickým teoretikem Drurym. Pořídil si odsvěcený kostel v Andělské Hoře u Chrastavy a pořádal tam Česko – německá sympozia, nazvaná Hraniční prostor, vyhřáté galerie nechal oficiálním malířům.
Překvapil mě, když začal po úspěšně rozjeté řadě abstraktních grafik s něčím úplně novým. V bývalém kině Varšava měl pět rozčilujících artefaktů se stovkou anonymních postav různě se překrývajících. Proč?
Říkal, že vezme fotoaparát a shora nafotí stanici metra, a to několikrát, u vlastního přístupu do vagonů bylo plno, narváno, lidi přes sebe, uprostřed sem tam postava. Po čase jsem jeho metodě uvykl, ba přijal ji za svou.
Další výstavu, tentokrát z Andělské Hory, zobrazující sraženou zvěř u silnice, jsem akceptoval, stejně jako ostatní návštěvníci, kteří do zrušeného kostela přijeli.
Dobu autorských knih zahájil Měřička s básníkem Jaromírem Typltem, němčináři Pavlu Novotnému, který nedávno přeložil knihu od H. M. Enzensbergera Zánik Titaniku, udělal ilustrace. Autorskou knihu Špitál vytvořil sám, když navštěvoval v nemocnici svoji maminku.
Kurátorka Markéta Kroupová sdělila, že autor získal Cenu Vladimíra Boudníka. Jan Měřička, spolu s Boudníkem, který rámoval kusy oprýskaných zdí, nám sdělili, že krása není jen na obrazech v galeriích. I když Měřička vytváří umění různými způsoby, má vždy určitou hranici, jeho kumšt je konkrétní, i proto měl na výstavě v Lázních vedle stálých ctitelek fotografy, malíře, novináře a obdivovatele bez ohledu na věk.
Výstava končí 21. 4. 2019.
Otto Hejnic