Liberecký spisovatel Bohumil Nuska vydal v květnu 2007  v nakladatelství Bor knihu Obrazy neradostné. Organicky se v ní propojují texty  a  samokresby autora. Obsah knihy naplňuje motto: Bolest nutí lhát i lidi zcela nevinné (Publilius Syrus).  V úvodním textu,  emocionálním Výkřiku, autor konstatuje  obecné zplošťování hodnot a zdvíhá hlas proti barbarizaci života, proti pozvolnému rozpouštění základních civilizačních kritérií. Esej přechází v báseň v próze, vyskytují se zde četná novoslova,  emocionální citoslovce. V úvodním Výkřiku a v závěrečném Nářku jsou připomenuty hrůzy totalitních diktatur dvacátého století, které chtěly vybudovat lepší zítřky, holokaust a gulagy.  Nuska ale nežaluje politické systémy, ukazuje, jak násilí vzniká a jak působí a v obou povídkových textech detailně vykresluje, kolik bolesti dovede způsobit.
Utrpení a strach, převedené na filmové plátno nebo TV obrazovku, se stává módní pochutinou – horrorem. Podobně jako  tělesné utrpení obětí v horrorech se zobrazuje smrt v detektivkách a akčních filmech, tedy jako něco mimo nás, co se děje ve virtuálním světě, jako  spektakulární obraz. Nuska jako jeden z mála autorů skutečnou smrt, které se nikdo nevyhneme, připomíná v knihách Tanec smrti (2002) a O Paní Vševládné (2005).
V Obrazech neradostných autor  odkrývá hnusnou vlastnost davu ublížit tomu, komu je už ubližováno, a taky si praštit do toho, kdo se nemůže bránit.
Konec krásné Majdalenky je příběh ze 17. století, jak se zamilovaná prostoduchá dívka  dostala do soukolí čarodějnického procesu.  Nuska se snaží vytáhnout podstatu, neříká, jestli  to bylo v katolické nebo protestantské části Evropy, místo děje a přesný čas neurčuje.  Za procesem není žádný myšlenkový střet jako v Čarodějkách ze Salemu nebo v Kladivu na čarodějnice, je to jen utrpení a bolest, jak  hezká holka spadla do něčeho, čemu nerozumí a z čeho, jak naznačuje už název, není východiska.
Nuska bývá přiřazován ke Kafkovi, myslím však, že Obrazy neradostné navazují na Caprichos Franciska Goyi,  že to je stejný zoufalý  protestující výkřik.
V druhé próze Ach, matko, matko! se její mladičký hrdina – začínající novinář, ocitá  v jižní Americe, v území nikoho, mezi partyzány a vládními jednotkami. V opuštěné rozstřílené vesnici začíná  psát nikoliv zprávu, ale báseň a mezi text se začínají  dostávat automatické kresby, je to tedy autorovo alter ego. Vládní jednotky se vrátí, zajmou ho a považují ho za špiona. Nepomůže mu, že se prohlašuje za pacifistu.
Bohumil Nuska je antimilitarista, nepřítel násilí ve všech podobách, a okolní svět posuzuje v mravních kategoriích podobně jako Vladimír Körner,  ale v Obrazech neradostných Anděl milosrdenství nepřichází. Miloš Forman v Goyových přízracích pod vlastním příběhem filmu vykresluje stejně krutou dobu. 
Obraz v dnešní době dominuje, viděli jsme na obrazovce  filmové záznamy poprav, čerstvé mrtvé, den před vysíláním zabité při pouličních bojích.
Jestli Nuskův literární  text dovede čtenářem otřást víc než krvavé obrazy skutečnosti, je to dáno tím, že je psán z hlediska oběti, že se čtenář,  chvílemi proti své vůli, vciťuje do jejího postavení.
Kniha Obrazy neradostné má  170 stran, autorem obálky je Petr Kříž. Uzavírá ji obsáhlá studie  Jiřího Zizlera Vnášet smysl do chaosu, poznámky k dílu Bohumila Nusky, kde jsou krom již jmenovaných uvedeny další  knihy autora: Hledání uzku (1967), Kafkův proces a Švihova aféra (1969), Padraikův zánik (1997), Okamžiky (1998) a Ptačí údolí  aneb Idylka (2004). 
Nelze říci, že Nuska je básníkem bolesti a smrti, například Ptačí údolí je oslava přírody a venkovského života, ale v Obrazech neradostných se autor mnoha svých dovedností zbavil.  Laskavý humor, potěcha z širokodechého osvětlování historie a souvislostí, smířlivý stoicismus, tohle všechno eliminoval. Vznikla intenzivní knížka, která bolí, ale na kterou čtenář nezapomene. 

Otto Hejnic

[ Zpět ]