Bohumil Nuska – Malé příběhy

Prof. PhDr. Bohumil Nuska  (1932) je jedním s posledních polyhistorů, jak nejlépe poznáme z jeho  rozhovoru s Radimem Kopáčem, který má 460 stran (2010). Prvně vydal Hledání uzlu (1967), dále Padraikův zánik (1997 ), vedle drtivého Tance smrti (2002) o věcech posledních bukolicky líčí krajinu dětství v Ptačím údolí (2004).  Myslím, že jeho nejčtivější knížkou jsou právě tyto Malé příběhy, psané od roku  1966. Mají rozsah od několika řádek, většinou kolem stránky, až po několik listů. Na malé ploše je Nuska koncentrovaný. Jak říká, život má tisíce faset, proto se setkává v knížce metafyzické zamyšlení vedle pustého drbu, kdy si dvě  přítelkyně povídají o milencích. Jsou tu nostalgické postřehy, když se balí pouť se stánky a lochneskami, nebo v pojednání o tajemstvích skříní, texty o věcech, například o kalamáři.
V cyklu Společenská kronika autor nešetří zamilovávající se starší pány ani  „znalce vín“, ironizuje konformisty ze zásady a dovede lidi charakterizovat podle oblečení, podobně jako  paní a dívky.  Autor zjišťuje, že Dekorativno bývá duté, dokonce i v případě akademických funkcionářů. Přidává trochu poučení,  prvního Céladona popsal  Honoré d´Urfé v 17. století. Řadu svých postaviček ale má autor rád,  například  bouřlivě popíjejícího provinčního malíře nebo  nemluvného účetního, který si představuje,  že je  důležitým výmluvným diskutérem. Dámské matiné  a další texty  o  diskutujících ženách jsou značně jedovaté, pokud píše o jedné, někdy se i rozplývá, ale jak je jich skupina, nenechá na nich nitku suchou. Taktéž tepe svůdníky, kteří rozumějí ženské duši, dokonce jeden dostane přes hubu. V Lázeňských  serenádách a následujících textech autor brilantně vystihuje dekadentní prostředí a touhu  po čtyřicítce si ještě něco užít, podobně v několikadílném  Mečírku – večírku, kdy dvojice pánů nakonec podlehne alkoholu a naštvané dámy je vyhodí, Nuska s vtipem a nadhledem popisuje frivolní až lascivní děj.  Ženské hrdinky se obvykle telefonem svěřují přítelkyni, jako mladičká dívka, která si pořídila prachatého starého milence.
Co autora vyloženě irituje, je lidská blbost, ztráta smyslu života, to když popisuje periferijní luzabarák a jeho obyvatele. Odpolední veselí ve čtvrté cenové skupině ještě chápe. Pro půlnoční scény tamtéž či vztah notorického opilce k matce svých dětí nebo další  degradace lidskosti má slovo habet nebo horribile visu – je strašné to vidět.

Přímo o sobě nepíše, ale cyklus Padraikovo zrcadlo, kde jsou například Hrůzy, hrůzy,  asi vznikal v 70. letech, zachycuje deprese člověka, který se ocitl na dně a všechno na něj padá. Pomůže mu tvorba? Bůh? Někde musí být „modré letní nebe“, jenže zatím stav mysli je „bezvýchodnost a pustota v duši“. Napadá mě Ferdinad Céline a Schormův film  Návrat ztraceného syna. I v pozdějších letech, v cyklu Obětiny, se autor zamýšlí na spisovatelstvím: „Jenže, co když místo  očekávaného veledíla vypadne toliko – tichý pšouk?“ A podobné pochyby má pan Mulous, hledající velkou syntézu. 
Až v poslední třetině knihy dochází u autora ke smíření, Kolotok neboli návraty začínají popisem stromu v ročních dobách. „…v návratech ročního cyklu je přece i mládí, jež jako ohnivý věnec pluje ustavičně vysoko na obloze! Vždyť cyklus, toť trvání.“  Na pomlácených sochách zpívajících renesančních andělů už autor nevnímá  dílo zkázy, ale dochází k apoteóze sochařství, hudby i umění vůbec. Následují úvahy o čase, knihách a knihovnách. Zdálo by se, že jde o zmoudření na stará kolena, jenže autor také viděl  nádhernou „pozdně letní krajinu  let šedesátých, století dvacátého“. Vnímá mystérium nekonečné nebeské modře, smíšené se slunečním zlatem. Dnové četby, objevování německých romantiků, se prolínají s putováním po Jizerkách.
Obecně platí, že když autor pojmenuje známé místo, tím ho čtenáři přiblíží, Nuska ale dál říká barokní palác, který i popisuje, kde se scházela jeho parta čerstvých absolventů – Čtvrtá dimense a bavila se. Autorem neurčená budova stojí dál, „Ve vzpomínkách  však mýtus barokního paláce a jeho  nezapomenutelné dimensní  svobody zůstává a dosud stále trvá“. Podobně přesněji neurčeno je Nuskovo  Ptačí údolí a neurčené je i místo Osady Věčného Mládí z knihy.
Prostě a čistě jsou napsány Matčiny brýle a vzpomínka na bratra Oldřicha, i v dalších textech  se autor vyjadřuje jako pokorný katolík. Za větrného dne je báseň v próze, ale myšlenkově vychází z taoismu nebo zenu. Kousek vedle najdeme Poznámky k Doudlebsku, což je poctivý místopis jako od Stehlíka. U meditativních pocitových textů  v závěru knížky se smíření střídá s exaltací, například v Očekávání, svět je nádherný v Úniku a v Touze,existuje dokonce magická Galaxie dávných souhvězdí.                                                                                        
Některé z malých příběhů jsou  jako pohlazení, jiné jsou žertovné kratičké vhledy do všedního života, další  zachycují duševní stavy štvaného jednotlivce . Hnis a hnus se valí  z hospody páté cenové skupiny, což je popsáno mrazivě realisticky. Přichází  závěrečné hledání harmonie, jenže do hymnické hudby sfér je přimíšena bezvýchodná přízračná Životní derniéra.

Co autor přináší úplně nového? Objevuje další možnosti češtiny, až po vymýšlení nových slov. V úvodním textu  Probuzení píše: Chrr, šví, chrrrr, šví.. tu lehké připoprobuzení a poté znovu usnutí“… „Jak  blahodějné! Přímo  blahověstné. Dobrověstné.“ Co čtenářům  vzkazuje?    V závěrečném textu píše:  „Ano – jako fénix  vždy znovu  znovupovstávejme, ó bratři a sestry!“
Malé příběhy mají  360 stran a vydalo je pražské nakladatelství Fra v edici Česká próza.

Otto Hejnic – psáno pro Světlik

[ Zpět ]

Napsat komentář