POZDĚ V NOCI
U stolní lampy pozdě v noci on opět bolestně nazírá celý ten zvěřinec, vlastně chaos – zvaný svět všesvět. Však se vší pokorou zahlédá on, nicotné zrnko v té nepřehledné spoušti rozpadů a rozkladů, veškeru hlubinu nebezpečí. Rozmlouvat s vlastním já! Alter ego? Totiž probírat se … vlastním svědomím. Aktuality politické, problémy morální, průsery civilizační. Umění – kdy nemusí se umět, kdy vše je možné. Násilí – snad ještě horší než v dobách úpadkového Říma. Smrtelně nebezpečné vyprázdnění všeho a všech. Narůstající sekularizace … Co násilí a vražd! Uach. Jen sex a násilí – základní pudy mají přednost. Snad že z toho magmatu něco vykrystalizuje? Aúúúááá …

hrůzy, hrůzy
Výkřik! Výkřik! Nic už nezbývá než výkřik nad tím vším vůkol nás. Sliz zmoklých lebek a hnilobné zápachy … Hrůza se surovosti nevědomého davu, žijícího beze smyslu života – jen pouhou smyslností a bez duchovního zakotvení. Jen samo žití jako smysl života? Hrůza ze všeho vůkol se rozprostírá … Výtrysk matérie do výše, až kam může hnis pod tlakem dosáhnout … Jak daleko je k hvězdný výškám? Všechny hrůzy světa! Co hrůz se už událo a děje se právě – a teprve se bude dít! Co bolestí lidstvo teprve čeká … Strašné trvá a ještě strašnější bude, však přesto – je ještě modř! Je čistá modř …

konec krásného dne
Konec krásného dne, kdy starý profesor-přírodověc, již v podzimu svého života, opět prochází krajinou svého dětství, kde po léta již nebyl. Je podvečer pozdně letního dne, jenž aithérickým bývá zván, a starý profesor jde pomalu lukami a lesem volným krokem, ruce za zády, a zápisník v brašně, pověšené přes rameno.
Rozhlíží se co chvíli důstojný pan profesor, zastavuje se a zhluboka s rozkoší vdechuje podvečerní vlahý vzduch. Zvláštní klid a mír pociťuje, radostné vyrovnání a zároveň i jakýsi slastný tichý smutek ovládá duši. Je přece doba vyrovnání tělesných šťav ve dnech nastávajícího září! Tak kráčí si zvolna pokojně šedovlasý již staropán po vyhlídkové cestě a nakonec, co chvíli odpočívaje, stoupá na výšinu, odkud otevírají se mu do dálky panoramatické výhledy do krajiny jeho dětství a mládí. I pocítil náhle v očích slzy vteřinového štěstí – to záblesk okamžiku ve Věčném cyklu jej přemohl. A potom že čas se nevrací …

hlupák
Je stále jako nezodpovědné dítě? Od let dospívání tropí jen samé hlouposti, po celý život jen hlouposti a jedna je větší než druhá. Snad to tak mělo být? Bylo mu to souzeno? Pán tomu tak chce? Mnoho věcí započal a nic nedokončil, snad že zahlcován všesnahou. Je hloupost nejvyšší moudrostí? Je nevinností? Blázínkovstvím?
Co zbytečností … ale byly to zbytečnosti? Nepravostí … a byly to nepravosti? Co ztřeštěností – ale byly to ztřeštěnosti? Výstředností … ale byly … byly… ? Duše dobírá se moudrosti jen skrze hlouposti. Habet? … Hepčí! Uběhlý život jeví se pouze jako sen, složený ze samých hloupostí a hloupůstek tu větších a tu menších. (To je ovšem k pláči …) Ale je všechno ztraceno? Žáby v tiché tůni zahlédly hvězdy – a na chvíli uvěří, že jednou se jim hvězdy přiblíží, že zazáří alespoň o trochu blíže … Adhááá

aby se o nich vědělo
Aby se o něm vědělo. Aby si společensky polepšil. Vylepšil svůj sociální status. Aby na sebe upozornil. Zlepšil své postavení ve smečce, tlupě, hejnu, stádu. Dominoval a měl snazší přístup k žrádlu a rozmnožování. (Ti schopnější mají přece přednost, aby se populace nezhoršovala!) Hlavně aby na sebe upozornil. Aby byl slavný, ba přímo suavný…
Leč bude se o něm „vědět“ i za deset let? A za sto let? Za pětset let? Buďte bez starosti – za mnohé miliony let skončí naše zeměkoule v objetí vybuchnuvšího Slunce… A za mnohé miliardy let skončí i celé to vesmírné divadlo. Důvod k demobilizaci ducha? Nikoliv, ale zato k tvorbě v pokoji a pokoře. Jestiť vše jen pod podmínkou … Slovo, slova … ctižádost literární … A zatím pod okny studovny těžce pracující kopáč hloubí příkop pro uložení kabelu. – Dobrý den!

Rozchvat duše
Ty strašné rozvraty duše, to hrozné polcení, záseky do duše a rány krvavé, kdy tryská jantar smíšený s krví – otevřena je další rána a na všechny strany se rozlévá balzám duše, stéká a vytrácí se. Leč vylézají i červi z duše a ztrácejí se také kamsi … Puk! Tuachla. Čvachtat se v krvi. Neuvěřitelné utrpení, jež zchvácenec pociťuje ze všeho. Utrpení z uvědomění si, že vůbec něco existuje … že něco se děje. A natožpak – co přináší další utrpení. ­Znovu ten … Puklý zvon. Krví omazaná zrezivělá plotna. Trhlina … Svár … Spára … Vytáhnout z rodící matky mrtvé dítě … Nelze vypsat, snad jen nakreslit… Zákřiky. Sebezblití, blití do sebe sama. Souzvratky. Uašchla! Chlten! Lámání kostí, lámání kostí. Hrůzy. Jen trosky víry, pouhé zbytečky jej udržují, takže se neosvobodí oním skokem do Nicoty. Jen víra jej zdržuje, že se nevrhne do záchranné sítě, že nevskočí do neznámé, však klid slibující svobody, do slastné bezbolestné modři neexistence …

SOUBOJ
Šašek a Smrt – kdo z nich může mít náskok? Smrt může srazit šaška do neexistence, skoncovat s jeho chudobným živobytím. Však šašek svým smíchem prochází staletími. Je nesmrtelný, dokonce dokáže tropit si legraci i z té Smrti. Je Smrtí nestrašitelný. Šašek může Smrt i zesměšnit. Může však světového šaška Smrt strhnout do makabrálního smutku? Leda, že by jej zbavila šaškovské podstaty. Však často mívá Smrt, totiž symbolizace či kostlivecké personifikace Smrti, na hlavě právě šaškovskou čepici; to když křepčí a blázní. Zato šašek může mít na tváři nejvýše masku či škrabošku v podobě tváře kostlivé. Kdo má tedy vrch? Jak nasládlý je zápach smrti … Přese všechno a nade vším. Lze odolat moci, násilí a násilníkům – šaškovstvím? (Přitom šaškovství není ještě šaškováním!) Lehká hra, humor, tanec – až i smrtelný. Tanec k Smrti? Dotek lehkosti, který předchází smrti. Žertuje oběť? Je obětník žertéř? (Pouze samé tlachy…)

Dávné vzkazy
Au revoir mon ami: to zašeptání a dýchnutí na dnešního náhodného čtenáře, když mezi zažloutlými stránkami starého  almanachu nebo Florilegia  či  Rosaria, nějaké modlitební knížky či zápisníku nebo kalendáře se zachoval kdysi dávno založený a poté zapomenutý starý vylisovaný javorový list. List dosud se stopami krásných podzimních barev, byť temně hnědá nakonec převažuje. Kdo jej tam asi založil a kdy? Anebo když nečekaně vypadne mezi stránkami kdysi dávno založený a zapomenutý krátký milostný dopis, sdělení psané typicky ženským a přitom kultivovaným drobným písmem, rukopisem vypsaným. Která ženská ruka asi vložila ten list mezi stránky? Byla ta ruka krásná, jemná a ušlechtile tvarovaná? Uschovala si ten dopis čtenářka dívčích a ženských románů nebo dobově populárních filosofických spisů? Nějaká salonní diskutérka? Mondénka? Hrála na klavichord, akvarelovala a vyšívala? Zpívala? Krásně tančila? Uměla s vějířem kouzla? Byla dozajista i duchaplná. A její ruka byla něžná, jemná, bělostná, alabastrová – alabastrová ručička! (Mrtvolná to ručička…) Dívka, mladá žena nebo již žena zralá? Či snad stařena, byť stále ještě se stopami zašlé krásy? Ruka básnířky? Ruka kultivovaná? Kapičky duševní krve zakrátko spláchne déšť. Ach, ty staré bibliotéky, kde částečky prachu tancují a víří v proudu poledních slunečních paprsků.

polední zdřímnutí
Zašlé vůně starých paravanů a pach dávných zaprášených divadelních kulis, zatímco v hledišti divadla, kde dosud převažuje šero, již sluhové zažehují první olejové lampy. Zlacení bohatě řezaných  dřevěných lišt matně září a barokně rozevlátí atlanti z bronzu i pozlaceného dřeva nehnutě a trpělivě nesou předprsně balkonů a lóží, polstrovaných temně rudým sametem. Sílí šum hlasů v postupně se zaplňujícím hledišti, kde bělavě probleskují světlé pánské paruky v parteru a v lóžích vévodí monumentální vysoké účesy dam. Přicházejí další vznešení hosté se svými doprovody … Tu náhle probudí se učenec z lehkého poledního spánku a slyší jarní křik ptactva, zaléhající otevřenými okny z okolního parku do tiché staré knihovny, plné starých tisků. Je nádherný den vrcholného jara a slunce zdá se téměř v zenitu. V takovýchto okamžicích se prý na chvíli i zastavuje čas.

Samota Samotěnka?
Krása Samoty? Strašná je skutečná Samota. Když opuštěn člověk a samoten v samotnách zůstává – mimo přátele, ti daleko jsou a vzdálení. V polích a lesích po léta vzdoroval – a sám … Však někteří samotáři o svou samotu často i stojí – dokonce si ji sami, a rádi, „pěstují“. Ale opuštěnost duchovní, ta skutečná samota, je děsná: to když samota svírá a drtí duši a jak onen jedinec stárne, zbylí přátelé umírají a postupně mizí … A čím starší je ten osamocený, a pokud i bez rodiny zůstává, tím opuštěnějším se cítí. A co opuštěnec mladý? Bývají vůbec takoví, jsou-li „normální“? Ano, bývají někteří – básníci! Když stlačena je dušička až ke dnu.

NOČNÍ PŔÍZRAK
            Už po léta se mi neustále vrací obraz statečného odhodlání a stoického klidu, který zaznamenal Plútarchos ve svých řecky psaných „Souběžných životopisech“ (Bioi paraleloi), v nichž píše také o Markovi Brutovi, „posledním republikánovi“ a jednom ze spiklenců, kteří zavraždili Caesara proto, aby zachránili alespoň zbytky bývalé „svobody“.
Pro Bruta, jednoho z předních obránců republikánské svobody, byla bitva u Filip, v níž byli republikáni poraženi, zároveň i bitvou předsmrtnou, neboť po této bitvě spáchal Marcus Brutus sebevraždu. Brutův stoický klid však dodnes září jako klidná noční hladina, ozařovaná zášlehy hvězd.
            Čteme-li, co o Marku Brutovi píše Plútarchos, nalezneme i toto místo: „Když pak vypukla válka a celá tíha jednání spočívala na něm, zabýval se stále myšlenkami na budoucnost. Proto si vždy po večeři jen něco málo zdříml a v noci pak vyřizoval neodkladné záležitosti. Nebylo-li mnoho na práci, takže byl brzy hotov, čítával až do doby třetí hlídky, kdy k němu přicházeli důstojníci.
            Když se chystal opustiti Asii, (Pojmenování Asia označovalo v období římské říše pouze území při západním pobřeží a v přilehlém vnitrozemí dnešního Turecka, pozn. aut.), byla temná noc. Lampa jen slabě osvětlovala stan a celý tábor byl ponořen v hluboké mlčení. Brutus, zcela zaujat svými myšlenkami, měl náhle dojem, že někdo vstoupil do stanu. Když pohlédl ke vchodu, spatřil podivnou hroznou postavu, budící děs. Když se Brutus vzpamatoval, zeptal se: „Kdo jsi? Bůh nebo člověk? Co znamená tvůj příchod?“ Postava tiše odpověděla: „Brute, jsem tvůj zlý duch. U Filip se sejdeme!“ Brutus klidně řekl: „Uvidím.“ Když zjev zmizel, Brutus zavolal své otroky, kteří řekli, že ničeho neviděli ani neslyšeli.“ Potud Plútarchos.
            Nezjevila se Marku Brutovi tehdy vlastně Ona, paní Vševládná?

Božské kanape aneb usínání
Ach, kanape, božský ty nástroji! Noviny sklouzávají na nos a poté až na zem.
Sílí slast nesmírná. Je totiž doba popoledního spánku. Díkůvzdání a odevzdání. Vábí v dál.
Ne ostrý třpyt, jen chládek a vlání, povívání. Mír nesmírný a smír. Šlofík.
Blahověstný a blahodějný. Dobrodějný? Dobrověstný. Jen dobré, dobré, d o b r é ! – Áááááá … Lze setrvávat? Sám sobě mizí v dálavách. Jakoby med a mandle. Ó, mlékodárné!
Jen vůně ovoce a mírný vánek. Tichý stín a svěží chládek. Venku letní vedro,
zde v komoře s vybílenou stinnou klenbou vlahý chlad. Venkovsky běloskvoucí,
až do šmolkové modři přecházející. Vlahý, vlahý … vlažný … Áááááách!
Jak krásně vábně plyne proud. Již duch dřímá, bloudí v dáli. Měkce, vláčně, mělcevláčně … dřímotně si mizí … Klid sladký a propadáme se kamsi … pokojno úplně se snáší … a spánek tiše u hlavy přiléhá … spáááááánek …spáááááne …ááááá…
Chrrr švík! Chrrr švík! A už je v pánu.
(Liberec 2001)

Další ukázky z knihy Malé příběhy ve formátu Adobe Reader (.pdf) najdete zde

[ Zpět ]