Čtení o německém divadle v Reichenbergu
Kapitola Zunfttheater (Tuchtheater) – Divadlo soukenického cechu
Nakladatelství Roman Karpaš RK 2010

Divadelní budovu představovala jednoduchá stavba v biedermeierovském stylu. Průčelí zdobily čtyři sloupy charakterizující antickou architekturu, mezi nimi se vcházelo i vycházelo třemi vchody směřujícími do Novoměstského náměstí. V prvním poschodí byla vysoká dělená obloukovitá okna. Ve středu budovy nad okny v trojúhelníkovém štítu umístěn erb soukenického cechu. Pod ním velké římské číslice MDCCCXX připomínající rok výstavby.
Stavba byla budována na svažitém terénu, a proto vznikl v prostotu pod přízemní částí divadla suterén, využívaný jako noclehárna, byt správce a hostinec spolu se spolkovou místností (tady uložena cechovní truhla a stuhami zdobený znak s erbem).
 
Přístup do budovy se několikrát měnil, změny souvisely s různými přestavbami a úpravami. Písemné materiály o proměnách vstupu do budovy se různí, zvláště letopočty pamětníků a dochovaných archivních materiálů se neshodují.

Zpočátku asi sloužil levý vchod s nápisem Tuchknappenherberge (Noclehárna soukenických tovaryšů) jako vstup do suterénu. Později (mezi lety 1820 a 1824) se již uvádí vchod do noclehárny z ulice Knappenberg (Tovaryšský vrch). V některých materiálech se dočteme, že jeden ze tří předních vchodů byl do ubytovny tovaryšů, druhý pro herce po schůdcích na scénu, v něm také umístili bufet. Od roku 1864 lze již budovu opouštět oběma postranními vchody, střední vchod byl zrušen. V jedné ze vzpomínek pamětníků je uvedeno, že se vstupuje do předsíně, dnes bychom řekli foyer, po straně jsou v podlaze zapuštěny dveře k noclehárně, dále je tu pokladna a u vchodu do sálu kontrola vstupenek. Různé pohledy na budovu a její proměny zachycují následující vzpomínky a stati: König, Adolf, Das alte Reichenberger Zunfttheater v časopisu Unser Isergebirge. Heimatkundliche Beilage des Gablonzer Tagblattes (1930, 8. Jahr., 21. Mai, Folge 75, s. 257), jinde v Das Theater in Reichenberg. II. (Das alte Zunfttheater) a konečně v propagační divadelní tiskovině Stadttheater Reichenberg (Spielzeit 1927–1928).

Lze usoudit, že ke stavebním změnám docházelo mezi lety 1822–1824. Zachovaly se žádosti o přestavbu z 12. ledna 1822 a další požadavek pokračovat v započatých úpravách ze 14. ledna 1822. V té době se přistavovala zadní část budovy, a s tím byl pravděpodobně zbudován také vchod do noclehárny z ulice Knappenberg. (Plán přístavby je uložen v SOkA Liberec. Magistrát města Liberec. Register Abteilung, Nummer 6, Subnummer 25, 1822).
 Divadelní budovu z číslem 258/1 přistavěli těsně k domu č. 259, jehož majitelem byl Leopold Hofmann. Stavbu započali na jaře 1820 a ukončili ji na podzim téhož roku, nešlo proto asi o příliš náročný úkol. Čelo divadla směrovalo na Novoměstské náměstí, po pravé straně budovy se poměrně prudce svažovala ulice nazvaná Knappenberg (její šíře 3,97 m). Šířka budovy podle Lugova popisu (Lug, Viktor, Zum Jubeljahre des Reichenberger Stadttheater. Reichenberger Zeitung, 17. September 1933) měla 11,40 m, dle zachovaného plánku (Archiv Magistrátu města Liberec, dům č. 258) 11,30 m. Délka (hloubka) dle Luga 32,95 m, na plánu 26, 90 m a přístavba (započata již 1821) 6, 78 m.

Vnitřní zařízení bylo jednoduché a převážně dřevěné. Přízemí (parter) představoval jeden rozměrný sál, ve kterém se nalézal poměrně veliký prostor pro orchestr a 10 řad lavic se 114 sedadly, ostatní prostranství určeno k stání (asi 200 diváků). Kolem přízemního prostoru byly na dřevěných sloupech umístěny dvě galerie. První galerie, postavená na dórských sloupech, měla přední lóže pro 26, postranní pro 20 míst k sezení. Lóže oddělovalo dřevěné pažení. Vlevo umístěna tzv. „hraběcí lóže“, která měla zvláštní vchod z domu č. 259, aby panstvo nemuselo procházet okolo publika nebo přes jeviště. Do lóží vpravo se totiž musela přecházet scéna. Nad první galerií postavili také na dřevěné sloupy o něco jednodušší druhou galerii. Na kterou vedly schody podobající se žebříku. Vešlo se na ni 200 diváků k sezení i k stání. Pobyt tu byl stísňující. Větší návštěvníci museli sklánět hlavy, protože jim vadil nízký strop. Byl odtud také špatný výhled na jeviště, lidé se často museli vyklánět. Stojící diváci, oddělení od míst určených k sezení pouze provazem, obtěžovali někdy nepříjemně před nimi sedící návštěvníky.

Celkové vybavení pro 700 až 750 účastníků bylo velice primitivní a svým způsobem také nebezpečné. Píše se dokonce, že roku 1875 při obrovském návalu spadl mladý truhlářský učeň z galerie na jeviště a zabil se. Deník Reichenberger Zeitung vycházející od šedesátých let se dosti často zmiňoval o divadelním životě ve městě.

V roce 1862 vycházely v novinách črty nazývané „Reichenberger Randzeichnungen“. V jednom takovém článku je popisována návštěva při představení v Soukenickém divadle: „Při vstupu do divadla se našim zrakům otevírá malý, vídeňskému Burgtheatru podobný prostor, v němž lavice v deseti řadách se zcela ztrácejí vedle neúměrně velkého orchestřiště, které končí u poměrně prostorného jeviště. To zakrývá velká opona, na níž se zdají být v dobře sladěných barvách vyvedeny nějaké vykopávky Herkulanea nebo Pompejí.“ Autor zřejmě popisuje situaci před instalací nové Burianovy opony. Dále líčení pokračuje: „Po levé a pravé straně hlediště navazují na lavice v přízemí dvě dórské sloupové síně, na kterých spočívají dvě patra galerií. Pod stropem, zdobeným podobně jako celé divadlo bíle, modře a zlatavě, se vznáší majestátní lustr, který divadlo pěkně osvětluje. Nejprve se plní galerie. Čím výše, tím je zábava živější, a pokud není podívaná dost zajímavá, věnuje se většina diváků sedících v předních řadách galerií příjemnější činnosti, konzumují druhé večeře. O každý sloup v parteru, jehož řady jsou s výjimkou posledních dvou prázdné, se opírají nóbl ohození seladoni a čas od času nasměrují svá divadelní kukátka na galerii, kde sedí místní krásky. Přízemí se postupně plní pány, kteří se shlukují po stranách lavic. Je slyšet, jak hodiny odbily tři čtvrtě na sedm: zapnout kabáty, urovnat stojací límce, uhladit rukavice a povytáhnout špičky knírů. Jakmile se objeví dámy, utvoří se elegantní špalír. Když zaujmou svá místa a dají si do pořádku své divadelní čepečky, jsou ochotny naslouchat a konverzace se rozproudí. Sedí pouze dámy. Pánové utvoří kolem lavic tmavý kruh, který ještě více zvýrazňuje obraz krásného středu.“ Pisatel se opravdu snažil přiblížit divadlo i diváky v dobrém světle. Pro návštěvníky večer v divadle znamenal také společenskou záležitost. „Představení končí… Opona padá, dámy si nasazují své divadelní čepečky, opět se utvoří elegantní ulička a za všudypřítomného, ruku líbám‘ a, dobrou noc‘ opouští publikum divadlo.“ Ale ne vždycky psali recenzenti o divadle s takovým entusiasmem. Někdy si stěžovali, že se na ně, zvláště při populárních kusech, nedostalo místo k sezení a museli se spokojit se stáním za první řadou. Když pak bylo plně obsazeno, potěšení z přestavení pokazila tlačenice, vedro a někdy i těžko dýchatelné pachy. Ve svých komentářích proto projevovali často nespokojenost a dávali podněty k rozšíření diváckého prostoru. Terčem vtipů se ve fejetonech stávala přeplněná druhá galerie, kterou přezdívali „Olympem“. Tento nejvyšší prostor k sezení přiléhal těsně k poslední řadě určené pro stojící diváky. Byl oddělen pouze tyčí nebo provazem. Stávalo se, že se stojící dotýkali botami zad sedících návštěvníků. To vedlo k nepříjemným situacím.

V jednom z fejetonu deníku Reichenberger Zeitung se objevila tato veselá příhoda. Při představení sáhl neznámý mladík na lýtko dívce stojící za ním. Ta se bránila hlasitým zvoláním: „Co to bylo?“ Výkřik se rozléhal po celém prostoru divadla. V přízemí se vážně naslouchající diváci bránili výhružnými výkřiky: „Ticho tam nahoře!“ Postižená se nedala a rozhořčeně bránila svou čest: „Snad se mohu ještě zeptat, když mi…“ Sousedními diváky byla umlčena. Je zřejmé, že někdy i při provozovaní vážných her či dokonce tragédií docházelo k veselostem. Snad také proto své divadlo obyvatelé milovali.

Ani prostředí pro herce nebylo zvláště příznivé. Publikum vítala od sezóny 1861/62 opona s motivem starého Liberce, vyzdobená libereckým malířem Burianem. Hrací plocha byla pět stop nad zemí, měla šířku 7 m a hloubku 10,40 m. Chyběly prostory pro šatny i odkládání kulis a nábytku. Záhy byla proto zadní stěna budovy zbořena, postaveny dvě šatny vytápěné kamny (pro dámy 8 kroků široké a 6 kroků dlouhé, pro pány o něco menší) a prostor pro divadelní materiál. Po žebříku se pomocný personál dostával do provaziště, kde se musel pohybovat velice opatrně. V prostoru nad diváky byly uskladňovány potřebné kulisy, někdy i kostýmy, ale i místo nad šatnami sólistů sloužilo k úschově dekorací a nábytku. Byla tady také šatna pro sboristy. Pod jevištěm a šatnami se ukrývalo nezbytné propadliště, ale současně místnost na zkoušky zpěváků a knihovna. O patro níže, v suterénu, se nacházela již zmiňovaná noclehárna. Orchestr obsadili liberečtí hudebníci (učitelé, úředníci apod.), prvním kapelníkem tu byl Florian Schmidtke. Největší obtíž s plným obsazením orchestru mělo divadlo o masopustu, kdy muzikanti měli mnoho dalších, někdy lukrativnějších možností.
 
Osvětlení v sále obstaral lustr se čtyřmi olejovými lampami. Hudebníci si svítili lojovými svíčkami. Nikde se žádný pisatel nezmiňuje, jaké světlo bylo využíváno na jevišti, pravděpodobně olejové lampy. Plynové osvětlení, na které přispěl městský úřad 400 zlatými, se objevilo až v roce 1860. Vytápění původně chybělo. Temperatura v zimě se vyrovnala venkovní teplotě a návštěvnost klesala. Postavení kamen se nedoporučovalo, teprve když strop pod jevištěm vyzdili, bylo povoleno vytápění. Na plakátech se potom často objevovalo „Das Theater ist geheitz“ (Divadlo je vytápěno).

Nebezpečí požáru v takovém zařízení ovšem stále hrozilo. Objevily se i zprávy, že v roce 1876 vznikl v zákulisí požár, který byl zdolán, aniž ohrozil činnost na jevišti a aniž by diváci něco zpozorovali. Toto konstatování o vzniku ohně v jedné ze vzpomínek není zcela pravdivé. Z podrobnějších pramenů se dovídáme, že nepříjemná a nebezpečná příhoda se přihodila 15. prosince 1876 (divadlo vedl ředitel Suttner) při druhém uvedení operety Franze von Suppé Fatinitza, kterou režíroval Julius Nicolini. Představení bylo dokonce vybaveno novými kostýmy navrženými podle vídeňských vzorů vrchním garderobiérem Seiptem. Stovky zájemců museli u pokladny odkazovat na další reprízy. Divadlo ten večer bylo přeplněno. 

A co se vlastně skutečně stalo? Po prvním jednání chystali stavěči kulis další dekoraci. Byl to zasněžený stanový tábor Rusů. Stavbu rychle dokončili, na stanové střechy měl být nachystán sníh imitovaný bílou bavlnou. V jednom okamžiku neopatrný jevištní pracovník zachytil o lampu umístěnou mezi kulisami. Snadno vznětlivá „sněhová bavlna“ se vzňala. Objevily se plameny a jiskry létaly do sufit a dekorací. Všem, kteří stáli okolo, zatrnulo. Naštěstí byla hořící celta duchapřítomně stržena ze stojanu a uhašena. Dále trvalo ovšem nebezpečí z poletujících jisker. Ale i to pracovníci divadla zažehnali. Potom rychle otevřeli okna i dveře, aby unikl nepříjemný kouř. Publikum již bylo také nedočkavé a je možné, že dokonce zaznamenalo šířící se zápach z ohně. Na scéně se konečně vše uklidnilo. Po půlhodinové pauze se mohl ozvat zvonek inspicienta. Představení pokračovalo.

Bohužel k ochraně proti ohni sloužil stále jen naplněný velký sud s vodou, na několika místech vodní nádrže a jeden hasicí přístroj. Na budovu, ve které hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, opravdu málo