Karel Hynek Mácha je bezesporu největším českým básníkem a jeho Máj nejvýznamnějším dílem české poezie. Letošní 170. výročí básníkova úmrtí (6. 11.) a zároveň 170. výročí prvního vydání Máje (23. 4.) bude tedy pro všechny vyznavače poezie velkým svátkem. Kromě toho však letošní rok hraje významnou roli v šíření máchovských mýtů a omylů. Na některé se podívejme poněkud podrobněji.
     V roce 1996 vyšel 3. díl knihy Čas hradů v Čechách s kapitolou o Housce. Autorkou je Františka Vrbenská, absolventka filosofické fakulty obor informatika – knihovnictví, pracující jako knihovnice v národním programu ochrany fondů Národní knihovny ČR (Kdo je kdo v české a slovenské sci-fi, 2000). Na trilogii Čas hradů v Čechách se podílela historickými příběhy laděnými do fantasy, tento její zájem pravděpodobně vedl k tomu, že v jednom svém medailonku uvádí, že její vrozenou profesí je prý čarodějnice. Jak uvidíme dále, není daleko od pravdy. V uvedené knize se uvádí, že „v Máchových rukopisech se dochovala poznámka, námět na nové dílo: „Knížka s obrazy hradů ve snu…“ a následuje Máchův dopis Hindlovi z 10. srpna 1836, který do té doby – a ani nyní – nikdo nikdy neviděl. Ten líčí údajný sestup do pekelné díry a následný sen pod vlivem výparů, v němž se dostává do Prahy roku 2006. Pomineme-li fakt, že v době Máchovy návštěvy stála na místě zasypané díry již přes 200 let kaple, v roce 1830 již prý pobořená (a hlavně stojící mimo hrad), je celý dopis snůškou naprosto nepřesvědčivých líčení, dle výkladů toho, jak Mácha spatřil paneláky, autobusy, sloupy vysokého napětí, dívku s walkmanem a digitální kamerou apod.
     První ohlasy vzbudil dopis v roce 1997, kdy píše o knize například Marcela Kolomacká (Práce 8. 2. 1997) a zmiňuje se o Máchově reinkarnačním zážitku. Větší popularity se dočkal až roku 1999, kdy P. Hejl (IZ FFC 5/1999) na základě faktu z Magazínu záhad (Milan Doležal a Aleš Česal, 2/1998, podobně o záhadách na Housce viz Fantastická fakta 9/1997 či Zdeňka Vrzalová, tamtéž 9/1999) tvrdí, že se Mácha dostal ke stroji času pocházejícímu z Atlantidy, uloupenému Kelty v Delfách a ukrytému na Housce, a dalším zveřejňováním v časopisech zabývajících se tajemnem (ZAZ 3/1999) a samozřejmě na internetu, ale také například v Českolipském deníku (Doležal, 2. 6.1999). Snaha zjistit, kde se dopis vzal, vedla údajně ke sdělení jedné z autorek, že v knize je jediná mystifikace, a to tento dopis, s čímž se ale záhadologové nehodlali smířit a údajně se k němu vyjádřil i jistý akademik Novikov z Kodaně, že tento dopis byl uveřejněn v 60. letech v nějakém mládežnickém časopise ve Švédsku a že je brán jako fakt. Úroveň takových sdělení nechť posoudí čtenáři sami.
     Dopis je složen částečně i z údajů známých jen ze vzpomínek současníků, zajímavý je uvedený tvar Bohušovice, neboť Mácha je psal ve skutečném, časově blízkém dopise jako Boušovice. Na Housce se od té doby scházely „známé tváře“, aby tu trávily noc a sdělovaly své dojmy (dokonce prý v podzemí pod kaplí, samozřejmě hradní gotickou, ne tou dávno zbořenou). V článcích pochybné kvality se dovídáme, že Mácha psal o Housce ve svých povídkách (kterých, proboha?) a hradu se zdaleka vyhýbal (přestože tam dvakrát určitě byl, nakreslil si jej a paradoxně i podle fiktivního dopisu u něj vlezl do té pekelné díry, viz značka Zuf, Večerník Praha 6. 8. 1999). Kastelán, těžící z neprávem získané popularity jakoby nebyl hrad sám dostatečně krásný, aby zval k návštěvě, místo toho, aby se seriozně vyjádřil k dopisu, který je dle něj přístupný v knihách o literární historii (opět kterých?), v knihovnách a je i součástí knih, které popisují pevnosti, hrady a zámky (ano, v jedné určitě), vyzývá lidi ke zbavování peněz, neboť se blíží konec světa (Renata Marešová, Květy 11. 9. 2003). Jak šalamounsky autor ponechal 10 let do doby, která by měla být koncem světa, oč působivější by bylo, kdyby se Mácha dostal do roku 2036, ale podle astrologů mezi přesunem 9. 8. 1836 a časovým přestupem 20. 8. 2006 je překvapivě podobná konstelace, takže, vžijeme-li se do kůže příznivce fantasy a astrologie, pochopíme, proč nemohl. Navíc to je tak akorát příhodná doba, kdy se bude moci „autor“ královsky bavit další hromadou nesmyslů, které budou kolem této Máchovy fiktivní cesty uskutečněny a královsky se baví jistě již nyní rozdíly ve výkladech dopisu (dle kastelána například lidé, které Mácha spatří prý směřují od autobusů k hradu a dokonce přesně popisuje oplocení, které je načrtnuté jen v projektu hradu, přestože jiný výklad situuje Máchův přesun ke Kunratickému hrádku). Stejně tak musí být potěšen zájmem, jaký dopis vzbudil, takže se o něm pravidelně ve vydáních periodik spekuluje (z posledních například Michel Polák, MF dnes 18. 5. 2004, Jaromír Štětina, Hospodářské noviny 6. 8. 2004, Václav Nekvapil, Ring 16. 8. 2005 a Michaela Bučková, Reflex 2. 2. 2006).  
     Kdo může mít zájem na šíření takových zpráv? Snad ti, kteří profitují z tržeb na hradě Houska a cestovního ruchu Kokořínska? Pokud ano, můžeme se jen ptát, zda to potřebují i za tuto cenu. Nezbývá nám než čekat, kdy se v rámci této Hry na Máchu dočkáme třeba spekulací o záhadně shodném roku úmrtí Máchy a astronoma Martina Aloise Davida, též často pobývajícího u přítele hraběte Vincence z Kounic na Housce.
Spíše, než tyto máchovské mýty, nechme na sebe působit básníkovo dílo či díla jím inspirovaná. Zde na ukázku z celé té plejády alespoň málo známé verše básníka, píšícího pod pseudonymem Maxmilián S. Podjesenin.

(ukázka je z obsáhlejší studie: Máchovské mýty a omyly) 

Vodoznak
 
Kde je ten kraj
vnitřního zraku mého,
jenž v lisu dní – byl první máj –
jak hrozen vtištěn? Šerokraj
zem s nebem svírá v svazek stran
co štědrá s vazbou vrásek dlaň.

A poslední romantik modrým zrakem
zří krajinu tištěnou s vodoznakem.

Pak svázav ji, po listu list,
jenž spadal dřív než začal číst,
hřbet slepil vůní pryskyřic,
Nic vyslal poutí hvězdám vstříc.

Tu knihu zakopat – ne pohřbít – co poklad vílí
pro ty, co mají klíč – dar, by ji objevili.

[ zpět ]