Fackovaní andělé  Josefa Fraise
(Vloženo 17.1.2011)
Autor 10. ledna 2013  krátce před  svými 67. narozeninami zemřel.
Fackovaní andělé je upřímná hořká autobiografie, jak jedince semlelo soukolí dějin. Frais  zaujme své vrstevníky a všechny, kteří se  o české  literární podhoubí od 60.  let do dneška zajímají. V tom nejzásadnějším se ale s Fraisem shodnout nemohu. Přes všechny výhrady, které k dnešní době mám, vím, že žiju ve svobodné zemi. Žádná partaj nás nedusí. A v pluralitní demokracii můžeme ve svobodných volbách ty, kteří se nám nelíbí, vyměnit.
Frais popisuje prostředí, kterými prošel, učňovský internát, vojnu, havířské party a sklady nábytku, profese redaktora,  editora a od 90. let  i autora, chrlícího  pod nejrůznějšími pseudonymy všechno možné, aby  uživil rodinu.
Vede nás životem od školních let. Přeučený levák  si s učiteli, s vychovateli,  ale ani s rodinou, zvláště s matkou, nerozumí. Je to frajer, věčný buřič, chlapák a brzy se objevuje jeho literární talent. Z vlastní vůle nastupuje na hornické učiliště,  kde se zapojuje do kulturního dění, ale přesto má s vychovateli konflikty. Výborně jsou na stránkách knihy zachycena 60. léta, hlavně Ostrava, kde se mladí  autoři a interpreti scházejí v Expresu. V Ostravě vznikají  divadla poezie, kde Frais čte svoje  verše, které jsou, stejně  jako jeho krátké povídky, přepisovány a šířeny. Z autora se stává v Ostravě legenda.
Na stránkách se objevují pozdější známí kabaretiéři Luďěk Nekuda a Tomáš Sláma, kolegové  spisovatelé Miroslav Stoniš, Vladimír Macura, Ivan Binar, autor popisuje své spory s  uměleckými souputníky a s literárními cenzory.
Frais je v srpnu 1968 a v srpnu 1969 na Václaváku v Praze, vystupuje s Karlem Krylem, autorsky se podílí na hře Syn pluku, uvedené  v ostravském divadélku Waterloo, kvůli které je s ostatními souzen. Nešel k volbám. Už byl ve vazbě, protože po  závalu v šachtě, ze které ho nakonec vyhrabali, trpěl klaustrofobií, a když to doktoři ani vedení šachty nechtělo vzít na vědomí a přeřadit ho na jinou práci,  přestal do práce chodit. Aby unikl  nepodmíněnému trestu za Syna pluku, hájil se sám. Také  poskytl rozhovor  novináři  Tvorby, který jeho vyjádření náležitě přibarvil. Postupně se z „protistátního živla“ stal koncem 70. let vydávaný, a  později dokonce propagovaný autor. Proč?
Do roku  1977 zde opravdu byla Biafra ducha. Později,  až do Listopadu, si ani neškrtli  disidenti, ale začal znovu točit  Menzel, opět mohla hrát řada známých herců, postupně vycházeli někteří dříve zakázaní autoři. Vedle Husáka strašil ještě  stalinističtější Bilak, Husáka nakonec vystřídal Jakeš. Oficiální linie KSČ hlásala  věrnost SSSR a zavedla plánované hospodářství, dovedené  do absurdity. Jenže vedle dogmatiků  existovala opozice, hlavně v kultuře, která se snažila z pevného sevření vymanit.  A tak vedle knih, které psala „avantgarda dělnické třídy,“ začala vycházet literatura, která ukazovala, jaké to ve skutečnosti je.
Frais je dál předvoláván na výslechy StB. Odchází z Ostravy,  v Praze ve Spisovateli mu  vychází  v roce 1978 v té době přelomová knížka Muži z podzemního kontinentu a další knížky z hornického prostředí, Klec plná siláků (1978) a Šibík 505 (1979).
Fackovaní andělé je příběh spisovatele, který se dostal na výsluní  a zase spadl dolů. Z Fackovaných andělů je cítit hlavně hořkost. Frais  v mladších letech napsal knížky, ze kterých  čtenář  čerpal naději, že  maléry  jdou  zvládnout!  Navíc jeho hrdinům holky jaksi automaticky padají kolem krku, některé musí dokonce odhánět!
Znova jsem otevřel, po víc jak 30 letech, Muže z podzemního kontinentu.  Frais, profesí horník, popisuje archetypální mužský příběh. Než začaly dějiny, parta lovců šla lovit mamuta. Ve dvacátém století stojí proti nim uhelná sloj, kterou svírají měkké nadložní a podložní horniny.  Když ty horníky zavalí, sevřou, tak je zachrání jejich kamarádi a ti zachránění zavalení chlapi, kteří mohli být mrtví, se nezačnou podzemí bát, ale vrátí se a rvou se s ním dál.
Frais ukázal veřejnosti havířskou profesi, o co vůbec jde, a lidi kolem ní.  Zachytil tehdejší „život kolem nás“ v knížce Narozeniny světa (1981), kde vykreslil rázovité postavy ze skladu nábytku a jejich minipříběhy, lyrická próza Den, kdy slunečnice hořely (1982) vystihuje vůně a barvy jeho rodného maloměsta.
Ve Fackovaných  andělech si autor vybavuje palčivé staré křivdy,  například vdechl život souboru hornických učňů, jenže při vystoupení ho jeden z nich vystrčil dopředu a obrovitý vychovatel – hovado, mu  dal před diváky facku. Člověk, za kterého udělal většinu jeho práce, ho na veřejnosti ponížil.
V Praze Frais našel nové známé, kteří si ho vážili a věděli, že umí napsat článek na počkání, a když se jim do něčeho choulostivého nechtělo, požádali ho o pomoc, a tak napsal   článek o Gorbačovovi.
Frais psal do novin a časopisů, například jeho literární texty v tehdejší Práci patřily  mezi nejčtivější. Uváděli mu na jevišti  a v rozhlase hry. Plodný autor říká, že chce být čten a chválen, to se mu 70. a 80. letech splnilo. Dále vydal romány Válka mezi labutěmi,  Strom na konci cesty, Plechový slavík,  Osmý den týdne, Penzion pro svobodné dámy, atd.
V 90. letech  spadl z pomyslného piedestalu, ale jelikož   psal velmi rychle, vychrlil  pod pseudonymy knihy mnoha žánrů,  kovbojky, ženské čtení, odbornou literaturu, příběhy z války, atd.  Dál bojoval s klaustrofobií a depresemi, překonal těžkou nemoc, aby nakonec napsal  „jen svou“  autobiografii, kde se trpce vyrovnává  s tím, že ho bývalí kamarádi, například Kryl a Binar,  zatratili. Jenže mu nedošlo, že se stal, ne ve svých knížkách, ale ve svých článcích hlásnou  troubou socialismu,  i když gorbačovského, kterého  už měl národ  plné zuby, včetně většiny tehdejšího milionu a půl  členů KSČ.
V 90. letech najednou bylo všechno jinak, těžko  se divit Fraisovu naštvání, když  mu nakladatelé nechtěli vydávat už objednané knížky, logicky je ale vystřídali ti dříve zakázaní. Podobně nevyšly nebo spadly pod  stůl knížky dlouhé řady dalších autorů. Frais to zpětně dává svým kritikům „hanobitelům“ ve Fackovaných andělech pořádně sežrat. Tehdy vyřizování osobních účtů,  bývalých křivd a nasazování psích hlav způsobilo, že místo psaní o literatuře se popisovala skutečná či domnělá  selhání jejích tvůrců.
Podrobně je popsán vznik a zánik nových nakladatelství, která neplatila a rukopisy ztrácela, i  práce spisovatele a editora – nádeníka, Frais byl u  Železného a v BB artu. Vřele doporučuji  tuto knihu frekventantům kursů tvůrčího psaní, aby se probrali z iluzí, že psaním se lze uživit. Obrazně řečeno, druhá půlka Fackovacích andělů je příběh  starého boxera, který se nikdy nenechal  úplně odpočítat.
Zarazilo mě, že v bibliografii mezi  95 knížkami  jsem nenašel Fraisovy vydané  verše a povídky z konce 60. let, některé básničky jsem měl na průklepácích a myslím, že i vyšly v ostravských  studentských časopisech, Baňáku a Vizáži. „Ty myslíš na lásku, já myslím na kořalku,“ veršoval mladý Frais,vedle Villona ovlivněný  asi nejvíce Josefem Hanzlíkem.  A uměl  vypointovat povídky,  Gerodesovi s mohutným obočím  lid říká, že nechce výdobytky, ale  Jezule. Mrzí mě, že Frais své rukopisy neschraňoval  a po ataku nemoci ty nepublikované spálil. Najde se někdo, kdo se pokusí ty básničky na průklepech najít a kdo vyhledá po tehdejších novinách a časopisech jeho krátké povídky a fejetony?
Proč byly minulé Fraisovy knížky tehdy tak oblíbené? Čtenáři a čtenářky  se mohli projektovat do jejich hrdinů,  zažívali ve stejném prostředí podobné osudy.
Vladimír Páral také  podrobně popsal prostředí svých příběhů, liberecké textilky a ústecké chemičky, ale jeho hlavní postavy tvrdě jdou za vytčeným cílem. Frais na základě své osobní zkušenosti dokázal plasticky zachytit  život v 60. až 80. letech, pokud jeho postavy musejí udělat něco navíc, je to dáno jejich profesí, nedělají to pro slávu nebo kariéru.
S Fraisem jsem mluvil třikrát,  v roce 1983 jsme několik hodin pili víno a povídali si o literatuře a podzemí. Do nízkých slojí v Ostravě, které popisuje, jsem jako student hornictví při exkurzi jednou vlezl, ale pracovat tam, kde vám za zády praskají  dřevěné stojky,  jsem nikdy nechtěl.
Frais byl rebel a pilná včelička zároveň, říkal mi, že napíše klasický rodokaps za víkend. Zkoušel jsem to, napsal jsem  osm stránek.  Frais byl Frais.
Co po něm zůstává? Trpcí Fackovaní andělé popisují temnější stránky příběhů jeho knížek, hornická trilogie a další romány zase vidí život z optimističtější stránky. Fraisovy knížky se lehce čtou, mají  spád,  jsou okořeněny, někde víc, někde méně, Vančurou. Frais je  jakési retro. Dnes je celá ostravská část uhelného revíru zavřená,  nesháníme nábytek, naopak, ve schránkách máme reklamy na další a další ložnice. V jeho románech nikdo nechtěl překonat ve jménu socialismu nějaký rekord, nikoho ale nedeptala všednost a prázdnota života. Někdy jsme holt museli zůstat přesčas, jindy jsme utekli z práce do hospody. Frais asi  nejvěrohodněji vystihl  život normálních lidí za totality, s jejich láskami  a problémy. Čest jeho památce.
Otto Hejnic