Dubnová noc spolkla vzdálené hory a převalila se přes okolní pahorky do údolí. Trojice aut se přehoupla přes obzor. Reflektory razily ve tmě žlutý tunel. Zamával jsem. Teď, nebo nikdy! Proud vzduchu mě plácl do holeně. Auta se ztratila v zátočinách a já zůstal na dně vlhké tmy, stále na severní Moravě, opuštěný a zarputilý. Minuty se táhly jako lepidlo. Zalehnout? Ale kam? Na dně škarpy stála voda. Podmáčené louky voněly ostřicí. Pochodovat k pomočené autobusové zastávce, kde z lavičky zbyla jen zprohýbaná konstrukce? Pochodovat dál, až k železniční zastávce? Může být za potokem ve stráni sucho? Ještě dva náklaďáky. Dalších dvacet minut. Dálkový kamión projel devadesátkou. Otráveně jsem se za ním obrátil. Rudé kotouče brzdových světel se zastavily a pohasly. Rozběhl jsem se.
     Měl jsem štěstí. Místo na mokré zemi rozvaloval jsem se na měkkém sedadle trambusu a poslouchal gotesovou story.
     „Pustil jsem šestnáct stovek,“ překřikoval šofér hlučící motor. „Za dvacet minut byly v trapu. Šrajtofle prázdná. Sáhl jsem do trenek pro havarijní padesátku. Chtěl jsem zaplatit a jít, ale v posledním okamžiku jsem ji hodil na kulovýho kluka. Vyhrál jsem čtyři stovky a když se končilo, měl jsem svý prachy doma a ještě zbylo na novou televizi!“
     Uznale jsem kýval. V kapse mi cinkaly drobné, v peněžence se stydělo šedesát korun, ale za sklem tekla deštivá noc a náklaďák mě unášel pryč, z úzkého světla koleje a školy, ze sterilního bezpečí, po cestě, o které jsem nikdy pořádně nevěděl, kde končí, vstříc cizím životům a náhodným setkáním.
     Kamión se prosmekl kolem Brna a řítil se dolů, na jihovýchod, po široké státovce. Bratislava 78, pak Bratislava 62…Ohýnek cigarety poletoval kabinou: „Povím ti největší gól, kterej jsem zažil při kartách. Motal se kolem plátýnka přihrblej chcípáček. Vždycky dvakrát třikrát za večer si přiložil padesátku v ruličce. Občas něco chytnul, ale většinou jen smutně koukal a drbal si bradu. Až jednou, na žaludskou osmu chytil hauptrefu. Vzal svou padesátku, rozbalil ji a v ní byla rolička ze stovek, stažená gumičkou. Bankéři nic. Ten starší vytáhl diplomatku a odpočítal prachy. Patnáct tisíc a něco. Patnáct papírů za minutu strachu!“
     Bratislava 36 km. Blava, šeptával Michal jako zaklínadlo. Mazlil se s tím slovem a myslel na Dunaj a na Petržalku, kde se pne po bílých zdech víno a na šňůrách nad balkóny se suší feferonky. Myslel na bílé domky potopené v dřímajícím listí akátů, na ploty vlnící se v horkém letním vzduchu a na dlouhé čekání, které visí nad zaprášenými ulicemi.
     Bratislava 22 km. Na předměstí, pod kaštanem v rozpadající se chatě mezi vraky starých aut, krčí se bláznivě pomalovaná maringotka. Minulé léto, při závěrečném týdenním mejdanu, v světle dvou petrolejek, při víně a grogu říkali Pavlovi, že do pěti let bude slavný jako Marcel Marceau. Zdvihal dlouhé gumové ruce a nechal je dolů klesat jako motýlí křídla. Sedmou noc, něco po půlnoci, natočil klikou starý gramofon a za zvuku orchestru Lajose Belly z šelakové desky firmy Parlaphone předváděl etudu Anežka Bémová a Matyáš Korvín. Na hlavě měl kalhotky s kraječkama, jako symbol koruny krále samozvance. Vyskočil ke stropu, aby naznačil jeho slávu. Dopadl na uvolněný trámek. Noha se sesmekla. Utrpěl trojitou frakturu. Deset měsíců byl v nemocnici. Tak skončila prudká a krátká kariéra nadějného mima.
     Blava, ta roztančená holka, připíchnutá špendlíkem na zelenou plachtu dunajské nížiny, tiše dřímala zavinutá do tramvajových linek.

     Řidič mi zastavil v centru, seskočil jsem z náklaďáku. Jedna v noci, to je nejnevhodnější doba na společenskou návštěvu u sedmnáctileté slečny, zvlášť když žije s mladší sestrou, přísnou matinkou a rezolutním otcem. Ven z města se mi nechtělo. Zbývala čekárna. Jediná, jak mi tvrdili kamarádi, kde s vámi třikrát za noc necloumají. Za deset minut jsem vcházel do nádražní budovy.
     Mezi tetkami v černém kroji jsem zahlédl kluka. Jeho dlouhé, světle nazrzlé vlasy kovově zářily mezi hlavami, které do černých šátků přiškrtila evangelická přísnost. Blízko něj stála volná židle. Zavrzání ho probudilo. Zvedl hlavu, obezřetně zamrkal. Když zaregistroval tornu se spacákem, spiklenecky se ušklíbl, a zvedl palec.
     „Tady jsi v pohodě,“ prohodil a zaklonil davu.
     Dal psem si uesku pod nohy, lokty opřel o kolena, hlavu složil do dlaní a v mžiku usnul.
     Šourání košíků nás oba probudilo. Dřevěné vařečky, kvedlačky a lžíce čouhaly z košů a ranců. Trhovkyně spěchaly zaujmout svá místa. Kluk se protáhl, prohrábl vlasy rukou a setřepal z prstů trochu jehličí. Tvářil se jako úspěšný zlatokop, který právě připlul lodí z Aljašky s váčkem nacpaným nugety. Díval jsem se na něj  přivřenýma očima. Vzpomněl jsem si na Wimpyho Freda a Meda, skalní trempy, se kterými jsem ještě před dvěma lety sedával u ohňů a hrával na kytaru. Zeptal jsem se ho: „Vodkaď jedeš, kamaráde?“
     „Z Velký Fatry. Jinak vegetuju v Ostravě a říkají mi Laco.“
     Plácl jsem dlaněmi do stehen. „To je fantazie! Ještě včera večer jsem seděl na Černý louce, ale pak mě to chytlo. Sbalil jsem pingl a hurá na stop.“
     „Seš řízek. Já jel naposled stopem z Beskyd. Dvacet kiláků jsem šlapal. Pak mě vzal jeden strejda, ale jen proto, aby mohl celou dobu do mě hustit, že slušný hoši nosí ježka, nemluví sprostě a jezdí zásadně autobusem.“
     Čerstvý vítr proletěl otevřenými dveřmi a vyhnal pach starého potu, co zůstal po barchetovém prádle. Zdvihli jsme se. Hodil jsem tornu na záda. Laco vypadal jako kluk, co se vyzná. Měl přes batlbundu osmahlou ovčí kůži, khaki kalhoty se spoustou kapes a na nohou kanady.
     Vyšli jsme z čekárny. Sáhl do kapsy a vytáhl dvě vyklepané startky, dva poslední sirotečky. Kouřili jsme pomalu, s indiánskou vážností. Kolem nás kmitalo pilné městské ráno. Útočné kolony se řítily od vlaků. Laco zamáčkl cigaretu a rozpovídal se:
     „Čekám na kámoše. Jel jsem do hor, sám jako psanec, ale v Žilině na nádraží jsem zmerčil vandráka. Je z Plzně, taky tulák samotář. Vydrápali jsme se na Fatru. Začalo lejt. Už se stmívalo, když jsme konečně našli seník. Byl prázdnej. Myslel jsem, že jsme na starým fleku, kde bylo seníků asi osm a kde jsme se ještě v únoru vyvalovali v měkkým seně. Šli jsme ty seníky hledat. Marně. Nakonec jsme natáhli mezi stromy hamaky a chrápali pod celtou. Ráno do desíti jsme sušili bagáž nad ohněm. V jedenáct začalo zase cedit a už nepřestalo. Třetí den nám rozmokly žvára. Chleba se dal ždímat. Všechny seníky prázdný. V tom lijavci nebylo vůbec vidět, a tak jsme bloudili. Šestej den jsme to zabalili. Ve vesnici byla zastávka. Plzeňák odfrčel domů pro fasunk.
     Dneska nebo zejtra přijede. Máme spicha tady. Kolem jedenáctý dopoledne v bufíku, večer po desátý v čekárně.“
     V hlavě jsem počítal kilometry do Plzně a z Plzně do Blavy. Vylézalo sluníčko. Byl jsem zticha, nechtěl jsem Lacovi kazit ráno.
     Laco zvedl hlavu: „Mám fůru času. Kluci, co jsem tady znal, jsou v zeleným. Ukážu ti město, chceš?“
     Podíval jsem se na hodinky. Janička nejspíš odchází do školy, Bloody běhá v montérkách po Matadorce, Pavel je zpátky v Ostravě a blázen Michal, zelený až po trenýrky, čert ví kde. „Rád bych se někde umyl.“
     „To je višnička. Vím o koupelce, kde teče teplá voda. Když tam někdo vrazí, tak se tvař, že je všechno v normálu.“
     Byla to umývárna pro vlakové osádky. Nebyl tam nikdo. Našel jsem mýdlo. Když jsem si spláchl pěnu z obličeje, zůstal jsem zírat. Laco mě šokoval. Držel v ruce kartáček na zuby a palcem přejížděl po štětinách. Tabáková vlákna odletovala na podlahu. Namočil ho a začal si dřít zuby. Zachytil můj vytřeštěný pohled a řekl. „Tohle je náhodou náramně praktická věc. V movitějších dobách jsem s ním zarážel špunty do flašek. Měl jsem i pastu, ale tu jsme vycucali s Plzeňákem. Kdybych ji neměl, tak už je hlady po mně. Když jsme pastu dojeli, tak ten  poťouchlík povídá: „Víš, že pod Velkým Kriváněm jsou zakopaný dva landšmíty?“ Jak to dořekl, už jsem ho hnal. Rovnou do největšího stoupáku. Zmákli jsme to za dvě hodiny. Kdyby mi nepřipomněl konzervy, tak to lezem půl dne.“
     Vyšli jsme z budovy. „Laco, ty máš bágl v úschovně?“
     „Ne.“
     „To jsi jel bez spacáku?“
     „Tak drsnej zas nejsem. Jak jsem přijel, nechtělo se mi s ním tahat. Zašel jsem do solidní ulice a zazvonil. Otevřela mi starší paní s drdůlkem, úplně jak moje babi. Nakecal jsem jí, že jsem přijel za tetou a ta není doma, jestli si u ní můžu nechat věci. V Ostravě, tam by mi ani neotevřeli. Tady jsou úplně jiný lidi. Mluvil jsem slovensky, dyť mám taky půl příbuzenstva za Trenčínem. Bábi, že jo. Schovala mi brotvak a nechtěla vůbec nic. Takový lidi jsou akorát v Bratislavě. Měl bych se pro bágl stavit a dát ho do úschovny. Jestli Plzeňák přijede v noci, můžeme pádit hned prvním motorákem.“
      Tak jsme šli. Kus za nádražím klímala oprýskaná ulice se štukaturou nad okny, jakoby v posledním záblesku ranního spánku dosnívala řinkot grófských kočárů. Stará pavlač vydechovala hnilobu. Za záclonkami jsem zahlédl pátravý záblesk schovávajících se očí.
     „V tom je levota,“ sykl jsem Lacovi a zacouval ke zdi.
     „Taky něco čuju. Zalez do budky a finti, že voláš. Zajdu tam sám.“
      Úlomky hlasů měkce padaly na ulici. Za chvíli Laco vyšel.
     „Co je? Zve nás na snídani?“ zeptal jsem se.
     „Na snídani? Ta čarodějnice? Přišel jsem ke dveřím a zazvonil. V bytě ticho. Dal jsem ucho na futra. V bytě něco duclo. Zvonil jsem, klepal, bouchal, nic. Když už pomalu ze dveří odletoval lak, ozvala se bába, že nemůže otevřít. Tak jsem nahodil slušňáka. Omluvil jsem se jí, že jsem ji vzbudil a že počkám, až najde klíče, a že si jdu pro věci. Ta stryga nic. Zmerčil jsem, že druhý dveře na pavlači se krapet otvírají a zase zavírají. Pomalu jsem se přisunul a když se zas pootevřely, strčil jsem tam botu. Ozvalo se příšerný zabečení. Ta druhá bába měla dveře heftnutý řetízkem, ale kvílela, jako kdybych jí už podřezával. Když jí došel dech, řekl jsem jí. ,Paní, já nejsem žádnej zloděj. Já jsem si do tohodle domu uložil věci a vaše sousedka mi je nechce vrátit. Tak kdo je tady zloděj?‘ Jo a vytáhl jsem botu. Dveře se zabouchly, ale v minutě se zas otevřely na šířku řetízku. Vykoukla myší hlava a ječela, že v tomhle domě se nekrade a taky že se v něm nepřechovávají kradený věci a jestli je chci zpátky, jen ať si zajdu na policii, že je tam zeť tý mý hodný druhý babičky s drdůlkem donesl.“
     „A hergot. To je radost. Co jsi v tom měl?“
     „Spacák, celtu, nůž, pánvičku a ešus. Ta důra snad myslela, že jsem udělal státní banku. To bude zase kovbojka.“
     „Už jsi to zažil?“
     „Jednou, ale stačilo to. Už je vidím, jak se ptají. ,Kde jste sebral celty? Kam jste schoval ostatní. Jak to, že nejste v práci? Kde jste byl 12. ledna? Jak se jmenovala vaše matka za svobodna? Znáte někoho z téhle fotografii?‘ Než jim vysvětlím, že si vybírám loňskou dovolenou, než si to všechno ověří…To budou horký chvilky,“ konstatoval Laco.

     Po chodníku se blížil esenbák. Jak ho Laco uviděl, hned se hnal k němu. Zapadl jsem rychle do budky. Laco esenbáka zastavil. Vytáhl na něj občanku a nějaké papíry. Zašli do domu.
     Vytočil jsem patnáctimístné číslo. Po zádech mi stékal pot a já si v mžiku vzpomněl na všechny lotroviny, které jsem od třetí třídy vyvedl. Mohl jsem se nenápadně vytratit, ale nemohl jsem připustit, aby si osmnáctiletý kluk o mně myslel, že se bolím.
     Konečně vyšli. Policajt pokračoval v původním směru, Laco se ke mně vrátil: „První kolo je v suchu. Jdu si  pro věci. Jdeš se mnou?“
     Automaticky jsem kývl.  Štukoví lvi na římse byli stejně ospalí jako jejich vzory v klecích zoologických zahrad. Laco vstoupil do vysokého portálu jako Robin Hood. Ve vteřině byl zpátky a houkl: „Kup něco k jídlu!“ Znova vystrčil hrudník a napochodoval do budovy.

     Koupil jsem dvacet deka salámu a osm housek. Za dvacet minut byl zpátky.
     „Tak co? Jak to dopadlo?“
     „Právě, že nijak. Dali mi věci, zkontrolovali občanku a už si mě nikdo nevšímal. Máš něco do huby?“ Dal jsem mu půlku salámu a čtyři housky. V minutě to měl v sobě. Noc plná pískajících lokomotiv nám seděla na víčkách. Našli jsme kino Čas a do půl jedné jsme blaženě spinkali.
     Po kině jsme se rozešli. Laco šel na nádraží, jestli nedorazil Plzeňák, a já k telefonu, zachraňovat sladkou bonbónovou chuť nevinných polibků minulého léta.
     Vzala to Marienka, její mladší sestra. Už jsem s ní jednou mluvil, to jsem volal z Prahy z kanceláře bývalého spolužáka. Řekla mi, že Jana odjela se školou na exkursi do Maďarska a vrátí se v úterý. Zaplétala mne do holčičích nesmyslů. Teprve když jsem vylezl z budky a zkontroloval se v matném zrcadle výkladní skříně, uvědomil jsem si, že jsem přijel ze zamračené Ostravy a že opravdu neznám Petra Jandu ani nikoho z těch, co vystupují v televizi, a že dokonce nevím, kdo to je strýc Jožinko, co robí v Praze a bydlí ve stejné ulici, jako je úřad mého bývalého spolužáka. Že prostě nejsem ten bohovský chalan z Václaváku, co všechno ví a se všemi si tyká.
     Byl jsem s Janou dohromady dvanáct hodin. Šest v Čechách. Tancovali jsme na žlutém parketě a pak se líbali ve voňavé letní tmě v posekané trávě. V devět musela být u tety, a když jsem se vracel od tetina domu, usoudil jsem, že jsem snad byl trochu lepší než předešlé celující babičky. Ráno odjížděla a psala mi na růžový kostičkovaný papír drobné peříčkovité dívčí příběhy a pocity.
     Na podzim mi ukázala Hrad. V líbání už měla trochu praxi, ale to zase já jel měřit s ročníkem do Rožňavy staré důlní chodby, a tak jsme si psali a psali.
     Snad to bylo vlivem její patriarchální výchovy: Když jsem byl s ní, připadal jsem si šlechetný, úspěšný, silný a inteligentní.
     Když jsem občas pohořel a protřelé dívky mě pouštěly k vodě, vyndával jsem Janinu fotku, určitě nejhezčí fotku na patře, a říkal jsem jí: Otec, starý válečník, tě ubrání před nemravnými vnucováky a já, až opravdu budu šlechetný, úspěšný, silný a inteligentní, si pro tebe přijdu.
     Díval jsem se na telefonní budku a šeptal jsem si: Nejsem nic z toho, co bys potřebovala, gombíku. Neseš se teď Maďarskem na perfektních nohou a tvoje čerstvě namalované rty svítí jako signál touhy. Šťastnou cestu. Ať tě další lásky nebolí tak, jako bolely mne.
     Krásné Bratislavanky se vlnily kolem mne, Carlton se světácky nafukoval, korso se zaplňovalo. Město jako by se pomalu houpalo podle vln na Dunaji. Michalská brána, ta stará koketní dáma, nevraživě pokukovala po nových věžácích.
     Temperamentní Maďarka v blízkém antikvariátě zatínala zuby a usilovně držela palce nebohé hraběnce Juditě. Když Judita vyvázla z nejhoršího (byla na obálce svázána masivním řetězem), strčila prodavačka knihu pod pult a omámena románem a spletena mými importovanými brýlemi, spustila na mne německo maďarskou hatlamatilku. Teprve když zaregistrovala na mojí ruce hodinky značky Prim, mrskla knírem a zhasla jako prskavka. Pak říkala jen: „Nemáme, nemáme“ a měřila mne ledovým opovržlivým pohledem, který byl původně určen trýzniteli rozkošné hraběnky.
     Co teď? Nalistoval jsem v notýsku Bloodyho adresu a telefon do práce. Řekli mi, že u nich Bloody už dávno nedělá a zavěsili. Vyhledal jsem orientační mapu, obkreslil cestu, zasekl si do hlavy orientační body a vyrazil.
     Hrad diktátor se čtyřmi hlavami věží vztyčenými nad Dunajem trčel nad změtí uliček starého podhradí. Michal vypravoval, že v té čtvrti rostli největší rváči. Ukradená autíčka na setrvačník dřímala zapomenutá ve starých skrýších a praky s půlcentimetrovou gumou čekaly na chátrajících půdách plných pavučin na další dětské bitvy. Michal si sahal na jizvu na čele a líčil, jak trestná výprava snad z celého města se chystala dát chalanům z Podhradí konečně na pamětnou a jak utíkala a ocelové válečky svištěly kolem uší a dusot prchajících nohou přehlušovaly jen bolestné výkřiky zasažených. Tady se narodil a vyrůstal Bloody.
     Zaklepal jsem na nejbližší dveře. Otevřel mi děda se scvrklou tváří vysušenou dlouhými větry Podunajské nížiny. Vyrozuměl jsem, že Sopkovi se přestěhovali někam na sídliště, ale Bloody, ještě před stěhováním, odešel do Prahy. Pomalu jsem se vracel do města, kde jsem neměl šanci nikoho známého potkat. Bloody nespíš sedá místo mne u Bonaparta a já si šoupu podrážky po hrbolatých chodnících staré Bratislavy.
     Z Ostravy jsem vypadl, protože mě tam všechno štvalo. Čtrnáct dní jsem se učil fyziku, ale pak jsem dostal strach ze Smrtky a na poslední moment jsem se přepsal z fyziky na peteru. Petrografie, to byla jediná věc, která mi na škole šla. Asistent Petrák na mne přátelsky zamrkal, a dal mi určit něco podivného. Pohořel jsem. To ho rozzlobilo. Nechal mi identifikovat všechny možné i nemožné kameny. Nakonec řekl uraženě: „Moc jste se nepřipravoval. Jestli chcete, máte to za tři, ale můžete přijít jindy.“ Sklopil jsem hlavu a přistrčil mu index. Podepsal se. Už se na mne ani nepodíval a já věděl, že jsem ho zklamal.
     Ve vedlejší budově se měla konat krutá selekce, jenže místo zlého Smrtky se dostavil docent Horný. Zkoušku neudělal jen známý ročníkový natvrdlík. Půjdeme sami dva na další termín. Nádherná představa! V zadní místnosti hospody jsem vztekle pozoroval šťastně krkající kolegy. Obdarovávali mne perfektně vypracovanými taháky a odbornými radami a i ten největší buránek si najednou připadal neobyčejně inteligentní. Pak jsem za oknem uviděl projíždět trajler. Během dvaceti minut jsem stál na výpadovce. Myslel jsem, že se trochu pomuchluji s Janičkou a potom vyrazíme s Bloodym do divoké noci. Zatím to dopadlo takhle.
     Vracel jsem se do centra. V Bratislavě jsou nejelegantnější holky z celé republiky. Snad je to tím, že jim šaty stříhá dekadentní babička Vídeň a šije temperamentní tetička Budapešť. Slečny kolem dvacítky nosí pytlík s brambory, jako by to byla kytka růží, kterou dostaly v Děvíně od Delona. Díval jsem se po nich a pomalu jsem se šoural nikam.
     Najednou moje nohy samy od sebe vystřelily a já se krčil v portálu kostela. Ne, nemůže to být on, ten přece přežvykuje odborné časopisy u stolku s bunsenovým hořákem. Pomalu, opatrně jsem se kradl za ním, a když přecházel ulici a podíval se nalevo napravo, zhluboka jsem si oddechl a pokoušel jsem se přijít na to, co z té milé zasněné tváře neznámého staříka připomnělo ledově nepřístupný výraz Smrtky.
     Než jsem se opovážil z portálu ven, zdálo se mi, že jsem na obraze uvnitř zahlédl přes sklo vnitřních dveří jednoho ze vznícených barokních apoštolů, kteří hoří na starých obrazech čistým plamenem hereze. Vrátil jsem se dovnitř. Vnitřní dveře byly uzamčeny. Na syrovém kameni klečela babka v šátku a nezvedala oči. Myslel jsem, že zahlédnu některé ze starých obrazů, které malovali staří mistři v době tureckých nájezdů, v době varujících rozhoupaných zvonů, v době krve a useknutých hlav přivázaných k sedlům, ale byl to pokojný, pozdně rokokový kostel. Mučedníci se melancholicky usmívali, jako by na bolest zapomněli, a na jasném prosluněném obraze se pásly vzadu na stráni ovečky.
     Narazil jsem na budovu hlavní pošty. Šel jsem nahoru a napsal na blanket: „Petrografie za tři“ a zastyděl jsem se. Pomyslel jsem, jak táta vytáhne telegram ze schránky a pyšně se usměje, protože si neuvědomí, že jsem měl psát o fyzice, a honem jsem připsal. „Líbám, dopis následuje.“ Pomalu jsem sestupoval dolů po schodech a umiňoval jsem si, že budu pilnější, pořádnější a vůbec lepší.
     Najednou mě něco chytlo za ruku. Podíval jsem se dolů. Byly to prsty, které se vynořily odněkud z davu. Krátké, uzlovité, postříkané hnědými kapkami pigmentu. Strnul jsem. Prsty zmizely. Robustní padesátník sestoupil kolem mne dolů, za ním pečlivě namalovaná úřednice i se svým parfémem. Někdo mě zezadu odstrčil. Ustoupil jsem ke stěně. Byl to čahoun s krabicí. Zubatá referentka nesla nahoru síťovku s dopisy. Nádražák. Montér s brašnou. Obrátil jsem se za sebe nahoru do schodů. Dvě gymnazistky se řehtaly, jako by bylo všechno v pořádku. Pohladil jsem je kradmým úsměvem a chtěl jsem je následovat dolů, do přízemí, když jsem ji uviděl.
     Stála zády přitisknutá ke zdi, celá černá, a řekla tiše:
     „Vidzela som vás. Pomožem vam.“
     Zíral jsem na ni nechápavě, ale přešel jsem na její stranu chodby, stoupl jsem si na schod pod ní, abych nepřekážel lidem, kteří pospíchali. Neříkal jsem nic. Jen jsem na zádech cítil mrazení. Měl jsem sto chutí zvednout ruku na pozdrav, omluvně, rychle se usmát a seběhnout dolů a ztratit se v davu, ale zůstal jsem, přimrzlý ke schodům.
     Prohlédla si mne pozorně a pak řekla, že mám nějakou bolest. Zdálo se mi, že pod černým krunýřem sotva dýchá. Měla na sobě černý kroj starých žen, které už zapomněly na milování, ale v jejích očích plavalo tajemství, a tak jsem se chytil. Desítky lidí pospíchaly po schodech nahoru a dolů a ona tam stála, nehnutě jak věčnost, scvrklá, ubohá s propadlými ústy stařeny, a proudící dav, který do mne bezostyšně vrážel, ji opatrně obcházel, jako by byla kamenná socha, postavená ke zdi. Sotva jí bylo rozumět. Mluvila nářečím.        Díval jsem se na ni a měl jsem pocit, že mi má říci něco závažného, že tenhle posel z temna je za bariérou mých zkušeností, daleko za hranicemi logických dedukcí, někde v neurčitosti úzkostných snů ranního spánku, někde v dávných pramenech nezdůvodnitelné úzkosti, neodůvodnitelných, a tedy zamlčovaných nebo vymývaných pocitů. Odvedl jsem ji ze schodiště do přízemí na chodbu, a to byl poslední záblesk mé aktivity a mého praktického rozumu.
     „Máte od nej volačo?“
     Zdráhavě jsem vytáhl dopis.  
     „Dopis nie, niečo osobného, čo má stále u seba, najlepšia je retiazka, ktorá sa nosí na krku, alebo niečo také… Aby v tom zostalo jej teplo.“
     Nic jsem nenašel.
     „Dobrý je aj ústrižok vlasov.“

     „K čemu by vám to bylo dobrý?“ vydechl jsem.
     „Vám by to bolo dobré.“
     Díval jsem se do vyplavených šedavých talířků, ze kterých sálaly černé propasti zřítelnic. Přistoupila blíž a šeptala:
     „V piatok nesmiete celý den nič jest, napít sa móžete iba vody, a o pol noci kolem seba urobte kruh kriedou namočenou vo svätenej vode. Sedemkrát sa musíte pomodlit otčenáš a musíte medzi jednotlivými otčenášmi pritisnúť jej vlasy na srdce a modliť sa Otče náš, daj mi tuto dievčinu… ale musíte mať  s ňou iba počestné úmysly…“

     Kolem chodily pěkné nohy v lodičkách, pošta zvonila, cinkala a bouchala razítky, trhala stvrzenky na podnikové peníze, soukromé peníze, důchody a alimenty, ale já z toho nic neviděl, protože babka mě vedla někam daleko, dozadu do minulosti, kdy ještě peníze neexistovaly, do magického světa prvních ohňů.
  
     Co jsou mi platné vlasy přitisknuté v pátek o půlnoci na srdce, když já budu v Ostravě a Jana tady v kypícím městě vonícím Dunajem? Jednou se, jí kradmé políbení propálí až do srdce a mně nepomohou žádná kouzla.
     Babka ale mluvila dál, roztrhávala zdvoj staletí, chrastila kostmi poustevníků skrývajících se kdysi v rákosí bočních ramen velké řeky. Dávila to nashromážděné tajemné mlčení podhorských samot, zvrátila se a mluvila o živém Bohu, o tajné milosti hostie, o zaříkávání nemocí, o provazech oběšenců a pak zase o nějakém Peterovi, zastřeleném zezadu, měl kolem rány ohořelý kabát a jeho matka se stala médiem a dokázala mluvit se všemi, jen se svým synem ne. Až po letech se jeho duch objevil a řekl, že „už je pokl´udný, lebo si došiel pre Joža  Frátrika, ktorý ho zastrelil zozadu kvoli zlatu, ktoréukradol a ktoré ho Peter videí zakopávať, ale doktori vraveli, že Joža trafil šĺak…“
     Díval jsem se na ni a říkal jsem si, jak to, že mi tohle vypravuje? Proč mně a proč zrovna na hlavní poště, v Bratislavě?
     Hořela jak kyslíkový plamen. Mluvila o Bohu, ale spíš se zdálo, že se živí proklatými dušemi, aby byla hubená a snadno se jí lítalo. Třásla se na celém těle a černé šaty připomínaly smrt. Neměla na prstě žádný prsten. Nad námi v budově spojovali hovory Londýn-Bratislava, Bratislava-Tokio, hovory přenášené přes družici. Před měsícem byl v televizi záznam, jak Leonov vylezl z družice a plaval na laně ve vzduchoprázdném prostoru, a bába opakovala, sedmkrát musíš a sedmkrát musíš a pak se ti zjeví ten, koho voláš, a já si najednou vzpomněl na Michala, který dokázal rozebrat motor do posledního šroubku, na blázna Michala, co mi psal z vojny, že je Bar Kochba a až se vrátí, že bude učit lidi, aby poznali sami sebe a odhodili zbytečný balast, pak že budou čistí jako andělé.
     Michal utekl z vojenské nemocnice a erární hadry hodil do vírů Dunaje a teď je někde v Sabinově nebo na Ilavě zavřený. Tahle ženskáje možná klíč k jeho myšlení, tenhle scvrklý uzlíček nervů je jeho nevlastní sestra, šplhající se po oslnivých balustrádách bláznovství a my ostatní jsme pro ně nevědomí červi, plazící se po dně prostoru, ve kterém létají.
     Sípala už třetí hodinu. Poštovní úředníci nás vyhodili, druhý autobus jí ujel. Slíbila mi magickou bílou knihu zaříkání, ale nejdřív se musíte týden postit, týden nic nedat do úst, krom vody a hostie.
     Doprovodil jsem ji k autobusovému nádraží. Žádní duchové nebyli v tom větru, který padal ze severních hor na nížinu. Přeplněný autobus se rozjížděl a její černé šaty vypadaly mezi pastelovými plášti spolucestujících jako mokvavá morová rána. Neřekla mi svou adresu, neřekla mi ani, jak se jmenuje, a když autobus zmizel v dálce, měl jsem pocit, že to všechno se mi jen zdálo v nějakém záchvatu horečky. Když jsem zas uviděl na ulici přísný černý kroj, který zavazuje vyhaslým ženám prsa, uvědomil jsem si její bojácnou osamělost, která ji vyhnala do města, která ji otevřela ústa, aby vydávila přísně střežená tajemství svého života někomu, kdo ji nezná a tedy ji nemůže ublížit.
    
     Laco v čekárně nebyl. Buď dorážel na nějakou slečnu, nebo Plzeňák konečně přijel a vyrazili na Fatru. Chytil psem električku a jel na brněnskou výpadovku. Když jsem se díval, kolik mám peněz, našel jsem v pouzdru darovaný tahák, ručně psanou knížečku fyziky. Optika, mechanika, hydraulika, elektromagnetismus, jaderná fyzika. Mechanický svět věcí jednoznačně svázaný logickými, na sebe navazujícími zákony, zhuštěný na jediný supertahák. Nedá se nic dělat, musím se to naučit, řekl jsem si. Musím to pochopit. Vracel jsem se do Ostravy.
     Šlapal jsem pěšky po výpadovce. Noc se rozlila jako tuš, jen křemínky lamp a hvězd svítily v dálce. Někdo musí zastavit. To je zákon velkých čísel, Gaussova křivka. Pravidelná chůze uklidňuje.
     Šel jsem hodinu a počítal. Osmdesát procent řidičů nebere stopaře, ze zbytku nejmíň šedesát procent nikomu nezastaví v noci. Když jsem si spočetl, kolik aut zatím projelo, vypadalo to se mnou bledě. Měl bych se vrátit, koupit lístek za tři koruny, zalézt do nočního couráku na Žilinu a ostentativně spát.
     Zastavil jsem se. Dole tiše zářilo město. Kolona aut projela bez zpomalení. Podíval jsem se na hodinky. Noční vlak na Žilinu už nestihnu. Chci být racionalista a zase čekám na zázrak, na dálkaře, který jede nejmíň do Brna. Poryvy větru cuchaly loňskou trávu.

[ zpět ]