Hana Fousková – texty

Rony
(1999, první část prózy Schizofrenička) 

Nerada vzpomínám. Vzpomínky bolí jako jehla vražená do srdce. Těch pár šťastných vzpomínek – a všichni, kdo mi je dali, už jsou po smrti. A tak jsem škrtla minulost. A my blázni nemáme ani budoucnost. Kdykoli můžeme skončit v blázinci.

Visela jsem v prostoru. A pak jsem přestala brát prášky a začala jsem si říkat, že musím najít klíč k životu. A začala jsem vzpomínat. Hodně mi k tomu pomohlo šílenství. I když v šílenství jsou vzpomínky zkreslené. V šílenství mám mnohem víc odvahy, fyzicky i duševně, a hlavně – prášky ničí paměť.

Když jsem poprvé uviděla Ronyho, zdál se mi hloupý a ošklivý. Ale později jsem stále viděla jeho smutné oči, jeho téměř lidský pohyb, když si setřásl slámu z hlavy. Jako by si ji  vytřásal z vlasů. Plavala jsem v jezeře a představovala si, jak spolu jdeme lesem a jak mi Rony hlídá šaty. A za týden jsem se zbavila svých třech voříšků a ještě téhož dne sehnala peníze a jela si pro Ronyho. Má dcera Sylvie mě k němu zavedla do kotce a pak za mnou zaklapla závoru. Poprvé v životě jsem se ocitla sama s tak obrovským psem. Zadívala jsem se mu do očí a za chvíli jsem věděla, že mám vyhráno. Rony je sklopil. Vypůjčila jsem si kartáč a vykartáčovala mu srst na hrudi. Na zastávce jsem si položila bosé nohy na jeho huňatý kožich. Byl to přerostlý novofoundlanďák a byl velký jako medvěd a byl můj. Byla to láska na první pohled.

Vytáhla jsem obrovského psa z kotce a přivedla ho do bytu. Strašně se mu líbila vážná hudba. Určitě už někdy v bytě žil, vzrušeně chodil z místnosti do místnosti. Nevěděla jsem, jestli se ráno probudím živá, a v jednu chvíli jsem opravdu v polospánku zahlédla jeho obrovskou hlavu nad svým obličejem. Druhý den jsem s ním začala chodit bez vodítka. Skoro jsem ani nepostřehla, když Sylvie odjela zpátky na farmu. Pochopila jsem, že ten pes mi během jediné hodiny dá víc lásky než ona za celý život. Za pár dní za mnou chodil po lese a zdálo se mi, že mě uctívá jako bohyni. Tehdy ještě nelovil a zdálo se mi, že je v lese poprvé. Když se pokusil poprvé lovit, táhl mě deset metrů na vodítku, ale pak pochopil, že jestli chce mít silnější paní, musí se podřídit. Ovládla jsem ho jediným trhnutím obojku. I já jsem se lesa bála. Ale vnímala jsem ho očima Ronyho. Zdálo se mi, že se ve mně otvírá jakási prasíla. To, co mě spojuje se zvířaty a rostlinami. Začal mi chodit u nohy a začala jsem s ním mluvit. Řekla jsem mu, že budeme rovnocennými partnery. Snažil se mě ovládat – dala jsem mu najevo, že ho můžu uhodit. Ukázal mi, že mu to nevadí. Dal mi najevo, že mě může kousnout. Ukázala jsem, že to nevadí mně. Jednou na mě skočil jako býk na krávu. Úplně se mu protočily panenky. Tak tak jsem ho ze sebe shodila. Pak na mě skákal častěji, ale už ne tak surově. A tehdy už jsem ho objala kolem krku, on mi dal přední tlapy kolem ramen a zatančili jsme si spolu taneček. Roňásek dostal něhu a dal pokoj. Stát na zadních mu nedělalo potíže, byl jako medvěd. Dveře si otvíral tak, že se postavil na zadní a tlapou sevřel kliku. Podobným způsobem otvíral i okna. Když mě bral kolem ramen, držel mě jako člověk. Převyšoval mě a skláněl ke mně hlavu. Nesměl mi očichat klín, ale když jsem se vedle něho byla nucena mýt nebo močit, moje genitálie ho vůbec nezajímaly. Zjistila jsem, že má inteligenci pětiletého dítěte. Sladili jsme spolu chůzi. Má ruka mu sahala právě k jeho obojku. Vykládala jsem mu dlouhé příběhy. Poslouchal. Začala jsem věřit, že se do něho vtělila duše mého mrtvého syna. Bylo tenkrát horké, suché léto, chodili jsme spolu dvacet kilometrů denně. Samozřejmě, chodit jsem ho musela naučit. Prvních třicet kilometrů jsme šli dvanáct hodin. Doslova jsem ho nesla na obojku. Vždycky si lehl doprostřed silnice a musela jsem ho odtáhnout na kraj, aby ho nepřejelo auto. Ale brzy se mu chůze stala potřebou. Pak nás opustila Sylva a zůstali jsme sami. Jednou jsme se vraceli z procházky a z nitra mě oslovil hlas: „Uršulo, něco se stane, něco se změní, jdi do kostela.“ – „Příroda je také boží chrám,“ odpověděla jsem mu. Vrátili jsme se domů a Rony vyl. Nevěděly jsme se Sylvou proč. Pak jsme se pohádaly. Příští týden, když se Sylva vrátila z farmy, jsme se pohádaly zas. Kdybych šla do kostela, k hádce by možná nedošlo a byla bych klidnější. Po hádce Sylva odjela s padesátikorunou do Prahy. Dnes je to sedm let a ještě se nevrátila. Dlouho jsem nevěděla, jestli je vůbec naživu. Pak se začala vracet, ale to už jsem byla většinou šílená a ona zdrogovaná. Rony spával v předsíni, a pokud byl se mnou večer v místnosti, bral za kliku, ale když jsem smutkem nemohla vydržet, zavolala jsem ho. Vždycky si lehl na záda, já jsem mu položila hlavu na hrudník a on mě objal předníma tlapama  kolem krku. Pak mi dal jemným kopnutím najevo, že se vzrušil, a já jsem vstala. Ale bylo mi líp. Často mi slízal slzy.

Hned od začátku jsem věděla, že vesnice toho psa neunese. Své ovčáky měli v kotcích a báli se jich. A tohle byl mnohem větší pes. Navíc mám důchod od devatenácti let, měli mě za blbečka. Trochu jsem to na ně hrála. V mládí, když jsem se pohybovala v Praze, proto, aby mě místní muži nechali na pokoji, a vůbec, za komunistů to bylo výhodné, zvlášť když jsem bydlela na národním výboru. Nehledě k tomu, že když vás všichni mají za blbečka, chováte se bezděčně jako debil. Neustále se mě vyptávali, jakým způsobem jsem ho zkrotila. A pak na nás mířili puškou. Hlaveň se pohybovala podle našich kroků. Tehdy jsem si uvědomila, že jestliže má člověk strach ze smrti, nemá život cenu. Dávala jsem si jen pozor, aby se psí hlava kryla s mým stehnem. Když zastřelí psa, prostřelí mi nohu. Pak se tam objevil známý kluk na kole. Muž si pověsil pušku přes rameno a pomalu odcházel do lesa. Neustále se mě vyptávali, kolik kýblů žrádla sežere, a pak mi začali říkat: „Po téhle cestě nesmíte, tady jsem včera viděl hovno.“ V autobuse říkali: „To není pes, ale medvěd.“ Věděla jsem, že mi ho budou chtít otrávit. Voříšky jsem měla mnohokrát otrávené, myslela jsem, že znám všechny jedy. Byla jsem nejen důchodkyně na hlavu, ale taky nejchudší z vesnice, a měla jsem nejlepšího psa. Byla jsem taky tehdy jediná, kdo psa venčil. Bylo mi pětačtyřicet, vypadala jsem ještě velmi hezky, ale řekla jsem si, že žádný muž, který mě chce jenom do postele, mi ve srovnání s Ronym nic nedá. Pomalu jsem se oddělovala od lidí. Ve městě jsme sedávali na krajích parků a dívali se, jak kolem proudí davy. Jednou jsme indiánským během urazili třicet kilometrů za čtyři hodiny. Připadala jsem si, jako bychom měli křídla. A pak mě jedno nezdařené milování přinutilo jít po šesti letech na gynekologii, spíš to byl jakýsi šestý smysl, a nalezli mi rakovinu. Jsem koneckonců důchodkyně na hlavu, doktoři měli dost času, a než jsem si vyběhala všechna vyšetření, uběhly dva měsíce. Mezitím se začaly krátit dny. Venčila jsem teď Ronyho při západu slunce. Ten jsem předtím málokdy viděla, protože kdybych za komunistů vystrčila hlavu po západu slunce, měli by mě za kurvu, takže se mi zdálo, že se na nebi objevují podivné úkazy, které nás chrání. Začala jsem rozmlouvat s bohem. Bůh mi sliboval vysoké místo na nebesích, ale já jsem odmítla, že na to ještě nejsem zralá a že chci zůstat v důchodu na hlavu. Tím jsem mínila, že chci dál chodit po světě s Ronym. Rony asi cítil, že je to začínající šílenství, a když jsem mluvila s bohem, utíkal ode mne. Dokázal mi láskyplnými zraky hledět do očí třeba hodinu, což nedokázal žádný z mých psů, a své pocity vyjadřoval asi patnácti různými zvuky. A protože jsem s ním neustále mluvila, rozuměl strašné spoustě slov a dával mi to nesčetnými způsoby najevo. Já jsem však rychle začínala ztrácet síly. Na operaci bylo stále dost času a vyšetření se protahovala. Nechtěla jsem na ni. Věděla jsem, že ztratím rozkoš, tu spoustu zářivých orgasmů. Možná i své ženství, a tím i schopnost malovat. Myslela jsem si, že umění souvisí s milováním. Naštěstí souvisí s citem. Dvacet kilometrů denně se scvrklo na čtyři. Dva ráno a dva večer. Večer už byla tma. Většinou padla mlha nebo mokrý sníh. Rony se mi svou chlupatou hlavou otíral o boky. Doma bylo pusto a prázdno, nechtělo se mi tam vracet. Představovala jsem si, že až při venčení umřu, Rony zůstane sedět u mé mrtvoly. Byla jsem ráda, že mě přežije. Doma jsem ale nemohla vydržet v klidu. Bolely mě svaly i kosti. Ztrácela jsem koordinaci pohybů. Sylva se konečně vrátila, ukázalo se, že je naživu. Usadila se ve společnosti narkomanů, ve skvótu. Řekla mi: „Ty seš hloupá, mámo, když nemáš v Praze kam jít, jdi na ulici, ulice se o tebe postará.“ Bylo mi z toho nanic. Doma se zdržela jen jednu noc. Těsně před operací jsem ji musela jet vyzvednout z blázince, kam se dobrovolně uchýlila po požití větší dávky drogy. Měla jsem horečky. Ronyho jsem musela vzít s sebou. Tak dlouho svým milým způsobem obluzoval vrchní sestru, až ho pustila do ústavu. Sylvu propustili okamžitě. Samou radostí, že jsme spolu, jsem s ní šla pěšky z Bohnic do Prahy. Námahou mi popraskaly oční žilky. Ani jsem to nevnímala. Udělalo se mi zle a Sylvie mě odvedla do skvótu. Ale nechala na mě napsat pokutu. Sylva mi řekla, že poslední kus cesty se dá jet jen metrem, a tak jsme učily Ronyho jezdit po pohyblivých schodech. Rony se bál, a v okamžiku, kdy to pochopil, počkali zřízenci, až dojede nahoru, a napařili nám pokutu. Sylvie se lstivým úsměvem prohlásila, že jede z nemocnice.

Ale ještě předtím, než jsem byla v Praze, jsem prošla bránou smrti. Bylo mi tehdy velmi zle a prosila jsem boha, ať si mě vezme k sobě. Rony ležel vedle mé postele. Už jsem se začala nořit do nicoty plna slastného očekávání toho, co přijde na konci, když Rony vedle mě dostal strach a v hrůze začal bušit do oken. Byl by je rozmlátil, a tak jsem z posledních sil šla otevřít okno v kuchyni a Rony vyskočil. Lehla jsem si a slyšela jsem ho běžet dolů z kopce a plakat. Neštěkal, nevyl – brečel. Myslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím. A pak jsem se propadla. Začala se nade mnou vznášet obrovská, duhově nafialovělá křídla. Neděsila mě, spíš laskala tváře a obličej. A pak mě někdo něžně a pevně uchopil do náruče a obletěl se mnou Zemi. Ukázal mi podivnou, tichou krajinu s rozpadající se tvrzí, obehnanou vysokou zdí, asi tak ze šestnáctého, sedmnáctého století. Bylo tam sinavé žlutooranžové světlo. A pak, opět se mnou v náručí, oblétl zeměkouli druhou stranou. Byla jsem zase doma ve své posteli a usnula jsem. K ránu jsem se probrala, bylo mi o něco líp. Došla jsem k oknu, bylo dokořán. Za oknem byla černá noc. Byla příšerná zima, bylo to na konci listopadu, a pod oknem ležel Rony. Až teprve k večeru druhého dne jsem měla dost sil, abych si došla pro uhlí. Vyvenčila jsem psa, byli jsme až dole pod vesnicí. Snášel se na nás mokrý sníh, v obrovských chuchvalcích, které hřály, a byli jsme sami na Zemi.

V té době jsem měla několik barevných snů, které jsem považovala za věštecké. Byla jsem hranostaj a hrála jsem si na zářivé louce plné květin. Skotačila jsem kolem modrého potoka, za kterým se zvedala vysoká náhorní rovina, na niž jsem nedokázala proniknout. Tu se náhle v údolí, hluboko pode mnou, splašili koně a lidé je nedokázali udržet. Koně se hnali na mě. Lidé v děsu zvedali ruce nad hlavu. Zdivočelí koně se v cvalu přehnali přese mne a neublížili mi.

V mládí jsem si představovala, že až mi bude čtyřicet, sežeru všechno, na co přijdu, budu tlustá jako basa a budu konečně jíst dosyta. To bylo vše, co jsem si představovala pod zralostí života. Čtyřicítka pro mě tehdy byla výrazem stáří. Já jsem však po čtyřicítce začala žít. Ani teď jsem neměla dost peněz na jídlo. Přišel převrat, přestala jsem brát prášky na nervy (což taky nebylo lehké, protože po deseti letech jsem už byla narkoman), začala jsem žít a dostala jsem rakovinu. Poprvé v životě jsem si uvědomila, že jsem tvor smrtelný. Předtím jsem si řekla, že chci zůstat v důchodu (těžko bych se ho byla zbavila, ale mohla jsem si najít práci), pěstovat si duši a tělo a přebytky věnovat umění. Dcera, která mi od chvíle, kdy začala brát rozum, neřekla jinak než mámo hnusná, odešla z domu, a já jsem našla Ronyho, první bytost, kromě svého syna Filipa, která se mnou žila a měla mě ráda. Stejně jako Filipa jsem ho měla jen deset měsíců. Po Ronyho smrti jsem si myslela, že svou láskou vzbuzuji závist bohů, neboť i Aleko byl po smrti. Že jakmile si někoho zamiluju, zemře. Teď ale byl Rony naživu, umírala jsem já. Nejvíc mě mrzelo, že neprožiju to cosi. Nevěděla jsem, co tím mám na mysli, nejspíš jsem si pod tím představovala jakési završení života. Nakonec se ukázalo, že je to šílenství. Šílenství je ve své podstatě strašlivé. Ale může být i blahodárné, neboť mozek pracuje naplno a bez zábran. Je jen nutné snažit se i v šílenství nést zodpovědnost za své činy, k čemuž se člověk musí neustále vychovávat. A taky musí umět oddělit zrno od plev, a pak v něm může najít i hluboké pravdy, neboť to pracuje jeho dosud inteligentní mozek, i když zničený prášky.

Operace se mi zdála nesmyslná. Po dvou měsících jsem měla rakovinu už dávno v těle. Na zádech v pase se mi vytvořil obrovský nádor. Těsně předtím se mi zdálo, že jsem nikdy nebyla tak krásná – jako bych se teprve teď plně rozvinula. A pak mi začaly vypadávat vlasy. Výborně jsem jedla, ale byla jsem samá kost a šlacha. Nakonec jsem ale do nemocnice nastoupila. V nemocnici, snad abych ještě nakonec využila své ženství, než mi ho seberou, jsem se zamilovala do gynekologa, což mi připadalo ubohé a trapné a potlačila jsem to v zárodku. Pak to ze mě vyvřelo až v šílenství. Ostatně vzali mi jen čípek dělohy. Ale mně bylo, jako by mi uřízli obě nohy. Byla jsem mrzák.

Dnes mě napadlo, že lidé jsou pro mne něco jako kulisy, na jejichž pozadí se promítám. Hraju představení o jednom herci a jediným divákem je bůh. Mým hercem pomocným, který hraje chór a všechny malé role, je můj pes, ale zůstává vždy jen psem. Ale Ronyho jsem milovala jako lidskou bytost. Poslední dny v nemocnici jsem si ho mohla vyvenčit. Objal mě kolem ramen, pevně mě k sobě přitiskl, nebylo v tom nic erotického, ale bylo to na ulici a museli jsme vypadat jako kráska a zvíře: „Počkej, uvidíš, ještě spolu budeme běhat.“ Bohužel jsem pak sice běhala, ale s jiným psem. Na Štědrý den snědla Sylvie večeři za celý můj důchod a druhý den odjela. Po operaci se mi udělalo líp. S údivem jsem vnímala, jak mi zase zabírají svaly. Po dlouhé době jsem opět prožívala rozkoš z pohybu. Před Silvestrem jsme dostali další peníze a já jsem se vůbec nepozastavila nad tím, že máme dva důchody za sebou. Na Silvestra jsme s Ronym celý den tahali soušky z blízkého lesa, doma si je rozřezali a zrovna s nimi topili. Sníh venku jiskřil, dřevo v kamnech vonělo, Rony skotačil se sáňkami jako koník – byly proti němu jako hračka – a nechtěl se nechat zapřáhnout. Když jsem ho celý den tupila, stoupl si pak sám dobrovolně k opratím. Na Nový rok přijela Sylvie a vytáhla nás do skvotu. Hned první noc jsem celou prokecala s jedním klukem z matfyzu, jen o cigaretách a vodě. Později se v šílenství stal mým oživlým synem Filipem. Sylvie brečela, že musí žárlit na mámu. Celý den proležela ve spacáku a v noci se vytrácela do těch nejhorších putyk. Měla hezkou klenutou místnost, ale měla v ní strašný bordel. Pohádaly jsme se. Vyrazila nás s Ronym, právě když jsem měla těžkou horečku. Všechny peníze už ze mě vytahala. Bylo mi na omdlení a musela jsem nést těžký batoh přes celé staré město, s Ronym na vodítku. Šla jsem tak nemotorně, že Rony uklouzl. A pak jsem doma málem umřela. Zavolala jsem doktora a ten mi řekl, že nemám rakovinu, protože se po operaci na čípku nic nenašlo. Nechápu tedy, proč mi ho brali. Vždyť mi vzali vzorek. Ledaže chtěli vykastrovat schizofreničku, nebo ho potřebovali k nějakým lékařským účelům. Doktor mi řekl, že mám těžkou chřipku, a napsal mi poprvé v životě penicilin. Bylo mi po něm ještě hůř. Bylo mi čtyřicet pět. Když byla Sylvie malá, penicilin na chřipku dostávala, ale mně, když jsem se od ní nakazila, řekli, ať si jedu do města pro acylpyrin. Což jsem samozřejmě nemohla udělat už z ohledu na Sylvu, a tak jsem si zvykla všechny chřipky přecházet a dělám to dodnes.

Vzpomínám si, že to léto mě Rony v horkých nocích za úplňku často lákal ven a chtěl, abych s ním hleděla na měsíc. V tom suchém létě se tenkrát velmi přemnožily kobylky a jejich cvrkot byl téměř ohlušující. Jednou mě v naprosté tmě vylákal do lesa a já se nechala slepě vést jeho čichem. Dostala jsem tak příšernou živočišnou hrůzu z lesa a tmy, že jsem se musela chytit jeho dlouhé srsti na hřbetě a bylo mi pak báječně, jako bych se sama stala zvířetem.

To jsem ještě byla zdravá. Ale byla jsem už nemocná, když Ronyho poprvé otrávili. Bylo to na rozhraní března a dubna a my jsme už tenkrát žili bez peněz, protože jsme o vánocích dostali dva důchody najednou, takže teď jsme nedostali žádný. Sousedi nám dali nějaké loňské obilí sebrané z trámů, pěkně páchnoucí plísní, které jsme si pak vařili. Něco jsem si vypůjčila. Bylo mi tenkrát velmi zle. S nelidským úsilím jsem našepsovala kus hobry, kterou jsem našla vyhozenou a která se stejně drolila, a pak jsem upadla do mátožného spánku. Probudilo mě Ronyho kňučení. Kňučel žalostně. Bylo k ránu. Donutila jsem se vstát a šla za ním do kuchyně, bylo mi už o trochu líp. Rony tahal zadek po zemi a nemohl se postavit na zadní nohy. Tenhle jed jsem znala, bába seshora mi jím trávila oříšky. Používala ještě jeden jed a ten šel na krk. Byl horší. Začala jsem Ronymu páčit čelisti, které byly úplně ztuhlé, abych do něj vpravila nějaké mléko. Na to jsem taky byla zvyklá od oříšků. Až na to, že Ronyho čelisti byly mnohem větší a musela jsem vynaložit všechny síly. Konečně se mi do něj podařilo vpravit pár kapek. A znovu. Stále znovu jsem sbírala síly a zápasila se psem. Pak Rony pochopil a začal spolupracovat. Většina mléka mu stekla po hrudi, ale když jsem do něho dostala asi půllitr, pil už sám.

Vzpomínám si, jak jsem takhle ještě před Ronym kurýrovala svého oříška Džalminku z toho horšího jedu, při kterém jsou dávivé křeče. Když přestála krizi, celou noc se chvěla a škubala sebou. Měla jsem ji v posteli a celou noc jsem ji hladila. Asi za měsíc jsem ji dala utratit, protože jsem už nebyla ochotná dál po ní z koberce sbírat hovna.

Ale teď už konečně svítalo. Otevřeli v krámě a koupila jsem Ronymu za poslední peníze další dva litry mléka. Celé dopoledne jsem ho rozcházela. Byla příšerná vánice a my jsme neustále, pomalu a monotónně chodili sem a tam. Stejně už Ronymu zůstalo kulhání na pravou nohu, ale naučil se s tím chodit velmi dobře, jen běhat v hlubokém sněhu už nedokázal. Kulhání na pravou nohu se stalo společným znakem mých dalších psů, neboť všechny se pokusil někdo otrávit.

Neměli jsme peníze. K tomu, abych získala podporu, jsem potřebovala potvrzení, že mám rakovinu. Zašla jsem za svým ošetřujícím lékařem z nemocnice. Ten mi řekl, že mi potvrzení dát nemůže, protože vzorek se ztratil. Takže jsem zase byla bez peněz, ale hlavně v naprosté nejistotě, jestli vůbec mám nějakou rakovinu a jestli si své potíže jenom nenamlouvám a jestli celá má rakovina není jen začínající šílenství.

Má psychiatrička mi o dva roky později tvrdilatvrd, že rakovinu nemám, ale její přítel mi v týž den a v její přítomnosti řekl: „Vždyť máš rakovinu, ale ona už v tomhle věku postupuje pomalu.“ A před rokem mi psychiatrička řekla: „Vždyť jste měla rakovinu čtvrtého stupně.“ Poslala mě ke gynekologovi – témuž, který před pěti lety prohlásil, že se vzorek ztratil –, a ten mi řekl: „Žádnou rakovinu nemáte, ani na tom čípku dělohy se nic nenašlo.“ Dnes se neptám jestli mám rakovinu. Žiju. Ujedu sto dvacet kilometrů na kole, a i když mi to působí nesmírnou námahu, vyšlapu všechny dostupné kopce. Dokážu ujít šedesát kilometrů za den. A právě pocit, že můžu umřít kdykoli, mě už sedm let žene dopředu a nutí mě využívat každé minuty. Kdyby mi tenkrát řekli: „Máte rakovinu, bojujte s ní!“, napřela bych všechny své síly, jak jsem to ostatně později řešila v šílenství, kdy mám větší vůli a hlavně větší odvahu, protože si myslím, že nejsem sama. Ale protože mi řekli, že ji nemám, a já jsem zatím očividně ztrácela síly, začala jsem si myslet, že si svoje pocity jen namlouvám, že jsem hypochondr a šílenec, a trpěla jsem dvojnásob.

Někdy mi bylo líp, někdy hůř. Někdy jsem ušla sedm kilometrů za hodinu a půl, někdy třináct kilometrů za třináct hodin. Jindy jsem omdlívala po pěti stech metrech. Někdy mi působilo námahu obrátit se z boku na bok. Protože mi tvrdili, že jsem zdravá, začala jsem si myslet, že mi někdo dává do jídla jed.

Později, už v šílenství, jsem se pokoušela dát si vyšetřit krev, ale doktoři se mě většinou zeptali, kdy jsem byla naposled v blázinci. Nakonec se mi podařilo vniknout do laboratoře, kde mi rozbor opravdu udělali a řekli mi, že mám v sobě tolik jedu, že bych na něj musela umřít, ale protože jsem už byla šílená, nemůžu vědět, jestli to nemysleli ironicky. Nějaký čas jsem si schovávala graf, ale asi po roce se mi začalo dělat líp, tak jsem ho vyhodila.

Vypozorovala jsem, že když se najím ve městě nebo když načnu čerstvý balíček potravin, nic mi není. Ostatně tahle teorie nebyla ani tak šílená, protože když jsem později, v šílenství, snad i úmyslně několikrát po sobě ztratila klíč, starostka mi vždycky řekla: „Tahle má klíč od tvého bytu, a ta, a ta…“. Vždyť jsem schizofrenička a za komunistů se nedělaly rozdíly (nedělají se ostatně ani teď) mezi svéprávnou a nesvéprávnou. Nehledě k tomu, že Rony (alespoň poprvé) byl zcela určitě otráven v bytě, protože ten den nic venku nesežral a jedli jsme ten den stejné jídlo, a mně bylo taky zle. Bába seshora, velká komunistka a domovní důvěrnice, klíč mít mohla. Nejenomže mi trávila oříšky, ale šikanovala mě tak hnusným způsobem, že lití vody do komína právě ve chvíli, kdy jsem se s někým milovala, bylo to nejmenší. Policie sice vyfotografovala kuchyň plnou vody a sazí, ale nic s tím nedělala. Ovšem když bába (táhlo jí na devadesátku) zavolala, že jsem jí ukradla její předpotopní kalhoty, přišli mě prohledat. I když formálně, to je fakt. Nakonec na mě právě přes policii nastražila tak příšerné léčky, že mě zachránilo jen to, že včas zemřela v blázinci. To bohužel až mnohem později. Musela jsem šílet už jenom z ní.

Ale přešla zima, přišlo krásné jaro a my neměli s Ronym co jíst. Sbírali jsme bylinky. Snad proto, že jsem byla bez prášků, a tedy vnímavější, nikdy se mi jaro nezdálo tak krásné. Louky přímo hýřily květy, nikdy květiny tolik nezářily. Po dlouhé době se znovu objevovaly žáby, ještěrky a mloci. Mateřídoušky jsem si natrhala tolik, že jsem si z ní dělala koupele. Říkala jsem si, že mě možná bylinky léčí z rakoviny. Podobně jsem si to myslela i o jedech, které mi možná dávali. Myslela jsem si, že ničí rakovinové buňky. Stejně mi nemohli dávat nic jiného než jed na myši. Jídlo, o kterém jsem si myslela, že je otrávené, jsem samozřejmě jíst musela, jinak bych zemřela hlady. Teď jsme jedli kromě všemožných bylin hlavně vařené kopřivy, po kterých měl Rony krásnou srst. Rony vždycky vedle mě popošel pár kroků a pak čekal, až si natrhám, co najdu, trpělivě jako malý oslík. Nějaké peníze jsem si po dvaceti korunách povypůjčovala po vesnici a pak se mi podařilo prodat svůj nejkrásnější obraz za mizerné dva tisíce. Přežili jsme. Konečně jsem opět dostala důchod a odjeli jsme s Ronym za dcerou do Prahy.

Na podzim, ještě před operací rakoviny, se mi zdál ještě jeden věštecký sen, a ten už se splnil. Něco úplně, něco zčásti, něco je ještě ve hvězdách. Prchala jsem před sestrou a ujížděla pahorkovitou rovinou, ozářenou sluncem, autobusem směrem k severu a pak jsem obloukem zahnula na západ. Vystoupila jsem v Praze a hledala skvót. Místo toho jsem našla pustý pahorek porostlý hustým trním. Na úpatí, u stolu z prken a klacků, seděli Michal a Richard, dva bratři, kteří skvót založili. S jedním z nich jsem si povídala celou noc. Ptala jsem se jich na Sylvu a oni nevěděli, kde je. Šla jsem ji hledat. Prošla jsem pustou a zpola pobořenou Prahou a došla k velkému domu na kraji lesa. Byla tam spousta vysokých, bíle nalakovaných dveří, ale já jsem si vybrala dlouhou a úzkou kuchyň, a protože jsem měla hlad, upekla jsem si buchty. Přišla matka a chtěla je. Dala jsem jí buchty a ona se jich přejedla. Pozvracela se a sestra jí tak dlouho držela hlavu u země, dokud ty zvratky po sobě nevylízala. Nechala jsem je tam a vstoupila do jedněch vysokých dveří, za kterými jsem našla Sylvu. Prosila jsem ji, ať se vrátí domů, ale ona mi řekla, že se mnou nepůjde, že zůstane mezi trpaslíky. A opravdu, ze všech dveří se vyrojila spousta trpaslíků a šašků. Nechala jsem ji tam a odešla. Došla jsem ke křišťálovému vodopádu a nad ním, na terase roubené révovím, stála žena v závoji se šlechticem v objetí, mávali na mě a zvali mě k sobě. Věděla jsem, že k nim patřím a že tam je jakési završení mého života. Ale vrátila jsem se domů. Sylvie za mnou běžela a prosila mě, ať jí odpustím, že nastoupila do špatného autobusu. Ale já jsem už odjížděla a za sklem se ještě mihla strašlivá tvář sestry jako megery, která na mě hrozila. Byla jsem doma a vzbudila jsem se.

Ten sen byl mnohem tajemnější a barvitější, jenže já ho popisuju s prášky. Právě tak tajemný mi připadal život s Ronym, protože jsem s ním žila bez prášků. Rony možná nebyl tak úžasný pes, i když byl bezesporu největší a nejinteligentnější, ale žila jsem s ním bez prášků. Je ovšem pravda, že každý pes je jedinečný a neopakovatelný jako člověk, ale protože je to jenom pes, je nahraditelný. Já jsem milovala jenom Ronyho, ostatní psy jsem už měla jenom ráda. I když Marduk, kterého mám teď, je pes báječný. Jenže s Ronym jsem po deseti letech na barbiturátech poprvé vnímala svět normálníma očima. Proto mi všechno připadalo tak tajemné, proto listy stromů nade mnou ševelily, jako by se mnou mluvily, a kořeny stromů mi prorůstaly do mozku, jako bych se stávala jimi. Proto tak často podlehnu šílenství, jen abych mohla být bez barbiturátů a vnímala přirozeně jako všichni lidé. S prášky jako bych musela prorážet zeď, než se dostanu k obrazu, ke stromu nebo ke knížce. Všechno je v mlze. A jakákoliv tvorba pustá dřina. A štěstí jen záblesky. Zato trpět mně tyhle prášky dovolí neomezeně. S těmi prášky před Ronym jsem deset let neznala ani štěstí ani bolest, jen tupou spokojenost.

V Praze jsme šli s Ronym nejdříve na Vyšehrad, jako vždycky. Prahu miloval. Někdy se mi zdálo, že ji zná líp než já. Neustále mě tahal do jednoho starého domu pod Karlovým mostem. Nejspíš pocházel z nějakého domku v údolí u lesa, protože  takové domky ho vždycky příšerně zajímaly. Podle Sylvie byl jako štěně ukraden, takže přišel o papíry. Pak vystřídal spoustu majitelů a skončil na farmě, kde Sylvie pracovala u koní. Byly mu teprve dva roky. Ještě nepoznal fenu. Jednu jsem mu sehnala, ale už se jí nedočkal. Rony ovšem miloval mě, koketoval jen se samými malými fenami, se kterými stejně nemohl nic mít. Alespoň hárající se novofounlanďácké feny si vůbec nevšímal. Ale to bylo den po tom, co jsem měla milence. Rony sice ležel celou dobu trpělivě v kuchyni, ani nepípl, ani si neotevřel dveře, ale ráno byl tak příšerně smutný, že jsem ho musela vzít na túru. Určitě někdy žil u nějakého ožraly, protože ožraly a hospody miloval. Jednou při úplňku jsme ho se Sylvou vzaly na Hradčany. Šplouchal se v kašně a proháněl se po nádvoří, jako by tam patřil. Hradní stráž ani neprotestovala. Byl to pes královský.

Kolik času jsem zbytečně promarnila svým nesmyslným ženstvím! Neboť s důchodem na hlavu je ženství nesmyslné a krása překáží. Kolik mužů mě milovalo, ale jenom z dálky! Kolik mužů mi nabídlo manželství! Odmítla jsem je automaticky. Věděla jsem, že kdyby věděli, nechtěli by mě. Nakonec to kolem sebe vidím, ty šílené manželky s nenávistí trpěné nebo rozvedené. Nakonec by mě všichni chtěli jenom do postele. A to bych ještě nesměla dělat velké okolky. Takže jsem se naučila milovat jen na jednu noc. Ale s rozkoší jsem šetřila, i když byla čarovná. Nechtěla jsem se vyčerpat citově. Mezi čtyřicítkou a padesátkou jsem si zoufala, pro koho jsem se to šetřila, proč jsem někomu nedala lásku až do úplného sebezničení. Třeba Leošovi. Ale teď už to vím. Pro sebe. Celý život jsem si ponechávala rezervy. Nevěděla jsem nač. Jednou před čtyřicítkou jsem četla o sedmdesátileté stařeně, která nahá plavala v moři. Řekla jsem si: „To budu já.“ Na to jsem se těšila. Při rakovině jsem tomu říkala plodné stáří. A k čemu by mi byla dobrá fyzická kondice, které jsem tak těžce dosáhla, kdybych byla citově vyprahlá? A předznamenáním tohoto plodného života, toho dojíždění, kdy záleží na každé minutě, byl Rony.

Když jsme znovu dostali důchod, jeli jsme do Prahy. Rony běhal po Vyšehradě a byl šťastný. Parky miloval. Někdejší sláva skvótu pomalu bledla. Většina lidí byla zdrogovaná. Ale bylo tam pár zajímavých cizinců. Kreslila jsem si je. Nakreslila jsem si i Ronyho. Na té kresbě se smál. Druhý den jsem poprosila Sylvu, aby mi Ronyho pohlídala. Chtěla jsem se podívat po svých starých známých malířích. Sylvě se nechtělo, ale nakonec svolila. Nikoho jsem nenašla a brzy jsem se vrátila. Rony mi chyběl, bez něj jsem se bála chodit noční Prahou. Sylvie mi ho odevzdala v pořádku. Už jsme spaly, když nás probudil jeden kluk ze skvótu. Sylvie do něho byla zamilovaná a prohlašovala o něm, že je všeho schopen. Dal psovi žrádlo. Rony ho zhltl. Ten den jsem Sylvii vykládala, jak Rony stiskne kliku, sotva ráno otevřu oči a začnu přemýšlet, a že mi asi čte myšlenky. „Vyzkoušíme to,“ řekla jsem Sylvii, „já si pomyslím – Rony pojď ke mně – a Rony přijde.“ Vyšlo to, Rony přišel. Sylvie celý den četla knížku o jedech.

Poslední den v Praze bylo vedro a já jsem marně sháněla hospodu, kam by pustili i Ronyho. Nakonec jsem skončila s malým pivem na schodech jedné putyky. Seděla jsem kvůli Ronymu na poplivaných schodech, zatímco dřív jsem sedávala obklopena přáteli, a Rony zatím koketoval s lidmi na chodníku. Rony se rád líbil, když jsme spolu chodili po městě, ozývalo se samé ách a och. Tehdy jsem ovšem ještě byla krásná i já, což jsem si už moc neuvědomovala. A právě na těch schodech mě napadla myšlenka – napadla mě jen jednou a dodnes si ji vyčítám –, totiž, že miluju Ronyho jako člověka, zatímco je to jenom pes, a že ho asi jednou prodám, protože mě odděluje od lidí.

Ten den se Rony napil z Vltavy a měla jsem o něho strach. Odpoledne jsme se vraceli domů. Bylo vedro. Pospíchali jsme na autobus. Nějaký kluk z davu na mě volá: „Paní, vždyť ten pes se vám motá!“ Ani jsem se na Ronyho neohlédla. Myslela jsem, že je to vtip. Teď, když to píšu, mě napadá, že Rony musel umřít, protože byl příliš skvělý pro tento svět. A můj syn Filip taky. V autobuse bylo plno, lidé se k sobě tiskli v uličce a Rony zabíral půl autobusu. Měl úplně kalné oči. Nějací mladíci se mi posmívali, nemohla jsem pochopit proč, vždyť ten autobus byl pražák. Až když vystupovali, pochopila jsem, že jsou z městečka blízko naší vesnice, proslulého blbostí svých obyvatel, kteří mě obzvlášť nenáviděli. Autobusem končícím v tomhle malém městě jsme pak dojeli domů. Lidé v autobuse nás přímo tupili. Rony byl na urážky skoro stejně citlivý jako já. Nějací kluci ho krmili. Byla jsem tak ubitá, že jsem ani neprotestovala. Když jsme konečně vystoupili, vztekle jsem zahrozila za autobusem.

Když jsme přišli domů, byly na okně kosti. Bála jsem se, jestli nejsou otrávené, ale Rony měl hlad. Musíš trochu důvěřovat lidem, řekla jsem si. V televizi dávali nějaký film o Sibiři – a Sibiř byla můj sen. Pod okny zastavilo auto. Byla jsem zabraná do filmu a jako ve snu slyším hlas a zdálo se mi, že poznávám hlas řidiče autobusu, tlustého a rozteklého: „Dělej, rychle, já půjdu zepředu a ty zezadu.“ Nikdo dosud neopravil zámky ani na předních, ani na zadních dveřích. Když komunisté odešli z národního výboru a nastalo bezvládí, dveře ve větru tloukly o zdi. Zůstala jsem tu sama a nemohla jsem se ani zamknout. Teď mě napadlo, že by někdo mohl strčit Ronymu jed škvírou pode dveřmi, práh mi dávno odpadl, cítila jsem, jak kolem obchází smrt. Ale než jsem se vzpamatovala, před okny už nikdo nebyl. Film ještě neskončil a Rony chtěl ven, přestože byl před chvílí tak vyčerpaný a vyvenčený už byl. Vyděsilo mě, že se chladí dýcháním, ačkoliv v místnosti už byla zima. Ale pak jsem si řekla – vrátil se z Prahy, chce se projít po svém území – a šli jsme. To byl pátek.

Druhý den při ranním venčení jsem se za něho pomodlila u křížku. V boha jsem věřila pevně a na modlitbu jsem se spolehla. Dnes vím, že bůh pro vás neudělá nic, nechcete-li si pomoct sami. Potom mi Rony vpadl do náruče. Tohle uměl jen Rony. Rozepjala jsem náruč a Rony mi do ní vběhl lehounce jako pírko.

V neděli chtěl Rony pořád chodit. Když jsem s ním šla večer přes vesnici, všichni psi, kteří normálně zuřili, kdykoliv šel kolem, teď ani nehlesli. Připadalo mi, jako bych kolem nich vedla mrtvého psa. Mohla bych mu dát mléko, které jsem mu dávala při sebemenších obavách, většinou zbytečně. Žádné jsem nenašla. Mohla jsem mu ho vyžebrat. Ale nejevil známky otravy. Byl čilý. Až moc. Neměl ani ochrnuté zadní nohy, ani se nedávil. Dnes vím, že jsem musela vědět, že jsou i dlouho působící jedy, ale to jsem si nepřiznala. Musela bych si vzpomenout, že mu bylo špatně už toho rána před odjezdem z Prahy. Když mě tam doprovázel na záchod, neboť ve skvótu chodil všude se mnou, nemohl do schodů. Mohla mi ho klidně otrávit Sylvie, a kdybych mu dala mléko, musela bych si to přiznat.

A tehdy bych ji byla schopna snad i zabít. Jednou mi řekla – neboť jsme před sebou nikdy neměly tajemství a vždycky jsem si říkala, že nesmím udělat nikdy nic, za co bych se musela stydět a co bych nemohla Sylvii říct: „Víš maminko, já když neumím nic vytvářet, musím aspoň ničit. Musím se nějak podepsat.“ Mám plný byt jejích podpisů. Podepsala se mi na všem, co jsem měla ráda.

Když jsem Ronyho vyvenčila, chtěl zase ven. Byla už noc a tak jsem sebrala vlněný koberec (spacák jsem neměla), že s ním přespím na louce. Představovala jsem si, jak se bude Rony ke mně tisknout pod hvězdami, což normálně nikdy nedělal, a jak ho tím uklidním. Ale místo aby si ke mně lehl, postavil se na všechny čtyři a vyl do všech světových stran. Střídavě se obracel k jihu, severu, západu i východu, a vyl. Jako by hledal záchranu, kterou já mu dát nemůžu. Jako by prosil Boha, aby si ho nebral k sobě. Jako by hledal spravedlnost. Já jsem nemohla pochopit, proč vyje. Myslela jsem si, že předvídá nějakou strašlivou přírodní katastrofu, vichřici nebo uragán, a bála jsem se jít domů. Ale houně nasákla rosou, nebe bylo plné hvězd, nic se nedělo a všude byl klid a mír. Vrátili jsme se. Dlouho jsem si lámala hlavu, jestli Rony předvídal smrt nebo měl bolesti, protože měl už v sobě jed a bolesti určitě měl. Za tu dobu, co jsem ho měla, vyl teď potřetí. Poprvé vyl, když jsme se vrátili z našeho nejkrásnějšího výletu, ve chvíli, kdy jsem byla neskonale šťastná. Jako by ohlašoval konec našich časů. Brzy potom odešla Sylva, to vyl podruhé, a pak už přišla rakovina. Ale možná, že poprvé vyl, protože cítil přítomnost někoho cizího v bytě. To mě napadá teprve teď.

A přišlo pondělí. Ráno jsem šla koupit za skoro poslední peníze mlíko a puding, chtěla jsem si ho uvařit k obědu. Rony dostal hrnec vařeného obilí. I já jsem ho měla k snídani, ale nesnědla jsem ho tolik. A pak, já jsem mohla být na jedy odolnější. V mládí jsem snědla sto dvacet barbiturátů, a přestože mi nevypumpovali žaludek nijak zvlášť brzy, nebylo mi po nich ani moc zle. Před krámem Rony sežral rohlík, bála jsem se, že je otrávený. V sousední vesnici jsme potkali majitele mé bývalé chalupy, bývalého komunistu. Potkal nás a za chvíli nás předjel v autě podruhé a vyhodil z něho bílou kuličku. Mohla to být otrávená granule. V šílenství si myslím, že se na nás smluvila celá vesnice a pohazovala před Ronyho jedy. Ani to by nebylo tak nemožné.

Rony samozřejmě chtěl ještě ven, a tak jsem si vzpomněla, že jsem viděla plakát o výkupu šneků, a rozhodla jsem se, že na něj půjdem, abychom si něco přivydělali. Bylo nádherné květnové ráno. Bylo to deset dní po mých šestatřicátých narozeninách a bylo vedro a zamířili jsme k horám. Vyšli jsme ven, Rony mě radostně objal kolem ramen a olízl mi tvář. Ale to nebylo olíznutí, to byl polibek, a byl poslední. Jakmile jsme vylezli nahoru, uviděli jsme Bukovici, což je hora, již považuju za ženské božstvo tohoto kraje a mám k ní velmi složitý a tajemný vztah. Už v dětství jsem z půdy hledívala na předěl hor, který k ní vedl a uzavíral obzor jako na konci světa, a cítila jsem tajemné volání a vábení. Bukovice je ženské božstvo tohoto kraje a ničí mě, kladu jí i za vinu, že mi vzala syna, zatím co Ranhoj je bůh mužský, uklidňuje a chrání mě. A tak jsem si ten den řekla, že musím zdolat Bukovinu. Bylo vedro. Já jsem měla na sobě šortky, ale Rony se ve svém hustém kožichu brzy unavil a neustále mi věšel svou těžkou hlavu na ramena.

Ale já jsem chtěla dál. Kolik jsem už obětovala tomu svému dál a výš! Možná, že jsem tomu obětovala i syna. Nevím, co mě napadlo dělat zkoušky na akademii, když jsem měla tak krásná dvojčata. Jenže já jsem chtěla dál malovat. Navázat život tam, kde jsem přestala. Říkala jsem si ovšem, že to dělám proto, aby se Filip nestyděl, že má mámu důchodkyni na hlavu.

Když jsme stoupali na Bukovinu, Rony nemohl a lákal mě zpátky domů. Že by byl opravdu otrávený? Co kdybychom se vrátili a já bych mu dala to mlíko, co mám k obědu? Ale to je tím vedrem, pomyslela jsem si a šli jsme dál. Chtěla jsem nahoru a nic mě nemohlo odradit. Koneckonců jsem nezdolávala jenom horu, ale i svou rakovinu. Ale kopec jsme alespoň obešli, abychom kvůli Ronymu nešplhali tak příkrým svahem. Mně se šlo báječně, a právě proto jsem tam chtěla vylézt právě toho dne. Ale na jižní straně kopce se proti nám všechno spiklo. Jako by se hora bránila. Šli jsme úzkým průsekem a nejdříve jsme zdolávali spoustu trní, pak kopřiv vysokých až po pás, pak jsme se doslova brodili spoustou obrovských rudých mravenců. Nakonec, když jsme vylezli nahoru, si Rony málem sedl na zmiji. Totiž, jestli si na ni sedl opravdu, to tvrdit nemohu, a tenkrát jsem si myslela, že by mu skrze hustou srst nemohla ublížit. Když jsme přicházeli k posvátnému hájku – rostou tam staré duby a já na tom místě cítím posvátnou bázeň a mám pocit, jako by tam chodily tančit amazonky –, ozval se mi z hory hlas: „Vyléčím tě z rakoviny, ale Rony musí zemřít.“ – „Nechci se vyléčit z rakoviny, jestliže Rony musí zemřít.“ – „Dobře,“ odpověděl hlas, „ale nesmíš ho pustit z ruky!“

Jenže sotva jsme vyšli z posvátného hájku, Rony ucítil zvěř a na chvíli se mi vymkl z ruky. Brzy se vrátil a já jsem si myslela, že ten zákaz platí jenom pro les. Konečně jsme přišli ke studánce. Rony se vůbec nechtěl napít, ačkoli v tom vedru musel mít strašnou žízeň, ale donutila jsem ho. Měla jsem vítězný pocit, zdolala jsem Bukovinu a vůbec jsem nebyla unavená. Sestupovali jsme. Dole se Rony šťastně rochňal v potoce, neboť i když byl novofounlanďák, bál se vody. Snesl vodu akorát tak po břicho. Měla jsem ho asi čtrnáct dní, když jsem ho poprvé vzala k vodě. Vůbec do vody nešel, čemuž jsem se tak moc nedivila, neboť plavu báječně a žádný z mých psů mi nestačil ani později. Rony zatím otravoval lidi na břehu, a když jsem vylezla z vody, doslova na mě vyplázl své fialové přirození. Hnusilo se mi a nějak jsem mu to musela dát najevo, neboť se šel utopit. Jinak se to nedá nazvat, protože skočil do vody a visel v ní úplně nehybně. Vůbec se nepokoušel plavat, jenže utopit se nemohl, protože měl plovací blány, a tak jenom nehybně visel ve vodě jako žok, dokud jsme ho s jednou paní jako žok nevytáhly.

Když jsme došli na kraj naší vesnice, utekl mi Rony za fenou jezevčíka, kterou miloval. Konečně jsme došli k domům. Vůbec jsem nepomyslela na nějaký jed. Rony šel rychle podle nohy a měl jako vždy krok sladěný s mým. Byla jsem neskonale šťastná a zažívala jsem silný pocit vítězství. Zdolala jsem Bukovinu a vůbec nejsem unavená. Právě kvůli tomuto pocitu štěstí jsem dovolila Ronymu, když mě poprosil očima, aby se odběhl napít. Letmo jsem si vzpomněla na zákaz z Bukoviny. Ale vždyť jsme skoro doma, ať je šťastný taky, pomyslela jsem si. Bylo to na místě, kde obvykle pil. Rony se napil z potoka, pak něco sežral a rychle vyběhl nahoru břehem. Ušel pár kroků, najednou mu podivně zakmitaly nohy, ještě jsem stačila vykřiknout: „Rony, ty nějak divně jdeš!“, a už ležel v příkopu. Příkop byl úzký, bylo s podivem, jak se do něj mohl vejít tak velký pes. Vypadalo to, jako by mu ho vykopali na míru. „Vy kurvy, vy jste mi otrávili psa!“ křičela jsem na celou vesnici. „A nemáte trochu mlíka?“ prosila jsem smířlivě. Lidi stáli na zápraží a čuměli, ani nehlesli. Nechala jsem tam Ronyho ležet a běžela jsem domů pro to svoje. Já hloupá jsem si myslela, že ho tím mlékem přivedu k životu, vždyť kolikrát jsem jím vykurýrovala své oříšky, nakonec i Ronyho. Tak se stalo, že když Rony umíral, byl sám, stejně jako byl ve smrti sám můj syn Filip, nakonec i Aleko, ale to už je jiná kapitola. Když jsem se vrátila s mlíkem, Rony dodýchával. Ještě jsem mu rozevřela tlamu a nalila do ní mlíko, ale pak sevřel čelisti v posmrtném stisku, až mi málem ukousl prst. Zůstal mi viset skoro jen na kůži. Jako by mi Rony vyčítal, že jsem u něho v posledních chvílích nebyla. Že jsem ho opustila.

Táhla jsem mrtvého Ronyho po silnici domů. Byl nesmírně těžký a musela jsem každou chvíli odpočívat. Potkala jsem jediného muže ve vesnici, který mě od mládí zdravil, ale ten mi také odmítl pomoci. S Ronym mi ovšem nemohl pomoci nikdo, to byla vyloženě moje záležitost. Sotva jsem ho dotáhla domů, zavolala jsem policii a zvěrolékaře. Zvěrolékaři přijeli až druhý den, vždyť pes je koneckonců po smrti, ale policie přijela ihned. „Vždyť tak velký pes nepatří do bytu!“ řekl strážmistr. A tím to pro ně končilo. Poručili mně vytřít předsíň dezinfekcí, neboť tady leží mrtvý pes a já bydlím na obecním úřadě. Vytřela jsem předsíň se svým poraněným prstem, ani jsem nemyslela na infekci, natož na bolest. Pak jsem pohladila Ronyho a zjistila jsem, že je ještě teplý. Co když je to jen srdeční zástava a já ho vrátím k životu? Začala jsem mu třít hrudník. Zdálo se mi, že se zachvěl. Začala jsem ho třít celého. Nevynechala jsem ani kousek těla, ani pohlaví, neboť jsem si myslela, že kdyby se probral a já ho vynechala, byl by impotent. Pak jsem ho přetáhla do kuchyně, abych na něj z obýváku viděla, a položila mu čumák na přední tlapy, aby ležel tak, jak lehával. Lehla jsem si v obýváku na pohovku, byla už hluboká noc a začala jsem si plánovat, jak si pořídím párek malamutů. Ostatně jsem je znala, jednou jsem je chytila, když byli na útěku, měli zkrvavené tlamy od toho, jak vybrali pár králíkáren, a všichni se jich báli, ale za mnou a za Ronym přišli sami a pokorně se nechali zavřít do chlíva. Pojmenuju je Peer a Gynt.

Najednou se mi zdálo, že se Rony v kuchyni pohnul. Zdálo se mi, že otevřenými dveřmi vidím, jak se přemístil kus dál od sporáku. Určitě leží jinde než prve. Určitě mi četl myšlenky a jeho duše nesnesla, že už myslím na jiné psy, a tak se ke mně vrátila. Najednou mě napadlo, že je ještě teplý a že bych ho mohla vrátit k životu, kdybych mu znovu dala napít mléka, ale žádné jsem neměla. To nevadí, jen co se dočkáme svítání, koupím mléko za poslední drobné a Rony bude zase žít.

Noc byla dlouhá. Už jsem ho nespouštěla z očí. Neodvažovala jsem se myslet na nic jiného než na něho. Krám jsem zburcovala ještě před otevřením, přinesla jsem dva litry mléka a lila je Ronymu do tlamy. Ale mléko stékalo po krku na podlahu, hruď měl celou zmáčenou. Nakonec jsem dostala přímo hrůzu z toho, že jsem ho tím mlékem zabila, protože mu popraskaly krční cévy. Pak přijeli zvěrolékaři. Strčili Ronyho do igelitového pytle a zavázali ho. Jenom se divili, že je ještě teplý. Řekla jsem jim, že jsem ho masírovala. Ještě jsem dala udělat pitvu, kterou jsem nikdy nezaplatila, ale to už jsem měla hlasy: pes umřel na jed. Druhá pitva ukázala, na jaký. Nakonec se mi podařilo získat dalšího psa, opravdu malamuta z útulku, ale to už jsem byla šílená.

Tohle šílenství bylo první z té spousty šílenství za těch sedm let. Nebylo tak těžké, abych při něm nemohla malovat, číst a starat se o domácnost. Naučilo mě žít bez uhlí a bez elektřiny. Naučila jsem se chodit a zdolala jsem rakovinu, a to bylo těžké. Neustále jsem padala a zase vstávala. Naučila jsem se chodit v noci po lese. Týden jsem bloudila bosá v horách a omrzly mi nohy. O malamuta jsem přišla. Dnes ho má někdo ve vesnici. Celá vesnice ví kdo, ale nikdo mi to neřekne. Trvalo rok, než si lidé všimli, že jsem vlastně šílená. Až když jsem se probourala do sousední místnosti, kterou mi ostatně přidělili, jenže vchod z mého bytu byl do ní zazděný. Odvezli mě policajti, s knížkou v ruce – byl to Orlando Virginie Woolfové – a s jednou pantoflí na noze. Tu druhou mi už nedovolili nazout. Bylo to právě rok po Ronyho smrti. V blázinci jsem začala psát básničky. Od té doby jsem měla spoustu psů, všechny jsem měla ráda, ale žádného jako lidskou bytost.

Ronyho poslední kousnutí, ta rána po sklapnutí čelistí, když umíral, se mi zázračně rychle zahojilo. Dnes, po sedmi letech, už není jizva skoro vidět. Ale vždycky v šílenství si myslím, že je naživu.

(1999, první část prózy Schizofrenička)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>