Hana Fousková – básně

(2002–2006)


Jak hranostaj jsem loukou pobíhala
jak kolibřík z květu na květ přelétala
jak hebce hladila mě tráva
do kolen
jak sladce líbala mě luna zlatohlavá
jak lehce
probouzel mě den.
Teď už zbělela mi hlava
však duše pořád divoká
jak housle pod hvězdami sténá.
A jitrem probuzená
všemi svými písněmi
zas znovu vítá den.
Však skuhravý hlas
už vydá jenom sten
a svaly marně k prasknutí se napínají.
Cévy už mi nezpívají
a krev kalná
už jen líně žilami se valí.
Hora jež vzpíná se v dáli
už mě nepovznese do oblak.
Jen má duše vznese se jak pták
až rozklove tělo
a ponechá ho mrakům napospas
na úpatí nebetyčné hory.


Nikdy se neohlížej zpět
jak Lotova žena
v solný sloup budeš proměněna.
Nevzpomínej!
Nenoř se do propasti let
nikdy se nedotýkej hvězd
na troud propálíš si dlaně.
Za tebou propast času zeje
ani se nenaděješ
a roztříštíš si kosti o skály.
A oči jež po tobě kdysi plakaly
už dávno vytekly
a vsákly se v zem.
Život je předpeklí
a člověk je v něm nešťasten.
Ty se však dál plahoč černou tmou
tajemným svitem uhrančivých hvězd
a zsinalý měsíc bude letět za tebou
a zářit nad jedinou ze všech možných cest.
Na křižovatkách neváhej
a neohlížej se zpět
jinak proměníš se v solný sloup
a zůstaneš stát jak ukazatel cest.


Jsme jen zvířaty bez srsti
a sníme svoje věčné sny
zatínáme pařáty do rozžhavených nebes
a chceme je vtěsnat do duše.
S ušima vztyčenýma
nasloucháme noci.
Zpíváme písně staré jako život
a hledáme v nich počátek.
To my umělci řídíme běh světa
ať chceme nebo nechceme.
Duše mě bolí přetéká
kam se vylije
do které přeplněné stoky?
Uplynulé roky
vteřiny upíří
vysály všechnu krev.
Zaťukej na rakev
a něco hezkého mi pověz
synu můj jediný
co mrtev jsi už tak dávno.


Co teď
co dál?
Bozi mlčí
a je ticho.
Ničeho mi není líto
ani vyschlých vodopádů.
Jen má duše pláče z hladu
po nově narozeném ránu.
Vybroušeném drahokamu dne
a krystalu tmy
kterou probodne
světlo mého snu
jak měsíc za okny
jenž zlatorohý
ťuká na špinavé sklo mého života
každou smutnou noc.


Naděje zemřela
slzy mi vytekly
a naplnily moře.
Mé poslední hoře
roztrhalo slunce na cáry.
Až na máry položí tvé tělo
já budu ještě živa.
Můj hlas jak otevřená žíla
ještě bude znít.
Stromy na stráních
zůstanou stát zpříma.
Svítání neduživá
budou rozsvěcovat nový den.
V modravém pelu tmy
budu jak stínidlo tvé duše
jako tvá lampa budu svítit tmou
dokud nezemrou.


Na větrné stráni
stará sosna větve k nebi vzpíná
nebe pohasíná
purpurové cáry třou se o hory.
Mraků černá hříva
na hřbetech nese černou noc.
Přijď mi na pomoc
mé sukovité ruce
k nebi nedosáhnou.
Černé mraky táhnou
jak smečka divých psů
rvou si ohony.
Zvoním na zvony
svých snů
a ty zní dutě jako okovy.
Nikdy nenajdu tě
smrt své děti do života nevrací.
Zem se kymácí
větve stromů ke mně natahují spáry.
Stromy jak vztyčené máry
rámují mé pusté dny
a na hory zas ulehlo ohvězděné nebe.
Mé doutnající srdce zebe
a roje jisker z něho vylétají
jako trsy hvězd.
Odpověz!
V kterých dálkách tvoje duše hoří
v kterém tichu moří
noří se do vln tvůj modrošedý zrak?
Který černý mrak teď tvá křídla halí?
V které modré dáli jednou setkáme se?
Tvůj hlas se černou nocí nese
A já mu naslouchám.
Nikdo není sám
kdo jednou miloval.


Ticho tiše sní
struny času zvoní o hvězdy
vteřiny se tříští o voňavé flétny.
Zdi těhotné životy
pukají pod přívaly pulzující
energie
ten kdo život nedožije
prohrává
vlna modravá
je čas
všechno nese s sebou
každý vzdech a každý sten.
Nebuď nešťasten
že jdeš světem sám
čekáš na závan
hebkých křídel smrti.
Čas tě nepohltí
jenom zkrvaví
a rány zahojí ti
tvoje matka smrt.


Co je to život
mávnutí labutích křídel
padající hvězda
kamenitá cesta
obemknutá strmým svahem.
Vzlétni na něj
spadneš na zem
svá labutí křídla skropíš slzami.
Jdi po cestě rovně vpřed
před tebou je strmá zeď
rozbij ji hlavou poznáš smrt.
Seber kamínek u cesty jak štít
a belhej se shrben nazpátek.
Avšak počátek
tu hvězdu která padá
nemůžeš v dlani uvěznit.


Nad tebou hejno krkavců sneslo se
a oči by ti vyklovali
kdybys měla strach.
A v modrých výšinách
slunce vzplanulo
jak vích
a trošku světla na zem skanulo
jak kapka vosku
z hořkých svic.
A na měsíc
teď pláčou oči letních trav.
V dálavách
hory zmodraly
jak těla mrtvých snů.
A ze synů
jsou teď otroci.
Na boku rána
rána krvácí.
Vlož do ní ruku
a zastav ten slepý příval vod.
Na východ teď plavně vznášejí se ptáci.
Černé labutě
nadutě
plují tmou
nezemrou.
Když křídla povětřím se dmou
ptáci krvelační
smáčí své peří
v čistých nádobách.


Jeleni už uléhají k spánku
a ty máš na kahánku
a ještě bdíš.
Tvůj osud je ve hvězdách
a ty ho nepoznáš.
Tvůj život je sen, který sníš.
Nevíš nic
a bůh je otevřený snář.
A nebe je pusté bez hranic
nevíš nic
čím víc přemýšlíš.
Vítr ti mlátí do dveří
jediný host který k tobě jde.
Čekáš až se sešeří
jiný nepřijde.

Napsat komentář