Čenda, posel dobrých zpráv

„Petře, ty vole, jsi to ty?“ Otočil se. Vlasatý Čenda zdvíhal ruce, jako by na stadionu padl gól. Černé triko, džíny, na nohách kecky, přes rameno vojenské žebradlo. Čenda byl nápadná postavička z rockových akcí. Jak se koncert rozjel, lezl nahoru na pódium, objímal muzikanty, a pak se postavil vedle nich, předváděl jak hraje na imaginární kytaru, křepčil a jásal, než ho pořadatelé dostali z pódia. Byl to nadšený rozzářený pošuk. Viděl ho naposledy před deseti lety, ale vypadal stále stejně.

„Ahoj, Čendo! Někdo říkal, že jsi emigroval! Že jsi sloužil na čáře a zdrhnul jsi i se samopalem a vlčákem. Proč se někdy neukážeš?“
„Co tady. Dyť se nic neděje. Doba je blbá, pořád tě někdo buzeruje. Pusť si rádio.“
„Stačí přece otočit knoflíkem, a najít jiný stanice.“
„Chtěl jsem v Liďákách koupit lupeny na jednu kapelu, na plakátě je přelepená, pro nemoc zrušeno. Pro žádnou nemoc! Nějakej přičinlivej blbec si uvědomil, že když má zakázáno hraní v Usteckým krajiˇ? že to platí taky pro Liberec. Potřeboval jsem vztek nějak spláchnout, zapadnul jsem do Labáku, a tam v zadní místnosti narváno, dvě kytary a foukačka a všichni jedou House Of The Rising Sun, anglicky, česky, obě verze. V Lábáku, dvě stě metrů od Pastýřský, kde je okresní správa VB, se zpívá „servat tu mříž a být zas slunci blíž. Nikoho z nich jsem neznal. Někoho zavřou jako Plastiky, někoho vyhostí jako Hutku a Třešňáka, ale vždycky vstanou noví bojovníci, Petře.“
Čenda byl zpátky, s ním bojový duch.
„Nechceš zajít ke mně, pustil bych ti Johnyho Wintera,“ řekl Petr.
Čenda se otočil a prohlížel statek. „Barák máš velkej, dvě stodoly k tomu, sem by vešlo kapel několik. Prezentovalo by se to třeba jako oslava narozenin.“
Ptr se zarazil: „Čendo, ty myslíš, že by taková akce šla tady, na kraji vesnice utajit?“
„To víš, že ne. Přijely by hlídkové vozy VB, možná i milicionáři. Psalo by se o tobě ve Vpředu, ústeckým Průboji nebo dokonce v Ruďasu. Byl bys slavnej!“ jásal Čenda.
„Po tom zrovna netoužím,“ ozval se Petr váhavě.
„Dělal jsem si srandu. Pendrekem už jsem dostal, a výslechy na VB oželím. Nezajdeme na točený? Za hodinu mi jede bus.“
Zapadli do Slunce, k zadnímu stolu: „Jak v tomhle Husákově státě přežít?“ zeptal se Čenda. Petr pokrčil ramena.

Napili se. „Mě zajímá muzika, tý se držím.“ řekl Čenda. „Musím hákovat, abych se uživil a zaplatil složenky. Bez rudý knížky jde kariéra udělat těžko. Rozvážím s Avíí po okrese zboží. Televizi nemám, z novin čtu jen zadní stránku s sportem. Soudruzi mají partajní schůze, my se sejdeme a posloucháme nahrávky a desky. Kapelu zakážou, tak se přejmenuje a vystoupí někde na předměstí. Soudruzi vyřadili zakázaný knížky z knihoven. Ale lidi je mají doma, půjčujou si je a přepisujou samizdaty! Muzika zastavit nejde vůbec!!
Když vyjde další deska Rolling Stones, spojí všechny bigbíťáky na zeměkouli. Bydlím a pracuju tady, ven mě nepustí, ale muzika mě spojuje s tím, co se hraje v Londýně!“
„Jako voda živá,“ říkal Petr, město které opustil, natahovalo k němu ruce.
„Zajdi do Kasína. Ve Sklepě taky někoho známýho najdeš, ale tam si musíš dávat pozor na hubu, chodí tam tajný.“
„Hraje někde v Liberci muzika?“
„Máš v pátek večer volno?“
„Dělám do šesti, ale po sedmé můžu bejt v Liberci na autobusáku.“
„Tak přijeď! Od půl osmé jsou v Experimentálním studiu Zuzana Michnová a Petr Kalandra. Marsyas maj prej nějakýho zaracha, ale duo hrát může. Nejde to uhlídat. Znáš Bluesbarry? Introviče? Musím jít k metařům už nemám za co pít. „Český městský blues. Vezmu si Startku, chci si jí zapálit. Tohle je o životě, a ne nějaký usnesení!“vykřikoval Čenda.
Petr jen pokyvoval. Hospoda se plnila, všichni vlasatého Čendu poslouchali.
Vrchní mu zamával: „Petře! Má tvůj kámo u sebe občanku? Ať radši drží hubu. Za chvíli může přijít komisař, je na máničky nasranej. Nechci tu mít žádnej malér.“
„Petře. Kdo je lepší kytarista, Alvin Lee, Pete Townsted nebo Eric Clapton?“ hulákal už na celý lokál Čenda.
„Napij se piva a drž hubu, vole!“ doporučil mu Petr, když dorazil ke stolu.
„Děje se něco? Máme podle ústavy svobodu projevu.“
„Možná přijde …“
„I kouzelník?“ hádal Čenda.
„Kouzelník ne, ale místní vládní zvěd,“ řekl tiše Petr.
, „A hergot. No nic. Stejně mi to za chvíli jede.“
Vyšli před Sluníčko. „Ty stejcové jsou úplně mimo. Máš tu nějakou spřízněnou duši, Petře?“
„Ani ne.“
„To je blbý. Musíš v pátek přijet.“
„Snad to vyjde. A co ty, Čendo? Ještě předvádíš taneční kreace?“
„ Má ženská řekla, že v mejch letech a s pupkem je to už trapný, tak jsem se zklidnil. Šlapu zelí jako ostatní, akorát když hrajou nějakej starej vypalovák, trochu pohnu kostrou.“

Dorazil autobus. “Nejlepší kytartista, Petře, byl Jimi Hendrix! Purple Haze.“
„A co Carlos Santana? kontroval Petr.
Čenda mávl rukou, nastoupil jako poslední.
Petr si pouštěl kazety a CD, natáhl struny na kytaře, pozpěvoval si pecky, které se měl naučit, a představoval si, že všechny bigbíťáky potká a co jim bude říkat. Všechno bylo ložený, jasný.
V pátek ale do Liberce na Zuzanu Michnovou nedorazil, Avie, která je vezla z vrtné soupravy, měla havárku. Prozrazila přední kolo a autobus nestihla.

Návštěva Čendy vypadala nadějně, ale po něm dlouho nikdo nepřijel. Když se Petr konečně vypravil do města, pršelo. Nikoho nepotkal. Desítky cizích tváří se zase zavřely. Čendův byt dlouho hledal, ale nakonec ho nenašel.

Napsat komentář