Marek Sekyra: Modré hodiny

Poetická
Básníkem se již nestanu
a přec ti trhám bílou růži
v zchátralé zámecké zahradě
a líbám hladkou bílou kůži.

Skladatel ze mne již nebude
a přec ti hraji larghetto
na rozladěnou kytaru
před spaním vzpomínku na léto.

Malířem se již nestanu
a přec tě krví jeřabin
a žlutí listů po těle,
když stavíš stojan, obarvím.

Jak před pár lety
Brázda za člunem jak ženský klín
otevírá se do nekonečna,
dnes řeku poprvé pomiluji
jak tebe před pár lety.

Jsme zase o rok starší
se svými radostmi i smutky,
jen vzpomínky jsou čím dál mladší,
jak ty před pár lety.

Mám tě za nehty i pod kůží,
má řeko-ženo,
ničím tě nesmyji ani nevysuším
jak před pár lety.

To není slunce zapadající,
to tvé vlasy za kopci září,
bych na tebe nezapomněl
jak nikdy ani před pár lety.

Jsi víc než řeka,
jsi odraz nebe v jejích vodách,
jsi břeh i dno,
jsi život, všechny slzy světa,
lůžko noci i kolébka dne,
jsi žena má
jak před pár lety. 

Čepobití
Dnes jak kdysi nechť mě liják omyje,
mezi knihami s potrhanými hřbety
najdeme ráno pár mrtvých jepic,
jež se na svatební cestě zastřelí.

Dlouhé schody jak jarní den
a celý život přede mnou,
mou bezstarostnost vzala řeka
a žiji jenom díky tobě,
že dokážeš mě obejmout.

Kde jsou dny, jež jsem si přál, aby neskončily?
Stále tytéž mraky, jež neumím popsat,
hran nejostřejších jak z cizí hmoty vytesané.

Budí mne hrdličky jak v dávných parcích,
nebeský Monet rudými svlačci oblohu potáhl,
dnes chutnám nové bílé víno
a utíkám před tím po čem toužím.

Každý den soumrak Bohů,
žádný se nemračí
a nebe bez mráčku,
hostinec pod kaštany.

Dnes jsem tě zapomněl políbit,
skončilo čepobití.

Závoj
Krajem se vznáší závoj mlhy,
příliš velký na tvé zahalení,
lehký jak ty a stejně tichý.

Nespočet stromů tu po tobě zůstane,
i nad tebou, tři kroky vás dělí,
ty mají paměť lepší než my.

Duby tě hlídají bys nezaspala,
o Dušičkách tvůj úsměv ze sna.

Načapaní
Krev na vřesu, zlato v trávě,
jehličí modřínů ve stružkách,
poslední suchá tráva pod jasanem,
slunce načapali na hruškách.

Zas všechno hoří jako loni
a na větrném koni se po kamenech pohled honí,
nezraněn žulovými bloky
vznáší se v dálce nad potoky.

Co bych chtěl 2
Co nejneuznávanější,
zapomenutý, bez povšimnutí,
být podoben největším duchům světa,
nepoctěný, bez odměn a cen,
neznámý všem,
jak ti, co přežijí staletí,
opomíjený, daleko vzadu, podceňovaný,
mimo dav se s Múzou, Láskou objímat
a suchým listím se nechat věnčit,
šum ptačích křídel za potlesk,
zulíbán tebou místo oslavných řečí,
do nebe očima knihy psát,
skryt světu tvůrců dokonalých,
co slavní dnes a zítra prach,
sezónních básníků, sezónou žít,
mimo moderní básnictví své generace,
sám jak sloup bez čtení,
jen z jediného mít strach,
že bych mohl někdy sám bez tebe vedle usínat. 

Tři haiku na podzim
I.
Mlha mě halí.
Jsem bez dechu jak stromy
kraj zadýchaly.
II.
Listy javoru
jsou jak dlaň. Na podzim v pěst
mé srdce sevřou.
III.
V dešti piji čaj.
Šálek přetéká. To mi
Bozi dolívaj’. 

Závěj
Zasypáno.
Jak v nejbělejším hrobě
a stejně čerstvo,
přede mnou
jen psí pěšinka na tři prsty.

Stromy,
sépioví kopiníci,
jsou samá kost
jak naše kříže
k nebi čnící. 

Hladina
Stín vloček tančí po cestách
– těch, co k tobě nevedou –
rozsypaný jak náš prach.
Jsem v jiném povodí,
mé slzy k tobě nedotekou,
havran nad řekou
si může křídla umávat
či o hladinu zlámat,
slova, jež nese
– ač zmrzlá –
mu na rtech nezemřou.

Proudy
Proudy vod za oknem,
ruce v klínu mám,
tvém,
a na rodný dům
pamětní desku nelze dát.

Proudy mne nutí vzpomínat,
vzedmutě,
a jako sněhy tát.
Žena má,
je zpěněná
jak voda pod jezem. 

Větrné mlýny
Zas sněží.
A je to jako výsměch Bohů
v jarním parku.
Kéž by se všechen sníh hned rozpustil
v mé dýmce na oharku.
Kde vlastně umírají ptáci?
Snad ve zbořených větrných mlýnech.
Či jste snad nějaké viděli?

V nich přijde i vítr o svou práci
a zemře, jako zemřou ptáci.
V ten den, kdy poprvé prudce
zavoní keře podél cest. 

Zmáčená
Teď.
A v jedné jediné vteřině
za zvaní hrdliččina hlasu
zasypaly mne květy stromů
v bouři až po kořínky vlasů.
Verš v básni v knize na klíně
máčí první kapky deště
a přesto stále nad krajinou
po modrém blankytu bělavé páry hynou.

Jen tluč, dešti, do nahých listů dubů
tím tvoříš ty nejhezčí akvarely
a matná zeleň mé unavené oči léčí,
plné kapek, když slzy na mne zanevřely.
Ráno pak na zdi složené vějíře
a po plese zbylé pohaslé svíce.
To kaštany ženou do květu
(snad navlékly letní korále?
– ach ne, to už jen podzim je tu)
od kořenů už zimou tlíce. 

Tři sonety na léto
II. Suché stráně
Zas mne to volá ze všech strání.
Pod nálety hejn asteroidů
hrady se zbortí než k nim dojdu
i srdce svolné k roztrhání.
Jen mi je léto blesky rozřež,
na sucho staví hrady bouře
a krade i můj proužek kouře,
snad na cimbuří nebo na věž.
Pohled jak běhoun mezi ploty
za té sloty mám položený
a nezkropí jej ani kapka.
Dál vedro na klepadle hroty
svých střel mne tepe v nestřežený
okamžik jak svou kořist lapka. 

Lov na modrý stůl
Před domem opuštěný stál
malý modrý stůl,
cíp nebe v zrcadle odražený
a ty jsi se v něm zhlédla.
Pro tebe jsem jej jal,
a když mu spoutal nohy,
nepatrně jsi zbledla,
jak blednou krásné ženy.
Před domem opuštěný stál
malý modrý den,
cíp nebe v zrcadle odražený
a ty jsi se v něm zhlédla.
Pro tebe jsem jej jal,
a když jej připoutal,
aby už netrval,
jak blednou krásné ženy,
nepatrně jsi zbledla. 

Loučení I. (2002)
Jsi bělokorá,
s rudými listy rtů,
v hloubce očí kapkami rosy ojíněná,
všechny odstíny modři,
chapadla světel po kopcích,
má’s oblouková lampa
nad městem vyklenutá,
jsi keř hlohový,
jenž spoutal kouzelníka,
jsi má.

… [ zpět ] …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>