Václav Helšus – napsali o mně

Seznamy a fotogalerie  z mých rolí ve filmech: http://www.fdb.cz/lidi/28481-vaclav-helsus.html

Zvědavost a potřeba kontinuity je věčná
rozhovor s Radmilou Hrdinovou (2008)

Vousatou tvář Václava Helšuse s přemýšlivýma očima zná v Liberci kdekdo. V sedmdesátých letech patřil k jedničkám ještě zdejší Ypsilonky v inscenacích Michelangelo Buonarroti, Ubu králem, Kovář Stelzig. Pak přešel do Divadla F. X. Šaldy a ukázalo se, že je stejně dobrý v klasických rolích, k nimž ale přistupuje neklasicky. Macbeth, Faust, Cyrano, Vávra, svatý Václav, Porfirij III., Garderobiér, Willy Loman. Píše a hraje své hry. Na dva roky vyměnil liberecká prkna za činohru pražského Národního divadla. Vrátil se. Sešli jsme se ve svátkem vylidněném Liberci u barového akvária. Společnost nám dělaly nejen zvědavé závojnatky, ale i svatý František z Assisi, který upíjel Václavovi z piva a vstupoval do všech témat, jichž jsme se dotkli. Asketický a dle soudu mnohých bláznivý svatý je Helšusovi hodně podobný. Na podzim se potkají v monodramatu Daria Fo Svatý komediant František.

Václave, co máš v tom batohu?
Knížky. Asi pojedu na chaloupku do Jablonného, tak abych měl co číst. Samý středověk – Hroch, Skýbová, Gurevič… Zatím si to všechno načítám a osahávám. Dario Fo je nádhernej. Nevěděl jsem, že dostal Nobelovu cenu za literaturu, měl jsem ho trochu za blázna božího. Před lety se v Liberci hrála jeho hra Isabella, tři karavely a podfukář o Kryštofu Kolumbovi. Tehdy jsem byl v Ypsilonce a »k Šaldům« jsme se furiantsky chodili dívat, jak se to nemá dělat. Na tuhle premiéru jsem vzal dva své mladé, dnes velmi známé kolegy a ono se jim to zdálo docela dobrý. Ale já jsem jim ještě o přestávce říkal: Počkejte, to je jinak, oni takhle normálně nehrajou! Tohle se jim jenom mimořádně povedlo! Budova divadla se tehdy opravovala a činohra hrála v klubu Plastimat, v netradičním prostoru, kde si leccos mohla vyzkoušet. Režíroval to Karel Kříž a Kryštofa Kolumba hrál tehdy herecky nadupaný, mladý Lojza Švehlík. Tak to byl můj první Dario Fo. A teď František… Co to bylo za človíčka, to asi ví Dario Fo, já zatím ne, ale usilovně po tom pátrám.

Říká se, že František byl nejlidštější svatý… co to znamená?
To máš něco jako Buddha. Ten se civilním jménem jmenoval jinak, byl princ, prostě zlatá mládež. Buddha a zenbuddhismus je mi jako bývalému hipíkovi blízkej. A František byl taky zlatá mládež. Od komedianta ke katolickýmu zarputilci a zpět.

Takže tobě se skrze svatého Františka vrací hipísácké mládí?
Docela jo. Po Vánocích, co následovaly po srpnu osmašedesát, jsem odjel do Londýna. Neměl jsem v úmyslu se vracet. Učil jsem se angličtinu, koukal na divadlo a věřil, že ho tam budu moct dělat. Měl jsem smělý plány, Ameriku, Afriku, jenže se mi v Čechách upálil Palach a já jsem si v Londýně říkal: je mi tu dobře, ale já tady nemůžu bejt, já musím zpátky, já tam mám nějakou práci. Samozřejmě, že v tom bylo i poznání, že hrát anglicky divadlo nebudu mít šanci, ale kdyby to byl jen takovej slovní kec, něco nalhanýho, tak bych to asi neudělal, nevrátil bych se. Spíš to bylo tak, že jsem se musel vrátit, a teprve pak jsem si okomentoval proč. V té době jsem byl ukázkovej hipísák, dlouhý vlasy, jóga, zenbuddhismus. Akorát co se týče LSD, tak jsem zůstal radši u piva. Živil jsem se v Londýně jako číšník a tři čtvrtiny platu jsem dával za divadla – viděl jsem Edwarda Bonda, Shakespeara ve Strattfordu, Hair. Taky jsem tam potkal Living Theatre, kamarádil jsem se s nima, zajímala mě pantomima, ale nebyl jsem zas až takovej hipík jako oni – drogy a to ostatní. Tak jsem se od nich odvrátil. A vrátil.

A začal dělat divadlo po svém…
Já se snažím do každý postavy dostat po svým. To je taková moje divadelní archeologie, jsem archeolog, kterej kopne tu a tam. Kdysi jsem se hodně zajímal o geologii a vždycky mě bavila historie, a ono se to všechno hodí. Můžu se prokutat k postavě skrze jiné hodnoty, třeba skrze dětství. Děti chápou věci jinak. Hodina v zimě je jiná než hodina v létě. Děti jsou absolutní a berou všechno vážně. Jsou dobrý i krutý zároveň. František byl blázen boží, byl dítě a byl šoumen. Někam se postavil a předváděl se pro pět tisíc lidí a zbláznil je. Boloňané, pojďte na Neapol, usekáme jim ruce a nohy… Vy mi nerozumíte, jo vy jste Neapolitánci? Tak pardon, Neapolitánci, řežte ty Boloňany… (hraje) Jde o to postavit se tam a zmoct je. Postavit na jeviště a zmoct je – myslím diváky… To máš stejný. Musí tam být vnitřní zanícení, chuť je zmoct a přesvědčení, že to dokážu. Třeba se to nepovede. František taky dělal blbiny. Šel cestou plnou průšvihů, ale v divadle je to taky tak, člověk nikdy neví, jak to dopadne.

Proč jsi začal psát vlastní texty? Bylo to z té tvé archeologické potřeby hledání?
Asi mě to okouzlilo už v dětství a určitě pak v dospívání. Měl jsem na střední škole učitelku ruštiny, byla to rodilá Ruska, krásná ženská, když si k nám sedla na první lavici, nosily se krátký sukně, tak ty její kolena… a ona už tehdy od nás chtěla něco víc. Toužil jsem ji překvapovat, samozřejmě slovně, na víc jsem neměl. Tak jsem napsal v ruštině referát o delfínech, nikdo ze spolužáků tomu nerozuměl, ona asi taky ne, ale podařilo se mi ji upoutat. Pak jsem se začal rozhlížet dál a skoro v každém městě byli tehdy kromě klasických ochotníků ještě trochu jiný amatéři a u těch mě zaujaly textappealy. Šance, kdy mohl na jeviště přijít téměř kdokoliv a přečíst tam nějaké hlouposti, klidně třeba i telefonní seznam, když to dokázal udělat zajímavě. A tak jsem začal něco psát a říkat to lidem.

Prošel jsi i etapou psaní veršů?
Básničky moc ne. Počkej, jednu jsem napsal: Ranní stromy do sebe zahleděné na tebe čas nemají. Tam jsem se zadrhl a uvažoval, jak dál? Usmívají se potutelně, když praskne suchá větev… nebo tak něco, ale už se mi to nelíbilo, takže báseň skončila první větou. Někdo je prostě nadán tím, že to cítí a umí, já jsem to asi vzal jinou cestou. Na střední škole jsem dělal chemicko-biologickou větev, a tak jsem občas zaměnil nějakou sloučeninu za slovo patník a ono to tam docela šlo. To mě bavilo. Vždycky, když začnu něco dělat, tak se do toho celej nabořím. Když jsem byl kluk, postavil tatínek na Ohři takovou malou chatičku, abychom měli kam jezdit na venkov. Bylo to trochu absurdní, protože už mé rodné Louny byly vlastně samy o sobě venkov, ale my jsme přesto potřebovali ještě někam vypadnout. A já jsem se tam jednou coby středoškolák vracel z nějaký hospůdky a na rozcestí stál takovej osamocenej krásnej barokní Kristus. Postavil jsem se před něj a metal jsem po něm: Neexistuješ, není o tom žádnej důkaz, prostě nejsi! a přitom mi po zádech přejelo takový prásknutí bičem. Samozřejmě, že to byla autosugesce, ale od tý doby si na to dávám pozor.

Cesta k divadlu vedla přes tvé textappealy?
Nikdy jsem si to vlastně takhle nepojmenoval, ale asi jo. Tohle mě na divadle zajímalo vždycky nejvíc. Ostatně hned po škole jsem šel do Kladivadla, kde se tímhle autorským způsobem pracovalo.

A jak to bylo předtím na DAMU?
Na DAMU jsem byl přijatý kupodivu bez problémů, hned na první pokus. Ale problémy nastaly. Představoval jsem si školu něco jako sochařskou dílnu, kde učedníci odkoukávají dílo od mistra. Ale moji pedagogové to takhle vůbec nechápali a to, co mi chtěli dát a dávali, bylo něco jinýho, než jsem já očekával. Přitom byli oba výborní a já jsem je měl moc rád – Karel Palouš byl táta ročníku, ke kterému jsme mohli přijít s každým problémem a on nám pomohl a poradil, Vlasta Fabianová byla jednak krásná žena, jednak nám dokázala říkat věci na rovinu. Jednou mi po nějaký produkci řekla: Vašku, to byl kýbl vlažný vody! A já si to pamatuju, a nikdy bych tak nechtěl hrát. Kýbl vlažný vody. Ale jinak mi škola dala hlavně to, že jsem si musel ujasnit, co se mi vlastně na tom nelíbí. A po večerech jsem se chodil dívat na divadlo, jak ho dělá Krejča, Kačer, Semafor, Činoherní klub, a učil jsem se. Škola mi dala taky klasický francouzský vzdělání, naučil jsem se jezdit na koni, šermovat, trošku i mluvit a ctít klasiky. V Disku jsem zkoušel Franciho v Langrově Periferii, a když se jednou Kačer ptal, kde jsem, že mám být na zkoušce, tak mu kolega Matějček řekl on právě odletěl do Londýna, byl jsem ho vyprovodit. Když jsem se vrátil, tak jsem školu dodělal. Ale to už je tak dávno, strašně dávno. A pak jsem šel do Kladivadla a Ypsilonky a to bylo pro mě to pravý.

Proč jsi neodešel s Ypsilonkou do Prahy?
Ale já jsem s nima odešel, jenže jsem tam nezůstal. Hrál jsem v Praze ještě půl roku, ale byli jsme tehdy s Honzou Schmidem už rozhádaný, i když z mé strany to byla taková hloupost, neměl jsem žádný právo ho kritizovat. Jeho prostě v té době víc bavily Večery na přidanou, z nichž se ale začala stávat secvičená estráda, vzdalovaly se od původní autorské improvizace. Já jsem byl v Ypsilonce už šest let, začínal jsem sedmý, a asi mě to už táhlo ke klasickýmu divadlu, chtěl jsem si zahrát klasický postavy, i když ne třeba klasickým způsobem.

Tak jsi šel k Šaldům, kam jste se z Ypsilonky chodili dívat, jak se to nemá dělat…
No jo, zní to divně, ale teď se třeba zase jiný herci choděj dívat na mě, jak se to nemá dělat. Ale to už k mýmu věku patří.

Vážně jsi tehdy neměl obavu, že tam zkameníš?
Ani ne, aspoň se nepamatuju, ale možná, že to moje paměť už vytěsnila. Tehdy byl v libereckém divadle Miloš Horanský, Karel Kříž, pak přišel Petr Palouš, a když začal režírovat, tak jsem si říkal – hele, on to dělá všecko naschvál, aby to bylo neúspěšný! Ale začalo mě to zajímat. Petr spolupracoval s lidma, který nebyli tehdy v Liberci u divadla běžní, třeba s Karlem Neprašem, což byl můj kamarád. Mě to vždycky táhlo i k výtvarnému umění, to k divadlu patří, skoro každej druhej herec něco maluje nebo čmárá. Bylo mi blízký takový to uhnutí od normálního realismu k márquezovskýmu magickýmu realismu, Márquez, Borgés, to je můj svět. Prostor, kde aniž by to čtenář nebo divák věděl, se odpíchne od stability jistých břehů a odváží se rozjet svou fantazii. Za dvě hodiny divadelního času se vlastně nic tak zvláštního nestane, ale jemu je dobře. Tak takhle bych to chtěl. A ještě abych u toho byl spokojenej i já. Jako herec i autor. Ale to už je moc přání najednou. A jak toho dosáhnout…

Když jsi přišel na jeviště Divadla F. X. Šaldy, byl to velký rozdíl proti Ypsilonce? Přece jen hrát mezi zlacenými portály …
Určitě byl. Ale vzhledem k tomu, že jsem už na škole hostoval v tehdejším Tylově divadle, dnešním Staváku, tak to zase takovej šok pro mě nebyl. Byla to jiná technika ke sdělení věcí, který jsou stejný na jevišti všech rozměrů.

A když v roce 1987 přišla nabídka z Národního, neváhal jsi?
Možná váhal, ale neodmítl jsem ji. Jako asi každej herec jsem měl v sobě ctižádost dokázat, že na to mám. Celej život jsem kolem toho baráku chodil a říkal jsem si: To by bylo, abych si tady nezahrál! Takže když jsem dostal nabídku od tehdejšího šéfa činohry, profesora Lukeše, byl jsem za tu příležitost vděčnej. Lukeše jsem měl moc rád, i když jsme spolu mnohokrát nesouhlasili, měl jsem tu smělost se s ním hádat i o shakespearovské překlady, ale jeho to hádání se mnou, nevzdělaným hercem, bavilo. První hostování v Národním mě navnadilo – byla to Gorkého Vassa, kterou režíroval Mirek Krobot, hrál jsem v ní s Miroslavem Macháčkem a Vilmou Cibulkovou. Myslel jsem si, že to tak bude napořád.

A ono nebylo…
Trefil jsem se do nesprávný doby. Nebyl tam dobrej režisér, dobrá hra, nic. Navíc, já jsem tam platil za podivínskýho exota s fousama, který si odmítal oholit. Když jsem při zkoušce na Daňkovu hru Vy jste Jan řekl: A pánové, není ono to taky trošku o Palachovi? – tak bylo dlouho ticho a pak jsem zaslechl, jak jeden zasloužilej umělec říká národnímu: To jsme si nasadili veš do kožichu. Bylo to zvláštní období. Na to, co jsem v Národním hrál, jsem měl dobrý kritiky, psali o mně vesměs mladí kritikové, který mi fandili, takže v tom to nebylo. Jenže jsem tam vlezl a cítil jsem se jako netopýr, který ztratí radar. Neměl jsem se čeho zachytit. A jaké to bylo v šatně s pány Hrušínským a Kemrem. Dávali ti najevo, že jsi z oblasti? Ani v nejmenším, to byla nádhera. Chovali se ke mně fantasticky, daleko líp než moji někdejší spolužáci. Ale já byl divnej a nezařadil jsem se do žádné z tehdy tam panujících skupin. Možná, kdybych tam vydržel o něco déle… Zanedlouho přišla sametová revoluce a s ní Ivan Rajmont, pak bych asi věděl, kam patřím. Ale já jsem se vrátil do Liberce.

Jaký to byl pocit vracet se ve svých stopách?
Nic dramatickýho. V Liberci se mezitím otevřelo Malé divadlo a já jsem dostal dárek možností hrát jak na velkým, tak i na komorním jevišti. A taky krásnou roli v Obsluhoval jsem anglického krále v režii Petra Palouše, což byla inscenace, která se potkala s diváky a hrál jsem ji strašně rád a strašně dlouho.

Vrátil ses i ke psaní vlastních textů a autorskému způsobu práce…
Já neumím hrát divadlo bez vlastního přínosu. Jsou herci, kteří se cítí být doma v interpretačním způsobu práce a jsou v tom hodně dobrý, ale já to potřebuju spoluvymejšlet, být spolupachatelem od samého začátku.

Takže jsi spolupachatelem Banzai, Strašáka, Bajek, Hrobníka dánského…
Hrobník byl drzost, pokus převyprávět celýho Hamleta z pozice hrobníka. Ale měl úspěch. V ezopských bajkách jsem zase škrtl ta ponaučení a vyšla z toho pěkná černota! Vražda na vraždu. Ono divadlo může být pěkný, i když poučuje, ale lepší je, když se to autorovi vymkne z ruky. Jako třeba Shylock Shakespearovi, kdy najednou z lichvářskýho žida naroste úžasná figura. A to je to, co hledám v každý divadelní postavě, co je za tím. A dokonce neskočím ani hned na to první objevený tajemství. Bajky se mi teď vracejí ve Františkovi. Ve scéně, kdy František hovoří s vlkem. Představuju si, že budu chvíli vlkem a chvíli Františkem. Anebo jen tím vlkem? Františku, když mně se líbí, jak se trhaj ty střeva, to je moje přirozenost… (hraje) Jo, tak tvoje přirozenost? A kdybys to aspoň sežral, ty blbče… A pak toho vlka domestikuje a on mu zachrání život, a ten vlk si mu stěžuje: Františku, já nevím, tyhle lidi… tuhle mi děti zapálily ocas, a dávají mi šlichty, ani pes by to nežral… A František mu říká: No jo, tak víš co? Když to takhle na tebe přijde, tak si zadav nějakou tu jalovičku, ale sežrat! Sežrat! Tak na tohle se hodně těším. Na toho vlka, co se stydí. Divadlo jednoho herce, co to je? Tam je jeden handicap, že totiž lidi od začátku vědí, že už nikdo jinej nepřijde, takže musíš vybalovat věci postupně, pracovat s rozmyslem, něco si ušetřit, a toho se herci bojej, možná i štítěj. Lepší je to přece rozbalit naplno a hned. Anebo ne? Nechat si tajemství, to je na divadle přece hrozně zajímavé? Tajemství, magie, tabu. To jsou pro mě třeba Rushdího Půlnoční děti, míchání reálných lidí s předky. Mě teď třeba hrozně zajímá, jak ze mě moje dcera Lenka, taky už maminka, tahá vědomosti o mé mamince a babičce, co jsem si o nich zapamatoval. Ta zvědavost a potřeba kontinuity je asi věčná. Já jsem třeba své mamince vyprávěl, že si pamatuju, jak se o mě s babičkou přetahují, obě na sebe křičí a je u toho nějaký cizí chlap, ne můj táta. Maminka mi to vymlouvala, že se mi asi něco zdálo. Teprve po desetiletích jsem se od příbuzenstva dozvěděl, že tam byla nějaká epizoda, kdy maminka měla nějaký jiný zástoj a babička to dávala dohromady. Ale já si to nechci nechat vysvětlit, chci to mít v sobě zapsaný skrze vlastní zkušenost dítěte s rukama rozpřaženýma jako Kristus, které to přetahování bolí. A baví mě nořit se do těch vzpomínek a pátrat, co z toho můžu jako herec i autor nabídnout.

Jako autor jsi evidovaný mezi severočeskými spisovateli…
Ale já sám sebe za spisovatele nepovažuju, píšu si věci pro sebe a některé z nich nemám ani pořádně zachycené. Jako třeba Strašáka, kterýho jsem si dělal formou improvizace na chalupě. Zapíchl jsem hůl do země a hledal, co to hodí. Literárně to asi velkou hodnotu nemá, ale interpretačně si toho ekologickýho i psychologickýho Strašáka docela dost cením. Do masky strašáka se člověk může schovat i před sebevraždou, může v něm cítit nějaké ty kořeny ještě od pohanských Svantovítů a jiných prevítů. A to je to, co hledám. Podstatu, kořeny. Oprav mi můj kostel, říká papež Františkovi. A František jde a opraví kostel i církev, protože mu rozumí. Oprav mi mé divadlo… Zajímá tě, jak dělají divadlo ostatní? Samozřejmě. Nechtěl bych skončit jako vůči divadlu zahořklý odmítavý stařík. Ale nezájem o kolegy není u divadla nic neobvyklého. Když jsem Karla Nováka v Ypsilonce lákal, že se půjdeme podívat na to či na ono, tak mi říkal: Prosím tě, viděl jsi někdy dřevorubce, aby se šel podívat na kolegu, jak řeže stromy? Ale u kumštýřů by to mělo být jinak – nezávislá individualita, volně, svobodně se sdružující s ostatníma. Ale to je ideál, jehož se těžko dosahuje. Co nemám rád, je povrchnost a nezájem o celek. Snažím se to z mladších kolegů dostat, vychovat je, jsem na ně třeba někdy i hodně zlej. Nelákalo tě s tvými zkušenostmi a názory ucházet se o šéfování souboru? Ani ne, já se můžu věnovat jednomu kolegovi, ale celý souboru, to asi ne, není to moje ctižádost. Odmítl jsi někdy roli? Nevzpomínám si. Ale asi ne. Spíš jsem si jednou jedinkrát o roli řekl. Byl to Ohnivec v Jindřichovi IV., který se hrál na velké scéně v Šaldově divadle, a byl to takovej malér, tak se mi to hrozně nepovedlo! V životě si už o žádnou roli neřeknu. Pamatuju si, jak jsi v osmdesátých letech, když jsme u Šaldů dělali spolu divadlo, brázdil o volných chvílích Jizerky na běžkách a myslel při tom na roli. Ještě to děláš? Už nebrázdím. Je mi šedesát a musím se šetřit. To spíš na kole. Jedu si a bloudím. Vlastně to bylo na těch běžkách stejné. Při první příležitosti jsem uhnul z oficiálních tras, zmizel z vyjeté stopy a šel jsem si za tím, co mě bavilo. Támhle letí hejno křivek a já jedu za nima a vůbec nevím kam. Ale to platilo tak před deseti lety, teď jsem trošku opatrnější. Dřív jsem jezdil rád i na koních, teď je spíš chodím krmit. Ale z dob, kdy jsem na nich jezdil hodně často, mi zbylo heslo, který platí i pro jeviště. Při parkuru se říká: hoď srdce za překážku, kůň už za ním skočí. A v tom to je. Hodit srdce za překážku. Taky se ovšem při tom dá pěkně nabít držka. Jenže když to srdce na jeviště nehodíš, tak divák za tebou neskočí. A je to nuda.

zdroj: http://host.divadlo.cz/noviny/clanek.asp?id=16592

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>