Luboš Příhoda – napsali o mně

O Luboši Příhodovi
v doslovu knihy Promluvy do zdi napsal Jiří Janáček
Liberecký básník, překladatel a novinář, Luboš Příhoda (2. 8. 1934 v Náchodě nemohl pod svým jménem publikovat. Knižně vydal mimo jiné překlady poezie – Helmut Preissler „Hlasy mrtvých a živých“ (SN 1961), Reiner Kunze „Věnování“  (SN 1964 – společně s Ladislavem Dvorským, Milanem a Ludvíkem Kunderou), Hanns Cibulka „České motivy…“ (SN 1967); próza – Johannes Bobrowski „Litevské klavíry. Boehlendorff a ti druzí“ (Odeon 1971 – kryto Jiřím Votavou), od téhož autora „Tančník Malige“ (Vyšehrad 1989) a C. F. Mayer „Král a světec“ (Vyšehrad 1994). Napsal několik literárně teoretických článků a doslovů. Vlastní tvorbu, ale zejména překlady povídek a poezie z němčiny publikoval v řadě časopisů, denním tisku a rozhlasu, jeho verše byly naopak publikovány v německých časopisech i v malé antologii české poezie Vítr jménem Jromír (Der Wind mit Namen Jaromír, Verlag Volk und Welt, Berlín 1961). Pro velkou antologii „Poezie NDR“ (Odeon 1982) přeložil verše sedmi básníků (autorství kryto Jiřím Votavou pseudonymem Jan Votava). Je autorem a spoluautorem několika rozhlasových her (krytých různými jmény) a jevištní adaptace Tří zlatých vlasů děda Vševěda (Mladá scéna, Ústí nad Labem 1986). Po sametové revoluci šéfredaktor obdeníku Region v Liberci. Je členem řídícího výboru Syndikátu novinářů ČR, jeho zástupcem v Středoevropské skupině novinářských organizací a předsedou Krajského sdružení novinářů, jakož i zakládajícím členem Kruhu autorů Liberecka.

Ladislav Dvorský Luboši Příhodovi
O poezii
Pišme své verše do závorek,
umocňujme je na tisící,
násobme svoje slova, dělme rýmy,
vyplňme mezery všech neznámých,
tu naši rovnici si roztrhněme
v nejslabším místě, u rovnítka,
a každý jednu půlku vezměme si s sebou,

schválně,
jestli se jednou sejdem,
nad prázdnou lahví zakryjem si oči,
najednou řekneme Petr nebo Pavel
a oba vyslovíme
průzračně stejné číslo.

A pak přijely tanky
(recenzi pro Světlik napsal Otto Hejnic)
Publicistická knížka Luboše Příhody pojednává o roce 1968 na Liberecku. Nejvýraznějšími pasážemi knihy je podrobný popis 21. srpna v Liberci, kde došlo ke střetu se Sovětskou armádou, kdy na místě a později na následky zranění zahynulo 9 lidí.  Autor uvádí tuto tragédii do  dobového kontextu. Popisuje, jak po vystřídání Antonína Novotného Alexandrem Dubčekem na místě prvního tajemníka KSČ začalo Pražské jaro, soustřeďuje se hlavně na to, jak tzv. obrodný proces probíhal v libereckém regionu. Vedle politických střetů v mocenských orgánech  zachycuje dění ve fabrikách, socialistické závazky, akce, jako byly Liberecké výstavní trhy, i tehdejší běžný všední den, ukazuje, v čem a jak jsme žili. Příhoda cituje dobové články, ukazuje vliv sdělovacích prostředků na veřejné mínění. Zachycuje, jak se tehdejší společnost probrala z letargie, popisuje celonárodní vzepětí během Pražského jara a v prvních dnech okupace. V samém závěru popisuje hořké konce, které začaly po příjezdu Ludvíka Svobody, Alexandra Dubčeka a dalších z Moskvy, pokračovaly nástupem Husáka a citovaná Poučení pak zahájila tvrdou normalizaci. 
Předností knížky je, že autor události zažil na vlastní kůži jako novinář, řadu lidí, o kterých píše, osobně znal, na místním dění se aktivně podílel jako redaktor okresních novin Vpřed, později srpnového Svobodného Vpředu, který se psal přímo u rotaček liberecké tiskárny.     
Vlastní tragédie se 21. srpna odehrála na dnešním náměstí Eduarda Beneše.  Budova radnice se tehdy opravovala,  na projíždějící kolonu okupantů dopadlo několik prken, tanky zahájily palbu,  postupující Sovětskou armádou bylo nejprve zasaženo 7 lidí u radnice, po  dvou hodinách ve zříceném podloubí u hotelu Radnice, které zbořil sovětský tank,   zemřeli ještě další dva lidé.
Autor čerpá z vlastních vzpomínek, zachycuje tehdejší  výpovědi svědků a zraněných, doktorů a sester z nemocnice, atd. Dokonce se Příhodovi po jednačtyřiceti letech podařilo objevit Dietra Neumanna, který řídil sanitku, do které tank u podloubí najížděl. Knihu doprovázejí dobové fotografie, hesla psaná po zdech, tehdejší letáky,  karikatury dodnes kreslícího Oldřicha Krupičky. Události pak autor komentuje citacemi Poučení z krizového vývoje. Liberec si vysloužil jako jediný okres v republice své vlastní Poučení (1971) a nutno říci, že zde vyjmenovaní svoje účinkování v obrodném procesu  tvrdě odskákali.
Problém dneška je zevšeobecňování, zkreslování skutečnosti, třeba v seriálu Vyprávěj, kde byla ohlídána každá dobová rekvizita,  byl popisován 1. máj 1968 tak, že soudruh shora přinesl správné transparenty! Přitom prvomájovém průvodu šli nejdříve Sokolové, Junáci a i hippies, prvně šli  v průvodu pochodující dobrovolně a na transparenty si napsali, co si sami myslí. V roce 1968 přišel závan svobody.  Tu zlikvidovala v srpnu 1968 internacionální pomoc, vstup vojsk,  v srpnu 1969 už na ni stačila vlastní Veřejná bezpečnost a Lidové milice.  Kdo  tzv. Pražské jaro zažil ve věku, kdy už dokázal uvažovat, nikdy na ně nezapomněl.
Jak se začal monolit moci KSČ drolit, když se mohlo svobodně psát, společnost se probudila. Vznikl KAN, K 231, sdružující  politické vězně, znovu se začalo mluvit o obnově sociální demokracie, v knize citovaných 2000 slov ukazovalo, jak by mohla vypadat relativně svobodná společnost. Tehdejší svět ale byl rozdělený do dvou bloků.  V roce 1968 se ukázalo, že socialismus s lidskou tváří je chiméra,  na české tvrzení: My máme pravdu, odpovědělo 6300 tanků. Svoboda přišla až v listopadu 1989.
Příhodova kniha asi nejvíce zaujme pamětníky. Doufám, že osloví i generaci, která tehdejší časy zažít nemohla a připomene jí, že v Československu se za svobodu bojovalo již v roce 1968.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>