Jan Šebelka – napsali o mně

Recenze románu Koktejlový úkrok Otýlie B od Pavla Janouška.
 „Proboha, už je to tady zase!“ chtělo se zvolat kritikovi poté, co narazil na další pokus o prózu řečenou společenskou. Na jedné straně je v tom cosi pozitivního, v té utkvělé české představě, že literatura je tu hlavně proto, aby vynášela soudy nad současnou společností, popisovala její politický a mravní stav, jakož se i vyrovnávala s dědictvím let vlády komunismu. Jenže – na straně druhé – co s tím, když výsledky této autorské snahy v poslední době bývají mírně řečeno rozpačité?Děj Šebelkovy prózy se točí okolo ústřední hrdinky, místní političky, místopředsedkyně zastupitelstva Starého města, jež není těžké identifikovat jako Liberec, které však sám autor chápe jako model reprezentující celou zemi. S důrazem na typizaci (bezmála socialisticky realistickou) je vykreslena i sama Otýlie B. Jde o ženu, která byla po celý život – zpřítomněný v retrospektivní rovině prózy – v opozici vůči mocným, zejména komunistům, k čemuž byla ostatně předurčena již rodinným původem. Jeden její dědeček byl zarytý kulak, který odolal všem nástrahám kolektivního zemědělství, druhý pak přední právník, který se po únoru 1948 i se ženou pokusil o emigraci, ale patrně skončili v temných močálech Šumavy. Hrdinčin otec, také právník, sice zůstal, ale profesi nikdy nemohl vykonávat. A nepomohlo mu ani to, že v roce 1968 vlezl do KSČ; po pár měsících ho stejně vyhodili a rodina na tom byla ještě hůře. Otýlie kvůli tomu nesměla za normalizace studovat, měla blízko k disentu, a ač nepodepsala Chartu, osobně se znala se všemi těmi básníky, Rumly a Havly. Svobodomyslnému životu obětovala také rodinu, když výchovu své dcery moudře přenechala – bývalému manželovi, spořádanému inženýrovi. Listopad 1989 ji pak vynesl do politiky, byť na místní úrovni, ale i v této nové pozici osvědčila smysl pro nezávislost a spravedlnost, jakož i odvahu vzdorovat novým mocným, mafii zosobněné Stranou a Firmou, které společně ovládly město i stát. První – současná – rovina Šebelkova vyprávění ovšem funkcionářku Otýlii B. zachycuje až v okamžiku jejího „úkroku“ od zásad, ve chvíli, kdy musí nést důsledky rozhodnutí spolupodílet se na moci a vstoupit do koalice se Stranou. Pod vlivem mladšího milence se totiž nechala vlákat do pasti korupce a je nyní nucena hájit neobhajitelné. v mediální aféře, kterou z toho udělají sympatičtí nezkorumpovaní novináři, přijde o dosavadní dobrou pověst. Dramatický rámec do vyprávění pak vnáší soukromá rovina příběhu, tedy Otýliino umírání na rakovinu. Ale nebojte se, všechno dobře dopadne: Otýlie zrekapituluje svůj život, uvědomí si, že byla zlými politiky a milencem manipulována, a svou pověst si zachrání tím, že se v rozhodujícím hlasování postaví proti autobusovému nádraží na místě parku. (Strana ovšem tuto stavbu prosadí společným hlasováním s komunisty.)Podrobný popis děje byl nutný, aby bylo zjevné, nakolik Šebelkova próza tkví v časech vlády komunistické strany. A to nejen proto, že rekapituluje klíčové historické události české minulostí, ale hlavně proto, že pracuje s tehdejší představou literatury jako prostředku přímé polemiky s politikou. Šebelka zjevně věří, že jeho čtenáři ocení a jako hodnotnou literární výpověď přijmou text, který adresně pojmenuje důvěrně známé negativní společenské jevy a nad současností osloví soudy, které jsou jim víceméně vlastní. Nikoli náhodou je tu jako vzor literatury, jež bojuje za správnou věc, prezentována Mňačkova novela Jak chutná moc.Je patrné, že se autor v mnoha motivech a příbězích nechal inspirovat reálnými událostmi a osobami. Jako morálního arbitra „nasraného na poměry“ pak do textu zapracoval i sebe sama. Etický patos jeho vyprávěni je evidentní a umožňuje také velmi snadno identifikovat jeho politickou orientaci. Prostřednictvím svého textu se totiž autor projevuje jako intelektuál vyrůstající v opozici vůči bolševikovi a v obdivu vůči disentu. A třebaže pozdější fungování disidentů v politice na tomto obdivu dosti ubralo, stále je mu havlovská pozice bližší než pozice politiků preferujících ekonomické zájmy. Koktejlový úkrok Otýlie B. tak bude patrně jinak čten těmi, kteří negativní rysy přítomného stavu berou jako průvodní jev jinak nutných změn, a zcela jinak těmi, kteří je přičítají neregulovanému ekonomickému pragmatismu a kořistnictví a ve shodě s autorem si je spojují s ODS. Ta je ostatně v Šebelkově knize onou novou mafiánskou Stranou bez morálky.Příznivci obou politických stanovisek by se ale měli bez problémů shodnout, že je to próza nezajímavá. Šebelka píše zručně, ovládá nejrůznější, někdy málem umělecké vyprávěcí polohy a triky, na pomoc si vhodně přivolává atraktivní erotické scény i citáty z Aristotela, nicméně jeho vyprávění zůstává na povrchu jevů a věcí. Všechno je tu v podstatě pravda: obecně známá, nadosobně nudná, transformovaná do žurnalisticky standardizovaných frází. Šebelkovy postavy pak jsou jen schématy bez výraznější psychologie a schopnosti vnímat svět v jeho složitějším rozměru. A to včetně postavy titulní, která prochází tak těžkou existenciální situací, jako je umírání. Nechce se mi ostatně věřit ani tomu, že by na etiku natolik soustředěná žena tak dlouho nechápala, že není zcela normální koupit za pár korun pozemky, na nichž se zanedlouho bude stavět dálnice.Základní problém Šebelkova textu spočívá v neporozumění literárnímu kontextu, v nepochopení toho, co se dnes může stát smyslem psaní a čtení. Šebelka si v zásadě počíná jako autoři, kteří za komunistické totality našli odvahu k tepání veřejných nešvarů a jejich snaha o pojmenování reálného stavu společnosti, o zveřejnění tabuizovaných myšlenek a nepříjemných faktů narážela na cenzurní mechanismy. Porušení politických norem bylo tehdy vnímáno jako literární hodnota sama o sobě a jako takové také bylo oceňováno čtenáři. O tento bonus však autor přichází, jestliže svou výpověď předkládá čtenáři dnešnímu, tedy čtenáři, pro kterého jsou obdobné kritické posudky politické přítomnosti jen fádní součástí mediálního šumu, jímž je dennodenně zaplavován. A takového čtenáře asi příliš nepřekvapí, když mu spisovatel v románu opět naservíruje to, o čem slyší nejenom ráno v práci a večer v hospodě, ale čeho jsou také plné noviny, televizní zprávy a diskuzní pořady. I když – pokud někteří čtenáři Blesku, Aha (a jak se to všechno jmenuje) ještě umějí přečíst delší text s uměleckými ambicemi, snad by si Šebelkova kniha svého adresáta mohla najít. A ještě by ho mohla trochu kultivovat.

Pavel Janoušek, Tvar č. 2, 2008, s. 2  

Recenze románu Koktejlový úkrok Otýlie B od Dominiky Pospíšilové
Padesátiletá Otylka je dobře situovaná, inteligentní, rozvedená žena, která si stále umí užívat života. Její přátelé si sice klepou na čelo, když přijde řeč na jejího o patnáct let mladšího milence, ale co na tom. Paní místostarostka je dost světaznalá na to, aby o sobě rozhodovala sama. Jenže jednoho dne vstoupí do jejího života rakovina a zakousnou se do něj i novináři. Umírající žena nemá sílu a chuť se bránit. Začíná si uvědomovat, že ne všechno v jejím životě bylo tak dobré, jak si myslela. „Stále si stěžujeme, že nemáme čas, ale žijeme tak, jako bychom ho měli nazbyt,“ vzpomíná si Otylka na Konfuciův citát. Příběh emancipované ženy nabízí mnoho otázek k zamyšlení. Autor se tu zabývá morálkou moderní společnosti, korupcí i mezilidskými vztahy. Ve vzpomínkách své hrdinky se vrací ke komunistické diktatuře a pokouší se s ní vyrovnat z pozice člověka, který jí byl vychován. Otylka přemýšlí o své generaci jako o slepé vývojové větvi. Socialismus byl omyl. Ale bylo tenkrát všechno tak špatné? Změnilo se vůbec něco? Změnilo se někdy něco? Jak chutná moc? Jména jako Staré Město, Firma, Strana dávají příběhu všeobecný rozměr. To, co se děje ve Starém Městě, se může dít kdekoliv, Firma se snaží ovlivňovat Stranu všude stejně, protože lidé jsou všude stejní. Jak se to má se zkorumpovanou Otylkou Baldovou ve vašem Městě? Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly…

Dominika Pospíšilová, A2, č. 33, 13. 8. 2008, s. 28 

Recenze na Román pro Quida od Otty Hejnice
Šebelka se v románu vrací do začátku 70.let, do dob studií ve Městě, pod kterým poznáme průmyslové Ústí, zabalené do prachu a pachu z chemiček a z plynárny v Úžíně,. Na pedagogických školách bylo i tehdy výrazně „přebuchtíno“  jiná vysoká škola v městě nebyla, o ženské kluci neměli nouzi a tak intelektuál a malíř Viktor a hlavní hrdina Marek  táhnou z hospody rovnou na dívčí kolej, kde je přistihne uklízečka. Pro stárnoucí čtenáře je to vzpomínka na doby mládí, kdy ještě žili naplno, kdy ze sebevětších trapáků se nakonec staly veselé historky,  a kdy bublinky v budvaru vynášely opilce do výšek, nad banální studijní všednodennost, kde je napadaly geniální  nebo naprosto praštěné myšlenky. Ráno, při tělocviku a v kocovině, je ale Markovi, Arnoštovi, Rudymu  a Karlíkovi zatraceně těžko.
Nosným jádrem knížky a nejčtivějšími pasážemi jsou vztahy Marka ke čtveřici dívek, kamarádkám Bohunce a Jitce, intelektuálce Olině a krásné potvoře Vlašťovce.  
Šebelka napsal román, a tak na začátku začíná sochař tesat sochu  Gottwalda, a ta nás metaforicky provází až na konec knížky. Po dvaceti letech se autor vrací zpátky, rekonstruuje dobu, co si ještě pamatuje, upřesňuje si ve starých novinách, jak probíhal nástup Husáka k moci, organicky propojuje osobní a veřejné,  jak se politické záležitosti,  například kádrové čistky  v KSČ, promítly do života jednotlivých  pedagogů a následně i studentů. Myslím, že to je v naší literatuře poprvé, kdy je tehdejší utahování šroubů popsánu z pozice  řadového studenta.
Hlavní děj doplňuje řada mikropříběhů. Autor také vzpomíná na tehdy promítané filmy a slavné knížky. V románu nakonec  Marek  odhaluje celý  příběh vlastní rodiny, důvod příkoří, které se jí dostalo v 50.letech, o kterém dlouho nechtěl slyšet a seznamuje se  lidmi, kteří mu vyprávějí svoje neradostné osudy (uklizečka a fotograf),  
 Asistent Šlechta začíná verbovat studenty do nového SSM, roztáčí se kolotoč normalizace, kterou symbolizuje budovaná socha K.Gottwalda. Je věrohodně popsáno, jak tehdejší  strana a vláda postupovala, někde mezi partou študáků je fízl,  do toho ožralí  studenti hulákají na kolejálesu Kaťušu, dovnitř vpadne hlídka VB a studenti ji vyzvou ať si zazpívá s nimi, v podobnou grotesku se změní  tzv. studentské odpoledne. Pomalinku, někdy polehounku, jindy za pomocí pendreku, jsou válcovány zbytky svobody. Někteří  uvažují o emigraci, ale většina si pomalu uvědomuje, že  si musí přivykat na nové poměry.
Celá ta vysokoškolská parta spolu studuje, dohromady popíjí, hádá se a usmiřuje, ale vymezují se jeden proti druhému, přitom jeden jako druhý se cítí, když ne přímo méněcenní, alespoň ublížení a vnitřně osamělí, pokud v sobě nemají alespoň  pět piv nebo zrovna nesouloží. Marek, který píše povídky, se s malířem Viktorem, s kterým bydlí, nehádá o umění, které oba se snaží vytvářet. Jsou kamarádi, ale každý jede na svojí parketě, nemají pocit sounáležitosti k něčemu společnému.Z 60. let si budoucí pedagogové pamatují hlavně padlé politiky, byli ještě malí a nestačili se nadechnout celosvětové hippiesácké revolty, ve vnitřní svobodě tehdejších bigbíťáku nevidí alternativu.
. Docentka – partyzánka ještě věří na ideu socialismu, tragikomický matematik Záruba – Čujbyšev už ne. Začíná doba vyhazování ze škol. Šebelka umí na malé ploše vykreslit epizodní postavy, na trapné tkaničce normalizace jsou navěšeny korálky studentských  historek. Románem, který má detektivní zápletku,  nás  provází rozporuplný rebel Marek.  Je to čtivá  groteskně veselá knížka o smutné době.
Román pro Quida má 228 stran a  vydalo ho nakladatelství Akropolis.

Otto Hejnic – psáno pro internetový časopis Dobrá adresa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>