Hana Fousková – napsali o mně

Promalovat se ke světlu

Hana Fousková od mládí ma­luje obrazy a v posledních le­tech také píše básně anebo au­tobiografické záznamy, podle nichž si lze představit reálné souřadnice jejího života: krajinu v Podještědí a v ní kdesi dům, „rozpadlá chatrč ze všech stran obtékaná zpěvavými potoky“, kde žije v hřejivém přátelství se svým psem, obklopená nevraži­vou lhostejností lidí. Sotva si však můžeme představit míru osamělosti, která zde na ni každodenně doléhá. Většinou známe a spolu s ní sdílíme jen tu bytostně exi­stenciální a pozemsky zakotvenou stránku údělu, který přestože nám připíná závaží, abychom se nevznášeli, a chodili krok po kroku po zemi, zbavuje nás s postupujícím věkem své tíhy, jak člověk, pokud má v úctě nespoutanou povahu stvoření, časem poznává, co je milost a co služba.

S tou druhou, propastnou stránkou lidskosti, která se dotýká zra­něné mysli, se setkáme v expresívních obrazech a básních Hany Fouskové. Na přelomu 60. a 70. let, když prvně představila své malířské práce na improvizované výstavě v pražském Domě u dvou medvědů na Můstku, byly její obrazy lidí a jejich příběhů vtaženy do imaginárního prostoru a podobaly se malovaným blu­es. Z roztříštěných segmentů a zlomků barevných ploch skládaly dohromady studený, úzkostný akord rozeznělý z modré, zelené, fialové a temně rudé barvy. V sevřené kompozici těchto raných obrazů se rozžíhaly blesky či rozbušky šílené žluté a v jejím oslni­vém světle se objevila iracionální povaha její malby.

Oproti raným dílům mají obrazy z druhé poloviny 90. let (…) mnohem expresivnější výraz a jsou malovány uvolněným malířským rukopisem. Postavy i pro­stor jejich zhuštěných dějů jsou utkány z pestrých barevných cárů a linií jako by v ohnisku události vytryskl gejzír divokých barev, které proudí jako stružky a vyznačují obrysy tvarů, současně se rozlévají do plochy obrazu jako vrstevnice události, rozlišené ba­revnými tóny aury. V námětech obrazů se projevují magické síly, které se zpřítomňují v procesu malby. (…)

Tváří v tvář těmto obrazům pocítíme terapeutickou moc malby i básnických obrazů, které v mentálním jádru osobnosti uvolňují strusky emocí a otevírají člověku možnost rozhovoru. Jeho protěj­škem se stává sám obzor dění. Řeč této otevřené přítomnosti je zřetelná a projasňuje prostor vnitřní osamělosti i bolesti. Mluví o tom, že pokud má člověk, který bloudí v chaosu současného světa, něco vlastního, co ho těší, vlastní sny, obrazy nebo básně, najde i odvahu k vlastnímu životu.

Věra Jirousová – úryvek z katalogu k autorčině liberecké výstavě

Co je na Haně Fouskové jedinečné?

Myslím, že hlavně intenzita výrazu, jak v malbě, tak v próze a poezii.. Její obrazy žhnou, podobně jako u Edvarda  Muncha. Autorka dokázala přetavit trýznivé zážitky z  duševní choroby do textů. Poezie je hledání nové krásy,  obrazné vyjadřování skutečnosti, pocitů, reakce integrálního subjektu na vnější realitu. Autor obvykle  ví, kde je a kdo je. Jenže v návalu choroby je skutečnost rozervána, nemocný neví, co je pravda a co jeho představa .Všichni v sobě máme zasuté traumatické zážitky, křivdy, které se staly nám, nebo jsme je někomu blízkému ublížili. Snažíme se to vytěstnit, zapomenout, eliminovat, nepřipouštět si to, ale Fousková tohle za nás vytahuje na světlo. Něco přímo říká slovy, ale její básně ještě  mají těžko definovatelný vnitřní náboj. Když jste naladěni na její vlnu, hluboce vás osloví. Dotknou se toho zasutého ve vašem nitru. Někdy. Jednou to „magické zaklínání“ slyšíte, příště ho  skeptický mozek může odmítnout. Verše Hany Fouskové nemusejí být jenom verše.

Otto Hejnic 

Z reakcí na poezii a obrazy Hany Fouskové:

Michael Hauser (literární kritik a filozof): „Fouskovou jsem přečetl v tichém úžasu. Strčí do kapsy většinu mladých básníků. Ona je schopná se vciťovat do druhých, do zvířat i do Měsíce, a to je schopnost, kterou u většiny mladých básníků postrádám. Její poezie působí jako voda na poušti. Ti lepší ze zavedených básníků naší generace dovedou vyvolávat fatamorgánu, ale ona přichází se skutečnou vodou.“

Viola Fischerová (básnířka): „Jak krutý, podivně po svém žitý život. Jak uhrančivá poezie. A próza jako vyrytá do kamene.“

Jiří Staněk (básník): „Škatulkovat Hanu Fouskovou není jednoduché, jsou to básně samorostlé a téměř nepoučené na vzorech či naopak v nich lze najít ode všeho, fosforeskují chvějivým vnitřním spiritismem. Jejich atmosféra je noční, hvězdná, letící, magická, beztížná, přetěžká.“

Věra Jirousová (básnířka a výtvarná teoretička): „Tváří v tvář těmto obrazům pocítíme terapeutickou moc malby i básnických obrazů, které v mentálním jádru osobnosti uvolňují strusky emocí a otevírají člověku možnost rozhovoru. Jeho protějškem se stává sám obzor dění. Řeč této otevřené příležitosti je zřetelná a projasňuje prostor vnitřní osamělosti i bolesti. Mluví o tom, že pokud má člověk, který bloudí v chaosu současného světa, něco vlastního, co ho těší – vlastní sny, obrazy nebo básně –, najde i odvahu k vlastnímu životu.“

Úryvek z rozhovoru Petra  Šrámka s Jaromírem Typltem (Souvislosti 3/2003):

Takže se ani v Liberci toho zas tak moc nezměnilo? Děláš to samé, ale na jiném místě: se stejnou intenzitou se namísto bytostem Podkrkonoší věnuješ bytostem Podještědí.

Ony to ale přece jen jsou bytosti jinýho druhu. Mezi Podkrkonoším a Podještědím je rozdíl, který dokážu popsat pouze přibližně, ale vnímám ho. Krajina kolem Liberce je nějak tvrdší, rozeklanější, ale taky velkorysejší co do prostoru. A to zrozuje jiné bytosti.   

 Chceš snad říct, že třeba Hanu Fouskovou by sis v Podkrkonoší ani nedokázal představit?

Vždyť jsem se to Podještědí zrovna pokoušel popsat podle ní! A ty to tušíš. Setkání s ní opravdu nedokážu srovnat s ničím, co jsem do tý doby znal. Všechno naostro. Byl jsem čerstvě po státnicích a měl jsem úplně zoufalou potřebu někde si ověřit, že literatura, a vlastně i filozofie v původním slova smyslu, nejsou ve své existenci odkázány jen na to akademické prostředí, kde se stávají záminkou k naprosto absurdním rituálům. A přesně v tuhle chvíli se pro mě Hana stvořila na tom svým konci světa, jehož jméno je paradoxně tak proslulý: Světlá pod Ještědem. Ale ona tam – pod svícnem jiné literární legendy – žila v zapomenutí a bídě, úplně na okraji, a dodnes je tam vlastně sama, bez komunikace, jen se svými fantaziemi. Síla její osobnosti mi ovšem vyrazila dech. To, že je tak naprosto mimo, co se týče kulturního provozu – a přitom žije tím nejlepším, co si dokážeš představit. Asi po roce jsme získali nějaké peníze, aby jí mohla vyjít knížka Jizvy. Pokusil jsem se v ní evokovat náraz, který zažiješ, když poprvé vstoupíš do Hanina prostředí – obrazy, kouř, větve, básně, šílenství, všechno najednou. Proto jsou tam i fotky z jejího bytu. Docela jsem se bál, co to udělá, jestli jí to zveřejnění neublíží. No, kdyby nic jiného, tak Jizvy přece jen trochu vylepšily Haninu finanční situaci: řada lidí měla potřebu jí napsat, podpořit ji, koupit si obraz. Takže to fungovalo i jako forma inzerátu: Někdo je tady! Hledáte ho?

 Jako inzerát to fungovalo doslova. Poštou mi přijde kniha se složenkou a výzvou: pokud vás kniha nezaujme, pošlete ji prosím zpět. Překvapil mě ten způsob – ale pak jsem zaplatil. Ještě víc mě totiž překvapila samotná kniha.

A vidíš, před vydáním jsem absolvoval ponižující rozhovory s několika libereckými nakladateli, po kterých jsem nechtěl nic jiného, než aby knížku zaštítili svojí značkou a pomohli s distribucí. Štítili se toho. Nakonec, kdybych to bral třeba jen podle recenzí, ohlas na Jizvy výrazně překonal všechny ty zdejší kulturní oficiály. Podpořena úspěchem si Fousková vypůjčila psací stroj a asi během jednoho roku ze sebe vydrala pozoruhodný autobiografický román. Až to jednou vyjde, lidi možná strnou. Jsou tam místa, pro která v české literatuře těžko najdeš obdobu. Šílenství jako celoživotní pokušení – Hana dokáže svoji nemoc doslova přistihovat při činu a nabízet různý verze jednoho příběhu, který se vlastně staly souběžně a stojí nerozhodnutelně vedle sebe, protože fantasmagorie tu nemá menší váhu než realita, naopak. Přitom je v tom ohromný nadhled, fascinující jistota. Nejradši bych to už viděl venku, ale pravda je taková, že to u mě vázne už víc než tři roky a já pořád ještě nevím, kde najdu ty stovky hodin, které bude ediční práce na rukopisu vyžadovat.