Jan Šebelka – ukázky z tvorby

 

Ukázka z knihy Román pro Quida
Akropolis 2009 

1. prosince

Dole pod kopcem se rozsvěcelo Město.

Bylo půl šesté ráno. Mrazivý vzduch čpěl chemičkami. Dnes vítězil zápach vyráběného mýdla nad smradem jakýchsi chemikálií.  Černá obloha vypadala, jako kdyby do ní někdo našrouboval milióny malých žároviček různě silného výkonu. Nejvíc se předváděla Jitřenka.

Na zastávce trolejbusu se potácela skupinka studentů pedagogické fakulty. V nedaleké hospodě Na Stříbrníku se včera zamíchali do oslav padesátin místního chlapíka a před chvílí je hospodská, dnes zcela mimořádně milá a usměvavá, poslala všechny spát. Dobrou náladu nemívala často. Před nedávnem nazvala Jitku s Bohunou – Maruškou rozhoďnožkami z peďáku. 

„Který byl ten Milan Brůna?“ zeptal se Béďa, po oslavenci druhá hlavní persóna večera. Provizorní kapele chyběl basista a tak se nabídl, že to zkusí. Tvářili se skepticky. Motal se a pletl se mu jazyk. Rychle změnili názor. Byl z nich nejlepší. Brnkal na basu, točil s ní jako s dětskou káčou, občas si vzal do ruky smyčec nebo zapíval svým chraplavým hlasem nějakou písničku. Lidé v hospodě do něj lili kořalky jako do sudu. Ke konci už sotva stál na nohou.

„Seděls vedle něj, vole,“ škytnul Karlík.

„Béďo, není tě škoda na peďáku? To bylo úžasný!“ řekl Marek opírající se o sloupek s jízdními řády trolejbusů číslo 16 a 21. „Jak a kde ses to naučil?“ šišlal.

„Ale kde je teď?“ vedl si svou Bedřich.

„Kdo?“ zeptala se vyčáhlá dívka, mimořádně bez housky. Marek si nemohl vzpomenout, kdy přišla. Občas s nimi sice zašla na jedno pivo, ale dneska se ukázala v jiném světle. Vypila jich stejně jako on a ve štamprlatech pozadu také nezůstala.

„Brůna. Hned tady je… A hned zas ne. Jako nějakej iluziuzista, ilizio, iluzionista,“ smál se svému zdřevěněnému jazyku Bedřich.

Za zastávkou zvracel Karlík. Řval u toho, až vlnitý plech přístřešku drnčel. 

„Taky hovno vydrží,“ kývla dívka bez housky jeho směrem a připojila poznámku, že by si dala něco k jídlu.

Bedřich se zasmál a udělal několik kroků pozpátku. Pohotově to nazval kořalkovou falší. Ukázal na ni prstem: „Sežralas tam půl prasete!“

„Spolu, mistře!“ bránila se.

Přijel trolejbus. Zabrali zadní plošinku. Několik ranních ptáčat dobíhalo na poslední chvíli. Vůz se pomalu rozjel. Jeho řidič rozvážně vytáčel zatáčky. Vypadalo to, že za volantem ještě dospává. Pomalu se blížili k Městu. Zvolna vplouvali do jeho zívající mordy. 

Na zastávkách přistupovali další a další dělníci první směny. Marek si prohlížel jejich tváře. Všichni byli evidentně nasraní. Nedivil se jim. Bylo něco po půl šesté ráno a oni měli před sebou  osmapůlhodinovou šichtu. A zítra zas!

Pozítří jakbysmet.

Rok se učil strojním zámečníkem. Měl špínu za nehty, zamaštěné montérky a nesnášel smrad emulze, toho bílého sajrajtu, která se používala na chlazení při soustružení nebo vrtání. Na dílně mu smrdělo všechno. Zvedal se mu z toho žaludek. Nesnášel to tam. Bagančata, montérky, spolužáky, mistry odborného výcviku i práci samotnou. Předsevzal si, že nikdy v životě dělníkem nebude.

Béďa vyprávěl vtip. Řval u toho, jako by chtěl pobavit i řidiče:  „Přišel chlap na ministerstvo vnitra a povídá, potřeboval bych výjezdní doložku do Ameriky na tři dny. Jenom na tři dny? zeptali se ho. Jo, jeden den na cestu tam, druhý den zastřelím bráchu a třetí den na cestu zpět. Byli z toho celí perplex. To vám bratr v Americe tak vadí? Mně ani ne, ale vám jo, soudruzi!“

Karlík se rozesmál na celý trolejbus, přestože tenhle vtip slyšel v hospodě pětkrát. Pár dělníků nespokojeně zamručelo.

Na jedné zastávce přistoupil Arnošt. Marek si uvědomil, že tady někde bydlí jeho kráska s vyčesaným drdolem a s prsteny na každém prstu. Spolužák si jich nejdřív nevšiml, ale smích a křik se nedaly v uzavřeném prostoru přeslechnout.

„Taky do fabriky, pane kolego?“ zavolal na něj přes celý vůz Bedřich. Arnošt nasadil svůj profesorský výraz a předstíral, že tam není.

Bedřich se dostal do ráže: „Sakra chlapi, už se těším, jak si namažu ruce indulonou, stoupnu si k soustruhu, spustím motory a budu celý den s přesností jedné setiny milimetru vyrábět hřííídele a řemenice, které pak budou pohánět další hřííídela a stroje a ty všechny nám pomohou překračovat plán o deset, dvacet, třicet procent!“

Bylo to výbušné téma. Marek okamžitě zaregistroval zlé pohledy mířící k nim dozadu.

„O padesát procent ho překročíme!“ vykřikl Béďa po nějaké chvíli a rozchechtal se. Znělo to jako krákání havrana.

„Ano soustruhu, teda soudruhu,“ připojila se dívka bez housky, „také se už nemohu dočkat, až nasadím na čistě omytá a vydesinfikovaná vemena těch našich soudružek krav ty, ty, kurva jak se to asi jmenuje, ty cucáky a odsaji jim mléko, které je teď ráno už trochu tlačí. Potom si vezmu ošoupanou trojnožku, na které sedávala už moje prabába, a pěkně ty naše družstevní holky dodo, dodo, dodojím!“

Karlík s Bedřichem ji odměnili potleskem. Dělníkům se to líbilo čím dál méně. Jejich výhružné reptání znělo, jako by říkali dokola rebarbora, rebarbora, rebarbora. Na další zastávce se Arnošt vytratil. Srab, pomyslel Marek. Teď přišel čas na jeho číslo: „A já, protože jsem se dobře učil, si sednu do své kanceláře. Nechám si od sekretářky uvařit voňavou kávu, svolám poradu, rozdám podřízeným úkoly, jejichž plnění budu během dne pečlivě kontrolovat. Mezi tím připravím na odpoledne plán cvičení našeho vzorného družstva Lidových milicí. Budeme dělat kvérgrify, aby na nás soudruzi kapitalisti…!“

Nebylo mu dopřáno dopovědět, co by soudruzi kapitalisti, protože se na ně dělníci vrhli. Během chvilky ležel Béďa zády ke stěně vozu a rukama si chránil obličej před kopanci. Karlíkovi tekla krev z nosu. Nějaká rozzuřená dělnice smýkala za vlasy jejich vyčáhlou kolegyni po zemi a Marka držel pod krkem sedřený chlapík s šedivým, prázdným pohledem. 

Výprask trval několik minut. Trolejbus přibrzdil mimo oficiální zastávku a řidič otevřel dveře. Během několika mála vteřin je rozezlení dělníci vyházeli ven. Na cestu jim přidali několik ostrých kopanců. Teď už se tomu nesmála jen Slávka, ale všichni. Bedřich prohlásil, že konečně ví, co to je tvrdá pěst dělnické třídy a proč se jí jeho děda advokát tak strašně bál. Měl to být jeden z dalších vtipů, ale Marek vycítil, že to myslí smrtelně vážně. V jedné větě bylo víc záště než v dlouhém elaborátu nebo narážkách, které Bedřich občas měl, když spolu poslouchali muziku.

Město rychle ožívalo. Mlékaři rachotili bandaskami a plechovými přepravkami. Občas projel trolejbus naplněný pracujícími. Na Řece zapískal tlačný remorkér. Procházeli parkem kolem zakryté sochy. Béďa je srovnal do zástupu a sám si stoupl do čela. 

Zavelel: „Pochodééém, vchod! Vpravóóó hleď!“

Potom zpíval svým vypitým hlasem revoluční píseň: „Do houfu v srdce jeden pevný blok! Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok!

„Tohle se mi jednou zdálo, ale šel jsem nazpátek,“ vzpomněl si Marek.

„Držet hubu a krok!“ okřikl ho velitel.

Nedaleko nich se rozezvučela policejní siréna. Bez povelu se rozeběhli ke koleji. Tlustý Béďa byl kupodivu nejrychlejší.

„Ty vole to byl zas den,“ řekl Marek sám pro sebe, když rozsvítil v prázdném a přetopeném pokoji. Sedl si na postel a pomalu si rozvazoval boty. Motala se mu hlava. Na nočním stolku po jeho pravé ruce byla hromádka pečlivě srovnaných skript. Z toho všeho měl do konce ledna udělat zkoušky nebo klasifikované zápočty. 

Ufff, odfoukl si a padl po zádech do postele.

Ukázka z románu Koktejlový úkrok Otýlie B.
Prolog
Dubnová noc byla mrtvolně jasná. Měsíc se z polovice ukrýval za průzračné cáry mraků, přesto z něj proudilo na zem nezvykle mnoho světla. Vítr útočil z boku a holé stromy po obou stranách silnice vstupovaly do světel reflektorů rychle jedoucího auta, aby z nich po chvíli vyletěly jako když je vichřice vytrhne i s kořeny. Otýlii se zdálo, že se řítí tunelem, na jehož konci ji láká do své náruče intenzivní světlo. Bylo v tom cosi zlověstného i uklidňujícího současně. Až mnohem později si uvědomila, že právě tato noc byla jakýmsi mezníkem, bodem zlomu jejího života. Nevěděla proč, nic zvláštního se přeci nestalo, nicméně to od té chvíle bylo jiné. Snad kvůli tomu tunelu, který jí připomínal zážitky lidí, kteří přežili svou klinickou smrt. Bylo to, jako  když si člověk vezme poprvé brýle na čtení a náhle vidí detaily, na něž už pomalu zapomněl.
Jela rychle, pečlivě řadila a snažila se vypudit z hlavy trapnou situaci, do níž ji Adam dostal. Víc než měsíc se neviděli a on něco před půlnocí zatelefonoval, aby pro něj přijela na večírek do nově otevřeného golfového klubu. Nemohl na něm chybět, protože část pozemků osmnáctijamkového hřiště kdysi koupil od potomků restituentů za pakatel. Dneska měl co slavit. Na jeho prodeji vydělal pěkných pár miliónů.
Pevně svírala volant. Dusil ji vztek. Kolik idiotských poznámek musela vyslechnout, než ho našla u baru, kde se kolem něj natřásaly tři holky! Nejstarší z nich nebylo víc než pětadvacet. Poznala mezi nimi vysokou sekretářku hejtmana, ostatní byly lepší kurvičky, kterým se říkalo hostesky. Spíš by podržela facku, než slyšet narážky toho idiota Smutného, jenž jí nemohl odpustit spousty věcí. Především, že ho odsunula na post náměstka pro sport a kulturu a sama se stala místostarostkou. Když si jí všiml, škodolibě volal na Adama přes celý lokál, že si pro něj přišla maminka.
Zavtipkovala, že není jeho matka, ale babička. Postřehla pohledy  těch tří husiček. Smály se jí přímo do očí. Viděla se v nich jako prehistorická fosilie. Patrně měly pravdu – cítila se stará a k smíchu byla také. Posadila se stranou, nechala si od barmana zapálit cigaretu a čekala, až Adam zaplatí. Evidentně s tím nespěchal. Jedna z holek mu rovnala culík a Otýlie si nemohla nevšimnout, že se o něj opírá velkými ňadry. Jako kdyby se vysmívala těm jejím. Zapudila nepřekonatelnou chuť ji srazit z barové židle.
Dala si presso a pokoušela se myslet na něco jiného. Po několika vteřinách se jí vybavila drobná příhoda z rána. V parčíku u radnice zuřivě štěkal na cosi pod jedním stromem vypelichaný pes. Kabelkou čokla odehnala. V trávě seděl malý drozd, zobák měl doširoka otevřený a hlasitě se dožadoval mámy a potravy. Otýlie se podívala do koruny stromu. Tam někde měl hnízdo. Co s ním? Věděla, že se ho nesmí dotknout. Naučil ji to děda kulak, když mu nosila na pole oběd. Podívala se nervózně na hodinky. Neměla moc času. Zavolá holkám do útulku pro zaběhnutá a opuštěná zvířata a ony si s ním poradí.
Na svůj úmysl zapomněla v okamžiku, kdy vstoupila do kanceláře a sekretářka před ni položila několik dopisů, které bylo třeba rychle podepsat. Mezi tím se dověděla, že starosta narychlo svolal poradu vedení. Než na ni odešla, stačila vyřídit jen pár nejdůležitějších telefonů. 
Kdosi do ní opilecky strčil a to ji vrátilo do reálu večírku. Rozhlédla se kolem. Lidé s talířkem nebo skleničkou v ruce postávali v typických hloučcích, vystupovali z nich, aby se zapojili do debaty v jiném. Stačilo udělat jeden krůček stranou, skupina se rozevřela a příchozího pohltila, jako by se nad ním zavřela voda. Pozdravila se s majiteli Firmy, kteří tam nemohli chybět. Usmívala se, občas s někým prohodila slovo, vyslechla obhroublý vtip od mladého kluka, který jí tykal. Nemohla si vzpomenout, kdo to je a proč se k ní chová tak důvěrně. Vše bylo jako obvykle, všichni už byli, jak se tehdy říkalo, na šrot. Rozdíl byl v tom, že ona v sobě neměla ani skleničku. Cítila, že ji to podivným způsobem diskvalifikuje. Kdyby nešla zítra k Ireně pro výsledky z mamografu a z odběrů vzorků, které jí vzali z prsu, seděla by zde také. Byl to folklór, jenž se od určité skupiny lidí očekával. Komunální politici do něj patřili stejně jako podnikatelé, novináři a chlast.
Nikdy neměla k alkoholu mimořádný vztah, občas se napila i před tím, ale v poslední době jí pomáhal odbourávat stres a napětí, bez nichž si už život neuměla představit. Nejednou se musela rychle přiklonit k nějakému názoru a dvě skleničky vína jí pomohly najít vhodné řešení. Problém byl totiž v tom, že úplně všechno, o čem na zastupitelstvu Starého Města nebo radě rozhodovali, bylo svým způsobem správné. Něco však bylo správnější. Záleželo na úhlu pohledu a ten se měnil podle potřeb Firmy, Strany, lobystických tlaků, starosty, jednotlivých radních nebo ministerských vyhlášek. Kdysi alkohol nepotřebovala – vůbec nepochybovala o tom, kde pravda je. Skutečně to však věděla? Neměla jen omezený pohled člověka, který se celý život pohyboval v opozici? Dnes už to nedokázala objektivně posoudit. Co dřív vypadalo tak jednoduše, mělo znenadání spousty dřív netušených významů a řešení.
Současně si uvědomovala, že alkohol je pro ni tak trochu alibi. Bývaly doby, kdy toužila pohnout zeměkoulí. Nyní se vše, co se na radnici dělo, pohybovalo svým vlastním kursem, na který neměla takřka žádný vliv. Podobně se choval i její osobní život. Již několik měsíců se klátil v podivných mantinelech, které ji svazovaly, nedávaly prostor k vlastnímu názoru, k tomu, aby si dělala co chtěla. Od puberty se snažila být svobodná a chovat se podle toho. Až na pár výjimek se jí to dařilo. V poslední době však Otýlii pocit volnosti, který milovala stejně jako teplý vítr u Středozemního moře, příliš často nenavštěvoval.
S alkoholem v krvi jí to tak nevadilo.
„To je strašný, kam jsem se dostala,“ zamumlala pro sebe.      
Chrápání na vedlejším sedadle ustalo. Podívala se na Adama. Měl otevřené oči a pozoroval bílou silnici před sebou, kterou auto do sebe hladově soukalo. Vyčkávala co řekne.
„Kam by ses dostala? Jedeš dobře,“ ukázal před sebe. „Chybělas   mi,“ pronesl po chvíli ochraptěle.
Ušklíbla se sama pro sebe: „To bylo vidět!“
„Nezačínej s tím zase,“ procedil docela jiným tónem. „Řekli jsme si, že si každý můžeme dělat co chceme – ne?“
Omluvila se a on ji požádal, jestli by mu někde nezastavila. Zajela prudce ke kraji. Močil dlouho. Vystoupila ven. Zapálila si cigaretu a dychtivě do sebe natáhla kouř spolu s ledovým vzduchem. Rozkašlala se. Vztekle hodila cigaretu na zem a zašlápla ji. Mezi tím se k ní Adam zezadu přiblížil a vzal do svých velkých dlaní její prsa. Byl z něj cítit tvrdý alkohol. Tipovala to na irskou whisku, nic jiného v poslední době nepil.
Tisknul ji k sobě a ona měla dojem, že ji v nejbližších pár vteřinách rozmačká. Nemohla se nadechnout. Tohle chtěla? Na to čekala? Kvůli tomu jela v noci dvacet kilometrů? Jsem jako pes, který čeká na pohlazení, pomyslela.
Rozepnul jí zip u džín, stáhl je ke kolenům a jak měl ve zvyku, jediným škubnutím roztrhl její kalhotky. Před několika měsíci přivádělo Otýlii téměř k orgasmu jen pomyšlení, že to udělá. Teď si snad poprvé uvědomila prázdnost toho gesta. Už v tom nebylo nic osobního. Jen zvyk.
Pokoušela se ho odstrčit. Na milování chuť neměla. Nenechal se však odbýt – pokaždé loudil nebo ji vzrušoval do té míry, než dosáhl svého. Věděl, co na ni platí. Po chvíli rezignovala. Stála tam s kalhotami ke kolenům, byla jí zima a trpělivě snášela jeho všudypřítomné ruce, rty i kolena, která jí střídavě tlačil mezi nohy. Bylo to ponižující, ale jakmile se Adamova ruka dostala k jejímu pečlivě zastřiženému pohlaví, napětí z ní opadlo. Už se nepotřebovala sama sebe na nic ptát. Právě teď žila. Hlasitě vzdychla, nacvičeným pohybem chytila do ruky jeho penis a chvatně si ho směřovala do místa své touhy.
Rukama se opírala o teplou kapotu služebního Audi A4, tváře jí hořely a v podbřišku začala bublat slastná láva. Stál za ní, prsty zatínal do kůže jejích ramenou a rytmicky pohyboval pánví. Hlavu měl zakloněnou a pozoroval zářící měsíc. Na jeho povrchu byly k rozeznání desítky kráterů. Mlčky přihlížely, jak přibližně čtyři sta tisíc kilometrů pod nimi, jako nepatrné zrníčko pozemského prachu, prožívá svůj orgasmus Otýlie Baldová. Píše se rok 2000, je jí necelých padesát let, patnáct z nich je rozvedená, je matkou dospělé dcery a místostarostkou šedesátitisícového Starého Města.
„Už jsi mi dlouho nevyprávěla o tom, cos tenkrát viděla v Andalusii,“ řekl ironicky, když pokračovali v cestě.
Stiskla zuby: „To bylo úžasný – fakt! Bravo!“
Zasmál se a znovu upadl do opileckého spánku.
Po dvouhodinové poradě u starosty si vzpomněla na malého drozda. Šla se na něj podívat. Tmavý ptáček seděl na stejném místě, oči měl otevřené, ale už nekřičel. Vzala do ruky ulomenou větvičku a opatrně se jej dotkla. Svalil se na bok. Udiveně na něj zírala. Byl mrtvý. Jen tak, zničehonic. Zvláštní, opakovala si. Za takovou chvíli. Kde je asi jeho máma? 
Uvědomila si, že tato epizoda docela dobře demonstruje její současný život. Nejen její, ale i lidí, s nimiž se v poslední době stýkala. Detaily dneska nikoho nezajímají. Co je však bez nich lidský život? Nuda, placka, chlad. Mohly by bez detailů existovat filmy nebo krásná literatura? Těžko, neměly by smysl. Podle stejné logiky nemá význam ani to, co v poslední době dělala. K podobným závěrům docházela Otýlie stále častěji. Trochu jí naháněly strach, neboť v jejím životě znamenaly cosi nového, neznámého. 
Podívala se na vedle spícího Adama. Život ptačího mláděte je proti dvanácti miliónům, které vydělal na spekulaci s pozemky, méně než nic. Přesto s ní smrt drozdíka silně otřásla. Nejasně cítila, že za ni tak trochu může sama.
Blížili se ke Starému Městu. Po tvářích jí stékaly slzy.

Jan Šebelka – Na Mikuláše

Za okny venkovské hospody byla tma. Malý, kulhavý hostinský neurčitého věku se opíral o pípu a pozoroval jak venku ve světle pouliční lampy poletují velké vločky. V koutě sedělo pár chlapů v montérkách. Jako každý den v tuto dobu hráli karty. Místnost ukupovalo podivné ticho, jen občas sem dolehly tlumené výkřiky a smích dětí propletený s cinkotem řetězů. Byl večer před Mikulášem.

Několik minut před pátou vešel do hospody Marek K., jenž po rozvodu občas bydlel na vesnici v domku po rodičích. Otřepal ze sebe sníh a zamířil k výčepu. „Nazdar doktore, co to bude?“ zeptal se familiárně hospodský a automaticky sáhl pro půllitr. Marek ukázal na polici s cigaretami a poručil si kafe. Stál u pultu, kouřil a mlčky čekal až se začne v konvici vařit voda.

Do lokálu se vpotáceli Mikuláš, Čert a Anděl. Postavili se vedle Marka a objednali si fernet stock. Chlapi v koutě zvedli oči od karet. Jeden z nich zahulákal: „Mikuláši, nějak se ti motá Anděl!“ Na to začal Čert pobíhat po lokále, dělal blebleble, rachotil masivními řetězy a dokola recitoval básničku jak Mikuláš ztratil plášť a Čert vyletěl z elektriky.

Markovi se v náprsní kapse rozezvučel mobilní telefon. Přiložil si ho k uchu a uslyšel vodopád výčitek: „Sakra doktore, kde jste, musíte jet do Václavic, volali, že si tam nějaký mikuláš zlomil nohu.“ Marek se podíval na hodinky a řekl, ať se pro něj sanitka zastaví U Honzejků. Zaplatil.

Hospodský zaslechl cosi o sanitce a zeptal se: „Máš dneska na vesnicích pohotovost?“

„Jo, slíbil jsem to kolegovi, minule za mně sloužil v Liberci…“

„Tak to se určitě něco semele,“ předpověděl výčepní.

„Jak to myslíš?“ usmál se Marek a přimhouřil oči.

„No, například loni, jak se tady Lojza tak strašně vožral, dělal hada a plazil se mezi židlema…“

„To dělal vždycky, už když ty jsi byl ještě kulak a já už chodil do pionýra.“

„Jo, ale když jsi měl službu tak se poprvé vyplazil ven z hospody a tam ho přejel traktor!“ zasmál se hospodský.

Do řeči se vložil Mikuláš: „Nebo jak starej Novák střelil poprvé v životě jelena a ze samý radosti z toho dostal infarkt a spadnul ksichtem do jeho střev. My už ti tady začínáme říkat anděl smrti.“ Marek se zasmál a řekl, že ke smrti má nejblíže ten jeho Anděl. Podívali se k zrcadlu, kde se postava v bílém snažila rtěnkou trefit na pusu. Ze zplihlých křídel mu kapala voda. Venku zatroubil řidič sanitky.

O několik hodin později byla hospoda narvaná kouřem, lidmi i typickým šumem. Lidé přicházeli a odcházeli. Jedním z příchozích byl podsaditý Ruda s nafialovělým obličejem, kterému tady pro barvu tváří a nosu neřekl nikdo jinak než Rudoch. Bylo mu pětapadesát let a posledních pětatřicet nevystřízlivěl. Když se vymotal ze závěsu a zaostřil oči, řekl hospodskému: „Co tady sedí jako trubky, copak nevědí, že je dneska Mikuláše?“

„Jeden už tady dneska byl. Vypadal úplně stejně jako ty, akorát byl běloch. Nepil jsi někde s jeho Andělem, ten už taky mohl pomalu lítat…“ odpověděl hospodský přátelsky a dal mu do ruky pivo. Rudoch se posadil ke stolu kde se hrály karty a chvíli kibicoval u mariáše. Pak objednal deset čokolád a roznesl je po hospodě.

„Věruško to máš za to, že seš hodná. Já jsem sice ožralý jako Čert, ale dneska jsem Mikuláš, “ řekl každé z přítomných žen a pokaždé se tomu sám zasmál. Poté ho upoutaly parohy na stěně. Hostinský si jeho upřeného pohledu všiml pozdě, Rudoch se vrhl k parohům a po krátkém zápase je vytrhl ze zdi i s kusem omítky.

„Okamžitě to tam vrať, ty kanče !“ nadával hospodský.

„Já nejsem žádnej kanec, ale čert a dej si pozor, abych nevyletěl z elektriky a nenatloukl si nos!“ odpověděl mu Rudoch a přiložil si paroží na čelo. Poskakoval od stolu ke stolu a na každého dělal s dětskou radostí blebleble, blebleble. Vyplazoval jazyk a lalok i prožilkované tváře se mu klepaly jako sulc. Pohybem a vypitým alkoholem mu obličej potemněl. Někdo z hostů zavtipkoval, že to s ním dneska už konečně sekne a bude pokoj.

„Jasně, protože má dneska pohotovost Marek,“ zamumlal si výčepní pro sebe a nechal Rudocha čertem. Věděl, že zítra přijde, omluví se a parohy zasádruje na původní místo. Přibližně v tu dobu se vrátila mikulášská trojice s totálně opilým Andělem. Rudocha jejich příchod rozjařil. Půjčil si od motajícího se Čerta řetěz, parůžky si položil na čelo zakloněné hlavy a strašil dál jako o život.

„Kurva chlapi, pojďte mi to nějak přidělat,“ vyzval Rudoch štamgasty, kteří již před chvíli odložili čertovy obrázky a pozorovali jak se Mikuláš pokouší tancovat s Andělem. Umazaná postava s hvězdou na čele stále padala na záda.

„To by chtělo přitlouct, ty dubová palice,“ řekl hospodský. Rudoch zajásal a poslal ho pro kladívko a padesátku hřebík. Potom si lehl na kulečníkový stůl a na čelo si přiložil parohy.

„Tak drž,“ řekl jeden z chlapů, který již před chvíli vstal od karet a teď mu něžně poklepal kladívkem do dřevěné destičky.

„Takhle tam padesátku nenarveš! “ povzbuzoval ho Rudoch a ukázal na hospodského. Ten vzal kladívko do ruky a silně uhodil do destičky s parohy. Rudoch znehybněl, pravděpodobně na chvíli ztratil vědomí. Pak v domnění, že už mu ozdoba drží, vstal, ale destička spadla na zem.

„Jděte do háje, copak neumíte přitlouct kus prkýnka?“ odstrčil je Rudoch a na zemi proklál hřebíkem destičku s parohy. To už kolem něj stála skoro celá hospoda. Polovina ho přemlouvala aby se na to vykašlal, ti mladší mu nahlas fandili.

„Kdybys náhodou umřel tak tě vezmu ještě dneska do nebe,“ řekl Anděl, ukázal prstem na strop hospody a dal mu uslintanou pusu. Rudoch se postavil zády ke zdi, opřel si o ní hlavu a jednou rukou si přidržoval destičku u čela. Druhou vzal kladivo a bez rozmýšlení, jedinou ranou, zarazil hřebík do destičky i čela až po hlavičku. Hospoda ztichla.

Rudoch stál jakoby tomu nevěřil a s klukovským úsměvem pomalu pouštěl ruku z paroží. Bál se, že mu znovu spadne. Nespadlo. Štamgasti ho poplácávali po zádech a objednávali zástupy kořalky. Rudoch ještě chvíli strašil, vylétal z elektriky bez klobouku bos a chřestil řetězy. Pak se posadil ke stolu, pil kořalku za kořalkou a dělal, že na čele nic nemá. Hospodský vytáhl kompaktní fotoaparát a na fotil Rudocha s každým kdo si přál.

Jako každý den si přišel se džbánkem pro pivo učitel Boháček. Hospodský mu podle neměnného rituálu nalil rum s griotkou. „Pane učiteli, Rudoch si přitloukl do čela parohy,“ upozornil Anděl.

Krátkozraký stařík si prohlédl parohy i čelo ze vzdálenosti několika centimetrů. „To nemůže přežít, vždyť má hřebík v mozku. Okamžitě pošlete pro doktora,“ poručil jim starý pán a protože většinu přítomných učil, nikdo se mu nesnažil oponovat. Hospodský vytočil číslo pohotovosti.

„Tady restaurace U Honzejků. Dejte mi pana doktora…Ahoj, tak jsem měl pravdu. Rudoch si natloukl hřebík do čela. Přijeď se na něj podívat…“

„Jak si natloukl hřebík do čela?“ zeptal se Marek.

„Měl by ses ptát čím!“

„Čím?

„Kladivem!“

„Jéžíšmarijá…“

Asi za patnáct minut vběhl do místnosti Marek s pohotovostním kufříkem. V patách se za ním loudal řidič sanitky. Když lékař uviděl Rudocha sedícího klidně u piva ulevil si sprostou nadávkou. Pak řekl: „To jsou fóry!“

„Žádné fóry pane doktore, to je fakt, on je tam má skutečně přitlučené,“ zaskřehotal starý učitel, který Marka, jenž kdysi patřil k jeho nejlepším žákům, nepoznal. Doktor si sedl vedle Rudocha, vzal ho za bradu a prohlížel si paroží, destičku i hlavu ze všech stran. Dokonce se podíval dozadu, snad jestli mu tam hřebík nevylezl. Sám pro sebe se ušklíbl.

„Bolí vás to?“ zeptal se.

„Ne.“

„Krvácelo to?“

„Ne.“

„Dej mi ferneta,“ řekl Marek hospodskému, který stál v hloučku čumilů.

„Děkuji pane doktore,“ řekl Rudoch v domnění, že je kořalka určená pro něj.

Marek ho však vypil sám, vzal jemně za parohy a snažil se je od rudého obličeje odtrhnout. Držely pevně.

„Budete muset do nemocnice,“ řekl po dalších dvou pokusech a ještě jednom panáku Marek.

„Co bych tam dělal?“ zeptal se Rudoch.

„Sundají vám je. Já si to na svědomí nevezmu,“ vysvětlil lékař.

„Ale mně se to líbí, já s tím budu chodit do práce,“ řekl Rudoch.

„Co dělá?“ zeptal se mimoděk Marek ztrácející trpělivost. Na první pohled to byla obrovská legrace o níž se bude U Honzejků vyprávět roky, na druhou si neuměl představit co se tomu chlapovi může stát. Pravděpodobně všechno.

„Krmí krávy,“ řekl někdo a hospoda se otřásla smíchem. Marek sklonil hlavu aby neviděli jak mu zacukalo v tváři.

„Tak zavolejte funebrákovi, ať vezme rovnou rakev. To nemusí přežít…“ naléhal lékař.

Rudoch se postavil: „Kurva nesnáším, když přede mnou někdo mluví o pohřbu. To si je radši vytáhnu sám!“ Hned na to si jedním trhem z čela destičku s parožím vytrhl. Marek zpomaleně viděl jak mu tři centimetry dlouhá část hřebíku vyjíždí z lebky. V místě vpichu zůstala na čele jen nepatrná ranka s kapičkou krve. Hosté zatleskali. Marek vytáhl náplast. Cítil se trapně.

Anděl otevřel okno a vylezl na parapet. Pozornost přítomných se obrátila k němu. „Když si nevezmu do nebe jeho, jdu sám,“ řekl ženským hlasem zamával křídly a vyskočil ven. Hned poté se ozvalo děsivé rachocení kovu. Štamgasti se nahrnuli k oknu, a snažili se prokouknout tmou.

Marek se podíval na hostinského. „Klid, to dělá každý rok, je tam hromada písku,“ vysvětlil muž za pultem. Marek si objednal dalšího ferneta.

Otevřely se dveře a v nich se stál zcela domlácený Anděl. Jedno křídlo držel v ruce. Vyčítavě se rozhlédl: „Sakra chlapi, kdo tam postavil to kolo?“

Hodiny odkukaly desátou. Hospodský jako každý den potáhl pípu černým plátnem a začal inkasovat. Hosté se rozcházeli domů. Stále ještě byla noc před Mikulášem a rodiče sypali hodným i zlým dětem do punčoch černé uhlí, ořechy, čokoládu a další dárky. Rudoch však neměl nikoho koho by obdaroval. Lehl si do postele a chvíli se kochal myšlenkou, jak mu ty parohy skvěle slušely, jak by jimi strašil krávy v kravíně. Pak usnul a zdálo se mu o mamince. Hladila ho po světlých vlasech a vyprávěla pohádku o tom jak svatý Petr chodil po světě a potkal svatého Mikuláše. Pak mu dala pusu, ale Rudolf se otřásl, protože měla rty uslintané jako Anděl od Honzejků.

Přibližně ve stejnou chvíli odcházela sestra z doktorského pokoje a pomalu si zapínala plášť. Ve dveřích se ještě otočila: „Proč pane doktore u nás nesouložíte (smích) častěji? Ráda si kvůli vám vyměním kdykoliv službu…“

Na Mikuláše

Jan Šebelka

Hrádek nad Nisou 1987, Liberec 2000

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>