Luboš Příhoda – ukázky z tvorby

Sonet o druhém dechu (Liberec 1993)
Své lásky vodím tichem parku
a stromy smutní opodál.
Vzpomínky rudnou na oharku.
Kdopak své lásky ohlídal!
Náruče stromů v tomto parku
rozvírají se čerstvou rzí.
Štěstíčka padlá o jarmarku,
ty lásky, které nemrzí.
A já teď stromům na oplátku
Vrývám tu nesplacenou splátku
Do vrásek kdysi hebké kůry.
A srdce smáčí čerstvá míza
a znamení té nové súry
už svítí jako metalíza.

Nová haiku Luboše Příhody

Zima
Allegro in White
na špičkách baleriny
v závrati ticha.

Rašení
Když se dny dlouží
a touha bere křídla,
naděje stoupá.

Utilitarismus
Lhostejno vlajkám,
odkud jim vítr fouká. 
Hlavně, že vlají.

Bilancování

Na žluklé fotografii
vidím sebe,
ten čas, jenž předsevzetí míjí.
Až to zebe.

verše z knihy Promluvy do zdi

Zapšklost

Takových stromů
jsme pokáceli,
ale číst
jsme se nenaučili.
Strom poznání
obehnán zátarasy,
nepoznat
co je dobro,
co zlo.

O tom to je

Kapr

Přesto, že byl určen
   k bouchnutí paličkou,
   k píchnutí za krkem,
   k naříznutí ocasu,
   k rozpárání břicha
   a k smažení
   a k snědku,

stejně v nádrži
   vyskakoval,
   vymršťoval se
   a narážel do drátěné sítě
   až si odřel bok
   a zlomil ploutev,
ale bojoval,
i když si nabil hubu.

Což nelze říci
o některých lidech.

Promluva č.  2

… kutám v otevřené době,
ale zasuto leží poznání v přiškrceném jícnu,
marně hledám otisk své ruky, kterou jsem s pílí přiložil,
ta píle však nepřešla do krve těm, jimž byla určena –
je snad klam v čarách mé dlaně, v mozolech
nabytých z přesvědčení,
nebo krev ještě nedosáhla předpokládaného složení? –
odepsal jsem tu krev, tu prý nejdražší tekutinu světa,
kterou šarlatáni z plakátů tajně pančují kyselinou lysergovou                                                     
snažíce se v nás probudit zvíře, které možno zapřáhnout,
i ze mne crčela, z mého rozedraného těla
jako předobraz toho, co bylo,
zatímco v ústech
hořkla sůl…

Promluva č.  13

… komputery enté generace chrlí
své šokující kódy, jako bychom sami do nich nevložili
žádané odpovědi, Země s právem
na náruč milionů
otřásající seismografy všech kontinentů,
kaligrafické písmo flóry kreslí vzrušený strach z člověka, fotony
předvádějí průšvihy světa a konzervují je pro paměť, a pořád
tolik bolesti a člověk
v oku poledníků a rovnoběžek
uhnívající v kůži…

… poznávej, sám abys nebyl poznán, tu dávno neplatí
a velká slova, třebaže budou stát na počátku, pohltí
dna moří jako písek odklidil
i ty nejsmělejší zikkuraty otevřené k nebi
a pouze to, kam jdeš, zůstává, ta sůl víry, kterou budoucnost
uchová v úctě, neboť jsi nepřihlížel,
jak lež a pravda kráčejí stejnou cestou, a není
nějaké mea culpa, mea maxima culpa, každý sám tesá
svého Davida z puklého kvádru
a také tu zemi, kterou nám přikázali milovat, vyměřuješ
svým vlastním prizmatem…

… avšak právo náručí je svatební dar Země, ne kořist
z loupeživých výprav,
a nekonečná početí poskvrněná zlobou,
zralá pro kyretáž,
a Utuchegalové všeliké ražby a kalibrů všech věků, ti králové
čtyř stran světa se zálibou v prošoupaných kolenech
stále číhající na Eridu, slepci
svalující svou slepotu na slunce,
a napořád krvavé edikty, nad nimiž slzí
rovnice z Green Banku…

… míjíš zástupy licoměrných zpytující tvou zkušenost
jak v potu tváře dobýváš hrdost,
posilněn samotou, vracíš se z daleké blízkosti
lámaje falešné sudby,
a víš, že najdeš ty dveře rozpomenutí, najisto
vylovíš klíč, ten schovaný pod prahem, a vejdeš
a budeš vítán, ne jako se vítá někdo cizí, ne jako host,
jako domácí pán
a přece úplně jiný člověk…

… a teprve nedávno vržen na tuto Zemi,
znovu utečeš mamince poznávat sám sebe
na ten plácek, který si honosně říká
Střední Evropa…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>