Muzeum Českého ráje v Turnově uvádí od 18. září do 24. listopadu 2019 Severočeskou sbírku Romana Karpaše. Soustředil v ní obrazy a objekty výtvarníků majících blízko k tomuto regionu, vytvořené po roce 1945. Výtvarník, sběratel, kurátor a nakladatel Karpaš graficky doprovázel Kalmanachy kruhu autorů Liberecka  a aktuálně má za sebou česko-německou  čítanku Krajina našich slov  s ukázkami  tvorby českých a německých literátů z Euroregionu Nisa. Jel jsem se v pátek 25. října  na vystavené obrazy  podívat.

Výstavu zahajují  Milenci od Václava Pokorného, následuje  Josef Kábrt , maluje nějakou slečnu, a Jaroslava Solovjevová, ale pak nastupuje Alex Beran, malba vypadá jako krajina shora, kde ale viděl na mapě tmavomodrou?  Po něm přichází  Ladislav Karoušek s obrazem Březen. Bělostně bílá a hnědá, jako půda, která roztála. Namalováno v roce 1945, že by to byl abstraktní obraz? František Jiroudek maluje herce, těžko rozezat, kdo je chlap a kdo madam.  Abstrakci Blanky Nepasické příliš nerozumím. Je mi to líto. Jaroslav Švihla  je vždy věrný krajině, maluje Podzim v Novinách, jsou tam hory, stodoly a malé domky jako ve skutečnosti.

Vtipný malíř s uhranutými  obrazy, v šedé svítí růžová květina, je Vladimír Komárek, měl na ateliéru napsáno: Jen krátká návštěva potěší. Další muž s osobitým viděním je Vratislav Karel Novák, předvedl  nerezový cyklot, vůz s ojnicemi.  Druhý objekt  je dílem Jiřího Nováka, tři nerezové stylizované květy jsou Křídla pro Jarov. Třetí objekt je dílem Jiřího Dostála, na  částečně vybroušený tmavý hadec jsou máznuty barevné čáry, kdybych byl malířem, tohle bych nevymyslel. Dostál učil na  místní sklářské škole, má obraz  Krkonoše, obrysy hor, dole je pověšené prádlo a mezi tím prakticky nic.

Můj oblíbený Milan Janáček je malíř a byl také herec v Divadle F. X. Šaldy, chodil jsem  na něj, když hrával  stárnoucí hrdiny. Má zde dva obrazy, Žlutý dům, ještě je vidět nahoře nebe, ale z domu moc nezbylo, a pak něco do osmičky, ryze  abstraktního. Pěkné věci.

Dva obrazy zde má  Rostislav Zárybnický, Občané, pět hlav se dere do okna, a pak Útržky času, několik postav v rudohnědé barvě, opravdu hezké.

Další  autor je již mrtvý, Jiří Nepasický, drobný člověk, který měl rád letadla, namaloval samotné Křídlo, je to přísná technická kresba, avšak v roku 1989 namaloval Komtura, ze tmy vylézá strašlivá tvář. Pamatuji se na jednu jeho výstavu, kde  měl podobné přízraky s nalepeným peřím.

Jiří Vančura byl  scénograf, ke konci maloval prázdná divadelní jeviště, ale vedle toho má zajímavou abstrakci. Vladimíra Komňackého si pamatuji z roku 1990 z jeho kapely Kokonínská deprese, jeho žena hrála na saxofon. Obraz je vtipný,  jmenuje se  V ústavu, jdou dva a jeden má místo ucha velikou troubu.

Miroslav Čermák má Přistávací plochu, část je skleněná. Horst Bernhard  se do Liberce přistěhoval z Německa, přesněji řečeno z Papuy. Také již umřel.  Má Zaříkadlo, z chaosu čar se něco tyčí, to druhé jsou Strašidla Jizerských hor.

Grafika Jana Měřičku zastupuje objekt z roku 2001, na ručně dělaném papíře je cosi obtisknuto, jen černá a bílá, a je to, dle mého pohledu, opravdu krásné.

Ladislav Oliva vystavuje  Okno, Hana Hančová zobrazuje Pány, Dalibor Smutný Květiny, Marie Blabolilová vidí Jizerky, Pavel Šulc je mladý krajinář, maluje Na hřebeni, obraz z roku 2018. Zdena Šafka kreslí  intuitivně, na bílou plochu  se snášejí světlé tvary, Eva Vlasáková, Libuše Pražáková namalovala malé dítě, s láskou, jako východisko z problémů. Opravdu dobrá je Michaela Maupicová, která zvolila abstraktní grafiku, kterou Karpaš  použil jako obálku pro česko- německou čítanku.

Vladimír  Véla zde má nejdelší obraz s názvem  Schránka X, tvorbu Hany Fouskové, malířky a celostátně oceňované básnířky charakterizuje ostře barevný Ještěd, Tomáš Plesl v zářivé barevnosti maluje Yperit, důstojnická čapka, Turek s kávou, z roku 1914. Milan Machat má Poutníka, legračního pajduláka z nerezu. Jiří Pikous vytváří Myslivce na posedu, Josef Jíra zase  Pstruhy, Jiří Rada zobrazuje Okno.

Roman Karpaš, ročník 1951, z nabízených chlapských pláten vybral takové, které zachovávají skutečnou postavu, krom Komňackého všichni „chodí“normálně. Je vidět, že autoři ke své malbě nějak došli. Obrazy oscilují mezi krajinou a abstrakcí. Pokud jde o novou figuraci, většina obrazů je hozena do jiné barevnosti, ale proporce jsou zachovány.

Řadu výtvarníků jsem osobně znal nebo znám, v 90. letech jsem o jednolivých výstavách do Regionu a do tehdejšího Libereckého dne něco napsal, bohužel, bez jakéhokoliv teoretického zázemí, aniž bych problematice hlouběji rozuměl.  Myslím, že to byl kdysi Roman Karpaš, který prohlásil, než takhle, ať raději nepíšu nic. Tak jsem ho více méně poslechl. Ušetřil jsem si spoustu nevděčné práce.

O výstavách nyní píší jejich kurátoři, kteří věci samotné rozumějí lépe, ale vždycky jsou pro, nebo četli jste v novinách, že by něco odsuzovali?

Výstava je docela kompaktní.  Vzpomenul jsem na řadu známých, jejichž obrazy jsem viděl. Severočeská sbírka ukazuje, že v našem regionu žili a stále žijí význační tvůrci, některým rozumím, u jiných si nejsem jistý, kam že to směřují,  někteří hovoří jinou řečí.

Čemu nerozumím vůbec, o tom mlčím. Výstava Severočeská sbírka v Turnově se mi velmi líbila, poprvé obrazy například Komňackého a Zárybnického visely spolu, dohromady. Je zajímavá, pokud vám je přibližně stejně let jako Romanu Karpašovi, nebo máte podobný vkus, určitě ji navštivte.

Otto Hejnic