V Liberci na náměstí Dr. Edvarda Beneše se konal 11. července 2019 od 17.30 Bohemia Jazz Fest, jediný festival, který je pro diváky zadarmo. Placen je řadou sponzorů, které vyjmenoval na začátku česko-americký kytarista Rudy Linka,  zakladatel a šéf festivalu. Sedl jsem si na konstrukci napravo od pódia,  nazvučení bylo dokonalé.

První přišel na pódium Ondřej Konrád, známý kritik z beatových časopisů, zpěvák a hráč na foukací harmoniku, se svou kapelou Gumbo. Zahájil skladbou My Mojo Working, po cestách po USA zachytával  hořké stopy bluesmanů, znám ho jako sidemana z řady desek, hlavně jako precizního hráče na foukačku, kterou nenechával dlouho zahálet. Střídal zavedené pecky a méně známé věci, některé byly jeho vlastní z nového alba. Jeho naléhavý hlas se nesl náměstím, které se pomalu zaplňovalo. Jiří Šimek ho doprovázel na elektrickou kytaru, používal zaručené grify, kapela se valila dolů jako řeka, Jan Jakubec na basovku ho doprovázel,  Dan Šoltis na bicí držel muziku pohromadě. V druhé polovině setu se kytarista odvázal, hrál jinak než Konrád, jedním sólem se přidal basista, byla to stará bluesová muzika, od Ohia až k Jizeře a Nise. Otřískaný starý Ondřej Konrád vedl své mladé orlíky na zaprášenou cestu plnou sladkého zapomnění.

Martin Brunner Quartet se shromáždil kolem svého pianisty a klávesisty, bezesporu talentovaného, který připravil album, jež je před dokončením.  Mladý Brunner hraje skladby opouštějící zavedená schémata, která se klubou na povrch, a možná že za deset let se stanou součástí jazzových standardů, které se všichni muzikanti učí. Sám hraje výborně, doprovází ho Tomáš Fuchs na kytaru, Rastislav Uhrík na baskytaru a Roman Vícha na bicí, zdá se mi, že  všichni hrají, jak to bylo napsáno a natočeno, vůle Martina Brunnera je dominantní, hrají tak, že rozvíjejí hlavně jeho hudební myšlenku. Slyšel jsem zajímavou muziku se spoustou nápadů, bylo se čeho chytit.  Byla to na rozdíl od staromilce Konráda, který nenechá dopustit na blues, muzika z 21. století.

Třetí hráli a zpívali Tuck a Patti, dva staří Američané, kteří natočili 14 studiových alb.  Setkali se v roce 1978 v San Francisku, nyní po letech jsou i životní parteři. Dáma, Patricia „Patti“ Cathcart Andress, je černoška, zpívala gospel, soul i rock, ale skončila u jazzu. Její partner je běloch, William Charles „Tuck“ Andress,  původně hrál na piano, to se však do žádné garáže, kde kapely začínaly  zkoušet, nevešlo, tak přešel na kytaru. Tuck vystupoval v bílém obleku, na sako padaly dlouhé vlnité bílé vlasy. Na světlou gibsonku hraje úžasně, bez nejrůznějších kvákadel a boosterů,  jak hráli jazzoví muzikanti před nástupem rocku. Má jednu slavnou příbuznou, vystupující pod uměleckým pseudonymem St. Vincent, s ní chystají dětskou desku. Její kamarádi jim říkají strejda Tuck a teta Patti. Patti zpívá všechno možné, oznámila skladbu od Jimiho Hendrixe, ale  brzy začala rozvíjet své improvizace, protože odmítá naučené skladby opakovat.

Patti vystupovala v modrých šatech, anglicky vysvětlovala, co se bude hrát,  obecenstvo chytila, diváci se shromáždili kolem pódia. Snad proto, že zpívala taky muzikálové skladby, staré evergreeny a doprovázel ji kouzelník Tuck. Koncert se mi líbil. Trochu mi vadily dětičky, vší silou se přeřvávající, ke kterým se rodiče nechtěli znát,  a maminky navzdory muzice probírající úspěchy svých rodin.

Na  již 14. Bohemia Jazz Festu se hrálo nejprve v Praze, v Plzni, Liberci, pak v Domažlicích, v Táboře a v Brně, tolik lidí by nikam nepřišlo. Děkuji s Rudy Linkou Jaroslavu Zámečníkovi, libereckému  primátorovi, který se dostavil osobně, a těším se na příští rok s Bohemia Jazz Festem.

Otto Hejnic