Ladislav Muška 90 let a Slunce v hodinách

V ústecké knihovně se 15. září konalo slavnostní setkání a autorské čtení devadesátiletého spisovatele a rybáře Ladislava Mušky. Po odzpívání árie z Jakobína samotným oslavencem došlo na sborník prací Severočeského klubu spisovatelů, jehož je předsedou.

Knížka má název Slunce v hodinách, má 84 stran a obálku a ilustrace vytvořil Václav Školoud.
Předmluvy Věry Bartoškové a Milana Hrabala shrnuly letitou práci klubu. Autoři jsou zařazeni dle abecedy. První Věra Bartošková otevřela bránu poezie, kde na sebe naráží příroda a rachotící velkostroje. Marie Dolistová řeší rozpor mezi hmotou a Bohem. Jaroslav Endrych jr. v povídce Cvok realisticky popsal léčení pacienta. Zralá básnířka Karla Erbová s trpkostí odolává vanu času. Arnošt Hermann v povídce My dvacetiletí… stručně konstatuje dospívání na vysoké ve stínu popraveného Slánského a na pohřbu Gottwalda.

Muška knížkaMilan Hrabal se hořce ptá: „táto? mámo? musím shořet jako vy?“

Básnířka Radka Hryzová píše: „jednou na svých cestách potkám sebe.“

Ivo Chmelař píše o Veleslavíně, o své první lásce, o básníku Rilkovi a jeho Lásce, baronce van Oestéren. V Elegii Veleslavínské pak vzpomíná na svoje milenky: „Až mi vypočítá vysněný důchod – koupíme si na procházky – v blízkém parku – společného vodícího psa.“

Povídkář Jiří Kymla dostal skvělý nápad, ve Smrťákovi vystupuje před rozhodujícím střetem muž s počítačem, který marody posílá do pravých nebo levých dveří, jeho próza má nejdelší, šestistránkový text. Martin Kolařík básní Třebívlickou pastorelu O rybníku, starci a dívce, Věra Kulišová zase sní o krásném životě. Věra Ludíková píše báseň Ladislavu Muškovi. Alena Melicharová se ptá: „Proč ze vzpomínek nemizejí lásky nejkratší?“

Oslavenec Ladislav Muška vystihne ve zkratce Vypůjčený život, kde nadějná zpěvačka měla stejné jméno jako sekretářka na úřadě, která marně listovala doručenou poštou.

Básnířka Věra Pávlová staví beton proti lesní hlíně. Jaroslava Pechová při Svatbě padavky, který je nakonec dotlačen k oltáři, pronese něco nevhodného, trochu to připomíná televizní bakaláře. Lída Rážová uvažuje: „Počítám na řadě knoflíků, jestli mě budeš mít rád, až přijde listopad.“ Konečně trochu lásky do hřbitovního uvažování.

Anna Stará v Pomstě aneb jak se rodí strážmistr, dala dohromady mladé policajty a starého starostu, doprovázeného dítky, trochu zasmání potěší. Vladimír Stibor píše: „Nezůstal nikdo, kdo by nás držel v náručí.“

Aleš Stroukal v povídce Před tím a pak se dívá nazpátek, “člověk i jako rodič je silná káva. A předtim i pak sluneční hodiny tiše bijí…kdosi jim nastavil zpětný chod.“

Básnící syn Dominik Stroukal píše: „Skutečnost do snů se násilně vklíní, nejhorší na světě je být dospělý.“

Libuše Svobodová vzpomíná na palác Achilleio na ostrově Korfu, na nádhernou Sissi, Alžbětu Bavorskou, na jejího chotě, císaře Franze Josefa, na jejich problémy, mrtvé děti i na smrtící pilník v ruce Luigi Lucheniho.

Veršům Jany Švýcarové „co si přeješ, plní ti, co vysíláš, vrací ti,“ jsem nerozuměl. Poezie Heleny Vomáčkové je zahleděna na nebe, „na čas věrolomný.“

Almanach Slunce v hodinách jsem přečetl dvakrát, něco z něj třikrát.

Překvapil mě věčně energický Milan Hrabal, sevřený Arnošt Hermann, objevem pro mne je Ivo Chmelař. Rád bych něco bližšího věděl o Jaroslavu Endrychovi jr. Naopak, Ladislava Mušku a Aleše Stroukala znám a musím je znovu pochválit. Básnířky Věru Bartoškovou a Karlu Erbovou znám také, ale poezii nechám povolanějším.

Držím vám palce, Ústečáci!

Otto Hejnic

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>