Luboš Andršt s Energitem v Liberci

Přijel jsem do Lidových sadů ve čtvrtek 11. října přesně. Kadlec, šéf Experimentálního studia, přišel k pokladně a říká: „Je 62 prodaných lístků, ahoj, 63.“ Zaplatil jsem 190 Kč a šel dál. Dřevěná místnost byla skoro plná, ale místo pro jednoho se našlo v druhé řadě. Hammondky s Leslie bednou zíraly do sálku.

Vyšel dlouhý spíš kluk než pán a sedl si za ně, ze zákulisí se nořily legendární postavy, Jiří Zelí Zelenka si sedl za bicí, Vladimír Guma Kulhánek si stoupl ke třem basovým kytarám a nakonec hlavní hvězda, bělovlasý Luboš Andršt, se postavil s kytarou k nízké bedýnce s různými hejblaty, kterými moduloval zvuk.

Turné Time´s Arrow začínalo. Zas jsem po delší době živě slyšel blues s dominující kytarou, dle odkazu B. B. Kinga. Honza Holeček, vládl hammondkám a zpíval staré songy. Spíš křičel, například skladbu Cross Roads, znám od řady černých i bílých zpěváků. Kytara klouzala a hřmotila, starý mág ji protentokrát opatřil všemi možnými krabičkami, kvílela i naříkala, aby se nakonec rozjela v šílených šestnáctinách. Prvotní Energit ji hrál s Ivanem Khuntem, vokál a klávesy, a s bubeníkem Erno Šedivým v roce 1973. Nikdo jim desku nevydal. Andršt ji s Vladimírem Padrůňkem (1952 – 1991) natočil na magneťák a v roce 2017 ji vytáhl a dodělal, přičemž uplatnil bleskovou ruku a další grify z uplynulých let. Nikdo už mu místo ke hraní neupíral, v Blue Dance slyšíme typické figury 60. a 70. let, rockové nápady a vše, co si Andršt odnesl z minulých let, Padrůňkova desetiminutová Freedom řeže do duše.

Zelí na bicí soupravu se probíral, sedmiminutovou pecku završil dlouhou vyšponovamou tečkou, a s ním Guma, který se chytil. Třetí skladba byla z dílny Luboše Andršta, jazzrocková věc s přesahy do třetího proudu.

Zaujal mě ten nejmladší, Honza Holeček, klávesy docela sjížděl a zpíval naplno, ukazoval dozadu technikovi, ať mu dá víc mikrák. Bylo mi divné, že jsem o něm neslyšel. Pil birel, tedy asi řídil. Zachovával úctu ke starším, Gumovi bylo 70, ale Guma a Zelí drželi ostrý šlapající spodek. Holeček na hammondkách se ozýval Lubošovi, kvílící varhany se rvaly s kytarou, zněly neurvale a autenticky.

Jednu skladbu z roku 68 , Noc je můj den, zpíval Honza Holeček česky. Melodii složil Andršt, text Miki Bláha, můj kamarád, nahrál ji Michal Prokop na LP Holubí Dante, zpíval ji kdysi ve Frýdlantu a zaháněl lezavou zimu. Rok nato nahrál Kolej Yesterday a byl slavný. Kdepak jsi ty, Mikouši?

Poslední pecka byla od Stones, teprve při ní se bubeník a baskytarista rozjeli, aby ukázali, co v nich dříme, bylo toho dost.

Když hrál Andršt s Hrubým a s Prokopem unplugged v libereckém Warrehousu, všichni seděli a na závěr Prokop pravil: „Nechte starce spočinouti,“ a pak už nepřidávali. Dnes Luboš Andršt celou dobu stál, culil se a šlapal na krabičky, mělo to docela žhavou náladu, starší posluchači řvali a pískali jako zamlada.

Energiti přidávali skladbu od Cream, něco o politice. Pohoda. Rozesmátí posluchači někam jeli večer ukončit.

V tramvaji měla dvojice stržené jejich dva plakáty, neměl jsem srdce je o jeden požádat.

Otto Hejnic

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>